Státní maturita
Proč nechci státní maturitu
Protože nic pozitivního nepřináší. Ani státu, ani pedagogům, ani studentům, ani daňovým poplatníkům. Tak jednoduchá by mohla být odpověď. Pokusím se ji trochu zdůvodnit.
O zavedení státní maturity se hovoří už více než patnáct let. V polovině devadesátých let, kdy se tento nový fenomén v našem školství začal rodit, byla situace u nás naprosto odlišná od té dnešní. Do škol nastupovaly silné populační ročníky. Počet středních škol se prudce zvyšoval. Řada učebních oborů se transformovala na obory maturitní. A jak byla různá úroveň jednotlivých středních škol, tak byla na těchto školách různá i úroveň maturit. Sentimentální vzpomínky pamětníků na gymnaziální maturitní zkoušky za první republiky, stejně jako nevraživé pohledy některých pedagogů z „elitních“ škol na své kolegy z méně „kvalitních ústavů“, které ovšem také dávaly maturitu, mohly být právě tím spouštěcím mechanismem k naplnění touhy po spáse ve formě státní kontroly nad sebou samými.
Patnáct let neustále opakovaná a mediálně šířená mantra o nezbytnosti státní maturity vykonala své. Nakonec i stokrát opakovaná lež se stává všeobecnou pravdou. Jenže pravda dnešní doby je již poněkud jiná. Početné školy sice zůstaly, ale mnohé zejí prázdnotou (teď mám na mysli počty žáků, nikoliv stav ducha). Populace stále klesá. Jestliže před patnácti lety maturoval z populačního ročníku každý pátý, dnes je to každý druhý. Buď jich tedy necháme půlku propadnout (po čtyřech letech studia za peníze daňových poplatníků – má to smysl?), nebo musíme snížit laťku. Na to už přišel dávno starý pan Gauss a vyjádřil to grafem, kterému dodnes říkáme Gaussova křivka. Z té jasně vyplývá, že chceme-li maturitní (nebo vysokoškolský) obor vzdělání zpřístupnit většímu počtu členů z dané skupiny, musíme s laťkou dolů. Jinam to nelze, to by se nám výběr zužoval. A tak dnes střední školy loví i ve vodách, ve kterých by si dříve pojem maturita nikdo ani nedovolil vyslovit. Svoji roli zde ovšem sehrává i univerzální modla zvaná peníze. Financování škol normativem na žáka jim ani jinou možnost nedává – každá duše dobrá.
A tak se nabízí otázka, pro koho ty státní maturity vlastně připravujeme. Stejně jako u středních škol vzrostl za poslední léta i počet škol vysokých. Tím se vysokoškolské vzdělání stává dostupné prakticky pro každého, kdo o něj projeví zájem. Protože i vysoké školy jsou existenčně závislé na počtu studentů, stává se pro ně student často nedostatkovým zbožím. Je-li podmínkou pro přijetí maturita, pak je přijat každý, kdo tuto podmínku splňuje. Maturují-li studenti dnes podle současného modelu, je vysokými školami akceptována tato maturita. Bude-li se maturovat jinak, bude akceptována jiná. Možná, že kdyby se stanovilo, že pro přijetí stačí orazítkovaná tramvajenka, výsledek by byl stejný.
Na druhé straně ale u nás stále existují (a díky Bohu, že existují) vysoké školy, které si i v současných nelehkých podmínkách dokázaly udržet svoji prestiž. Na tyto školy se pak hlásí každoročně podstatně více studentů, než kolik jich mohou přijmout. Je evidentní, že v těchto případech nemůže pro přijetí stačit maturita (jakákoliv!), protože tu mají všichni.
Slzy, které roní pedagogická obec všech typů škol nad úpadkem úrovně žáků a studentů, nevysuší žádná standardizovaná zkouška. Ta může v nejlepším případě zmapovat stav věci.
Ale jaký je smysl zjištění, že studenti gymnázií zvládli testy z českého a anglické jazyka lépe než jejich vrstevníci v maturitních oborech na středních odborných učilištích? A proto jim zorganizujeme státní maturitu, aby ti první z ní měli srandu a ti druzí noční běs. Podobně by na tom byli i jejich učitelé.
Protagonisté státní maturity tvrdí, že tento nový model maturity je lékem na špatnou kondici našeho školství. Oddělí prý podle jasných kritérií kvalitní studenty (co to je kvalitní student?) od těch průměrných a tím zvýší celkovou kvalitu absolventů. Z toho lze vydedukovat, že opravdu statisticky nezanedbatelný počet maturantů ve zkoušce neobstojí. Ale co s nimi? Zákon jim dává ještě jednu šanci – požádat krajský úřad o přezkoumání výsledků maturitní zkoušky. Při plánované masové neúspěšnosti mnohých maturantů a povaze českého národa budou mít školy, krajské úřady i Česká školní inspekce o zábavu postaráno. Kdo potom naplní početná místa na vysokých školách, zůstává otázkou.
Odpůrci ŠVP a inovativních vyučovacích metod se mohou konečně radovat. Na jejich slova dojde. Stát jasně vysílá signál, o co ve vzdělávání jde. Je třeba vychovávat vyplňovače stupidních testů a pisatele impotentních písemných prací, kde je třeba hlavně spočítat slova a nezdržovat se nějakou kreativitou nebo originalitou. Ta se nehodnotí (jak se uvádí v pokynech pro hodnotitele)! A školy na tohle budou své svěřence zodpovědně připravovat. To není hypotéza, to je jejich povinnost ze zákona (§78, odst.3 školského zákona). Jak se ale tohle potkává například s Bílou knihou terciárního vzdělávání, kde se praví, že „největší hodnoty vznikají díky tvořivým lidem a tvořivé práci“?
Paní ministryně školství říká, že „dosavadní systém strhuje ty nadané k průměrnosti“. Nová státní maturita má být podle slov současného ředitele CERMATU „ …jakýsi společný jmenovatel všech oborů a forem maturitního studia“. Jinými slovy, je to tedy průměr ze všech průměrů. Je to průměr od gymnazisty přes průmyslováka, zdravotní sestru až k obchodníkovi s maturitou. Že takový průměr smysluplně udělat nelze, je celkem jasné. Jak ale tohle může vést k odstranění průměrnosti zůstává záhadou.
Jaký přínos mají stovky milionů korun z peněz daňových poplatníků a tisíce hodin zbytečné a nesmyslné práce českých učitelů v přípravě na státní maturitu mi není jasné. Jediný „věcný“ argument, že i jinde zavedli státní maturitu, je opravdu slabou náplastí na výše uvedené. Léta jsme byli přesvědčováni, že se učíme od novátorů a že Sovětský svaz je náš vzor. A také byl. Mimochodem – už tenkrát jsme vlastně měli také státní maturitu. Alespoň její písemnou část. V den „D“ vždy ráno zachrochtal školní rozhlas, pan ministr nás radostně pozdravil a vyhlásil témata maturitní práce pro letošní školní rok. A všichni jsme je měli stejná – od Aše po Čiernou při Čope. A daňového poplatníka to nestálo ani korunu (tedy vyjma benzinu do šestsettrojky na cestu z ministerstva do rozhlasu). Ale to bylo v dobách jednotné školy. Tu jsme před dvaceti lety slavnostně opustili, abychom se k ní zase obloukem vrátili.
A tak se obracím na stát, respektive na ty, kteří jeho jménem o nás rozhodují:
Má-li naše předlužená republika v době krize tolik peněz, že může vyhazovat stovky milionů na nesmyslné logisticko-byrokratické cvičení, zvané státní maturita, pak představitele našeho státu snažně prosím, aby tyto prostředky věnovali na systematické a smysluplné vzdělávání učitelů. Aby nemuseli věnovat tisíce hodin tomu, jak zaškrtávat, vyplňovat a posílat testy na „ústředí“. Aby se naopak mohli učit kreativitě a kritickému myšlení a toto pak mohli učit své žáky a studenty. Aby je necvičili na minulou válku, ale aby je mohli připravovat na to, že budou žít v podmínkách, o kterých máme zatím jen mlhavé tušení. Není to úkol na tento školní rok, ani na pět příštích. Ale když budeme vyhazovat stovky milionů korun a promrhávat tisíce hodin práce učitelů školeními k nesmyslné státní maturitě, budeme se od tohoto cíle jenom a jenom vzdalovat.
Mgr. Petr Pícha
ředitel Gymnázia Písek
