Kapitola 1
Šel jsem, pomalu jsem nedýchal, věděl jsem tolik mrtvých, až se mi z toho taji dech, věděl jsem však, že to nejsou poslední mrtví, které uvidím. Doufal jsem, že toto běsnění brzy přejde, ale něco mi říkalo, že je ještě mnoho let pozorování mrtvých přede mnou. Smutně jsem se podíval na jednoho mladíka, byl v kaluži krve a já ho znal. Když byl malý, pomáhal jsem ho jeho matce vychovat, ale teď jsem jí musel napsat dopis, že její syn, nepřežil obranu své vlasti. Najednou mi bylo ouzko. A to opravdu hodně. Sklonil jsem se k němu a pohladil ho po jeho vraních vlasech. Někdo mi jemně stiskl rameno a já vzhlédl. Zahlédl jsem plavovlasou bojovnici v brnění. Pohodila svými dlouhými zvlněnými vlasy a podívala se na mě.
„Je mi to líto,“ špitla a já ji věřil. Ona ho také znala a já si v té chvíli uvědomil, že vlastně brečím a jak moc. Rychle jsem si utřel slzy a připsal jeho jméno na seznam. Postavil jsem se, pousmál se na bojovnici a vydal se k dalšímu tělu, naštěstí už poslednímu. Zapsal jsem si jméno bojovníka a podíval se směrem ke stanům. Se smutným povzdechem jsem se tam vydal.
Zanedlouho jsem už seděl ve svém stanu a psal dopisy rodinám o tom, že jejich synové, druhové i manželé jsou mrtvy. Nebavilo mě stále vymýšlet si něco nového, tak jsem měl již vytvořenou šablonu a opisoval to z ní, už jsem do dopisu nepsal jména, jen jsem udělal seznam vedle, aby poslíček věděl, kam všude dát tyto neradostné dopisy. Málokdy jsem bojoval v bitvách, ale vždy jsem zapisoval a sčítal mrtvé na bojišti po bitvách.
Zapečetil jsem poslední dopis a vyšel ven s přesně osmdesáti pěti dopisy. Před mým stanem již čekal poslíček na vraném koni. Do ruky jsem mu dal seznam, ke komu má zajet a do sedlové brašny dal dopisy.
„Kolik?“ zeptal se smutně.
„Osmdesát pět,“ odvětil jsem a zadělal sedlovou brašnu.
„Dnes jich je hodně …Vrátím se za týden,“ složil si papír se seznamem pozůstalých a vložil si ho do náprsní kapsy.
Než jsem se s ním stihl rozloučit, zmizel.
Otočil jsem se, že půjdu pět do svého stanu, ale u vchodu už někdo stál.
„Pane,“ sklonil jsem hlavu. „Jak mohu pomoci?“ zeptal jsem se.
„Kolik?“ zeptal se mrzutě.
„Osmdesát pět, pane,“ došel jsem k němu.
„Ach. Stále více a více, vojáci jsou již unaveni a posila nikde,“ promnul si zátylek. „Někdy uvažuji, zda dobrovolně neustoupit a nechat jim svou zem,“ posadil se na kus pařezu u mého stanu.
Zamračil jsem se: „Pane, to nemyslíte vážně?“
„Bohužel myslím,“ povzdychl si. „Jsem unavený a ještě unavenější, když vidím své unavené vojáky a poraněné vojáky. Vždyť bojeschopná je tu sotva polovina. A ti, co mrtví nejsou, k tomu nemají daleko. Podívej se na mě, co ze mě zbylo … už snad ani nejsem ničí pán,“ zamračil se sám nad sebou.
„Ale pane,“ oslovil jsem ho rázněji. „Pojďte raději do stanu, než Vás uslyší nějaký voják takto mluviti,“ nabídl jsem mu pomoc při vstávání a on ji přijal. Zašli jsme ke mně do stanu a on jen zatajil dech. „To jsou...“
„Ano, všichni, kteří zemřeli. Je jich sto devadesát osm. Plus ještě samozřejmě osmdesát pět z poslední bitvy, dnešní.“ Usadil jsem ho na svou provizorní postel a dal si židli naproti němu.
Výrazně ztišil hlas: „Myslíš si, že bychom to neměli vzdávat?“
„Jsou to lidé, pane, neměli bychom jim ukázat, že jsme slabší. Obzvlášť ne tomu, kdo je vede. Sousední vlasti s ním mají také problémy. Říká se, že má malé panství, ale vojáků tolik, že si je snad musel vyčarovat, ale jsou to jen říkanky, pane. Myslím, že je to obyčejný člověk, který si chce urvat i kousek z naší krajiny, i když ví, že je odedávna zasvěcená nám a oni by ji nerozuměli,“ usadil jsem se a pozoroval svého pána.
„Ty teda umíš zvednout náladu,“ střelil po mě svýma modrýma očima a svázal si provázkem své k pasu dlouhé havraní vlasy.
Zvedl jsem ruce v bezbranném gestu. Přemáhal jsem se, chtělo se mi brečet, ale věděl jsem, že můj pán potřebuje trochu povzbudit a ne se jen trápit. Pomohlo to, pán se usmál a já s ním. „Běžte se projet, vezměte si koně a provětrejte si hlavu. Uvidíte pak vše jasněji a lépe.“
„Asi to tak udělám, zdá se to jako dobrá rada.“ Zvedal se.
„Někdy je lepší na chvilku před tím vším utéct,“ přikývl jsem. „A nezatoulejte se nám, chyběl byste tu,“ postavil jsem se také.
Když se ve vchodu do stanu na mě otočil, mírně jsem se mu uklonil, a než jsem se narovnal, byl můj pán pryč. Znali jsme se už mnoho let a on mě ještě nenaučil, abych mu pane neříkal, ale abych mu říkal příteli. Poslední dobou už na tom netrvá a já se mu nedivím. On nepotřebuje řešit takové nepodstatné věci, potřebuje se zbavit těch vojsk, co nás napadají a chtějí naši zem. Posadil jsem se na postel, židli nechal, tam kde je, a natáhl jsem. Moje práce tu nebyla fyzicky těžká, ale psychicky možná až moc. Jenže i toto je součást bitvy, i když se to spíše děje po ní a není to tak adrenalinové a záživné jako bitva. Protáhl jsem se.
„Smím?“ ozvalo se po chvíli.
„Ano?“ podíval jsem se ke vchodu a spatřil plavovlasou bojovnici.
„Nechceš jít k ohni? Dodávají si tam sil mimořádně dobrým vínem, nechceš se přidat?“
„Pán?“
„Ne, on ne,“ usmála se bojovnice a já si oddychl. „Zmizel někam na svém koni, doufám, že se mu nic nestane. Jdeš?“ mrkla na mne.
„Ne, dnes ne, nechám si to ujít,“ pousmál jsem se.
Bojovnice zmizela a já opět osamotněl. Nevadilo mi to, přemýšlel jsem. Měl jsem sto chutí někam utéct, daleko od toho to všeho, ale nedostalo se mi odvahy.
Dalších několik dní se zdálo poklidných, avšak do jedné noci. Byla už tma a já jsem při malém plamínku svíčky psal dopis. Nebyl nikomu určený, jen tak jsem si ho psal, neměl jsem ho ani kam poslat. Usoudil jsem však, že se tak odreaguji a sám sobě na papír vypovídám. Začít bylo těžké, to ano, ale pak to nebyla už jen věta za větou, ale stránka za stránkou. Podíval jsem se na plamínek svíčky, přišel mi až moc podobný mně. Byl sám, sotva hořel, ale měl ještě z čeho.
Ze zamyšlení mě vytrhl až divný sudost kolem mého stanu. Sfoukl jsem svíčku a vykoukl ven. Než jsem se nadál, dostal jsem čímsi po hlavě a omdlel jsem.