POVĚSTI II.
VOLFŠTEJN, BUBEN, SKÁLA, ŠVIHOV, PAJREK,
POTENŠTEJN, LITICE, RADYNĚ, LOPATA, VLČTEJN,
PRÁCHEŇ, RABÍ
VOLFŠTEJN u ČERNOŠÍNA
O panu Vilémovi z Volfštejna
Vilém z Volfštejna prožil mládí na královském dvoře, kde se seznámil s Janem Žižkou z Trocnova. Velmi si ho oblíbil a tak nebylo divu, že Jana pozval na svůj rodový hrad, kde se konala oslava k narození syna. Během bujarého veselí přišla řeč na náboženství a Vilém připil na zdraví krále Zikmunda. Jana Žižku to neskutečně rozčílilo a vrhnul svému příteli do obličeje uzenou kýtu. Zvedl se a vyhrožoval pomstou. Když se dostal do čela husitského vojska, tak opravdu vyrazil dobýt hrad u Černošína. Během vřavy zemřela Vilémova manželka Hedvika z Rýzmberka a zmizel i právě narozený syn. Pán hradu se svou dcerou Ludmilou se zachránil a oba dva se ukryli v uhlířské chatrči. Z Ludmily vyrostla krásná žena, která jednoho dne našla v lese palcát. Stejný jako nosíval kališnický vojevůdce. Vilém věděl, že je zle. Ukryl se a připravil léčku. Jan z Trocnova se do ní chytil, protože navštívil chatrč, kde jej obsloužila chlebem a vínem Ludmila. Když opojen usnul, vylezl Vilém a chtěl svého bývalého nepřítele zapíchnout. Žižka se najednou probudil a píšťalkou zavolal své ochránce. Okamžitě se dveře otevřely a v nich stáli husité. Obklíčili Viléma a Ludmilu. Vilém poklekl a označil Žižku za vraha své manželky a syna, které ztratil při dobývání Volfštejna. Žižka pokynul a jeden z jeho strážců přinesl v náručí ztraceného synka. Se slovy: „Viléme, Tvůj syn žije“! Táborský vůdce ti ho ukradl, ale Jan z Trocnova ti ho vrací. Nehněvej se prosím na mě“. Rychle opustil chatrč a vyrazil na další husitskou jízdu …
Zhrzená láska
Posledním majitelem hradu Volfštejn byl postarší Jindřich, který opatroval svého bratrance Roberta. Oba muži byli svobodní, ale Jindřich toužil po sňatku. Přivedl si mladou a krásnou Johanu, jenž se zalíbila i Robertovi. Vyznával jí lásku, prosil o opětování, ale Johana měla ráda Jindřicha. Jednoho večera se svěřila svému manželovi, který bratrance z Volfštejna vyhnal. Robert odešel do Prahy, kde chystal odplatu. Velice rychle se dostal do králových služeb a svého soka zapletl do spiknutí proti vladaři. Jindřich přišel o své statky a dokonce byl uvržen do vězení na pražském hradě, odkud se mu podařilo utéci. Vrátil se pod svůj hrad, ale ten již patřil Robertovi. Johana bohužel zemřela hrůzou při obléhání a jediné, co mu zůstalo, byla zachráněná dvojčata. Chlapci Heřman a Fridrich se později proslavili během třicetileté války, kdy bojovali ve službách Švédů.
BUBEN u PLEŠNIC
Ovčák a zlý pán
Pověst se měla odehrát za panování Šebastiána Úlického z Plešnic, kterému zle pocuchal psího strážce pes mladého ovčáka. Hradní pán byl pohoršen a vydal se potrestat nebohého Hanzla, což bylo jméno ovčákovo. Zle po něm sekal, snad by ho i ubil, jenže Hanzl měl chytrosti na rozdávání a tak zul boty. Vběhl na močály, kam se panu Šebastiánovi ve škorních nechtělo.
O obléhání hradu Janem Žižkou
Jan Žižka při svém tažení nevynechal ani hrad Buben, kde pobýval hradní pán spolu se svou posádkou. Mezi nimi byly také dvě dívky z okolních šlechtických rodin. Bohužel ubývalo potravin a tak majitel Bubna vzal ženy do sklepení. Ukázal jim vchod do tajné podzemní chodby, kterou je poslal do bezpečí. Dívky zpočátku váhaly, ale pochopily, že není jiné možnosti. Vstoupily do ponuré chodby a zkažený vzduch jim neumožnoval se pořádně nadechnout. Zakopávaly o spadlé kameny, až najednou spatřily záblesk denního světla. Nepozorovány nepřítelem vyšly z chodby a ukryly se do křoví. Odtud vyrazily až pod rouškou tmy a dostaly se k osamělému dvoru. Byly zachráněny! Krátce na to Žižka poznal, že Buben nedobude a odtáhl. Dívky při svém zachránění přísahaly, že na památku vysvobození vystaví kapli. Svůj slib splnily a na okraji vsi Hracholusky nechaly postavit krásnou kapličku.
Lapka Jeniš na Bubnu
Opuštěný hrad u řeky Mže si vyhlédl loupeživý Janiš se svojí družinou. Byl postrachem okolí a na obchodní stezce přepadával kupce jedoucí z Plzně do Bavor, často je i zavraždil. Svůj lup dával do hradních sklepů, ale měl strach, aby mu ho nikdo nevzal. A tak přivolal na pomoc samotného čerta. Upsal mu nejen svoji duši, ale také duše manželky a dětí. Pekelník mu přičaroval velkého obra, který strážil podzemí. Janiš se večer vydal do hustých lesů a dočkal se kolony vystěhovalců, kteří odcházeli do ciziny. Kořist byla malá, protože ubožáci byli chudí jako kostelní myš. Nakázal všechny pobít, ženy a děti nevyjímaje. V tu chvíli se přehnala strašná bouře, jenž zabarvila krajinu fialovým nádechem. Lapka Janiš se s družinou vracel do hradu, když zahlédl, že hoří. Z podzemí se ozvala dunivá rána a zlý muž padl mrtev k zemi …Prý to byl Boží trest!
SKÁLA u PŘEŠTIC
O lásce zhrzené
Na sklonku 15. věku se na Skále u Přeštic usadil Bohuslav z Vlčí. Byl nepokojné krve a kromě kupců přepadal i okolní vesnice. Za jednoho krásného letního dne se vydal až do Plánice, kde nejprve vyraboval městečko a při zpáteční cestě ještě odvlekl nejkrásnější dívku na svůj černý hrad. Nebohé děvče plakalo, naříkalo a stýskalo se mu po domově. Bohuslav si toho všiml a začal krasavici zahrnovat dárky. Někdy přinesl šátek, jindy šperk anebo pěkné šaty. Dívenka se do lapky zamilovala, ale jejich láska neměla dlouhého trvání. Po krátkém čase se loupeživý Bohuslav nabažil lásky a dceru plánického konšela vyhnal. Zhrzená žena přísahala pomstu nejen Bohuslavovi, ale celé jeho chásce. 8.dubna L.P. 1441 se pod hradem usadilo královské vojsko pod vedením Hynka Krušiny ze Švamberka a chtělo vyplenit loupeživé hnízdo. Mezi vojáky se objevila plánická krasavice a nabízela ke koupi látky a šperky. Hynek ji zpočátku odbyl, ale když prozradila, že dobře zná hrad i chodbu do něj, tak měla vyhráno. Hynek s panem Hanušem z Kolovrat Skálu dobyli a dívka si mnula ruce, že se jí odplata povedla. Bohuslav byl vsazen do vězení a jeho nečistá čeládka pověšena na okolních stromech.
O hradní studni
Po smrti loupeživého Bohuslava začal okolní lid věřit na poklady, které měly být ukryty v hradní studni. Střežit je měl velký černý pes s ohnivýma očima. Několik odvážlivců do ní kdysi nahlédlo a spatřilo na dně velký černý sud. S nadlidským úsilím ho vytáhli a otevřeli. Uvnitř se nacházely stříbrné a zlaté mince, ale v okamžiku, kdy se jich dotkli, sud se zřítil do studny a ozvalo se zavytí psa. Studna se pak až po okraj naplnila vodou...
Podle jiné pověsti se do studny (měla být na nádvoří) spustil jeden voják. Na dně mu zčistajasna zhaslo světlo, když objevil velké železné dveře. Mladík se zalekl a raději se nechal vytáhnout na pevnou zem. Studna se krátce poté sesula a dnes po ní není ani památky. Najdete jen zbytky po cisterně, která zachycovala dešťovou vodu.
O Juvarce
Juvarka byla dcerou hradního pána a milovala rytíře ze sousedního Wildštejna (myšleno Jindřína). Její otec lásce moc nepřál, takže Juvarku nechal hlídat mladým myslivcem. Bohužel fořt se do Juvarky neštastně zaláskoval a požádal trpaslíky o pomoc. Ti mu poskytli kouzelný kořen, který měl dát své vyvolené do vína. Jenže Juvarka dala nejprve napít mladému Wildštejnovi a poté se napila i ona. Z obou se najednou staly mlžné stíny, jenž stále bloudí kolem hradu. Bílá paní ( Juvarka ) podle legendy vychází a ztrácí se ve skalní skulině na dolním nádvoří.
ŠVIHOV u KLATOV
O panu Půtovi poprvé
Půta Švihovský byl bohatý a vzdělaný šlechtic, ale také velice přísný pán. Zatímco sám žil v blahobytu, řemeslníkům se mu za práci platiti nechtělo. Jednoho dne se dělníci vzbouřili a Půta je chtě-nechtě musel uklidnit. Pozval je na slavnostní hostinu, kde se podávala pečínka a večer mělo dojít k vyplacení peněz. Místo toho však Půta vzal do ruky louč a stodolu s dělníky podpálil. Do jednoho uhořeli, ale hradní pán se neradoval dlouho. Ďábel si ho za zlý skutek odnesl rovnou do pekla.
Zazděná dívka
Podle druhé verze se Půta dostal do pekla kvůli mladé dívce. Důvod?Nedal jí svolení ke sňatku s chlapcem ze sousedního panství. Děvče se proto rozhodlo, že poprosí o pomoc Půtovu manželku. Paní Bohunka slíbila, že se přimluví. Bohužel. Hradní pán se velice rozzlobil a nešťastnou dívku nechal zazdít v hradním sklepení. Stejně chtěl potrestat i vlastní ženu, ale v okamžiku, kdy na ni vztáhl ruku se zřítil strop a z něj vystoupil samotný satanáš. Půta skončil v pekelných plamenech a díru ve stropě se prý do dneška nikomu nepodařilo opravit.
PAJREK U NÝRSKA
O původu hradu
Podle staré pověsti se vypravuje, že kdysi dávno utekl bavorský rytíř se svou družinou do Čech, protože byl nevinně dán do klatby. Na lesnatém vrcholu si vystavěl hrad, kde žil až do své smrti. Lidé z okolních vesnic od té doby začali hradu říkat Baiereck (Baier an der Ecke), což znamenalo "Bavor v rohu". Češi mu neřekli jinak než Pajrek, i když v některých listinách se dokonce píše Pařejk.
POTENŠTEJN U ŽINKOV
O názvu a založení hradu
Podle pověsti měli hrad postavit trpaslíci, kterým pan Půta za svoji práci slíbil pytel plný hrachu. Podle kroniky byl Potenštejn vystavěn mezi roky 1251 - 1259. Jméno Potenštejn odvozuje se takto: "Póta, klada základní kámen při stavbě zmíněného hradu, nazval kámen ten německy Potas Stein. Později spojila se obě slova, čímž vzniklo jméno Potaštejn (Potenštejn) a dáno nově zbudovanému hradu".
Z jeho zřícených kamenů si místní léčitel postavil poustevnu, jenž se nám dodneška zčásti zachovala (viz. obrázek nad textem). Na základě starodávné legendy byl poustevník velice šikovný. Léčil a uzdravoval díky bylinkám ze širokého a dalekého okolí. Místní starci kdysi vyprávěli, že poustevník využíval i magické kameny, které se nachází všude kolem. Kdo tomu nevěří, ať na Potenštejn a Obrovo hradiště u Žinkov běží...
LITICE U PLZNĚ
Poklad v podzemní chodbě
Již po generace se vypráví, že páni litického hradu byli velice bohatí. Zejména loupeživý rytíř Žumbera patřil mezi obávané mordýře. Jeho kumpáni se jmenovali Péda z Pecihrádku a Radouš z Radyně. Společně přepadávali na kupeckých stezkách a naloupené zboží ukrývali v podzemí svých sídel. Když Žumbera zemřel nikdo nevěděl, kde je poklad přesně ukrytý. Tajemství si vzal do hrobu. Ten, kdo by chtěl na litické zřícenině kopat a hledat chodbu, měl by dávat velký pozor. Za prvé je to zakázané a za druhé se mezi lidem říká, že truhlu s pokladem hlídá veliký černý pes, který chrlí oheň a na každého vždy vycení veliké zuby. Poklad zatím nikdo nenašel, stejně jako podzemní chodbu, která by údajně měla vést na nedalekou Radyni.
Tajné soudy
V Liticích se dále vypráví, že na západním svahu ostrožny, kde stával hrad, býval mocný dub. Jeho kmen byl tak široký, že ho trojice mužů nemohla obejmout. Kdysi dávno se u něj měly konat tajné soudy. Během nočních hodin se zde scházeli černě odění rytíři, kteří postupem času popravili tři nevinné lidi. Prvním z nich byl jakýsi mládenec z Dobřan. Druhou popravenou se stala dívka, jenž se prý pomocí čarodějnice zamilovala do syna hradního pána. Třetím odsouzencem byl kovář z Bdeněvsi, který měl podvodně přesazovat panské mezníky. Za dlouhých a temných nocí se na bývalém hradě zjevují přízraky třech nevině popravených a čekají na chvíli, až je někdo osvobodí.
RADYNĚ U PLZNĚ
Ušatý Radouš
Podle kronikáře Václava Hájka z Libočan byl hrad založen jakýmsi Radoušem. Pocházel z vesnice Radouše a jeho otec se jmenoval Hrozislav. Legenda dále říká, že Radouš byl nevzhledný a všemi opovrhovaný zeman. Měl mít dlouhé oslí uši a v ústech kančí zuby. Život s ním bylo hotové peklo, protože postupem času zabil šest svých manželek i s dětmi, které se mu neskutečně podobaly. Sedmá manželka měla více štěstí, nežli rozumu. Během jednoho večera se nenápadně vytratila i s potomkem a zachránila oběma holý život. Přízrak ušatého Radouše se prý na Radyni zjevuje pokaždé, když se přižene silná bouřka. Jeho podobu zachytil neznámý malíř......
LOPATA U KORNATIC
Loupeživý Habart
Během husitských válek žil na Lopatě pan Habart, který stál pevně na straně katolické. K dispozici měl i loupeživou rotu čítající 50 hrdlořezů. Habartovi muži přepadávali, okrádali až jednoho dne došla kališníkům trpělivost. Poskládali vojsko o počtu 400 mužů a oblehli hrad na černé skále. Lapkové se houževnatě bránili celé měsíce, ale když snědli posledního koně, bylo rozhodnuto. "Zapálíme hrad, vyvoláme paniku a sejdeme se u velkého stromu za potokem", řekl Habart a vzal do ruky louč. Během útěku bylo pochytáno na 40 lapků, kteří našli smrt na okolních stromech, kde je obléhatelé oběsili. Habartovi se podařilo utéci. Někdo říká, že zmizel tajnou podzemní chodbou...
O podzemní chodbě
Věřte, nevěřte ! Hrad Lopata měl podle pověsti tajnou - únikovou chodbu, která ústila u jedné skály. Na konci 19. století si do těchto míst chodívaly hrát děti z nedalekých Kornatic. Během slunečného odpoledne se však přihodila podivná věc. Jeden z chlapců si všiml, že skalní otvor je zavalen kamením a kolem rostou husté trnky. "Co když právě tady je tajná chodba", blesklo se mu hlavou a rychle zavolal na kamarády. Společnými silami odházeli kamení a pomalu vstoupili do úzké chodbičky. Kousek od vchodu zahlédli kamennou lavičku a na ní dvě schoulené postavy. Chlapcům se zatajil dech. Po krátkém váhání si dodali odvahu a přistoupili blíže. Jeden z nich se podivných spáčů dotkl, ale v tom se oba zhroutili a sesypali v hromádku popela. Děti dostaly strach a rychle z tajné chodby utekly.
VLČTEJN U BLOVIC
O panu Holenovi a jeho synovi
Za dávných a dávných časů byl Vlčtejn velice pevný hrad, který jeho majitel nechal vystavět na tvrdé (buližníkové) skále. S názvem sídla si nevěděl rady, ale náhoda tomu chtěla, aby dostal jméno podle statného vlka. Ale pěkně po pořádku. Jednoho pěkného dne se ztratil syn pana Holena. Jmenoval se Ondřej. Blížila se temná noc, ale po malém chlapci nebylo ani vidu, ani památky. Následující ráno však svitla naděje. K bráně přišla jakási žena s tím, že našla zatoulaného chlapce. Odvedla ho do lesa a tam ho opustila. Zbrojnoši pana Holena se vydali do zmíněného lesa. Po krátké chvíli našli malého Ondřeje na chladné zemi, kde ležel jako zbavený života. Holen rychle seskočil z koně a zjistil, že jeho syn spí. Tvář se mu rozzářila štěstím. Dlouho do večera se otec svého syna vyptával co se stalo a jak vlastně přečkal chladnou noc. Synek vyprávěl o velkém vlkovi, který ho zavedl k vysokému stromu, kde ho až do svítání zahříval svým hustým kožichem. Urozený Holen měl jasno.Jeho hrad se bude jmenovat Vlčtejn a to podle vlka, který jeho synovi zachránil život.
PRÁCHEŇ U HORAŽĎOVIC
O podzemní chodbě
Pověst tato dochovala se z doby husitské. Když Jan Žižka poprvé táhl na hrad Rabí, dozvěděl se od místních poddaných o existenci tajné podzemní chodby. Přesné místo a polohu prozradil husitskému vojevůdci starý ovčák. Jan Žižka z Trocnova ho prý oslovil větou: "Bratře, pověz kudy na Rabí pod zemí". Ovčák ze sebe vysoukal pouze tři zkomolená slova: "Bláto, voda, strom". Více ze sebe už nedostal, protože jazyk měl vyříznutý. Žižka ovčákovi poděkoval a vyrazil k řece Otavě, kde po chvíli skutečně objevil vchod do podzemí. Vybral nejstatečnější bojovníky a spolu s nimi kráčel temnou chodbou. Zbytek jeho vojska táhlo na Rabí po cestě, přešli brod pod hradem a začali jej obléhat. Obránci se husitům smáli s dovětkem, že nemají šanci. Co čert nechtěl. V hradním paláci se najednou zjevil Jan Žižka a jeho věrní. Obránci se vzdali, otevřeli brány a předali hrad kališníkům. Inu, ne nadarmo se říká, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe...
RABÍ
O počátcích hradu
Na počátku 18. století se vyprávělo, že hrad založil nejmladší z trojice bratrů Rýzmberků. Jmenoval se Půta. a nazval jej Mladý Potenštejn - Mladý Potštejn. Ten s přídomkem "Starý" stával u Žinkov. Půta se domluvil se starším bratrem sezením na Buděticích a prostředním, který pobýval na Práchni, že své hrady propojí koženými mosty. Důvod byl prostý. Kdyby některý z urozených pánů byl v ohrožení, bratři by mu přišli na pomoc. Bohužel nikdy se plánovaná stavba mostů neuskutečnila, protože začaly husitské války.......
