O autorovi
Slovo hokej jsem v různých pádech slyšel poprvé asi v roce 1996 při zlatém triumfu našich reprezentantů ve Vídni. Právě památné finále s Kanadou si matně vybavuji, které jsem zhlédl jako jediné z celého mistrovství světa po boku táty doma u televizní obrazovky. Podrobnosti o tomto zápase jsem se dozvěděl až později a trochu si vybavil události, především gól Martina Procházky...
To mi bylo deset let.
První kontakt se zlínským hokejem proběhl nejspíš 12. září 1997. Byl to den, kdy jsem zase s tátou a sestrou poprvé v životě navštívil zimní stadion Luďka Čajky. Tehdy domácí Berani hostili České Budějovice a jediné, co si z toho zápasu pamatuju je, že jsme seděli hned vedle domácí střídačky. Vzpomínám si ještě, že tehdy mladíček ve zlínské obraně Karel Rachůnek měl větší potyčku s hostujícím hráčem. To je ale asi tak všechno.
Na tátovi si teď cením, že se mně tehdy snažil zasvětit do sportu, který má rád. Ale nejspíš to měl se mnou moc složité, protože podle mé aktivity co si pamatuji, jsem jeho pokusy spíše ignoroval.
Další zápas jsem navštívil proti Plzni. Ze zápasu si vybavuji snad jen to, že v brance soupeře stál Dušan Salfický. "Celý zápas jsi mi proseděl na klíně," vrátil se můj otec do doby přibližně před deseti lety, když jsem se ho ptal na podrobnosti. Ani on už si však nepamatuje, jak to onehdy bylo.
A co jsem například dělal v době, kdy Vy, co teď třeba čtete tyto řádky, fandili ševcům v jednom z finálových zápasů proti Vsetínu v sezoně 1999?
Podržte se, pařil jsem u kamaráda NHL 98. Tak vážně jsem tehdy bral tuto sváteční událost... Přitom třeba Nagano v roce 1998 jsem žral, prožíval, fandil a na finále s Ruskem jsem si i ráno přivstal. A nakonec slavný triumf i zapil štamprlí. Ehm, vody. :-D
Zlom ve vztahu ke zlínskému hokeji nejspíš přišel až v létě 1999 s tvorbou archívů, o které se můžete více dočíst kliknutím na odkaz. Od sezony 1999/00 jsem se pravidelně snažil navštěvovat každý domácí zápas. A bezpodmínečně jsem se zapojoval i do fandění v kotli, tehdy ještě v rožku.
Pořídil jsem si první dres se třiačtyřicítkou na zádech se jmenovkou Hamrlík, první zlínskou šálu a kulicha. Suvenýry jsem dostal pod stromeček k Vánocům.
Můj první neoficiální výjezd se datuje k 1. dubna 2002, kdy jsem s kamarádem a jeho sestrou vyrazili vlakem na semifinále play off do Vítkovic. Vraceli jsme se s porážkou 1:5 a v kupéčku plném "Baníkovců". Boží zážitek. .-)
Stejně ale jsem to bral jako úžasný a nezapomenutelný zážitek. Stejně jako v roce 2004 první mistrovský titul.
První oficiální výjezd byl již se zlínským fanclubem na utkání se Spartou Praha v sezoně 2004/2005.
Od té doby jsem už absolvoval mnoho výjezdů, s hokejem jsem objel celou republiku. Mezi kluby, co od té mých začátků hrály extraligu, mi dodnes schází snad jen Eden Slavie Praha, Opava a Havířov.
Jak jsem rostl, dospíval, postupně mě bavilo psát, zaznamenávat své zážitky a dojmy do sloupků fanouška, které jsou součástí archívů Někdy v roce 2006 jsem se odvážil na svůj první rozhovor – s tehdejším brankářem Zlína Martinem Altrichterem. Postupně přibývaly další, které najdete také v rubrice rozhovory.
O novinářskou práci jsem se začal více zajímat, dál tvořil a 13. listopadu 2008 jsem si splnil další sen. Vyšel mi v novinách můj první rozhovor. Zlínský deník zveřejnil můj text s tehdy talentovaným brankářem Jakubem Sedláčkem.
O tři roky později po mém prvním rozhovoru, 3. července 2009 mě přijali ve Zlínském deníku jako sportovního novináře. Hozen do vody jsem se dál učil, poznával, získával zkušenosti i kontakty a také zážitky. Po zisku druhého titulu v roce 2014 jsem se podíval do kabiny, která se topila v šampaňském a euforii.
Se Zlínským hokejem jsem se podíval v rámci Ligy mistrů do německého Berlína a švýcarského Fribourgu, podařilo se nám s týmem z Paměti národa natočit dokument mapující devadesát let zlínského hokeje. Poznal jsem současné hráče i legendy zblízka jako osobnosti. To pro mě není málo.
Z nadšeného fanouška se postupně stal i novinář.
Dlouhých jedenáct let.
K poslednímu červnu 2020 jsem dobrovolně opustil redakci Zlínského deníku. Unavený ze stresů a povinností a také otrávený ze směru, jakým se obecně média s rozvojem vymožeností dnešní doby vydala. Důraz na rychlost a počty textů na úkor jejich kvality, být neustále online a aktivně používat sociální sítě mě za poslední rok přesvědčilo, že tenhle zběsilý mediální svět už není pro mě.
Ačkoliv mě kolegové i nadřízení přemlouvali (což mi moc lichotilo a je to největší odměna za mou práci), stále jsem stará škola, která dává přednost klasické novinové podobě. Raději si zajdu do stánku pro noviny, než abych na internetu klikl na ten samý text, nebo si otevřel jejich elektronickou verzi. Nechtěl jsem už dělat něco, s čím vnitřně nesouhlasím a co mě přestává bavit. Většinu mých textů vydaných v deníku najde zde.
Duše fanouška ve mně pořád zůstala, ale už se víc cítím novinářem. Chci dál psát, tvořit, rozvíjet a bavit se, co mě naplňuje. A realizovat si své další sny související se sportem a prací novináře z mého seznamu.
Stát se sportovním novinářem
Navštívit Barcelonu a zápas fotbalového boha Lionela Messiho (povedlo se hned dvakrát) ZDE
Poznat zblízka hokejisty a oslavit druhý titul ve zlínské kabině
Napsat a vydat knížku na hokejové téma
PS: až to tady opět budu aktualizovat za dalších deset let, už bude odškrtnutý. :-)
Náhledy fotografií ze složky Já Dáán
