24. Světová literatura po r. 1945
q odraz války
– protest proti její krutosti
– patetická oslava hrdinství,
statečnosti, pompézní scény, hromadné vraždění (východní literatura, zvl.
ruská)
– nepatetický pohled (zdola), rozbor
lidské psychiky, dojemnost i naturalismus (západní literatura)
– satirický nebo humoristický pohled
q angažovaná próza – opak válečné dehumanizace, nespokojenost s nedostatky
doby, krize mezilidských vztahů pocity
ohrožení, úzkosti, odcizení (existenciální próza, italský neorealismus;
v oficiální literatuře východních zemí socialistický realismus – optimistický
pohled)
q snaha distancovat se od ideálů konzumní společnosti,
kariérismu – americká beatnická generace, angličtí ”rozhněvaní mladí
muži”
q experimentální próza (zvl. v oblasti formy) – absurdní literatura,
drama, francouzský ”nový román”
q magický realismus – návrat k starým mýtům, legendám (latinskoamerická a ruská
literatura)
q vědeckofantastická literatura (sci-fi, fantasy), katastrofické
vize, fikce
q postmodernismus – reakce na modernismus, míšení žánrů, komplikovaná
kompozice, prolínání dějových a časových rovin aj.
q rozmach tzv. populární (komerční) literatury –
řemeslně zvládnuté, ale myšlenkově nehluboké, esteticky díla hodnotná i
bezcenná; snaha přiblížit se k nenáročnému čtenáři
1) Obraz války v literatuře
ruské – Jurij Bondarev Hořící sníh (patetický obraz hrdinství,
panoramatická próza), Viktor Někrasov V stalingradských zákopech,
Michail Šolochov, Osud člověka (nová podoba obrazu války, v
popředí morálně společenské problémy)
německé – Anna Sehgersová, Sedmý
kříž, Harry Thürk, Hodina mrtvých očí, Karlludvig Opitz, Můj
generál (humorná forma)
americké – Norman Mailer, Nazí a
mrtví, William Saroyan, Lidská komedie, William Styron Sophiina volba (psycholog. román), Joseph
Heller, Hlava XXII ( s humorem a ironií)
anglické – Patrick Ryan, Jak jsem
vyhrál válku (humorná forma)
francouzské – Robert Merle, Smrt je mým
řemeslem
Těch 2 100 řeckých židů, kteří zemřeli v plynu nebo byli spáleni v době, kdy jsem psal ten dopis, rozhodně v Osvětimi neznamenalo, jak mě upozornila Sophie, nějaký rekord v postupném masovém vyhlazování; při masakru maďarských židů příštího roku – nad nímž osobně dohlížel Höss, který se do tábora vrátil po několikaměsíční nepřítomnosti, aby koordinoval likvidaci, již tak dychtivě očekával Eichmann, operaci zvanou Aktion Höss – došlo k zabíjení daleko širšího rozsahu. Ale tak masová vražda byla ve své chvíli v rozvoji Osvětimi-Brzezinky obrovitým aktem, největším z dosud inscenovaných…(Sophiina volba)
Jean-Paul Sartre (1905–1980)
– francouzský filozof a spisovatel
– povídky Zeď, román Hnus,
filosofické úvahy Bytí a nicota; – o smyslu lidské existence, svobodě
člověka; absurdní shody náhod
– francouzský filosof a prozaik,
Nobelova cena; – rozsáhlejší novela Cizinec – děj v Alžírsku,
vypravěč Mersault bezdůvodně zastřelí Araba, zatčen a popraven; ve vězení úvahy
člověka nevěřícího v nic, pocit odcizení, samoty, lhostejnosti k světu a
životu; subjektivně chápaná svoboda (rozhodnutí k čemukoli)
3) Neorealismus – v italské próze 40.–50. let; návrat k realismu
(dokumentárnost, hodnověrnost), v popředí zájem o běžný život obyčejných lidí
Alberto Moravia (1907–1990)
obraz poválečné Itálie i války, analýza skutečnosti,
sociální a milostná tematika, drsnost charakterů, vyjádření smyslových pocitů;
využití prvků filmové řeči (panoramatické pohledy, detail, polodetail), lidový
jazyk, např. romány Římanka, Pohrdání, Nuda, Horalka
aj.
4) Beatnici (ang. beat generation) – hnutí amerických básníků a prozaiků 50. - 60.
let
beat =
jednak ”zbitý” (unavený životem), jednak ”blažený” (=únik); projev negativismu,
revolty, výsměch tradičním hodnotám (bohatství, kariéra, rodina), oficiální
morálce, prosperující konzumní společnosti; příklon k orientálním filozofiím
(zenbuddhismus), hledání vnitřní svobody (buď výstřednost v módě nebo naopak vzhled
zanedbanosti), touha po rozkoši (vliv alkoholu, drog, tuláctví, džezové hudby;
sexuální nevázanost), dobrovolná chudoba
v
literatuře : bezprostřední odvážná výpověď, erotická otevřenost, vulgarismy a
slang ð snaha
šokovat, provokovat
Allen Ginsberg (1926)
– americký básník – vyjadřuje hrůzu a
smutek ze současného světa; předchůdce undergroundu
– sbírka Kvílení –
naturalistické obrazy, vize a sny, autentický prožitek, extáze, revolta
”Viděl
jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím,
hystericky
obnažené a o hladu... shánějící dávku drogy”
Jack Kerouac (1922–1969)
– americký prozaik, tulák
– román Na cestě – básnická
reportáž ze silnice, záznam dojmů, nálad a myšlenek, řada postav, zvl. tuláků,
putování za pocitem svobody; tzv. spontánní próza – metoda záznamu bez zásahů a úprav
Lawrence Ferlinghetti (1919)
– americký básník, prozaik,
překladatel
Charles Bukowski (1921–1994)
– americký spisovatel – navazuje na
tuto linii v 80. letech
– povídky Všechny řitě světa i ta
má, autobiografický román Hollywood – odvážná, otevřená výpověď,
cynismus
Francine, Jack a spousta dalších lidí se vrátili do svých přívěsů. Dlouhé pauzy mezi jednotlivými záběry jsem nenáviděl. Filmování stojí strašné peníze, protože většinu času nikdo nic nedělá, jenom se čeká, čeká a čeká. Dokud není tohleto připraveno a támhleto přichystáno a dokud to není nasvíceno a kamera není připravena a vlásenkář se nevychcal a konzultant se nezkonzultoval, tak se nic neděje. Je to celé naprostá onanie, plat za tohleto a plat za támhleto, a existuje jen jediný člověk, který má právo zastrčit zástrčku do zásuvky, a zvukaře nasral asistent režie, a potom se zase herci necítí dobře, a protože tak to s herci chodí a tak pořád dál. Samé plýtvání a plýtvání. Dokonce i při tomhle filmu s extrémně nízkým rozpočtem jsem cítil, jak začnu ječet: ”Tak dobře, nechte už těch keců! Dá se to celé zvládnout za deset minut a vy se s tím serete celý hodiny!”
Neměl jsem odvahu něco takového říct. Já byl jen spisovatel. Vedlejší výdaj. (Hollywood…)
5) Rozhněvaní mladí muži – ang. spisovatelé 50. let – proti anglickému
konzervatismu, konvencím; nepřizpůsobivost zavedenému pořádku, proti
kariérismu, pohodlnosti, pokrytectví; sociální kritika, humor, hovorový jazyk
John Braine (1922–1986) – román Místo nahoře,
Kingsley Amis (1922), román Šťastný Jim =
tzv. univerzitní román, výsměch atmosféře malé venkovské univerzity
– hlavní postavy obou románů – mladí
muži, bouřící se proti snobství, konvencím, nudě stereotypního života; paradox
– dostávají se do vysoké společnosti sňatkem s bohatými ženami
6) Nový román – typ francouzského románu 50. let (antiromán, objektivní
román); oslabení příběhu, tradičních postav i vypravěče (tj. znaků tradič.
románu); text = úvahy, reflexe, popis jevů a věcí bez příčinných a časových
souvislostí; několik úhlů pohledu, postavy nezřetelné, většinou bezejmenné (on,
ona), téma bloudění; opakování a variace sekvencí; experimenty s jazykem (např.
střídání slovesných členů a způsobů)
Alain Robbe – Grillet (1922)
– román Gumy, román Žárlivost
(série setkání A..., ženy plantážníka, s přítelem; čtenář sleduje příběh očima
klamaného manžela (v románě nevystupuje, není jmenován); různé možnosti výkladu
situací
7) Absurdní literatura, drama – od 50. let – člověk zachycen v situaci úzkosti,
bez schopnosti komunikace s lidmi, postrádá smysl života; bez souvislého děje a
logického dialogu; téma – nemožnost dorozumění (degradace jazyka), nesmyslnost
lidského jednání, bezmocnost, stereotyp
Sammuel Beckett (1906–1989)
– irský spisovatel, Nobelova cena;
– hra Čekání na Godota –
chaotický dialog dvou tuláků na opuštěném místě, marně čekají na toho, kdo by
změnil jejich život; opakovaná scéna s chlapcem, který vždy oznámí, že pan
Godot přijde další den; monotónnost, stereotyp, bezútěšnost, nekonečnost čekání
Eugéne Ionesco (1912–1994)
– francouzský básník a dramatik
rumunského původu
– hry Plešatá zpěvačka, Nosorožec
– problém komunikace mezi lidmi a stereotypnosti
8) Magický realismus – 50. léta, v zemích silné tradice mytologie nebo ústní
slovesnosti; prolínání skutečného a snového světa (nezřetelné hranice); napětí
mezi reálnem a fantazií
Gabriel García Márquez (1928)
– kolumbijský spisovatel, Nobelova
cena
– román Sto roků samoty –
rodinná sága (symbol – osud země); život provinčního městečka od doby kolonismu
v 19. stol. do pol. 20. stol., členové rozvětvené rodiny stárnou, umírají, ale
jakoby žijí i po smrti (reálné a zázračné)
Čingiz Ajtmatov (1928)
– kirgizský spisovatel
– román Stanice Bouřná – osudy
železničáře v kazašské stepi – prolínání dějových pásem, současnosti, legend i
fikce budoucnosti ð obraz světa před zánikem; stejně i román Popraviště
Michail Bulgakov (1891–1940) – ruský spisovatel – román Mistr a
Markétka = podobenství: příběh Fausta s biblickým příběhem ukřižování
Krista
9) Literatura s prvky sci-fi (science fiction)
a) obraz fiktivní budoucnosti
společnosti, člověka, vědy ð vědeckofantastická próza; osud člověka v nepříznivém
prostředí; stinné stránky technického pokroku
b) tzv. fantasy literatura – s bájnou a
pohádkovou atmosférou
c) otřesné vize totalitní společnosti
Ray Bradbury (1920)
– americký spisovatel – povídky Marťanská
kronika, román 451 stupňů Fahrenheita (obraz technicky vyspělé,
ale nekulturní civilizace, nemožnost vzepřít se)
Stanisław Lem (1921)
– polský spisovatel, spojení sci-fi s
dobrodružným žánrem – r. Astronauti, Solaris (úvahy o stavu
lidské civilizace a o mravní odpovědnosti za ni)
Arthur C. Clarke (1917)
– anglický spisovatel, autor sci-fi
literatury; nejznámnější – trilogie 2001: Vesmírná odysea, 2010: Druhá
vesmírná odysea, 2061: Třetí vesmírná odysea a zatím pětidílná sága
o kosmické lodi Ráma (Setkání s Rámou, Návrat Rámy, Zahrada Rámova, Ráma
tajemství zbavený, Poslové Rámových světů – od 2. dílu spoluautor Gentry
Lee)
John Ronald Reuel Tolkien (1892–1977)
– anglický spisovatel – fantasy
literatura
– román Hobit – zápas dobra a
zla, fantastický svět starodávných, šťastných, mírumilovných lidí
– trilogie Pán prstenů
Georg Orwell (1903–1950)
– anglický spisovatel
– román Zvířecí farma – alegorická
bajka, obraz totalitní společnosti, despotismu a násilí (jeden druh zvířat
tyranizuje jiné)
– román 1984 – o zničení
člověka (degradací na zvířecí bytost) – vliv zatajovaných krutostí v Rusku,
varování
10) Postmodernismus – od pol. 40. let, zvl. poč. 70. let
– negativní postoj k dosavadním
avantgardním tendencím, zvl. jen k formálnímu experimentování; prolínání
tradice a experimentu, hledačství pravdy, pochopení chaotického světa; kniha má
promlouvat k náročnému i méně náročnému čtenáři (dvojí úroveň estetického
vnímání)
Umberto Eco (1932)
– italský prozaik
– román Jméno růže – vzorové
postmodernistické dílo: využívá postupů odborné, publicistické i krásné
literatury, masové i exkluzivní literatury, je současně detektivkou, hororem,
historickým románem, filozofickým traktátem, studií o symbolech (titul),
sociologickou sondou do problematiky tolerance; sklon k mystifikaci (příběh
jako rekonstruovaný středověký rukopis), koláž (citáty z krásné, filozofické,
historické literatury a bible), ironický přístup k minulosti (zlehčuje výklad
reformace církve); napínavý příběh – chlapec Adso (vypravěč) a františkán Vilém
pátrají po záhadných vraždách mnichů
Vladimir Nabokov (1899–1977)
– ruský emigrant v Americe; román Lolita
– psychologická studie muže a jeho sexuálního vztahu k 12leté dívce
– z českých autorů – Milan Kundera,
Jiří Gruša
Další
významní světoví spisovatelé současnosti
Jacques
Prévert (1900–1977)
– francouzský básník, inspirován
surrealismem (slovní hříčky, výstavba obrazu), hledá poezii ve všedním životě;
milostná lyrika, šansony, scénky, tvorba pro děti
– sbírky Slova, Déšť a pěkné
počasí, Haraburdí, Slunce noci – lehkost, náznak, jednoduchá
gradace, refrény (vliv lidové slovesnosti), asociace představ, okouzlení světem
a poezií
Vladimir Vysockij (1938–1980)
– ruský herec, zpěvák vlastních textů
– o válce, lásce, obyčejných lidech
Boris Pasternak (1890–1960)
– ruský básník a prozaik, autor románu
Doktor Živago – kritický obraz stalinismu, budování socialismu, pronásledování
nepohodlných lidí
Alexandr Isajevič Solženicyn (1918)
– ruský spisovatel, Nobelova cena;
poznal sovětské koncentrační tábory a vyhnanství ð trilogie Souostroví Gulag,
novela Jeden den Ivana Denisoviče (otřesné svědectví o bezpráví,
beznaději, obraz totalitního systému vlády)
Miroslav Válek (1929–1991)
slovenský básník
– sbírky Dotyky, Nepokoj,
Milovanie v husej koži – pocity ohroženého lidstva, skepse, varování,
vzpoura proti konzumní společnosti; prostý výraz
Dominik Tatarka (1913–1989)
slovenský prozaik;
– román Farská republika,
novela Kohoutek v agónii – stálé hledání životních a lidských hodnot
Johannes
Mario Simmel (1914)
– německý prozaik – čtivé příběhy s
aktuálními společenskými problémy, např. romány Láska je jen slovo, Všichni
lidé bratry jsou
Arthur
Hailey (1920)
– autor bestsellerů Letiště, Kola,
Hotel, Konečná diagnóza, Penězoměnci aj. – román profesní
a katastrofický
Mika
Waltari (1908–1979)
– finský spisovatel – román Egypťan Sinuhet – o starověkém lékaři, otvírači lebek
23. Světová literatura 1.pol. 20.století
Guillaume Apollinaire (1880–1918)
– vliv na
moderní světovou poezii, básník, prozaik, dramatik, představitel kubofuturismu;
rysy poezie:
q vliv války
q obdiv k
moderní technice, civilizaci, městu
q krása je v
nejvšednějším životě
q obraznost,
fantazie, volná asociace představ, polytematičnost
b. Pásmo (sbírka Alkoholy)
= polytematická báseň – spontánní proud představ, obrazů, skutečnost
zachycena z mnoha pohledů, prolínání časových rovin (tempo moderního světa),
narušena logická souvislost veršů, bez interpunkce; stírají se rozdíly mezi
lyrikou a epikou; verše o Praze (okouzlení Prahou)
sbírka Kaligramy = básně obrazy; text spojen s
grafickým uspořádáním v optický celek – vizuální lyrismus (působivost)
GUILLAUME APOLLINAIRE
PÁSMO (Alkoholy, 1913) – Přeložil
Karel Čapek
Tím starým světem přec jsi
znaven na konec
Pastýřko Eiffelko jak bečí stádo mostů dnes
Řecký i římský starověk se ti už přežily
Zde antické se zdají být už i ty automobily
Jen náboženství zůstalo
docela nové jenom ono
Zůstalo prosté jak hangáry
v přístavu avionů
Jediné neantické v Evropě křesťanství je
Evropan nejmodernější jste
vy ó papeži Pie
A tobě brání stud když okna
na tebe hledí
Vstoupit do kostela a jít
tam ke zpovědi
Čteš letáky ceníky plakáty
jež zpívají hlasitě
Toť dnešní poezie zatím co
prózou žurnály sytí tě
Jsou krváky po šestáku samé
detektivní případy
Portréty velkých osob a
sterá různá záhlaví…
André Breton (1896–1966)
– básník,
esejista, zakladatel surrealismu; důraz na svobodu osobnosti, její cit; využití
psychického automatismu
– představitel humanistické tradice;
Nobelova cena; prozaik, hudební vědec, autor životopisů významných osobností
(Beethoven, Tolstoj aj.);
– předválečná
tvorba – 10 dílný cyklus Jan Kryštof (román – řeka) – životní osudy
geniálního německého hudebníka
– protiválečné
zaměření: novela Petr a Lucie – založena na kontrastu: hrůzy války ×
vysněný svět dvojice milenců, problémy války × rozvíjející se cit lásky;
lyrické, poetické ladění příběhu, shakespearovský motiv; dějiště – válečná
Paříž, od ledna do března 1918; tragický konec: společná smrt v kostele při
náletu ð obžaloba nesmyslnosti války
– tentýž
protiválečný postoj i v románě Okouzlená duše a Dobrý člověk ještě
žije
Henri Barbusse (1873–1935)
Antoine de Saint-Exupéry (1900–1944)
– francouzský
hrabě, letec v 2. světové válce, autor pohádkové prózy Malý princ –
setkání letce s malým princem z neznámé planety; proklamace nutnosti přátelství
a odpovědnosti; projev víry v člověka a jeho velikost; rozdílnost pohledu na
svět: dítě × dospělý člověk
– tzv.
letecké romány, např. Noční let
Anglie:
James Joyce (1882–1941
– irský
prozaik, novátor v próze; osobitý styl: metoda volného proudu vědomí,
mnohovýznamový sled dojmů a obrazů, působivý jazyk; vztah k rodné zemi (povídky
Dubliňané); román Odysseus – parafráze antického mýtu, obraz
současného Dublinu a vztahů mezi lidmi (prázdnota, banalita všedního života,
ale i jeho neopakovatelnost)
John Galsworthy
(1867–1933)
– vrchol tradice anglického
kritického realismu;
– trilogie Sága rodu Forsythů
– život vyšších vrstev společnosti viktoriánské Anglie; návaznost mají romány Moderní
komedie a Konec kapitoly
Georg Bernard Shaw
(1856–1950)
– Nobelova
cena; světový dramatik, autor např. dramatu Pygmalion (sázka profesora
fonetiky Higginse, že v krátké době vychová a uvede do vznešené společnosti
nevzdělanou květinářku Lízu (námět pro muzikál My Fair Lady);
– v dramatech kritika hlouposti, pokrytectví, falešné
morálky
Německo:
Thomas Mann (1875–1955) - představitel
humanistické a demokratické prózy; Nobelova cena
- generační román Buddenbrookové – o vzestupu a pádu lübecké
podnikatelské rodiny (inspirace vlastními životními zážitky); tetralogie Josef
a bratři jeho
– převyprávění
biblické legendy, obecně o mezilidských vztazích
- znalosti poměrů rodného
města Lübecku využil i starší bratr Heinrich Mann (1871–1950)
Erich Maria Remarque (1898–1970)
– generační
román Na západní frontě klid (ironický název) – o osudech studentů
(hlavní postava Pavel Bäumer), kteří prožili válku na záp. frontě; ztrácejí
všechny životní iluze, protestují, snaží se přežít; drsné obrazy z bojiště,
vzpomínky hlavního hrdiny i svérázný lidový humor; tragický konec nenaplněného
života
– volné
pokračování – román Cesta zpátky - osudy lidí zničeny válkou; návrat
domů a konec frontových přátelství; zážitky z války vedou k vnitřní prázdnotě a
vykořeněnosti
– totéž
román Tři kamarádi; romány Jiskra života, Čas žít, čas umírat
aj. se vztahují k 2. světové válce
Lion Feuchtwanger
(1884–1958)
– autor historických románů se
současným podtextem; zvl. z židovských dějin, např. Židovka z Toleda,
trilogie Židovská válka; z francouzské historie – Lišky na vinici,
biografický román Bláznova moudrost (o J. J. Rousseauovi); biografický
román o španělském malíři Goya; trilogie Čekárna – obraz
soudobého Německa, vlastní zkušenost vyhnance (útěk před Hitlerem do Ameriky)
Bertolt Brecht
(1898–1956) – dramatik, režisér, divadelní teoretik; tvůrce tzv. epického
divadla (snaha rušit divadelní iluzi, otevřená scéna, vypravěčský komentář,
oslovování publika, výmluvné texty a songy); autor dramat společensky
kritických, protiválečných a protifašistických, např. Žebrácká opera, Matka
Kuráž a její děti, Strach a bída třetí říše
Pražská něm.literatura
– pražský rodák židovského původu, autor povídek,
aforismů, deníkových záznamů (fragmenty), vliv existenciální filozofie;
vrcholná díla (nedokončená) Proces a Zámek; vyjádření pocitu
úzkosti, odcizení člověka v moderní společnosti, úvahovost; nebezpečí
zmechanizování života a neschopnost člověka vzdorovat = provinění,
bezvýchodnost ð zkáza (smrt)
FRANZ KAFKA
PROCES (1925) – úryvek – Překlad Dagmar a Pavel Eisnerovi
V.
Mrskač
Když K. jednoho z
příštích večerů procházel chodbou, která oddělovala jeho kancelář od hlavního
schodiště – tentokrát šel domů skoro poslední, jen v expedici pracovali ještě
dva sluhové v malém kuželu světla jediné žárovky –, uslyšel vzdychání za
dveřmi, za nimiž zřejmě bývala vždy jen komora na staré haraburdí, kterou však
K. dosud nikdy neviděl. Zastavil se udiveně a ještě jednou pozorně poslouchal,
aby zjistil, zda se nemýlí – na chvilku všechno utichlo, potom se však znovu
ozvaly vzdechy. – Chtěl nejdřív dojít pro některého sluhu, třeba by mohl
potřebovat svědka, potom však se ho zmocnila taková nezkrotná zvědavost, že
rázem dveře otevřel. Byla to, jak se správně domníval, komora na haraburdí. Za
prahem ležely nepotřebné staré tiskopisy a překocené prázdné hliněné láhve na
inkoust. V komře však stáli tři muži, shrbení pod nízkým stropem. Svítili si
svíčkou, přilepenou na polici. ”Co to tu tropíte?” zeptal se K., a ač nemluvil
hlasitě, přeskakoval mu hlas, jak byl rozčilený. Jeden z mužů, který zřejmě
rozkazoval ostatním a nejdřív na sebe upoutal pohled, vězel v tmavých kožených
šatech, jež ponechávaly krk hluboko po prsa a celé paže holé. Neodpověděl. Ale
ostatní dva zvolali: ”Pane! Máme dostat výprask, protože sis na nás stěžoval u
vyšetřujícího soudce.” A teprve teď K. poznal, že to jsou opravdu hlídači
František a Vilda a že ten třetí má v ruce metlu, aby je zmrskal. ”Ne,” řekl K.
a hleděl na ně s úžasem, ”nestěžoval jsem si, řekl jsem jen, jak se to v mém
bytě přihodilo. A bezvadně jste se rozhodně nechovali.” ” Pane,” řekl Vilda,
zatímco se František zřejmě chtěl za jeho zády skrýt před třetím mužem,
”kdybyste věděl, jak špatně jsme placeni, soudil byste o nás líp. Živím rodinu
a tady František se chtěl oženit, člověk se snaží něco trhnout, jak se dá,
pouhou prací to nejde, ani tou nejnamáhavější. Vaše jemné prádlo mě svedlo,
přirozeně, ale je to už takový zvyk, že prádlo připadne hlídačům, vždycky se to
tak dělalo, věřte mi; je to taky nerozumné, copak takové věci znamenají pro
člověka, kterého postihne to neštěstí, že je zatčen? Ovšem, když se pak o tom
veřejně zmíní, musí nutně přijít trest.” ”To jsem nevěděl, co tu říkáte, vůbec
jsem také nežádal, abyste byli potrestáni, mně šlo o zásadu.” ”Františku,”
obrátil se Vilda k druhému hlídači, ”neříkal jsem ti, že ten pán nežádal,
abychom byli potrestáni? Slyšíš, ani nevěděl, že teď musíme být potrestáni.”
”Na ty řeči nedej,” řekl třetí muž K., ”trest je spravedlivý a nevyhnutelný.”
”Neposlouchej ho,” řekl Vilda a odmlčel se na okamžik, jen co rychle zvedl k
ústům ruku, na kterou dostal ránu metlou, ”trestají nás jenom proto, že jsi nás
udal. Jinak by se nám nic nestalo, i kdyby se dověděli, co jsme udělali. Je to
nějaká spravedlnost? My dva, ale zvlášť já, jsme se dlouhou dobu osvědčili jako
velmi dobří hlídači – sám musíš uznat, že z hlediska vrchnosti jsme hlídali
dobře – měli jsme naději na postup a byli bychom se jistě brzo stali mrskači
jako tenhle, který měl jen to štěstí, že ho nikdo neudal, neboť k takovému
udání dochází opravdu zřídkakdy. A teď, pane, je všechno ztraceno, naše kariéra
je u konce, budeme muset konat daleko podřízenější práce, než je hlídací
služba, a k tomu teď ještě tento hrozně bolestný výprask.” ”Může ta metla
způsobit takovou bolest?” zeptal se K. a prohlížel si metlu, kterou před ním
mával mrskač. ”Musíme se přece svléknout úplně do naha,” řekl Vilda. ”Ach tak,”
řekl K. a zadíval se pozorně na mrskače, byl osmahlý jako námořník a měl
divokou svěží tvář. ”Copak není žádná možnost, jak ty dva výprasku ušetřit?”
zeptal se ho. ”Není,” řekl mrskač a zavrtěl s úsměvem hlavou. ”Svlékněte se!”
poručil hlídačům. A řekl K.: ”Nesmíš jim věřit všechno, co ti říkají, ze strachu
před výpraskem se už trochu pomátli na rozumu. Co povídal třeba tenhle –”
ukázal na Vildu – ”o kariéře, na jakou měl vyhlídky, to je prostě k smíchu. Jen
se podívej, jaký je to tlusťoch – první rány metlou se v tom sádle dočista
ztratí. – Víš, z čeho tak ztloustl? Ze zvyku sní všem zatčeným snídani. Nesnědl
také snad tvou snídani? No, vždyť jsem to říkal. Ale z chlapa s takovým břichem
nemůže být nikdy mrskač, to je úplně vyloučeno.” ”Jsou i takoví mrskači,”
tvrdil Vilda, který si právě rozepínal pásek u kalhot. ”Nejsou,” řekl mrskač a
švihl ho metlou přes krk, až sebou trhl, ”nemáš poslouchat, máš se svlékat.”
”Dám ti dobrou odměnu, když je pustíš,” řekl K., vytáhl náprsní tobolku a
nedíval se teď na mrskače – takové věci se vyřizují lépe, sklopí-li oba účastníci
oči. ”Ty chceš asi udat taky mě,” řekl mrskač, ”a taky mně ještě dopomoci
k výprasku…
Franz Werfel (1890–1945)
– dramatik a prozaik; biografický román Verdi,
román Píseň o Bernardettě; náboženské motivy lásky k bližnímu, morální
čistoty a dobra; dokonalá charakteristika postav
– Egon Erwin Kisch (1885–1948) - ”zuřivý reportér”, novinář, autor reportáží
a drobných próz, např. Pražská dobrodružství; kriminalistická studie Pražský
pitaval, autobiografie Tržiště senzací – lehkost stylu, nadhled,
bezprostřednost zážitku
Rakousko
Arnold
Zweig (1887–1968)
– román Spor o seržanta Gríšu – obraz 1. světové
války
Rusko
Vladimir Majakovskij
(1893–1930) – vývoj od kubofuturismu k socialisticky orientované poezii;
za 1. světové války autor poemy Oblak v kalhotách – vlastní prožitky a
postoje; víra v revoluci (poema Správná věc)
– představitel básníků – imažinistů (smyslová
obraznost, volný verš)
– – Píseň o
velikém pochodu (téma občanské války), sbírka Zpověď chuligána
(bohémství), lyrická skladba Anna Sněgina
Ivan Bunin
(1870–1953) – mistr
povídky; přilnutí k venkovu, obraznost
Maxim Gorkij
(1868–1936)
prozaik a dramatik; ”most” mezi ruskou a sovětskou literaturou; povídky
a romány psychologické, socialistickorealistické, generační
Isaak Babel (1894–1941)
– povídkový
soubor Rudá jízda – vlastní zkušenosti, tažení s kozáky r. 1920, obraz
drsného života, složitých konfliktů, dramatičnost
Michail Šolochov (1905–1984) – Nobelova cena;
- 4 dílný román Tichý Don (o životě kozáků v 1. světové válce a po
ní), román Rozrušená země (o kolektivizaci po říjnové revoluci, drsný
obraz skutečností), novela Osud člověka (tematika války a poválečného
světa)
USA
– představitel
prózy tzv. ”ztracené generace” = američtí spisovatelé, kteří odešli do války
jako studenti – dobrovolníci s představou boje za svobodu a demokracii; brzy
pochopili svůj omyl, ”vystřízlivěli”; válka jako první velký životní zážitek je
natrvalo poznamenala - pocit vykořeněnosti
– román Sbohem,
armádo – vlastní zážitky a vzpomínky z fronty; ideová dezorientace hrdinů ð upínají
se proto k základním hodnotám individuálního lidského života (láska,
přátelství, odvaha, čest); hlavní hrdina opouští frontu (do neutrálního
Švýcarska)
– román Komu
zvoní hrana – reakce na španělskou občanskou válku; boj proti fašismu;
hlavní postava – americký dobrovolník Robert Jordan, těžce raněn, čeká na smrt
a teprve nalézá skutečný smysl života (láska k španělské dívce)
– symbolická
novela Stařec a moře – obraz zápasu s přírodou a zlem do posledních
chvil života; vzdát se = ztratit lidskou důstojnost; kubánský stařec Santiago,
chudý rybář, vedl statečný, ač beznadějný boj s mořem a žraloky o svůj úlovek;
smysl novely: oslava lidské aktivity a nezdolnosti
– novátorský Hemingwayův styl: skrytá
dramatičnost zdánlivě střízlivých popisů; v podtextu zachycena atmosféra
situace i charaktery hrdinů; hutnost a strohost výpovědí (záměrně jednoduché,
většinou souřadně připojené věty); hrdinové prokazují morálně lidské kvality
ERNEST HEMINGWAY
STAŘEC A MOŘE (1952) –
úryvek z novely – Přeložil František Vrba
***
Při třetí obrátce rybu
poprvé uviděl.
Uviděl ji nejprve jako
temný stín, jemuž trvalo tak dlouho, než proplul pod člunem, že jeho délce
nemohl uvěřit.
”Ne,” prohlásil
hlasitě. ”Tak veliká být nemůže.”
Ale byla veliká, a
když dokončila tenhle okruh, vynořila se k hladině ve vzdálenosti pouhých
třiceti metrů a stařec viděl její ocasní ploutev vyčnívat z vody. Byla vyšší
než veliká kosa a odrážela se bledě nafialovělou levandulovou barvou od temně
modré vody. Vyčnívala v šikmém úhlu nad hladinu, a jak ryba plula těsně při
povrchu, stařec viděl její obrovský objem a temně fialové pruhy na jejích
bocích. Hřbetní ploutev měla sklopenou a ohromné prsní ploutve do široka
roztažené.
Při tomto okruhu viděl
stařec její oko a dva šedivé přísavné štítonoše, kteří plavali kolem ní. Občas
se k ní přisáli, občas od ní vystřelili jako šipky, chvílemi pluli lehce v
jejím stínu. Oba byli přes metr dlouzí, a když plavali, svíjelo se jim celé
tělo jako úhořům.
Stařec se teď potil, a
nejen od slunce, při každé klidné a hladké obrátce, kterou ryba udělala,
zkracoval šňůru a byl si jist, že po dalších dvou obrátkách bude mít
příležitost harpunovat ji.
Ale musím se k ní
dostat těsně, docela těsně, opakoval si v duchu. Nesmím se snažit zasáhnout ji
do hlavy. Musím do srdce.
”Jen klid a sílu,
dědku!” povzbudil se nahlas.
Při příštím okruhu se
rybě vynořil hřbet, ale bylo to trochu příliš daleko od člunu. Při následujícím
okruhu byla stále ještě příliš daleko, ale vynořovala se víc z vody, a stařec
si byl jist, že když ještě o něco zkrátí šňůru, dostane ji po bok loďky.
Už dávno předtím si
připravil harpunu, její lehké lanko bylo svinuto v kulatém košíku a na konci
přivázáno k ouvazníku na přídi.
Ryba se teď ve svém
kroužení blížila, vypadala klidně a krásně a jenom veliká ocasní ploutev se jí
pohybovala. Stařec vší silou zatáhl, aby ji dostal blíž. Na kratičký okamžik se
ryba naklonila trochu na bok. Pak vyrovnala a pustila se do dalšího okruhu.
”Pohnul jsem s ní,”
řekl si stařec nahlas. ”Přece jsem s ní pohnul!”
Pocítil opět nával
mdloby, ale visel na obrovské rybě, co měl síly. Pohnul jsem s ní, opakoval si
v duchu. Možná, že teď ji převrátím. Táhněte, ruce! Držte, nohy! Hlavo, vydrž!
Udělej mi to k vůli! Nikdy jsi mě nezklamala. Tentokrát ji převrátím na bok!
Když však sebral
všechny síly a když se do toho opřel o hodně dřív, než ryba proplula kolem
člunu, a táhl, div mu svaly nepraskly, ryba se dala o něco strhnout, ale pak
vyrovnala a plula pryč.
”Rybo,” oslovil ji
stařec. ”Rybo, vždyť stejně umřeš. Musíš přitom zabít i mě?”
Takhle nic nedokážu,
napadlo ho. Měl v ústech příliš vyschlo, aby promluvil nahlas, ale pro vodu teď
nemohl sáhnout. Musím ji dostat po bok loďky tentokrát, umiňoval si v duchu.
Moc už těch obrátek nevydržím. Ale vydržíš! okřikl sám sebe. Vydržíš to
donekonečna…
William Faulkner (1897–1962) – obraz amerického Jihu, sociální a
rasové problémy (román Divoké palmy); složitý styl, epizodičnost,
mozaika žánrů a citových zabarvení
John Steinbeck
(1902–1968)
- Nobelova cena; zobrazuje osudy
kalifornských drobných farmářů v době hospodářské krize ð ztráta
půdy, vystěhovalectví, cesta na Západ, marné hledání obživy – v románě Hrozny
hněvu – venkov jako útočiště před civilizací; mýtizace přírody a půdy;
vypravěčské umění
Španělsko
Frederico García Lorca (1898–1936)
básník a dramatik, za občanské války zastřelen fašisty; drama Krvavá
svatba – proti násilí, zvůli; v poezii folklorní tradice Andalusie (Cikánské
romance)