Historie sokolnictví
Původ sokolnictví
Obdiv člověka k dravcům lze vysledovat až do dávné minulosti, kdy obyvatelé střední Asie před bezmála 4.tisíci lety zjistili, že dravce mohou poměrně snadno vycvičit a využít k lovu potravy. Doletí totiž dál než oštěp nebo šíp a byl proto kočovným národům rozsáhlých středo- asijských stepí důležitým pomocníkem při získávání obživy. Z poloviny 2.tisíciletí př.n.l. jsou doklady o dravcích používaných k lovu také z náhrobků v Indii z doby osídlení Árijci. Ve starověkém Egyptě byli sokoli dokonce uctívaným božstvem a jejich těla balzamována.
Avšak je třeba zdůraznit, že se sokoli ani s jinými dravci nelovili a ani sokolnictví jako takové neznali. Sokoli pro ně byli symbolem statečnosti a šlechetnosti. To však spíše svědčí o kultovním životě starých Egypťanů. Z Antiky existuje velmi málo záznamů, snad jen zmínka o Odysseovi, který se vrací z výpravy s několika sokoly. V Evropě se používání dravců k lovu, tedy sokolnictví, objevilo v době stěhování národů v průběhu 4. století n.l. po vpádu Hunů. Velký rozkvět zažívá sokolnictví v době Karla Velikého (768-814 n.l.). Tento významný panovník vydal kolem roku 800 n.l.jeden z prvních známých sokolnických zákonů, který přesně stanovil tresty za krádež či usmrcení sokola.
Sokolnictví na našem území
Z našeho území je prvním dokladem o používání cvičených dravců spona ve tvaru sokola s čepičkou z 5.století n.l. V době Velkomoravské říše je sokolnictví již velmi rozšířené a oblíbené při panovnických dvorech, svědčí o tom mnoho literárních památek a archeologických nálezů. V Evropě dosáhlo sokolnictví, jež získalo název podle nejpoužívanějšího dravce – sokola, největšího významu ve 13. a 14. století. S rozvojem schopností člověka lovit pro potravu a zdokonalováním především palných zbraní ztrácí sokolnictví svůj původní význam a stává se pouze zábavou vládnoucích vrstev. Šlechta používá pro své lovecké kratochvíle sokoly, jestřábi byli spíše pro nižší vrstvy na lov pro potravu. Cvičení dravci a to zejména větší druhy ze severu byli velmi ceněni a často se stávali předmětem vysoké diplomacie středověku. Válečné konflikty, dluhy, vykoupení zajatců i jiné politické problémy se řešily darováním cvičených sokolů. Při panovnických dvorech byli dravci chováni ve velkém počtu, o to se starala sokolnická družina, která měla rozsáhlé výsady. Z našich vladařů byl vášnivým lovcem a sokolníkem Přemysl Otakar II., král železný a zlatý, který rád lovil v okolí Poděbrad a dal vzniknout vsi Sokolče jako středisku sokolnického dvora. Jeden z nejvýznačnějších panovníků 13. st. císař Fridrich II. (1194-1250) napsal dílo s názvem „O přirozenosti ptáků a o umění lovu s ptáky.“ Jedná se o vůbec první knihu s ornitologickou tématikou, v této době byla svým obsahem zcela ojedinělá. Z části se zabývala ornitologií, z části sokolnictvím. Ve svém díle povýšil sokolnictví na umění, neboť jak napsal, „lidé mohou ovládnout čtyřnohého tvora násilím a jinými prostředky, zato ptáka, který krouží vysoko ve vzduchu, může ovládnout toliko lidský duch.“
Sokolnictví se také oddávala církev a to tak vášnivě, že to až začalo budit pohoršení. Proto rozhodnutím církevních sněmů v letech 506 a 517 n.l. bylo zakázáno osobám církevním nejen provozovat lov se sokoly, ale také se ho účastnit. Vášeň však byla silnější a tak zákazy musely být na dalších sněmech znovu a znovu vyhlašovány. Ani to však nezabránilo kněžskému stavu se věnovat lovu s dravci dále. Jak jinak si vysvětlit, že i tak hluboce věřící panovník, jakým byl Karel IV., přenechal kolínskému arcibiskupovi každoroční dodávky 12ti sokolů.
Úpadek sokolnictví
S rozvojem palných zbraní, které svou účinností dravce mnohonásobně převyšují, začalo sokolnictví postupně upadat a v 18. století téměř zaniká. Pouze v Anglii, lpící na svých tradicích, v Kazachstánu a arabském poloostrově, se kontinuita sokolnictví zachovala dodnes. Na oblibě získávají jiné způsoby lovu, štvanice a hromadné parforsní lovy se střelnou zbraní, které se staly i počátkem konce mnoha druhů zvěře. Sokolnictví patřilo středověku.
První pokus o vzkříšení sokolnictví v Evropě se uskutečnil v Holandsku založením Královského loveckého klubu již v roce 1840. Holandští sokolníci byli již od středověku známí dodavatelé chycených sokolů za tahu, kteří byli pro své letové schopnosti velmi žádaní. Ke skutečnému oživení této lovecké tradice v širším měřítku dochází až ve 20. století, když byl v roce 1923 v Lipsku založen Svaz německých sokolníků. Od poloviny minulého století vznikají po celé Evropě sokolnické organizace a následně i na jiných kontinentech. První pokus o založení sokolnické organizace u nás však inicioval tehdejší sokolník Bedřich Mensdorf-Pouilly, šlechtic od Nového Bydžova, už v roce v roce 1927 prostřednictvím časopisu „Stráž Myslivosti“. Pro malý zájem tato snaha zanikla. Přesto je tento člověk právem považován za obroditele sokolnictví na našem území.