Wiesbachorn je kopec s křížem na vrcholu ve výšce 3.570 m n. m. a leží na severním okraji střední a nejvyšší části Vysokých Taur – Großglocknergruppe. Tento čtvrtý nejvyšší vrchol této skupiny se tyčí nad okrajem údolí Kapruner Tal, ktreré je v horní části přerušené dvěma přehradami Wasserfallboden (1.672 m) a Mooserboden (2.036 m). Údolí je uzavřeno ledovcem Karlingerkess na svahu Hohe Rifflu (3.463 m). Mezi dalšími impozantními vrcholy je zde kvůli lyžařskému využití nejznámější asi Kitzteinhorn (3.202 m). Přirozený přístup je z města Kaprun.

           Poprvé jsme na hráz Mooserbodenu přišli 31. července 2000. Zúčastněný dobře ví, jaké byly původní představy a plány o působení v tamní oblasti, ale kvůli aktuálním podmínkám, vybavenosti a odhodlání účastníků se představy na místě zásadně změnily. Odešli jsme kolem chaty Heinrich Swaiger-Haus nahoru a postupně jsme se nádherným prostředím propracovali až ke kříži na vrcholu Bratschenkopfu ve výšce 3.412 m n. m. a rozhlédli se do dálky na zasněžené zaledněné hory. V podstatě nebylo co řešit a sestoupily jsme zpátky na ledovcovou plošinu Wielegerscharte ve 3.260 m n. m., kde jsme vztyčili stany a věnovali se tavení sněhu.
           Zde jsme si zajistili to, proč sem chodíme. Zážitek, aby bylo na co vzpomínat. S postupujícím večerem sílil vítr a po setmění, kdy se obloha nádherně rozzářila hvězdami, se prudce hnal po pláni. Honza si pak ráno stěžoval, že ho celou noc tyčky mlátily do hlavy. Když jsem byl jednou nucený vylézt ven, kde jsem se nemohl ani postavit, musel jsem docela smát, když jsem viděl tu hromadu třepotajícího se plátna sousedního stanu. Celou noc jsme se s Kazim snažili udržet vnitřní objem mojí Salewy, která náporu proudu vzduchu odolala. Jenom pruty tvořící kovovou konstrukci stanu byly poněkud zohýbané. Ráno jsme věci nastrkali do báglů  a nepochybně zbytečně odcházeli směrem dolů. Vítr později začal zvolna slábnout a začal další krásný slunečný den zakončený kvalitní bouřkou, kterou už jsme si na štěstí nahoře užívat nemuseli. Nic se neděje. Obšlápli jsme si přístup k vrcholové části Wiesbachhornu a alespoň jsme sem měli proč vracet.
           Vzhledem k různým okolnostem jsme se v roce 2002 k chatě Heinrich Schwaiger-Haus ve výšce 2.802 m n. m. vrátili až 14. září. Bohužel jsme tam přišli o den později. S uspokojením jsme s Honzou zjistili, že 1.768 výškových metrů jsme poměrně zlehka zdolali za 4 hodiny, 10 minut. Nahoře jsem prodělal jisté přehodnocení svých představ o působení v tomto prostředí. Vycházel jsem z toho, že se celý rok válím v posteli pod dekou a vždycky jsem se těšil na vyjímečnou příležitost strávit noc někde venku. Stejně tak jsem měl pocit určité nezávislosti a soběstačnosti. Takže jsme byli obtěžkáni spacákem a karimatkou. Stejně na jako mnoha jiných místech se tady vyloženě vhodný místo nenabízelo a začal jsem s Honzou řešit problém, jestli jsme měkký, když budeme spát v chatě, nebo blbý, když se budeme povalovat venku před chatou. Ukázalo se, že jsme měkký.
           Ráno na nás bylo přichystané překvapení v podobě dokonale zatažené oblohy. Nad hlavami nám visela těžká a tlustá vrstva temných mračen. Než jsme si stačili uvědomit, že nahoru asi nepůjdeme, začal se skalnatý povrch svahu pokrývat sněhem. Vytratili jsme se zpět do promáčeného údolí a poodjeli z hor do sucha. Alespoň jsme pak u Loferu skoukli jeskyni Lamprechts a klamm Vorderkaser.

            Naposledy k již okoukaný chatě přicházíme 16. června 2003 a nepoučený z loňské návštěvy jdeme nocovat do chaty se spacáky a karimatkami v báglech. Již podruhé dosahujeme přelomového místa Unterer Fochezkopf (3.022 m), kde začíná hřeben Kainlgrat. Nezvykle horké jaro způsobilo, že celá pyramida Wiesbachhornu je černá bez obvyklého sněhového příkrovu. V naprostý pohodě přicházím na vršek v 09:48 hodin těsně následovaný Honzou a Karlem. Odpoledne už opět sedíme v Kaprunu v beergarten hotelu Waidmannscheil.