Další den pro nás začal na „autobusovém nádraží“. Prosté konstatování: „Kdo nezažil, nepochopí“, stačit nemůže, ale kdo nezažil, nepochopí. Využíváme svéráznou „městskou dopravu“ a z autobusu vystoupíme u Boudhanathu, který je jedním z nejposvátnějších buddhistických míst v Kathmándu. Dominantní starověká buddhistická stupa na Boudhanath je jednou z největších na světě. Po příjezdu se jdu zbavit té do sebe vylitý konve čaje. To je naposledy, co vidím ostatní. Doposud jsem se naopak divil, jak jsme se v tom blázinci dokázali udržet pohromadě.  Pořádně se pokochám kolosální bělostnou stavbou Boudhanathu a začínám zvažovat, čemu se budu věnovat zbytek dne. Teplota se hrne do čtvrté desítky. Pamatuji se,  že se Vláďa chtěl jít podívat,  jak pohřbívají spálením na břehu koryta potoka. No jo, ale na jakém místě tyhle obřady probíhají a kde se vůbec se zemřelými loučí? Tak jdu do nějakého hotelu a řeknu si o přístup k internetu. Prohlížím si obrázky a zjistím, že se místo jmenuje Pashupatinath. Recepční mě vysvětluje, že mám na nejbližší křižovatce zahnout doleva. Tak se prodírám záplavou ulic a uliček. Nad břehem potoka s kolosálním mohutným banyanem se zvedá zalesněný svah zaplněný budovami a zdmi. Vydám se po kaskádě schodišť mezi chrámy. Zahnu do jednoho z chrámů podívat se, jak jej uvnitř mají vyzdobený. Naštěstí rychle pochopím, že mám z hinduistický svatyně vypadnout. Horní plošina kopce je hustě a rozsáhle zaplněná malými stavbami chrámového komplexu Goraknath. Při tom celý zastavěný areál působí klidně, příjemně a vyváženě.
          Široké schodiště mě svádí ke korytu potoka Bagmati ke ghátům, kde dochází k přeměně zemřelých těl v kouř, který tady vdechujeme. Místo z nadhledu je plné dalších staveb, opic, svatých mužů sádhů a má zvláštní, výjimečnou atmosféru, která je hodně umocněna sdílením přítomnosti kremací zemřelých.
            Odpoledne už chci nějak jet zpátky. Vlezu do nějakého autobusu. Předpokládám, že se jich spoustu určitě bude vracet do centra a dříve nebo později zaberu, nějaká místa poznám a budu schopen se dostat k hotelu.  Když ale za chvíli zjistím, že autobus nějak mění směr, zase raději vystoupím. V Kathmandu pochopitelně nejsou zastávky ještě příliš rozšířené a v autobusech už nejsou ani dveře. Oni ale jezdí hodně pomalu a staví každému, komu to vyhovuje. Vlezu do jiného pseudoautobusu. Ukrutný adrenalin sedět sám v tom vraku mezi domorodci a jet neznámo kam. Doufám, že odhaduji správný směr. Kroutíme se tou záplavou ulic a uliček. Vůbec nic nepoznávám. Najednou k mojí velké úlevě projíždíme kolem toho autobusového nádraží. Odsud je to ještě kus cesty přes několik dalších ulic, ale cestu si od rána dobře pamatuji.
           Večer potkáme nějakou mladou holku, která Vláďu zastavila: "Já vás znám." Byla z Klatov a hned si oba vzájemně ujasní, odkud ví, co je Vláďa zač. Ta holka nás upozorní, ze zítra bude stávka. Na letiště raději odjedeme už ve 4 hodiny ráno. Mnohem později nás pustí dovnitř domestikovaného terminálu a ve 12:30 hodin nás upozorňují, že všechny dosud odložené lety do Lukly se úplně ruší. Tahle zdánlivě nepříjemná informace se nakonec projevila jako přínosná. Honzovi mezitím dochází, že ten svinčík všude okolo není nějaké nedopatření a povídá: „Až bude doma někdo chtít luxovat, řeknu, že to může ještě dva, tři roky počkat.“