zbytek 20. kapitoly
Velká síň byla plná studentů pátého, šestého a sedmého ročníku, jejichž pozornost byla upřena na profesora Obrany proti černé magii. Místnost naplňovalo zděšení, přestože se několik zmijozelů ušklíbalo.
Draco tiskl zuby k sobě a hleděl zpříma. Možná, že udělal chybu, když šel za Brumbálem. Oprávněně se obával, že jeho otec i profesor Snape se ukrývají někdy pod těmi bílými maskami, a i když se o Voldemorta ani za mák nestaral, nechtěl, aby jeden z těch dvou mužů přišel o život.
Ovšem, dobře věděl, že oba muži mají až nepřirozenou schopnost vyhnout se nevyhnutelnému.
A kdyby se všechno začalo hatit, na kterou stranu se Draco postaví? Bylo mi jasné, že s Brumbálem by se mu nikdy nedostalo takového utrpení, jako kdyby byl v péči Voldemorta. Ale mohl by jít proti svému otci? Mohl by se podívat do očí muži, v jehož očích se celou tu dobu snažil povýšit, a namířit na něj svou hůlku?
Draco si nebyl jistý, jestli by toho byl schopen. Všechno bylo špatně, pořádný zmatek. A byla to Voldemortova chyba.
Ten hadí bastard, na toho by s chutí namířil hůlku.
„Všichni mladší studenti byli shromážděni na bezpečném místě v hradě a profesor Kratiknot a Sinistra s nimi zůstanou po celou dobu. Vy zůstanete ve svých ložnicích a budete připraveni. Pamatujte, co jsem vám řekl a ukázal. Vzpomeňte, v množství je síla, ale také ve víře. A já s ředitelem ve vás věříme.“
„To je naprostá pravda,“ rozlehl se místností ředitelův hlas a respekt budící zjev čaroděje s bílými vousy zaplnilo prostor po učitelském stole. Jeho příchod byl umocněn zahalenou osobou s Harry Potterem po boku, poklepávajícím holí o zem s hadem viditelně okolo zápěstí.
Draco si zhnuseně odfrkl, když si s pohledem na skutečnou Sashu uvědomil, kdo je opravdu Harryho pomocí (jediná Sasha v Bradavicích byl studentka prvního ročníku z mrzimoru, která netrefila do své ložnice, a už teprve na do skleníku).
„Obávám se, že v několika minutách budou Bradavice napadeny. Velmi důvěryhodný zdroj nás o tom informoval, a také díky němu víme, že útok nebude proveden pouze kouzelníky. Jsem přesvědčen, že máte právo vědět, čemu budeme čelit. Pokud se bude vše držet plánu, nebudete muset hnout ani prsten, tím míň hůlkou.“
Nervózní smích přelétl místností. Brumbál opět zvedl ruce.
„Proto, až k tomu dojde, všichni zůstanete ve svých ložnicích.“
„A co bude s Harrym?“ ozval se od nebelvírského stolu Ronův hlas. Harry se jeho směrem usmál a dokonce zamával.
„Obávám se, že mladý pan Potter již svou bitvu započal,“ řekl Brumbál smutně, avšak ne pesimisticky.
„Než odejdete, je zde ještě jedno prohlášení, které vám musím přednést, jen pro případ,“ pokračoval Brumbál a jeho oči jiskřily. Celýá místnost upadla do ticha a Remus uviděl ten známý úsměv pod kapucí. Usmál se také. Byl to okamžik starý patnáct let.
„Já mám na své straně Siriuse Blacka.“
Oohy a Aahy se ozvaly z řad studentů byly přehlušeny Ronovým a Hermioniným potleskem a voláním „Jéď, Siriusi!“
Sirius dramaticky sundal kapuci a odkryl všechen svůj lišácký šarm. Teď, když nebyl čerstvě venku z Azkabanu, vypadal méně sešle a dynamičtěji, jako byl před oním osudným Halloweenem.
„Sirius Black je členem Fénixova Řádu, stejně jako já. Je nevinný ve všech případech svědčících proti němu, až na způsobení traumatu paní Norrisové, řekl bych.“ Brumbálovi zajiskřilo v očích, když se zvedla první vlna smíchu ze strany Weasleyových u nebelvírského stolu, následně se přidal celý stůl, poté havraspárští, zmijozelští i mrzimorští.
Siriuse zalil pocit vysvobození, když Brumbál vypověděl, co přesně se tu noc stalo, a na čí straně skutečně byla vina. A když se výrazy změnily z nepřátelských a obranných na obdivné, cítil, že by mohl klidně zemřít a cítil by se naplněn.
Rychle od té myšlenky upustil.
Snape tajně cítil triumf, když Červíček nepřivedl Harryho, i když byl zvěromágem. V duchu se praštil za to, že neodhalil špeha dřív, za to, že si dříve neuvědomil, že Červíček byl ze všech Pobertů nejnechutnější a nejvíc bezpáteřní a ten, který je obvykle udal, když na něj padlo obvinění za nějaký žert.
To znamenalo, že Black byl nevinný.
To znamenalo, že si pro toho hajzla nemohl už přát mozkomorův polibek.
To znamenalo, že by se měl cítit proviněný, že ho prve soudil.
Zatracení Potteři a jejich přátelé.
Maximálně se mohl zamračit, aby nepřitáhl pozornost, když Voldemortova netrpělivost rostla a rostla, a nakonec bylo nad slunce jasné, že Červíček svou práci podělal a Potter se svázanými končetinami se nedostaví. A nejlepší na tom bylo, že Snapeovi se bude snadněji předstírat jeho vlastní role.
Voldemort se postavil.
„Nebude už čekat ani chvíli. Úkol musí být dnes večer splněn. Luciusi.“
Malfoy senior předstoupil s poníženou troufalostí.
„Můj syn nezklame, Můj Pane,“ řekl s nadšením.
„V to doufám. Pro dobro vaší rodiny a pro tvé vlastní,“ řekl Voldemort líně.
Lucius sebou trhl, přikývl a ustoupil dozadu. Voldemort se otočil se ke zbytku smrtijedů, kteří se shromáždili okolo něj do velkého kruhu.
„Mí věrní smrtijedi. Přišel čas odplaty. Přišel čas, kdy roztrháme Brumbála na kusy a Ministerstvo padne do mých rukou. Moc bude obnovena v čistých a vhodných rukou. Všechno je připraveno, můžeme začít,“ řekl a Nagini se plazila za ním jako královský symbol.
Snape stiskl zuby. To znamenalo, že veškerá stvoření a havěť, která Tom Raddle vyčaroval, aby sloužili jeho vůli, teď obkličovaly Bradavice, jako orchestr shromažďující se v očekávání dirigenta, která dá povel ke hře.
A některé nástroje byly vskutku vylepšené. Zkáza byla nevyhnutelná.
Zimní noc byla klidná a tichá. Nebylo zde větru a prudkých bouří, pouze smrtelného klidu, který se ani nepohnul a jako by vše držel v sevření. Jen zlověstný chlad panoval, když teplota klesla níže, než v polovině prosince v očekávání zla shlukujícího se kolem majestátního hradu, jehož všechna okna a věže jasně zářily. Ve své kráse Bradavice vypadaly živě a slavnostně.
A vskutku, první hosté přišli. Dveře se doširoka otevřely a vpustily muže a ženy, mladé i staré, kteří přišli splnit závazek Řádu a straně světla. Bylo tam asi sto lidí, kteří naplnili Velkou síň nadějí ze svých srdcí. Studenti ji mohli cítit z jejich silných odhodlaných pečujících očí.
Harry slyšel všechny a nikoho a cítil závrať z očekávání budoucích událostí, stejně jako triumf ze znovuobnovení cti svého kmotra, nejdřív v očích spolužáků, teď i v očích těch, kteří by bojovali po jejich boku. Zachvěl se, když se v něm míchaly obavy s dychtivostí. Sasha na něj zasyčela a její jazyk se cituplně dotkl jeho kůže.
„Bojíš se, Harry?“
„Něco takového,“ odvětil s křivým úsměvem.
„Nervózní?“
„To bych řekl.“
„Byl bys tedy raději někde jinde, než tady?“
Harry se nad tím zamyslel. Byla to důležitá otázka. Když si dal do kupy vše, na co si často stěžoval; jeho sláva, váha celého světa na jeho ramenech, opovržení určitého Mistra lektvarů, protože byl, kým byl. Takže by raději byl jinde, ne?
Ale to by neměl Siriuse. Nebo Rona a Hermionu. Nebo Remuse. Nebyl by kouzelníkem. Nevyměnil by to za celý svět. A slepota?
Potom by neměl Sashu, a tím pádem by ani nepoznal Severuse Snapea. Ne takového, jaký skutečně byl, stále nespokojeného spojence, na kterého se mohl spolehnout. Byla to právě jeho slepota, která odemkla tuto část a umožnila mu ji vidět.
„Ani za nic, Sasho. Nechtěl bych být nikde jinde, než tady,“ zasyčel Harry se sebejistým úsměvem.
Dokonce se mu povedlo i nějaké to skutečné věštění, když oslepl. Jen tak dál.
Ze Zapovězeného lesa, kde se stromy se divoce zatřásly, vzlétl temný mrak ptáků jako hrozivý kouřový signál. Mozkomorové, kteří vypadali jako duchové, ochladili už tak chladný vzduch. Rozprostírali se ve velkých polokruzích jako obránci.
Pak se chvěla země, když deset obrovských těžkopádných soch z hlíny pochodovalo vpřed, lámajících několik stromů ze Zapovězeného lesa, které jim stály v cestě.
Draco v hradu zaťal zuby, když nastala půlnoc. Vstoupil do místnosti plné bystrozorů, můžu a žen dychtivých uvrhnout celou jeho rodinu do Azkabanu. Polkl. Právě se chystal vědomě těmto lidem a Harry Potterovi pomoct. Otevřeně s ním navázal spojenectví. Necítil se s tou myšlenkou nějak dobře.
Ale s lebkou s jazykem na předloktí by se cítil hůř.
Pozvedl svou hůlku ke kupoli ve Velké síni, a když Brumbál na něj kývl, uprostřed všech bojovníků dobra řekl:
„Morsmodre!“
Komentáře
Přehled komentářů
Ahoj, píšeš, že pokračuješ v překladu, ale poslední kapitola toho původního má číslo šestnáct a Ty tady máš druhou půlku dvacítky. Můžeš mi prosím poslat odkaz na ten zbytek mezi tím?
A pokud by jsi byla tak laskává a hodila mi to celé na mejl, budu Ti neskonale vděčná.
dagobar@post.cz
děkuji :)
Re: prosbička :)
(Omnes, 19. 3. 2019 10:39)Ahoj, hned na úvodní straně jsou dva odkazy v tabulce. Na Niku - do 16. kapitoly, a na ToyMastera - 16. - 20. kapitola. Nicméně ráda ti to pošlu v pdf na mail ;)
příliš dramatické chvíle
(sisi, 19. 2. 2019 22:28)
Já vím, že když má dobro zvítězit, musí být zlo poraženo, ale mě to teda vůbec nedělá dobře. Proč se mlátit jako primitivové, když nejde v prvé řadě o chleba. Jde o život. Všichni lidé v sobě mají dobré i horší vlastnosti. To je to, co je dělá jedinečnými, neopakovatelnými. Také to brousí charakter, jak se v sobě každý rve o to, kde jednal v souladu se svým svědomím a kde ne.
Ale když já nemám ráda válku, bitvy a násilí. Myslím, že se měli domluvit, rozdělit si moc pole nějakého plánu, aby vládli třeba společně, jako rada mocných, každý na svém písečku, nebo se naopak stmelit v koalice a opozici se stejnými povinnostmi. Povinností mocných je vládnout dobře, jak slibují všichni kandidáti. To jak své sliby plní je jiná otázka. Kouzelný svět jistě může vyžadovat plnění slibů pomocí magie, to v běžném světě nelze. Prostě kdyby se bitvy odehrávaly pouze na politické úrovni, nebylo by tolika zmařených životů. Ať si to mocipáni Voldy a Bulba vyříkají z očí do očí, pověří komisi nad dohledem, jiné orgány nad výkonem. :-) ale ať je to nakonec klidný život s kapkami radosti.
Děkuji za překlad.
Draco se projevil jako srdnatý člen své rodiny, potomek hrdého rodu. Neudělal ostudu a doufejme, že už ví, jak mlet v souladu s mlýny a umlet "dobré na chleba."
Re: příliš dramatické chvíle
(Omnes, 20. 2. 2019 11:09)Děkuji ti za komentář a za opravu chyb, Sisi. Řeknu ti, byl to trochu šok takhle spadnout do nejnapínavější části děje z ničeho nic, a to i když jsem si celou povídku před překladem proletěla. :) Mocné hlavy se těžko domluví, obzvlášť, když jedna z nich prahne po krvi, zkáze a otroctví. Ale to už je bohužel život...
prosbička :)
(Dag, 17. 3. 2019 23:26)