Růže v ledu
Mladý muž oděn v tmavomodrém obleku seděl na židli, hlavu podepřenou. Ta se však nemilosrdně blížila k desce stolu. Chtěl přemýšlet o součastné situaci, avšak slovo únavy mělo větší váhu. Léto se schylovalo ke konci, roku 1825, a José z Esproncedy musel vyřešit komplikovanou situaci; jeho přátele toužili bojovat razantněji proti absolutismu,veřejně demonstrovat, nahlodávat systém... kdyby si to uvědomil dříve, nezakládal by tu zpropadenout organizaci. Zpočátku se všechno zdálo tak snadné, tak fascinující a jeho tenkrát přitahovalo nebezpčí daleko více. Dnes to však cítil jinak. Jediné, v co doufal, bylo teď bezpečí, stabilita a vymazat poslední dva roky života, což nebylo možné. Každý den tedy sedával na židli a utápěl se ve svých myšlenkách a vzpomínkách.
Léta ve městě Huelva byla velice horká. Bílá omítka jeho domu se pokoušela beznadějně odehnat sluneční paprsky. Byl pátek, devět večer, čas, ve který jej navštěvovali jeho dva věrní přátelé a kumpáni Ventura z Vegy a Patricio z Escosury. V tu chvíli kdosi zabušil na dveře, ale José zůstal sedět na židli, teď již probuzený. Znamení. Když přijde neočekávaný návštěvník, hostitel zůstane na židli a neznámý odejde. Když přijde jeden z jeho přátel, zaklepe na dveře a pak bez vyzvání vstoupí.
Kroky se rozléhaly pokojem.
„Dobrý večer,“ řekl José bez jakýchkoli emocí a ani se neobtěžoval podívat se na hosta.
„Nejsem zde jako jindy. Máme totiž problém,“ informoval jej vážně. José pootočil hlavu s tázavým pohledem.
„Kdy přijde Ventura, Patricio?“ zeptal se ho básník, jako by neslyšel Patriciova poslední slova.
„Nepřijde. Je mrtev.“
Básníkův klidný obličej nabyl bílé barvy.
„Cože?“
„Mám jen matnou představu. Jediné, čím jsem si jist je, že byly vypsány odměny na naše hlavy. Tuším, že Ventura byl zajat a vyslýchán. Musel jim prozradit naše jména. Nepochybuji o tom. Musíme odejít. Teď.“
Patriciova kolena se drasticky klepala, ale José zůstal klidný. Promnul si oči, po chvíli zvedl hlavu a upřel je na Patricia.
„Budiž. Zítra v pět ráno tě čekám v přístavu,“ rozhodl tiše.
„Nerozumíš mi. Musíme jít okamžitě! Jestli ti nijak nevadí obvinění z velezrady, zůstaň si tu, ale já jdu okamžitě.“
…
Huelva nepatřila mezi podstatné přístavy ve Španělsku, ale José a jeho přítel necítili sebemenší obavu, že by se nenašla jediná loď, která by je zavezla dál než jen do nějakého jiného přístavu na Pyrenejském poloostrově. Hlavně někam daleko. Nic jim nestálo v cestě... dobře... jeden problém by měli. Neměli peníze. Poslední peseta, která jim zbyla zapomněl José doma v keramickém hrnečku na stole. Takže neměli čím zaplatit lístek. Měli pouze jedinou možnost: stát se černými pasažéry.
V tu dobu odjížděla z přístavu pouze jediná loď: Růže
„Kam pluje?“ zeptal se Josého jeho kumpán, když lezli do dřevěných sudů, kde se uchovávaly láhve s červeným vínem nebo jakousi jinou podobnou tekutinou.
„Myslíš, že vím všechno? Jsem tu stejně dlouho jako ty!“ soptil José a Patricio mu vrátil nakvašený pohled.
„Nepřipadá ti ponižující nechat se přepravovat v sudu jako nějaká věc? A jak ponižující to teprve bude, až nás objeví,“ pokračoval básník s odporem a nestaral se, kdo může jeho hlasitý projev slyšet.
„Jestli máš lepší nápad sem s ním. Jestli ne, tak zavři zobák nebo nás objeví! A ještě jedna věc: měl bys být vděčný za příležitost prožít dobrodružství, které můžeš jako básník využít ve svém díle.“ S těmito slovy zavřel Patricio svůj sud víkem, a už neslyšel odpověď, že Josého básně jsou výhradně lyrické.
Cesta trvala déle, než byl schopen člověk vydržet bez jídla a pití. José odkryl zevnitř víko a vylezl ven ze sudu. Necítil záda ani nohy. Netušil jak dlouho trčel ve své skrýši, ale věděl, že jediné co teď potřebuje, je protáhnout se a něco vypít.
Místnost, kde se nacházel byla celá ze dřeva, což koneckonců nebylo nic vyjmečného pro loď. Všechny sudy stály naskládané pod schody. Kam vedly a kde se necházel cíl plavby, tyto odpovědi zůstaly skryty za tajemným závěsem. Než otevřel dvěře na palubu, musel probudit svého společníka. Třikrát zabušil na dřevo, ale žádná odpověď nepřicházela. Odkryl víko a výdech se mu zastavil na půli cesty z plic. Sud zel prázdnotou.
Jde je Patricio? Byl odhalen? Proč tedy neotevřeli všechny sudy, aby zkontrolovali, zda-li se v nich neukrývá další černý pasažér?
Potřeboval se uklidnit, než vyjde mezi lidi.
Po chvíli José vylezl z kajuty a ocitl se na palubě plné lidí. Vznešené dámičky s diamantovými náušnicemi vodily načesané pudly tam a zpět po palubě, elegantně odění muži vyklepávali vycházkovými holemi melodie, na které zrovna mysleli do zábradlí a hleděli k horizontu a děti v námořnických oblečcích běhali po zádi. To nebyla loď pro turisty ani loď nákladní. Tohle byla loď šlechty.
Zatraceně, pomyslel si José, když zjistil, jak je nápadný. V tu chvíli mu kdosi položil ruku na rameno. Pomalu otočil hlavu se stáhnutým žaludkem. Takže tohle je konec plavby? Teď zemře?
Nedíval se však do očí důstojníkovi, ale Patriciovi, který jej obdařil zářivým úsměvem na tváři.
„Vyspal ses dobře?“ zeptal se ho Patricio a přemáhal smích. José se na něj nedůvěřivě podíval a snažil se objevit na jeho tváři, co se stalo.
„Proč se mě takhle ptáš?“
„Nemám nic proti tvému režimu, ale normální člověk nespí tři dny.“
„Neříkej!“ vybuchl, ale Patricio se stále usmíval. Takže básník pokračoval.
„Jak dlouho jsi byl v sudu?“
„Nejsem si jistý. Snad... dva dny, den tam, den sem...,“ Josého nervy mají své meze. Jeho oči se zúžily a muž se stal šelmou chystající se skočit na svou kořist. Když José opět začal mluvit, jeho hlas zněl tiše, avšak vražedně.
„Moc by tě obtěžovalo dát mi znamení, že je vzduch čistý?“
„Ne, pouze mi připadalo zábavné vědět, že ležíš zkroucený v sudu, zatímco já se procházím po palubě a piji koktejly.“
„Nemáš peníze na koktejly!“
„Mluvil jsem obrazně. Nenech se ovládnout hněvem,“ když viděl Patricio, že jeho přítel je kousek od vraždy, raději začal mluvit o novinkách týkajících se plavby.
„Loď míří na Gran Canariu. Nevím, kolik času nám zbývá. Musíme si najít nějaké místo, kde není moc lidí. Cítím se jak papoušek na Antarktidě.“
…
Dny se pomalu táhly. Patricio si našel novou zábavu- vyrýval dýkou obrázky do dřeva, ale José se zabýval vznešenější činností. Pokračoval ve svých lyrických básních. Rozbřesk a západy slunce byly inspirací a houpavé pohyby lodi na vlnách jej uklidňovaly. Ve své fantazii stvořil ženu, jejíž vlasy se podobaly vlnám noci a její oči hvězdám. Vždy toužil poznat ženu, se kterou by sdílel pravou lásku, lásku na celý život. Jeho přítel Patricio měl pravdu: dobrodružství může být také inspirací, a tak jedné noci, když se moře zmítalo krutou bouří, složil báseň, odlišnou od všech, které doposud složil. Dal jí jméno Píseň Piráta;
V řadě čeká děl deset
vítr na zádi do plachet
plavba mořem či snad let
loď jmenovaná Děsivec
Koráb pirátů jménem znám
za svou odvahu obáván
obzor širý procestován
lodí se jménem Děsivec
Měsíc moři se posmívá
sten a smích v plachtě usíná
mdlý kyv lodi, slunce zhasíná
stříbro a modř, loď Děsivec
Na zádi pirát kapitán
zpěv jeho skočný rozléhán
kde však cíl? ten je předem dán
Istambul! loď Děsivec
Kupředu leť korábe můj!
Bez obav vstříc světu pluj!
Není víc bouře sok zlý tvůj!
Síla a moc - loď Děsivec
Jednoho dne ráno stál José na přídi, pozoruje obzor a mysle na budoucnost. V této chvíli se mlha obklopující loď rozestoupila a básník spatřil pevninu. Patricio se ihned objevil po jeho boku a oba dva se shodli. „Nemýlíš se, řekl bych. Přibližujeme se ke Gran Canarii“
Gran Canaria. Ostrov vždy pro oba muž představoval cosi nedosažitelného a tajemného. Byl příliš drahým cílem a příliš vzdáleným na to, aby se tam vypravili jen na dovolenou. Když sestoupili na pevninu, stali se součásní neznámého světa. Útesy a pohoří obklopovaly kolem dokola celý ostrov, rostliny a stromy neznámých druhů lemovaly písčité chodníky a rozlehlé písčité planiny připomínaly spíše pouště než pláže. Moře se třpytilo ve slunečních paprscích jako diamant. Lesy hířily životem a příroda nevykazovala sebemenší stopy po průmyslu a zásahu člověka.
„A co budeme dělat teď?“ zeptal se Patricio svého přítele.
„Netuším, kamaráde,“ odpověděl a oba věděli, že žádný z nich u sebe nemá ani peseto, že neví kde složit hlavu ani kde jít.
Zůstali ve vyhnanství bez možnosti vrátit se do své vlasti. Racci kroužili nad jejich hlavami iritující je svým pronikavým smíchem a fascinující druhy hmyzu hledali cestičky ke kůži skrze jejich šaty... Nacházeli se v ráji života, avšak všechny úvahy dvou mužů byly temné a negativní.
„Tipoval bych to na Palmas,“ tvrdil Patricio poté co pohlédl na město obklopené horami.
„A kde jsi přišel na to, že musíme být zrovna tam?“ odvětil básník hledaje tabulku nebo nápis, který by je informoval, kde se nacházejí.
„Nemysli si, že bych se sem někdy dostal. Pouze vím, že Palmas je jediný přístav v Gran Canarii, kde směřují huelvské lodě.“ José pozvedl obočínad tou chladnou logikou, ale jinak to nekomentoval.
…
Když slunce zašlo nad obzor, dva přátelé leželi na černé písčité pláži a pozorovali hvězdy. Přemýšleli, jak asi se zde budou protloukat životem, na ostrově tolika barev, na svém maličkém kontinentě, bez základních věcí potřebných k životu. První promluvil Patricio:
„Měli bychom si najít práci. Co vlastně umíme?“ zeptal se Josého, ale ten pouze pokrčil rameny.
„Tak například já neumím nic, ale můžu pracovat v baru a být opilý každý den a každou noc.“
„Výborně, Patricio. Já umím psát básně, malovat a starat se o květiny. Není to mnoho, ale v porovnání s tebou...“
„Já v porovnání s tebou jsem inteligentní. Tím samozřejmě nepoukazuji na tvou malou příhodu v sudu.“
„Sklapni.“
„Najdeme nějakou hospodu. Ne že bych měl chuť nalít se, ale v takových pajzlech se obvykle nachází spousta zajímavých lidí. I když je noc. Musíme se zkrátka ptát každého, jestli nepotřebuje dvě ruce na práci.“
Muži se zvedli a smetli černý písek z plášťů.
„Ostrov je to nádherný. Máme štěstí, že Růže mířila právě sem,“ kýval uznale hlavou Patricio. Jeho společník, přestože mlčel, myslel na to samé.
Palmas bylo město obrovské a živé. Mladí tančili na ulicích do rytmu latinské hudby linoucí se z barů a hospod. Děti si hrály na chodnících a starci prodávali květiny a ovoce ve stáncích, jako by ani nezaznamenali, že je noc. José a Patricio vpadli do prvního baru, na který narazili.
Místnost byla plná stolů a židlí ztrouchnivělých skrz naskrz a tabákový kouř se rozprostíral do všech koutů. Muž za barem leštil sklenice od piva a pálenky. Skrz kouř se těžko rozhlíželo po místnosti a přání dohlédnout na druhou stranu hospody bylo takřka nesplnitelné. Když muži obešli hospodu, uviděli ženu v rudých šatech zpívající jakousi energetickou a rytmickou píseň a lidé vedle ní tančili podle ní. Její hlas lahodil Josého uchu a ladné pohyby zpěvačky lahodily jeho očím. Nerozumněl dobře slovům písně, protože byly zpívané v jakémsi místním nářečí. Uslyšel tu a tam útržky, jako ostrov barev nebo hra s mými city.
Zpěvaččiny oči se třetly s očima básníka; José si uvědomil, že právě tato žena je ta jediná, kterou dokáže milovat. Černé vlasy mu okamžitě připomněly moře a on věděl, že její rty budou ty jediné, které políbí. Našel ženu, která se zjevovala v jeho fantaziích.
José vyčkával, až žena bude muset nechat ulevit vysíleným hlasivkách pár loky vody. V tu chvíli se přiblížil k dívce hledajíc důvod, proč začít konverzaci.
„Všechny ženy by chtěly mít váš hlas. Výborně,“ řekl a políbil hřbet její ruky.
„Díky,“ odvětila a obdařila jej jedním ze svých zářivých úsměvů. „Jmenuji se Teresa. Teresa Mancha. Co dělá muž jako vy na ostrově zapomenutém v čase?“
„Je překvapující, co všechno dokáže prozradit přízvuk. Jsem básník a rád bych zůstal na Canarii tak dlouho, jak jen to půjde, abych hledal inspiraci pro mé básně. Ale první potřebuji najít práci, abych zaplatil výdaje. Hlavně ubytování,“ prozradil polovinu pravdy a Teresin úsměv se rozšířil.
„Máte štěstí...“
„José. José z Esproncedy.“
„Máte štěstí, José, protože již měsíc hledám osobu, textaře, pro mé nové písně. Můj um se zaměřuje výhradně na zpěv. Písně skládat nedokážu.“
„Má múza mě však nelíbá na povel, slečno.“
„Netrapte se, mám dostatek času.“
…
Dům Teresy se ani v nejmenším nepodobal domu Josého. Byl obrovský a všechny zdi byly postaveny ze dřeva. Na střeše se necházela překrásná zahrada posetá různými druhy květin ve všech barvách, jaké dokázal ostrov nabídnout. Teresa mu prozradila, že onu zahradu nechala postavit její matka přes více než třiceti lety a slavný botanik José Viera y Clavio jí poskytl tu čest a byl jejím rádcem při výstavbě a navrhování. Podle Teresiných informací zemřel přes dvaceti dvěma lety a jeho smrt byla obrovskou ztrátou pro celé souostroví.
Okolo domu se nacházel borový les, kde Teresa odpočívala po vyčerpávajícím dni. „Jdou po tobě, že? Důstojníci,“ zeptala se ho jednou, když oba seděli v borovém háji na kmeni padlého stromu.
„Jak to víte?“ zeptal se, již bez zbytečného zatajování.
„Poznal bys to taky, kdyby sis prošel tím, čím jsem si prošla já. Netrap se, nemám z tebe strach,“ odvětila. „Taky jsem mívala problémy, ale teď, na Gran Canarii jsem nalezla nový život. Jsem šťastná, jako jsem nebyla nikdy dříve. Uběhl už týden a já nemám ještě jedinou píseň. Potřebuješ inspiraci?“
„Pravděpodobně, slečno,“ odvětil básník, zatímco pozoroval její dívčí elegantní ucho skrývající se za pramenem černých vlasů. Je nádherná, když si oblékne ty šaty. Jako papoušek... nádherný papoušek, pomyslel si s potutelným úsměvem a odolal představě, jak asi chutná její jemná kůže.
„Tak pojď za mnou. Chtěla bych, aby ses na něco podíval.“ Věnovala mu jeden ze svých nejzářivějších úsměvů a zaháknuta do jeho paže jej vedla do zahrady.
Posadila ho na dřevěnou lavičku mezi dva drobné okrasné šedé kaktusy a dychtivě mu zavázala hedvábný šátek, dříve kryjící její dlouhé vlasy před sluncem, přes oči.
„Čekej!“ přikázala šťastným nedočkavým hlasem.
José uslyšel rychlé údery jehlových podpatků po kamenité podlaze. Zanedlouho se kroky opět přiblížily a Josém projel záchvěv vzrušení. S tím však i jisté obavy...
„Šátek dolů!“ zvolala.
Teresa Mancha stála před mužem nahá. Její jediný kus oblečení se skládal z tenkého pásu květin zakrývající její ňadra. Pás zářil všemi barvami Kanárských ostrovů, od krvavě rudé, přes něžně žlutou až po chladně blankytnou. Všechny barvy a všechny druhy květin, které bylo možné na ostrovech najít. Jediná barva chyběla, aby dovršila kompletní výčet- kaštanová. A takové byly jiskrné oči Teresy.
Druhý pás zakrýval intimní partie. Vše básníkovi připadalo jako jedna krásná hra barev. Teď dokázal odhalit každičkou křivku, každičký rys jejího mladého půvabného těla. Vosí pas kontrastoval se širším pozadím, které nijak neubíralo dívce na kráse. Celá zářila, až si José myslel, že její energie musí pohltit všechno živé v okolí. Byla okouzlující... ale téměř nahá...
„Oblečtě si něco na sebe! Zakryjte se!“ křikl na ženu a smazal její úsměv jako mávnutím kouzelným proutkem. Násilím potlačil hlasy svého srdce a nekompromisně je nahradil chladným rozumem.
„Nelíbím se ti...,“zašeptala zlomeně.
„Svléknout se před mužem není přijatelné pro dámu.“
„Co tedy chceš říct? Že nejsem dáma? Ty hlupáku! Idiote!“ křičela s tváři zbělanými hnevěm a její oči plakaly hrachovité slzy.
„Jestli já jsem idiot, pak ty jsi děvka,“ odvětil s ledovým klidem, avšak všeho okamžitě zalitoval, jakmile se ta slova dostala přes ohradu jeho zubů.Chtěl se omluvit, vzít své tvrzení zpět, ale to už mu přistál políček na tváři.
„Chtěl jsem se omluvit, ale teď bych řekl, že ty jsi ta, která by měla požádat o odpuštění,“ řekl, když se jeho dlaň dotkla červeného místa na tváři.
„Za nic na světě!“ odsekla žena a další rána přilétla na druhou mužovu líci.
„Ještě jednou a uhodím já!“ varoval ji.
„Ale já jsem žena!“ protestovala.
„A co? Tvé pohlaví ti nedává svolení bít mne,“ odporoval slabě.
„Nenávidím tě,“ hlesla a poslední slza dopadla na květinové šaty.
Dalšího dne seděli dva přátelé na černé písčité pláži. Patricio se dal do vyprávění svého příběhu na ostrově. Jak našel práci v hotelu, jak se seznámil s Meriliou- číšnicí. José se však nedokázal soustředit. Neustále myslel na nedávnou scénu v zahradě, kterou pak dopodrobna pověděl svému příteli. Vypravoval o Terese s vášní, jakou pocítil pokaždé, když se projevil její ohnivý charakter. Miloval ji, i po tom večeru.
„Můj názor se takový- je na tebe příliš vášnivá. Ty potřebuješ ženu klidnou, naslouchající tvým veršům, která ti namasíruje nohy kdykoli budeš chtít,“ vysvětlil svému příteli Patricio. „Tahle tě zničí, jakmile ji začneš nudit.“
„Ať je to jak chce, měl bych se jí omluvit.“ Patriciovy zorničky se nevěřícně rozšířily.
„Ty se chceš omluvit? Ty, který nikdy po nikom nežádáš odpuštění?“ zachmuřeně pokrčil rameny. „Teď vím, že ji doopravy miluješ.“
…
Po západu slunce se básník vrátil domů připraven žádat o odpuštění. Zaklepal na dvěře s uzlem v žaludku, avšak nikdo neotevíral. Co se stalo? Nemá problémy? Zaklepal ještě jednou, hlasitěji. Ticho. Cítil se na okamžik jako zloděj, ale i přesto otevřel opatrně dveře. Když k němu zavítaly tóny Mozartovy klasické hudby, podivil se. Jak neobvyklé pro Teresu. Uprostřed salónu se zastavil, jakmile k němu dolehly čísi kroky.... kroky muže. Nedokázal si vzpomenou, jestli se Patriciovi zmínil, kde přesně bydlí.
Když se však otevřely dvojkřídlé dveře, nevstoupil Patricio, ale zpěvačka v doprovodu tří mužů v uniformách.
„José z Esproncedy, jste obviněn z velezrady a zatčen. Čeká vás soudní proces v hlavním městě Madridu. Musíte jít s námi,“ řekl jeden z vojáků formálním hlasem a tvář Teresy byla netečná a lhostejná.
V tu chvíli prolétly básníkovi Patriciova slova: … Je pro tebe příliš vášnivá. Jednou tě zničí...
„Proč?“ zmohl se na jediné a dívka pokrčila rameny.
„Tvůj žalář je má svoboda, ber to takhle.“
„Cos spáchala?“
„Na tom nezáleží.“
„Zlomilas mi srdce, víš to?“ zašeptal, ale Teresin chladný úsměv u stáhl útroby.
„Ty nemáš žádné srdce. Jsi jako čerstvá růže vsazená do ledu. Krásná, ale nadobro mrtvá.“
„Tys však ten led rozbila...,“ odvětil rezignovaně, bez kapky hněvu.
„Pozdě. Buď s Bohem, José. Nikdy jsem tě neměla poznat.“
S těmi slovy se odvrátila a odešla z pokoje. José z Esproncedy byl odvezen do vězení v Madridu, kde byl po několika soudních procesích usvědčen a oběšen. V ten moment ležel na černé písčité pláži jeden muž čekající na svého přítele. Na přítele, který však nikdy nedorazí. Prsty přehraboval černý písek... černý, jako duše ženy, která udala muže, kterého milovala. Černý písek, který poháněný větrem hladil útesy, ze kterých muž viděl skočit ženu, která neunesla tíživý pocit viny...