10. Nový řád
Draco se choval jako smyslů zbavený. Ruce se mu třásly a nepravidelně dýchal. Přecházel tam a zpět po Hermionině pokoji a ona ho nebyla schopna donutit, aby se zastavil.
„Dochází ti vůbec, co jsi udělala?“ vyjel po ní a veškerá paranoia, se kterou dělal ze svého otce Velkého Bratra, byla ta tam.
„Pokusila se ti zachránit krk?“ navrhla směle.
„Likviduješ nejužší kruh ze zálohy!“ Dvěma dlouhými kroky překonal vzdálenost mezi nimi a hrubě zatřásl jejími rameny. Odstrčila ho.
„Uznávám, že jsem od tebe neodvedla pozornost na tak dlouho, jak jsem doufala, ale snažila jsem se!“
Chlapec se chytil za hlavu a cosi nesrozumitelně zamumlal. Nakonec padl zadkem na postel hned vedle její kabelky, kde stále schovávala lahvičky mnoholičného lektvaru a baziliškův zub. Ztuhla nejistotou, ale snažila se nedat na sobě nic znát. Draco si jejích věcí nevšímal.
„O to spíš bychom měli odejít. Oba dva. Tvoje matka tě možná miluje, ale nebyla bych si tak jistá, jestli by tě tvůj otec nepředal Vol- Ty víš komu,“ pokračovala.
Draco se na ni rozzuřeně podíval, jako by mu snad dávala ultimátum nebo ho vydírala.
„To mi nemusíš připomínat,“ vyplivl temně. „Můj otec by nás prodal všechny. Raději my, než on.“
„O to spíš odejdi se mnou!“
Když se jeho oči do ní opět zabodly, poznala, že se něco změnilo. Ne však v její prospěch. Chvíli mlčel, než promluvil.
„Odejít s tebou? Takže ty ses už rozhodla?“
Hermiona chvíli váhala. Na dně její kabelky ležel zub, o kterém nikdo nevěděl. Možná bylo na čase, aby trochu taktizovala.
„Tohle patřilo tvému otci. Ještě před nedávnem,“ řekla a vtiskla mu do ruky jedovatý předmět.
Když uviděl zub, zbledl ještě víc. Rychle předmět položil na palandu, jako by se snad měl z pouhého dotyku otrávit.
„Kdes to vzala?!“ udeřil na ni.
„Nekřič tolik. V laboratoři tvého otce.“
„Merline, chraň nás,“ zabědoval chlapec a znova se chytl za hlavu. „Musíš pryč, a to rychle. Ale kam? Je třeba najít jinou ubytovnu. Vezmeš si tu svou spolubydlící a vypadnete obě. Nejlépe úplně mimo Londýn. Otec tě nebude hledat, pokud nebude mít podezření. Musíme zosnovat krádež a na někoho to ho-“
„Uklidni se!“ skočila mu do řeči, protože cítila, jak se jeho stres přenáší na ni. „Dneska odcházím za Parvati na ubytovnu. Tvůj otec o tom ví. Odejdu, a už se nevrátím. Ty se můžeš odsud kdykoliv přemístit, dům ti to na rozdíl ode mě dovolí.“
Když to dořekla, věděla, že ho má na své straně. Už mu došlo, že nemůže zůstat.
Pomalu přikývl a promnul si rozklepané ruce.
„A, Draco, ještě jedna věc je důležitá. Až se rozhodneš odejít, řekni to své matce. Řekni jí, že odcházíš do bezpečí.“
Čekala, že se jí zeptá proč, ale jen přikývl. Snad o loajalitě své matky vůči němu věděl víc, než Hermiona.
Vzala si kabelku a zamířila ke dveřím. Draco se ani nepohnul a jen za ní smutně hleděl. Věděla, že se brzy vydá za ní. V jeho domě pro něj nebylo už více bezpečno.
„Mnoholičný lektvar,“ řekl najednou. Hermiona se zastavila těsně u dveří a věnovala mu opatrný pohled. „Budu ho potřebovat, pokud mám venku jako nepřítel kouzelnického společenství přežít.“
„To budeš,“ vydechla úlevně. Dům opustila téměř během a když se na pozemcích sídla přemístila pryč, cítila, že tam upustila jeden obrovský tíživý balvan.
Parvati ji uvítala hůlkou na krku. Když uslyšela Hermionin naštvaný hlas, propustila ji.
„Úplně jsem zapomněla, jak vypadáš.“
„Co je nového?“ neztrácela čas, když si sundávala cestovní plášť v pokoji. Všechno se zdálo být stejné, jaké to před odchodem na Malfoyovic sídlo zanechala.
„Pokoušela jsem se promluvit lidem do duše, ale nemá to smysl. Snažila jsem se z Carly Creeveyové dostat kontakt na Ritu Holoubkovou, ale bezúspěšně. Bratři nitrozpytci mají pravdu. Musíš se jim ukázat jako Hermiona Grangerová a jít s kůží na trh. Jinou možnost nemáme.“
„Máme tohle,“ hodila na postel baziliškův zub. „A tohle.“ Hned za zubem letěla slušná dávka mnoholičného lektvaru. „Asi máš pravdu. Nemáme mnoho času, ještě dneska si s nimi promluvím.“
Hermiona chtěla svolat další schůzi, ale Parvati ji přemluvila, ať to nedělá. Černovlasá dívka spoustě lidem nevěřila, a tak vymysleli, že se vypraví do pokojů za každým důvěryhodným zvlášť.
Hermiona počkala, dokud účinky mnoholičného lektvaru nevyprchaly, a pak se vydala za Anastasii Blindfoldovou, bývalou ministerskou úřednicí. Reakce, které se jí dostalo, smazala veškeré předchozí pochyby.
Carla Creeveyová přijala její poselství také, omluvila se za předchozí hrubost způsobenou předsudky vůči zmijozelské koleji, a poté se ihned přemístila, aby vyhledala novinářku a přítelkyni Ritu Holoubkovou. Slíbila, že bude bojovat do posledního dechu, aby pomstila své dva syny, jenž padli pod troskami Bradavic.
Bratři Foyové, mistři nitrozpytci, spokojeně požehnali jejímu plánu a nabídli své služby do boje. Hermiona měla poprvé za posledních pár dnů pocit, že něco jde jako na drátkách. Ještě ten večer se sešli všichni ve společenské místnosti, aby prodiskutovali následující postup.
„Merline, Kingsley!“ zvolala a téměř se ke sněděmu muži rozběhla. Iracionální úleva a pocit bezpečí se jí rozlily po těle.
„Hermiono! Nevěřil bych, že někoho z vás ještě uvidím živého!“ zasmál se postarší kouzelník a sevřel mladou ženu v náručí. Nikdy si s Kingsleym nebyli blízcí, dokonce spolu mluvili jen párkrát za život, protože tenkrát vůči studentům Řád nebyl přiliš otevřený, ale to shledání jako by prolomilo všechny ledy. Nezáleželo na tom, kdo koho znal. Stačilo jen, že se hvězda naděje opět rozzářila.
Když se od sebe odtáhli, uviděla, že za ním stojí další známé tváře. Rita Holoubková, strhanější a střídměji oblečená, seděla na křesle s nohama přes sebe a afektovaně se usmívala. Madam Rosmerta, majitelka hostince u Tří košťat, konverzovala s Charliem Weasley, kterému polovinu obličeje pokrývala obrovská rudá popálenina.
Nebelvírka se postavila do středu místnosti a položila na nejbližší stůl baziliškův zub. Někteří hlasitě zalapali po dechu, jiní projevili své překvapení spíš nadšeným povykem.
„No paráda, takhle se zvedá nálada!“ zaradoval se Charlie.
„Ale nebylo to zadarmo. Víte o nějakém útočišti? Ukradla jsem tenhle kousek z Malfoyovy laboratoře a obávám se, že až zjistí, že chybí a uvědomí si, že jsem se nevrátila zpět, tohle místo bude to první, tam se podívá.“
Kingley se zamyslel.
„Před pár týdny jsme se s rádiem přesunuli do jedné staré stodoly na jihu Walesu, ale do několika dnů se to tam začalo hemžit lapky. Nevím, jak to dělají, ale každopádně jsme museli pryč. Teď jsme v opuštěném mudlovském skladu na pivní sklenice kousek od Londýna a zatím je klid. Těžko říct, jak dlouho to vydrží. Pokaždé, když vystrčíme nos, tu dobu zkracujeme.“
Hermiona chápavě přikývla.
„Ale je pravda, že někde se jako Nový Řád teď musíme uchýlit,“ usmál se postarší kouzelník na Hermionu. „Obzvlášť, když je nás teď víc.“
Nikdo z nich nelenil. Ve všech rostlo napětí a každý chtěl co nejdál od ubytovny, když Hermiona zmínila Luciuse Malfoye. Jakmile se místnost pročistila, přišla ke Kingleymu, aby mu řekla o Dracovi. Byl moudrý a rozumný, proto nepochybovala, že se na zmijozela bude dívat spíše jako na taktickou výhodu, než s hořkostí Nebelvíru vlastní.
„Podívej, Hermiono, nevím, co udělá, až zjistí, kdo jsi. Do nového ústředí bych ho určitě nebral,“ řekl Kingsley.
„Ale ty to nechápeš! Když přijde, znamená to, že zahodil vše, co z něj dělalo Malfoye! Nebude se mít kde vrátit. Bude tedy nucen s námi zůstat a spolupracovat. Pohlídám si ho,“ přemlouvala kouzelníka. Parvati stála vedle ní a nesouhlasně kroutila hlavou. Hermiona dobře věděla, co si o Dracovi myslí, ale také nepochybovala, že svou kamarádku podpoří.
„Dobrá tedy. Nech tady hlídací kouzlo. Jakmile sem přijde, budeme o tom vědět,“ souhlasil nakonec. „Ostatním to nějak decentně sdělím.“
„Díky, Kingsley,“ usmála se vděčně na snědého muže.
„Ale odhalíš mu svou identitu tady. Ne na ústředí.“
„Jasně,“ přikývla.
Nevadilo jí, že Kingsley přebral iniciativu. On je stratég a taktik se spoustou zkušeností. Ona zase má na ty lidi jako válečná hrdinka vliv. S rolí šedé eminence byla více než spokojená. A ještě větší radost jí způsobovalo pomyšlení, že brzy se přemístí někam, kde to, i kdyby jen na krátkou chvíli, bude moci nazývat domovem.
…
Ozvalo se nenadálé zaklepání na okenní tabulku, které nevítaně vytáhlo Hermionu z letargie. Parvati se ani nenamáhala zvednou svůj líný zadek ze židle, jako by už dávno rezignovala na zprávy od její rodiny.
Nepříjemné mrazení se obtáčelo okolo její ztuhlé páteře lstivostí hada svazující svou oběť před konzumací, když vykročila směrem k okřídlenému pošťákovi. Nikdo kromě Nového Řádu nevěděl, kde se jejich ústředí nachází. A nikdo jiný neměl ani tušení, že osoba, která vlastní tělo Cristiny Woodové, není nikdo jiný než jen ubohý zloděj. Kdo další ví, že nebelvírská vševědka žije?
Pomalu odvázala pergamen z nožičky hladovému zvířátku a zaúkolovala Parvati, ať dá sovičce napít a najíst. Ta se s otráveným výrazem vepsaným ve tváři zvedla, odfrkla si a šla splnit svou povinnost. Mumlala něco o zákazu otroctví v kouzelnické společnosti z devatenáctého století.
Rozvinula pergamen, na kterém stál prostý text bez oslovení a podpisu. Písmo nenapsala lidská ruka, ale bylo dílem diktovacího kouzla. Hermiona frustrovaně několikrát obrátila útržek v rukách, pak vytáhla hůlku a seslala sérii odhalovacích kouzel.
„Nemožné. Je absolutně čistý,“ vydechla sama pro sebe.
V tu ránu jí dýchala na záda Parvati a nakonec jí vyškubla vzkaz z ruky.
„Má drahá, pozorujme spolu zatmění slunce se stejnou vášní jako kdysi prvně jiní. Chci vám učinit vyznání,“ četla nahlas, zatímco se jí na tváři formoval znechucený výraz prozrazující její názor na kýčovitou romantiku. „To bude nějaký inteligent. Ani se nepodepsal. A zřejmě ani pořádně neví, jak se jeho milá jmenuje, když se nám to dostalo do ruky.“
„Třeba si sova spletla adresáta,“ dumala Hermiona.
„Sova si nikdy nesplete adresáta,“ oponovala její čistokrevná kamarádka, čímž nasadila nebelvírce do hlavy brouka.
Parvatiny oči se najednou rozšířily náhlým domnělým pochopením s radostí dítěte, kterému právě došlo, že pod stromečkem nalezne dárek, který si přál ze všeho nejvíc. „A nebo máš ctitele!“
„Nech těch šaškáren, je to šifra. Na lístečku není jediné jméno. Odesílatel musel tedy sově sdělit, kam má dopis poslat, ale mé jméno tam nenapsal. Ví, že žiju a že se ukrývám. Nechce mě prozradit. Ale nechce prozradit ani sebe, proto se nepodepsal.“
Hermiona už zase tiskla vzkaz mezi prsty. Zatímco seznamovala Parvati se svými myšlenkovými pochody, rázovala od dveří k oknu a zpět.
„Jestli se na to chceš dívat jako na šifru, pak vyznání znamená určitě informace a zatmění slunce je taky jasné. Chce se s tebou sejít, ale nenapsal kde, chytrák,“ chytla se havraspárka.
„Určitě je to šifra. Fakt, že dopis je absolutně očištěn od veškerých stop po pisateli, a tím myslím absolutně, to jen dokazuje. Žádná vůně, žádné stopy částic, žádná genetická stopa, ani nelze zjistit, jakým kouzlem nebo diktobrkem to napsal. Nic.“
„Když je tak chytrý, že po sobě zametl stopy, proč nenapsal místo srazu…“ vztekala se Parvati.
Hermiona mlčela. Její pohled přejížděl obsah vzkazu znovu a znovu. Odesílatel oplýval vysokou zdatností v kouzlení a byl nepochybně inteligentní. Chtěl se pojistit, že šifru nikdo nerozluští, kromě ní. Poznání na ni dolehlo jako boží požehnání.
„Uděláš pro mě něco?“ zeptala se své kamarádky. Parvati nechápavě vzhlédla a když se setkala s Hermioniným potutelným úsměvem, mávla rukou na znamení, že je k dispozici.
„Zajdi do mudlovské knihovny a nech se odkázat na historii astronomie, první zkoumání vesmíru, astronomické objevy, něco na ten způsob. Potřebuju zjistit, kde bylo poprvé v Anglii pozorováno úplné zatmění slunce.“
„To je nesmysl. Pozorován byl všude,“ oponovala Parvati.
„Tak kdo ho poprvé zpozoroval a kde žil. Jsem přesvědčena, že výsledkem musí být nějaký hrad nebo ruiny.“
„To bude drbačka,“ povzdechla si zkroušeně Indka, když rezignovaně sahala po plášti. „Možná to ani nestihnu do večera.“
Otázka, zdali myslí na jídlo nebo na fakt, že možná nemají moc času, zůstala nevyřčena.
„Zatmění slunce je za tři dny, takže máš času dost. A večeři nám můžeš koupit cestou, jestli myslíš na jídlo,“ ušklíbla se Hermiona. „Dala bych si pizzu se slaninou, sýrem a žampiony. U Malfoyů se jeden v klidu nenajedl.“
„A jak mám asi tak vědět, kde ji sehnat! A čím ji zaplatit!“ škaredila se, čímž jen prohloubila pobavení druhé dívky.
Hermiona se už skoro slitovala a vzala své přání zpět, ale pak si uvědomila, že Parvati to jen prospěje. Škaredit se může, jak chce, ale nezakryje své znechucení nad neustálým pobytem na ubytovně, nad stále sychravým Londýnským počasím a nad neustálou obavou z budoucnosti. Všichni měli nervy z neustále vibrujícího elektrického drátu a Parvati obzvlášť. Ve skrytu duše byla ráda, že ji někdo zaměstnal.
„Kdo hledá, najde,“ odvětila. „A že zrovna ty by sis bez peněz neporadila...“
To už si čarodějka nazouvala vysoké boty na snad nekonečné šněrování. Věnovala Hermioně poslední pohled, před kterým by se i Voldemort sklonil. „… Už umlkám1,“ dodala Hermiona a zvedla ruce v obranném gestu.
<< 9. kapitola << >> 11. kapitola >>
1Poslední slova Shakespearova Hamleta. V originálu: „The rest is silence.“
Komentáře
Přehled komentářů
Skvelý príbeh, ďakujem! Dúfam, že bude čoskoro ďalšia kapitola :)
Re: Bonnie
(Omnes, 21. 8. 2018 10:55)Děkuji, jsem ráda, že se ti líbí. Na další kapitole se už pracuje :)
Tohle je tedy napínák! Hermiona je super špion! Přijde Draco? Jsem zvědavá, jak zareaguje, až zjistí pravdu.
(agata, 20. 8. 2018 17:18)
Re: Tohle je tedy napínák! Hermiona je super špion! Přijde Draco? Jsem zvědavá, jak zareaguje, až zjistí pravdu.
(Omnes, 20. 8. 2018 20:01)Děkuji za komentář, agato, a je jen dobře, že jsi napjatá. O to více se budeš těšit na pokračování ;)
Bonnie
(Minnie Bonnie, 21. 8. 2018 10:51)