7. Dáma přebíjí krále
Když se Hermiona svěřila se svým přáním navštěvovat Parvati na ubytovně, Lucius Malfoy prakticky neměl námitky, což ji překvapilo. Nakonec ale, proč by ji měl držet pod zámkem, když ji má za čistokrevnou zmijozelku, která se přátelí s jeho synem? Vlastně to zase tak nelogické nebylo.
Draco se nabídl, že ji klidně doprovodí kvůli její bezpečnosti, pokud bude chtít. Sotva to ale dořekl, otočil se na něj otcův tázavý pohled.
„Ale Draco, co by mělo slečně Woodové venku hrozit? Ulice našeho drahého Londýna jsou přeci naprosto bezpečné pro slušné lidi.“ Pak obrátil pozornost k Hermioně a dodal: „Přemístit se, drahá, musíte až před branou. To jistě pochopíte.“
Na to nebelvírka jen přikývla a sama si v duchu vynadala za to, jak hloupě plašila. Musíš se naučit i myslet, jako bys byla opačné straně barikády a proto ti nic nehrozí. Jinak se skutečně dostaneš do maléru, napomenula se přísně.
Ta kachna byla naprosto vinikající, škoda že jí Hermiona nemohla věnovat pozornost, jakou si zasloužila. Místo toho celou hodinu stolování držela chvějící se rukou vidličku a sousta se snažila žvýkat co nejpomaleji to šlo, aby se vyhnula polknutí. Její stažený žaludek pokaždé zaprotestoval. Udělat takové jídlo její matka, klidně by si ho přihřívala celý týden, jak dobře chutnalo. Ale teď...
Malfoy mluvil o rozvržení sídla, o jejich pozemcích, o pravidlech v domě... spoustu blábolů a nic postatného. Odposlouchávání, vězeňské dveře v její pokoji ani další špionská opatření nezmínil. Překvapilo ji, že až na jednu drobnou poznámku pronesenou v reakci na Dracu nabídku doprovodu, nekomentoval jediným slovem současnou situaci tam venku. Hermiona byla vděčná, ale stejně tomu nerozuměla.
Když se Malfoy odmlčel, chopila se Hermiona iniciativy ve vhodné chvíli a pečlivě volila každé slovo.
„Pane Malfoyi, vaše panství je neuvěřitelné. Bylo by vám nepříjemné, kdybych se tu a tam prošla po jeho chodbách a porozhlédla se? …Samozřejmě vynechám vaše soukromé pokoje a Draco by mi mohl dělat třeba doprovod...“ usmála se nuceně a snažila se nepřehrávat si tu větu v hlavě, protože jí bylo nad slunce jasné, že by našla sto důvodů, proč zrovna řekla pitomost. Nicméně Malfoy se jen škrobeně usmál a z jeho postoje odhadla, že právě řádně nakrmila jeho ego.
To není špatná taktika, asi ji budu využívat častěji...
„Ale, drahá, copak jsme Ministerstvo kouzel? Jistěže je vám přístupné celé panství. Ale pochybuji, že zde najdete něco fantastického, co jste ještě neviděla. Je to sídlo jako každé jiné,“ řekl, ale tón jeho hlasu prozrazoval opak.
„Ach, měl bych vás informovat zavčasu, dokud to mám v hlavě... přivedl jsem vás na začátek poněkud hektického týdne. Dnes navečer pro vás budou bohužel společenské prostory uzavřeny, očekáváme s Dracem totiž vzácnou návštěvu a bude se tady konat důležitá soukromá schůze. Požádám vám tedy, jestli byste v tu dobu zůstala jen v prvním patře, nejlépe ve svých pokojích,“ pokračoval.
Hermiona si všimla, jak se Draco na židli ošil a těkal pohledem ze svého otce na Hermionu, pak na kachnu a zpět. Zřejmě pochopila. Domyslela si, že když se přímo zeptá, asi jí Malfoy nepoděkuje. Vzala to tedy oklikou.
„Musí jít tedy o někoho významného...“ odmlčela se, aby mu dala prostor vyjádřit se. Ticho. Malfoy se jí podíval hluboko do očí a Hermiona, aby dala najevo, že nechtěla vyzvídat, dodala: „V tom případě určitě ráda vyhovím a zůstanu v pokojích. Nebudu rušit.“
Následovala další minuta ticha, kdy se Draco a Hermiona až příliš důkladně věnovali masu na talíři, zatímco Malfoy přejížděl Hermionu pohledem a zřejmě přemýšlel.
Nevzhlížej od té kachy, dívá se na tebe... Nevzhlížej od toho masa... Nevzhlíž –
„Dokonce velmi významného,“ ozvalo se. Hermiona vzhlédla s překvapením v očích a čekala.
„Sám Pán Zla nám prokáže tu čest.“
A bylo to venku. Jasně, že zůstane v pokoji, u Merlinových koulí! Vidět Voldemorta je to poslední, po čem touží. Zabít ho stejně nedokáže, to by musela vzít jeho i hada najednou a na sebevraždu ještě nenadešel správný čas, takže se bude klidit radši z cesty.
„Tak to jste jeden z mála vyvolených,“ vypadlo z ní naškrobeně a doufala, že tím diskuse skončila.
„Ironie, nemyslíte? Ještě před nedávnem to byl Potter a stačilo pár dní, aby na něj celý svět zapomněl.“ Podal to pohrdlivě a Hermiona se přistihla, že vidličku drží tak silně, až jí zbělaly klouby.
„Vskutku,“ vysoukala ze sebe. Modila se, aby tenhle oběd co nejdříve skončil. Jinak krytí nekrytí, prokleje ho do bezvědomí s vědomím, že posledním jejím činem bylo, že pomstila Rona.
„Zítra se navíc vrací má žena z Paříže a v neděli jsme zváni na recepci ke Goylovým. To ale jistě pojedete s námi. Jsou to i vaši známí. Hned po obědě jim pošlu sovu,“ usmál se křivě Malfoy a položil příbory vedle sebe na talíř. Decetně si utřel rty to ubrousku a ten pohodil ledabyle přes vidličku. Hermiona si dala do úst demonstrativně ještě jedno sousto a pak ho s úlevou napodobila. Už aby byl konec.
„Draco, ty jsi dnes nějak málomluvný,“ otočil se na svého syna.
„Neměl jsem, co říct, otče,“ odvětil neutrálně, a když také odložil svůj příbor, všechno nádobí jako lusknutím prstů zmizelo. Malfoy vstal.
„Půjdu si na chvíli odpočinout do pokoje,“ prohlásila Hermiona. Oba Malfoyové zůstali stát gentlemansky u svých stolů, dokud se dáma nezvedla ze židle a neopustila jako první místnost.
„Kdybyste náhodou měla zájem, ty druhé dveře nalevo od vašeho pokoje vedou do jedné z knihoven,“ ozval se za jejími zády Malfoy.
Hermiona chtěla už už poděkovat a přijmout nabídku, když se její pohled setkal s Dracovým a ona si vzpomněla na listiny, které o Cristině studovala.
„Asi ne, děkuji vám.“
Když se Hermiona konečně dostala do pokoje poté, co dvakrát zabočila špatně (a jednou si čirou náhodou spletla dveře a dostala se knihovny, kde omylem narazila na knihu na poličče, kterou si nevědomky odnesla do pokoje), práskla sebou na postel, psychicky totálně vyčerpaná, a začala číst půjčené Nevysvětlené záhady kouzelnického světa aneb Ani my nemáme odpověď na všechno od Federica Záhadného juniora.
Kniha ji však brzy unavila. Merlinví, jestli ji nezaujal obsah a nebo se něco pokazilo s její čtenářskou posedlostí. Třeba s překlenem z dětství do dospělosti pomalu vyprchává. Pomyšlení, že si bude muset najít jinou zábavu na večery ji děsilo. Nakonec však jen mávla rukou a řekla si, že by bylo spíš k údivu, kdyby si za současné situace vůbec dokázala čtení vychutnat.
Najednou ucítila ostrou bolest v žaludku, když kachna udělala salto a odmítla postupovat dál do trávicího traktu. To máš z toho stresu, Hermiono, vysvětlila si sama sobě a zavolala na Pixie, aby ji požádala o mátový čaj.
Jako lusknutím prstu se zjevila její drobná asistentka a hluboce se uklonila.
„Co si slečna přeje?“
To, co Hermiona spatřila, když pozvedla ke skřítce zrak, jí vyrazilo dech; její nadměrně objemná hlava nabyla podoby medicimbálu díky obinadlu, které zakrývalo také polovinu tváře a pohltilo i obě velikánské uši. Nohy se jí viditelně klepaly a nesly stopy po modřinách. A její oči, ty byly plny očekávaní a překvapivě také obdivu.
Hermiona ucítila, že sama podlehla emocím, které v ní pohled na zubožené stvořeníčko vyvolal, a ignorovala vlhkost deroucí se jí do očí. A celé je to jen její vina.
„Pixie?“ chtěla se zeptat Hermiona, ale nenacházela správná slova. Skřítka ji však předběhla.
„Slečna se nemusí bát. Pixie je v pořádku. Pixie je slečně vděčná. Ještě nikdo se Pixie nezastal...“ začala blábolit opřekot, dokud ji Hermiona nezastavila.
„To udělal Lucius Malfoy?“ Odpověď znala předem. Nedělala si však naděje, že by s tím mohla cokoli udělat. Skřítka jí jednak nepatřila a jednak měla Hermiona podezření, že skřítce naložil i za ní samotnou.
Pixie těkala očima po pokoji, jako to vždy dělával Dobby, když se Harry přeřekl. Přešlo jej to až po několika letech, kdy se dostal z vlivu Malfoye a zvykl si, že se nemusí trestat za každou hříšnější myšlenku. Neodpověděla přímo, ale Hermioně to stačilo.
„Pixie se potrestala vlastníma rukama. Slečna si to nesmí vyčítat, ale neměla by to dělat znova. Co si slečna přála?“
Hermiona vzpomněla, proč vlastně skřítku volala a zeptala se, jestli dokáže obstarat mátový čaj. Služebnička se zamračila, jako by ji urážela Hermionina domněnka, že existuje na širém světě něco, co by nezvládla sehnat.
„Pixie splní vše, co si slečna přeje. Když nenajde v kuchyni, skočí Pixie do bylinkářství,“ prohlásila s takovou vervou, která čarodějku pobavila a částečně ji zbavila pocitu marnosti.
„Přeje si slečna ještě něco?“ dodala a nastavovala prsty k lusknutí, aby opět zmizela z dohledu. Hermiona už chtěla poslat skřítku pryč, když tu jí bleskla hlavou zajímavá myšlenka...
„Pan Malfoy ti poručil, abys splnila každé mé přání?“ zeptala se opatrně a volila pečlivě jednotlivá slova. Skřítka přikývla zafačovanou hlavou a spustila ruku k tělu.
„Pan Malfoy ti nařídil, abys splnila, co ti nařídím já, ať je to cokoliv...“ zopakovala. Skřítka opět kývla, tentokrát pomaleji. Její vykulené zorničky prozrazovaly, že tuší průser.
„Takže já ti nařizuji, abys ke mně byla zcela upřímná,“ rozehrála intrikánskou partii a doufala, že se nedopustí žádné chyby, že neopomene jedinou informaci, díky které by se Malfoy mohl dozvědět, co se v jeho vlastním době děje a bude dít.
Pixiina tvář nabyla bledé barvy, pokud vůbec mohla být bledší, ale přikývla.
„Pixie,“ začala a zmocnil se jí obrovský strach. Jestli tohle nevyjde, může si rovnou přiložit hůlku ke krku. „Odposlouchává pan Malfoy můj pokoj?“
„Pan Malfoy má odposlouchávací kouzla pouze ve společenských prostorách...“ zapištěla opatrně.
„Proč?“
Po pokoji se rozhostilo ticho, jen Pixiin pohled těkal po předmětech okolo sebe. Hermiona tedy rychle promluvila, aby ji nemusela za chvíli křísit.
„Zakazuji ti, aby ses trestala za to, co v tomto pokoji řekneš. A ptám se proč?“
Skřítka nervózně přešlápla.
„Pan Malfoy si někdy přehrává rozhovory, které kouzelníci vedou v jeho nepřítomnosti...“
„A v mých pokojí ani v Dracových ne?“
„Ne.“ To ji překvapilo. Draco byl očividně ještě paranoidnější, než si myslela. Bude mu to muset sdělit při nejbližší příležitosti... a nebo raději ne. Stejně by ji nevěřil...
„Dobře. Tak a řekni mi, je tady laboratoř, kde se dá uvařit lektvar?“
Kdybyste dostali příležitost podívat se skřítce do hlavy a přečíst její myšlenka, zjistili byste, že je na pokraji nervového kolapsu. Ručička její rozhodnosti oscilovala mezi uposlechnutím příkazu, který byl zcela jednoznačný, a loajalitě ke svému pánovi. Jediné řešení jak ze zapeklité situace, byl útěk.
Pozvedla prsty k lusknutí, ale Hermiona ji předběhla.
„Stůj! Ještě jsem neskončila. A nic z tohoto rozhovoru nesdělíš panu Malfoyovi. I kvůli sobě.“ Vzala jí vítr z plachet.
„Nu? Tak to vyklop. Nevykládáš mi nic tajného a navíc, tvůj pán se to, cos mi právě řekla, nikdy nedozví.“
„Laboratoř je ve sklepení v jižním křídle.“ Zdálo se, jako by skřítka ani nerozlišovala, jestli sděluje tajemství nebo klábosí o všednostech. Teď, když Hermiona našla skulinku, díky které podvedla jejího pána, strach očividně zastíral zdravý rozum.
„Jak se tam dostanu?“ naléhala Hermiona.
„Jak sejdete schody do vstupní síně, jsou to pravé dveře, a poté po schodišti dolů. Tam ji najdete snadno,“ vysoukala ze sebe neochotně a udělala krok vzad, v zoufalé domněnce, že její dočasná paní položila poslední otázku.
„Dostanu se k přísadám?“ Skřítka kývla.
„Je to všechno?“ naléhala Pixie a její obvyklá úslužnost byla ta tam.
Hermiona už chtěla přikývnout a propustit ji, ale pak ji napadla ještě jedna otázka, jejíž odpověď by se mohla hodit. „Jak dlouho trvá ta jejich smrtijedská schůze?“
Pixie se při zmínce smrtijedů otřepala. „Dvě, nanejvýš tři hodiny, slečno.“
„A je pan Malfoy přítomen po celou dobu?“
„Ano.“
Na Hermionině tváři se vykouzlil vítězný úsměv. Ucítila, jak se jí z vidiny plánu na dnešní večer zvyšuje hladina adrenalinu.
„Děkuji, můžeš jít. A nezapomeň, že nic nesmíš říct panu Malfoyovi... LUCIUSI Malfoyovi,“ zdůraznila Hermiona a sledovala, jak vyděšená skřítka mizí kdesi v éteru.
Tohle mohla s plnou platností prohlásit za první výhru nad Luciusem Malfoyem. Jedna nula. Jen ji děsilo, že by se skřítka mohla dostat do obrovských problému, kdyby přece jen Lucius Malfoy někdy zjistil... Snažila se vnutit si názor, že tahle hra přináší jisté oběti, ale nedokázala se přimět přijmout ho za svůj. Skřítky respektovala stejně jako kouzelníky, ačkoliv jiní ji za to odsuzovali.
Dozvěděla se, co potřebovala vědět. Teď už jen zbývalo vyčkat do večera, dokud se nezahájí schůze nejuzšího Voldemortova kruhu, a pak se vplížit do lektvarové laboratoře a nadstavit mnoholičný lektvar. Bude potřebovat maximálně půl hodiny.
To by mohlo klapnout...
Najednou se na jejím nočním stolku objevil hrnek se zlatavým okrajem. V minutě provoněla vůně máty místnost a nalákala Hermionu, aby se napila. Málem by na svou objednávku zapomněla. Přiložila porcelán ke rtům a s pocitem uspokojení dovolila tepné tekutině, aby jí stekla do krku.
…
Probudilo ji náhlé zaklepání na dveře. První se dostavil šok, když nepoznávala nábytek okolo sebe. Chvíli trvalo, než si uvědomila, kde se nachází, a vlna paniky, která ji zprvu polila, se zase odplavila zanechávajíc za sebou nepatrnou stopu.
„Moment!“ Zvedla knihu položenou deskami vzhůru z jejího klína a odložila s neobvyklou něhou na noční stolek vedle pozlaceného porcelánového hrnečku. Pak potlačila nutkání položit hlavu opět na polštář a donutila se vstanou. Mimoděk si stačila prohrábnout vlasy, aby zjistila, že jsou stále hladké a černé, namísto aby nabyly znovu jejích obvyklých kaštanových kudrn.
Když se blížila k zakouzleným dveřím, viděla, kdo stojí na druhé straně. Když otevřela dveře, spatřila na prahu Draca. V současné době představoval nejpevnější půdu pod nohama.
„Co chceš?“ dovolila si otráveně, protože věděla, že co se týče slovníku, nemusí si proti své vůli hrát na dámu. A ještě k tomu se držela role.
Jeho obličej zářil bělobou ještě víc, než si pamatovala. A že Draco Malfoy byl bledý od nepaměti. Všimla si dlaní, které nevědomky očistil od potu do černých kalhot a pak je raději zasunul do kapes. Něco zlého se blížilo a Hermioně bylo předem jasné, o co se jedná.
„Znamení se pohnulo,“ řekl tence, jako by se bál, jestli už nevyslovil něco, co neměl. Hermiona si v duchu povzdechla a litovala, že ho nemůže obeznámit s novou informací o odposleších. Neuvěřil by.
Její oči klesly k chlapcově paži a hledaly znamení zla. To ale bylo pečlivě skryto pod dlouhým rukávem elegantního bílého hábitu.
„Přibližně za hodinu je tady. Říkal jsem si, že bys to chtěla vědět předem...“
Hermionina hlava se naklonila na stranu dřív, než ji stihla zastavit. Bylo to milé. Možná, že právě díky té fretky neprospala celý čas setkání.
„Díky,“ vysoukala ze sebe. „Co budeš dělat?“
Odfrknutí. „Co myslíš? Řekl jsem ti už předtím, jak se věci mají. Budu přítomen po celou dobu.“
„Mohl...myslíš, že bys mě mohl informovat, o čem jste jednali?“ zeptala se opatrně, i když jí odpověď byla předem jasná. Nicméně poté musela přiznat, že jej krapet podcenila...
„To bohužel nebude možné. Není to nic, co by se tě týkalo,“ odvětil stojeně. Ticho. Naléhavější, než bývá obyčejné trapné ticho, které se rozlehne mezi těmi, kteří se nemají víc co říct. Pak přikývl a jeho oči prozrazovaly, že odpověď poskytne.
Hermionou projel zával náhlého vděku. Měla spojence. Ucítila nechtěný pocit sympatií a soucitu, který se objevil v důsledku pochopení, čím vším si musí projít, jaký strach ho musí celou dobu doprovázet, když sám o sobě ví, že není stoprocentně loajální. Oba věděli, že horší lhář, než jakým je Draco Malfoy, by se špatně hledal, a Hermiona nepochybovala, že Voldemort to ví dvojnásob.
Na vteřinu zůstal a zíral na ni, jako by se odhodlával k něčemu dalšímu. Nakonec se však jen otočil k odchodu.
Hermiona se chystala zavřít za ním dveře, když se přece jenom otočil.
„Ne abys opustila pokoj.“ Jeho hlas násilně postrádal veškeré emoce. Byl to rozkaz tak silně vyřčený, že Hermiona téměř sklopila hlavu v poslušném souhlasu, než si uvědomila, že je dospělá žena a muž naproti ní Draco Malfoy.
„Jsem schopna se o sebe postarat sama. Vím, s kým tam dole máte tu čest,“ odsekla, ale její hněv mířil spíš na ni samou, když se málem nechala zastrašit.
V další minutě ticha si zmijozel vytáhl ruce z kapes. Ony zastavené emoce neudržel o nic déle skyty, protože mu proklouzly skrze masku a umocněny zoufalým výdechem se dostaly ven. A Hermiona je viděla.
Pohled, který jí věnoval, skrýval hluboký cit, který Hermionu uvrhnul do rozpaků. Chlapec zdvihl ruku a jejím hřbetem se pomalu a jemně dotkl její tváře. Po několika okamžicích intenzivního pohledu z očí do očí, ji rychle spustil. Až příliš rychle, pomyslela si Hermiona tajně.
„Já jen... mám strach. Nechci, aby se ti něco stalo. Nechci, aby existovala sebemenší šance, že by ses objevila ve stejné místnosti jako...“
„Ale vždyť si chtěl, abych se k němu...“ Utnul ji v polovině.
„Cristino...prostě jen... nevycházej z pokoje.“
S těmito slovy se otočil na podpatku a odešel, zanechávaje Hermionu zkoprnělou ve dveřích.
Jeho kroky se rozléhaly chodbou a slábly, dokud se neztratily z doslechu. Teprve pak pomalu zavřela dveře a vyškrábala se zpět na postel. Seděla na matraci a zírala zaraženě do prázdna několik vteřin, než propukla v tichý pláč.
Nikdy v životě necítila takovou energii, když si vyměňovala s někým pohledy. Nikdy se jí nechvělo tolik srdce, když se jí někdo dotkl. A nikdy zároveň necítila takovou bolest. Ta situace byla stejná a zároveň tak rozdílná, jako když se dva milují. Hluboké pohledy, elektrizující kontakt, mělký dech, třes v konečcích prstů... a přesto nic z toho nepatřilo jí. Všechen cit patřil člověku, který nenávratně opustil tento svět, a ona si bez zeptání přivlastnila jeho identitu. A teď kradla i lásku, určenou pro něj. Pro Cristinu.
Bolelo vědomí, že pro ni – pro Hermionu Grangerovou – nemá Draco Malfoy nic než pohrdání, a bolelo svědomí, poněvadž dovolila uzavřenému člověku, aby odhalil své city. Už teď věděla, že jestli se někdy Draco dozví pravdu, zničí ho to. Až Hermiona sejme Cristininu masku, sejme s ní i tu Dracovu. Zanechá ho to nahého a pokořeného. A tehdy přijde o veškerou šanci vyléčit jeho nemocnou duši, protože on se do sebe uzavře napořád. Ona ho zničí.
Nenáviděla se, že tomu citu mohla podlehnout. Měla by být bez citů jako kámen a myslet jen na svůj cíl, protože tohle přesně špioni dělají. Takhle se chová člověk ve válce, který chce něčeho dosáhnout. Nepropadá emocím, nedopouští se chyb. Tak jako Snape, když špehoval pro Voldemorta...
Tiché slzy stékaly do poštáře a Hermiona jim nebránila.
<< 6. kapitola << >> 8. kapitola >>
Komentáře
Přehled komentářů
To je snad poprvé v životě, co mi je už dopředu líto Draca :D tak o tom je ten fanfiction... Jen tak dál :).
Mimochodem, menší stylistická poznámka... Slovo "oznamy" v češtině vážně existuje O.o?
Re: Chudák Draco
(Omnes, 15. 9. 2017 11:13)
Tak ono Draco tady po celou dobu bude taková kladná postava s ne úplně kladnými vlastnostmi, občas k němu budeš cítit lítost a občas bys ho zabila :D Ale hlavní děj se pořádně ještě nerozjel ;)
Netuším, jestli je to spisovně, ale slovo se mi líbí a používá se často, co tak sleduju. Ale můžeš se kouknout na google a pak mě poučit :)
Díky za komentář :)
to je geniální!
(agata, 20. 8. 2017 16:59)
Téda, ta to vyřešila ideálně snadno! Jen doufám, že měla Pixie pravdu o tom odposlouchávání; oni skřítci taky nemusí vědět všechno. A Hermiona se jí zapomněla zeptat, jestli schody a laboratoř náhodou taky nepatří mezi společenské místnosti? To by byl průšvih.
Taky se mi zdá, jako by Draco něco tušil, jako by mu Cristina nějak nebo něčím nepasovala do původního vzorce. Jsou slova i gesta, která nemůže druhý člověk napodobit, ledaže by svůj vzor velmi podrobně znal - a Hermiona Cristinu spíš neznala. Co udělá, jestli měl Draco s Cristinou intimní vztah a bude v něm chtít normálně pokračovat? Další průšvih.
Jsem enormně zvědavá, jaká bude Narcissa, ale hlavně trnu, jestli se Hermioně podaří ten mnoholičňák uvařit!!
Zkrátka a dobře, už aby byl další díl!!
A za tenhle moc děkuji! Je to napínavé, nervyberoucí, hororové a....zkrátka perfektní!!
Re: to je geniální!
(Omnes, 21. 8. 2017 11:40)
Hermiona nebude moci hrát Cristinu věčně. Koneckonců není žádný profesionální špion a má jenom jedny nervy :D Jednou to prasknout musí. Narcisu uvidíš už brzy a s lektvarem se nech překvapit... a já myslím, že budeš překvapená dost ;)
Díky za komentář, agato.
Chudák Draco
(ay776.blog.cz, 3. 9. 2017 22:41)