4. část: Kassandřina chyba
Toho léta přišel dopis, který mi obrátil život naruby. Když na všechny ty události mého života s přibývajícím věkem vzpomínám, říkám si, že kdyby se mé osudy rozdělily mezi tři lidi, všichni by prožili plný a dechberoucí život. Točila jsem se za posledních pár let jako na kolotoči. Jednou nahoře, podruhé dole. Stále jsem publikovala a léčila, ale jen mimo městské dění, což mi naprosto vyhovovalo. Avšak jsem začínala pociťovat následky svého věku. Vrásky z únavy kolem očí, bolívala mě záda. Kassandra mi vždy promlouvala do duše, když jsem se odvážila stěžovat si. Prý lidské tělo vydrží až čtyřicet let bez údržby a pak se skácí. Oponovala jsem, že mé tělo jich má sotva třicet, ale tím jsem jen zavdala Kassandře příčinu, aby mě obdarovala svým zřídkavým skeptickým pohledem se slovy: „Tak alespoň na sobě poznáš, že se blížíš.“ Pak mi vložila do ruky kostivalovou mast a konopný olej a rozverně se usmála. „Třikrát denně, přejde to.“
Málokdy jsem pomýšlela na velká města, ve kterých jsem zanechala svůj otisk. Nestýskalo se mi. Koneckonců, raději jsem myslívala na ty litinové pilíře a ocelové stavby než na obyvatele. Minulost jsem držela pod pokličkou. Ne že by se lidi neptali. Vlastně jsem smířeně očekávala, že se zpráva o mém manželství rozšírí do všech koutů vesnice, ale k mému úžasu Marry mlčela. Dokonce zachovávala dekorum, kdykoli se ve společnosti dostala na řeč má nazávislost. Řekla bych, že tím mi splácela léčbu.
Stalo se to ten den, kdy měl starosta pohřeb. Kassandra zvaná nebyla a já kupodivu také ne. Pomohla jsem matce do černých šatů, utáhla pas a vyprovodila je s otcem ze dveří. Už jsem se chystala zavřít za nimi, když se otec otočil. „Jó málem bych zapomněl, Saro. Když jsem se vrátil z města, byla jsi zrovna u Kassandry. Pak jsem si už nevzpomněl. Na posteli máš dopis.“ Projela mnou vlna smíšených pocitů. George se chce vrátit, napadlo mně. Nebo je to žádost o rozvod. V tu chvíli bych nedala ruku do ohně za to, co bych si přála víc. Vyběhla jsem schody po třech a zvedla obálku nevinně ležící na peřině. Obálka však vypadala příliš formálně, ba co víc, nesla pečeť. George nikdy neměl svou vlastní pečeť, blesko mi hlavou.
Judr. Ivan Nikolajevič Afanasjev, právnická kancelář, Londýn, hlásal černý nápis v rohu bílé obálky. Právnické záležitosti? Hlavou mi prolétlo milion věcí. Univerzita, dvě manželství, díte, publikované články a vydané spisy... mohlo to být cokoliv. Vzhledem k tomu, jaký život jsem žila, jsem se neodvažovala předvídat, čeho by se to mohlo týkat. Roztřeseně jsem zlomila pečeť, až jsem s ní utrhla řádný cíp papíru. A vytáhla jsem k mému zděšení několik listů.
Černými ornamenty zdobený bělostný papír. Okamžitě jsem rozpoznala parte. Když jsem zaostřila na jméno, zjistila jsem, že je Johnovo. Můj bývalý manžel je mrtev. Bůhví z jaké příčiny se to událo, ale spadl mi kámen ze srdce. Nechovala jsem k Johnovi zášť, ale přesto dokud žil, nemohla jsem vidět svého syna. Má první myšlenka patřila právě jemu. Dál jsem pátrala po papíru a luštila těžko čitelné písmo připomínající spíše hieroglyfy. Zemřel v jednačtyřiceti letech. Letmo jsem pohlédla na příčinu. Lykantropie. To není možné. Srdce mi začalo bušit jako o závod. Musela jsem se ujistit a to slovo si přečíst dvakrát. Stálo tam leukémie a já jsem proklínala svou hloupost.
Pak mi pod ruku přišel dopis.
Madam Smithová,
přijměte prosím mou neskonalou soustrast nad smrtí vašeho bývalého manžela. Byl mým velmi váženým klientem po dobu deseti let a zemřel poměrně mlád. Bohužel smrt si nevybírá. Ačkoli mě jeho skonání velmi trápí, není hlavním obsahem tohoto dopisu. Rozhodl jsem se Vás kontaktovat, abych Vás zpravil o poslední závěti pana Johna Whitea. Před třemi dny byla rodina pozvána, aby si vyslechla poslední vůli. S lítostí Vám musím oznámit, že Vám, jakožto bývalé ženě, pan White nic neodkázal. Je tu ovšem jedna neodkladná záležitost, o které Vás musím informovat. Opatrovnictví Vašeho syna Adama Patricka Whitea by mělo ze zákonného hlediska přejít na Vás, pokud byste měla o něj zájem. Druzí v pořadí jsou manželé Eastwickovi, blízcí příbuzní pana Whitea, jejichž primárním cílem je dostat chlapce do své péče. Byla stanovena lhůta jednoho měsíce, tj. třiceti dní, na Vaši odpověď. V případě záporné či žádné odpovědi bude chlapcovo opatrovnictví okamžitě předáno to rukou pana a paní Eastwickových a Vy ztratíte jakýkoliv nárok na chlapce a práva se s ním stýkat. Rozhodnutí je jen na Vás. Přečtěte si prosím přiložené papíry obsahující informace o dítěti a jeho životopis. Pokud se rozhodnete vzít jej do své péče, očekávám Vás nejdéle do již zmíněné lhůty k podepsání papírů k opatrovnictví na níže zmíněné adrese.
S upřímným přáním brzkého shledání
Judr. Ivan Nikolajevič Afanasjev
právnická kancelář
Carl´s V. Street 8, London
Zůstala jsem sedět na posteli jako opařená čajem a rukách stále držela listiny. Prohlížela si letmo další tři přiložené papíry. Prolétla jsem očima chlapcům krátký životopis. Vzdělával se teprve první rok, nebyl vyučován soukromě, ale už uměl číst a psát. Teď byl dočasně umístěn v sirotčinci, než se záležitosti ohledně jeho opatrovnictví vyřeší. Byla tam zaznamenána i chlapcova výška, váha a věk. Pak jsem si všimla fotografie, která zůstala v obálce. Měl krásné zářivé oči, určitě budou mít stejnou barvu jako ty mé. Celý se mi podobal, až na vykrojení rtů. To měl po svém otci. Oči se mi zalily slzami. Získám svého chlapečka zpět. Mého malého Adama....
Hned ten den jsem se vydala na cestu. Na cestě k dostavníkům jsem potkala ševce Marka z naší vesnice a okamžitě jsem ho poslala za Kassandrou, aby jí sdělil tu novinu. Zprvu se zdráhal, že má svých pochůzek dost, ale velice rychle pochopil, že mě jednou bude potřebovat a tehdy mu mé umění bude po chuti. Šel. Čekala jsem několik hodin, ale nakonec přece jen kočí přijel a za pár pencí mi pokynul, abych si nastoupila. Čekala mě dlouhá cesta, ale já jsem věděla, že ta to stojí. Bylo to první rozhodnutí, kterým jsem si v životě byla naprosto jistá.
Celé ty roky, které uplynuly od doby, kdy jsem byla nucena opustit svého syna a odjet, abych se nevystavila ještě většímu ponížení, jsem čekala na tuto chvíli. Se štěstím na osud, jaký mě provázel, jsem nevěřila, že bych se mohla dočkat. A přece jen se tak stalo. Když na tu chvíli vzpomínám, tehdy jsem se cítila nejšťastnější ve svém životě.
Druhý den k večeru mě dostavník vysadil na londýnském náměstí. Jen tak tak jsem stihla pana Afanasjeva ve své kanceláři. Mile se na mě usmál a se slovy „věděl jsem, že přijedete,“ ke mně posunul dva papíry, které jsem podepsala. Na jeden z nich vložil i on svůj podpis a vrátil mi jej. „Sirotčinec Emily Darkwoodové, ulice svatého Jiřího. To poznáte, až tam přijdete. Je to odsud kousek. Až vyjdete za dveří, dejte se vpravo a pak už pořád rovně. Dojdete k policejní stanici a pak se podívejte doleva. Bude vám to jasné,“ pousmál se, i když jsem zahlédla jakousi marnost v jeho očích, ale úsměv jsem mu vrátila a odešla.
Afanasjev se nemýlil. Když jsem otočila hlavu vlevo, uviděla jsem malý dům s popraskanou omítkou a plevelem, kam jen oko dohlédne. Za okny visely staré potrhané záclony a zpoza jedné z nich vykukovaly uhlově černé dívčí oči. Cítila jsem se nesvá, když jsem prošla odemčenou brankou a kráčela po vrzajících dřevěných prknech ke vchodovým dveřím.
Otevřela mi stará žena, až příliš důstojná na takové strašné místo. Záda měla rovná jako pravítko a ústa stažená do přísné linky. Vlasy jí zakrýval zašlý bílý šátek a na krku se houpaly půlměsícové brýle. „Paní Evženie Layerová?“ zaskřehotala rozmrzelým hlasem. Cítila jsem k té ženě neskutečný obdiv. Musela mít dobré srdce, když se rozhodla žít zde a starat se o děti.
„Ne, madam,“ odvětila jsem zdvořile a věnovala jí úsměv. „Jsem Sara Smithová. Přišla jsem si pro Adama,“ dodala jsem a vtiskla jí do ruky listinu. Ani se neobtěžovala na ni pohlédnout.
„Tak vy jste ta druhá. Pojďte za mnou.“ Děti zvědavě špehovaly zpoza koutů, ale pod nohy vychovatelky se přiblížit neodvážily. Žena zamířila do jednoho z pokojů, rázně otevřela dveře a já jsem stanula tváří v tvář svému synovi.
„Adame, tato žena je tvá matka,“ stručně oznámila překvapenému chlapci a odešla. Rozhostilo se mezi námi napjaté ticho. Stála jsem před svým synem, ale cítila se, jako bych adoptovala cizí dítě. Jeho tvář jsem neznala, ačkoliv mi připadala tak povědomá. Bylo to matoucí. Chlapec se nehnul z místa a jeho oči neukazovaly strach ani překvapení. Jen podezíravost.
„Adame, já... vím, že mě neznáš a nemáš ke mně důvěru, ale slibuji, že se vynasnažím, abys byl šťastný,“ řekla jsem tiše a přistoupila k dítěti. K mému údivu natáhl droubounkou ručku. Uchopila jsem ji a on ji stiskl veškerou svou silou, jako by se snažil dokázat, že je muž a ne dítě.
„Adam Patrick White,“ představil se důležitě. V duchu jsem se usmála. Bude to dlouhá cesta, myslela jsem si tehdy, přesto jsem věřila víc než kdy jindy, že zdárně dojdeme cíle. Společně.
„Já vím,“ odvětila jsem jemně. „Půjdeme? Musíme stihnout poslední dostavník do nejbližšího města,“ zpravila jsem chlapce a on kývnul. Nekladl žádný odpor. Ani jsem se nedivila. Prostředí, ve kterém strávil několik dní pro něj muselo být značně odpuzující vzhledem k předpokladu, že vyrostl v zabezpečené domácnosti. Proto jsem se ze všeho nejvíc bála, jak se zachová, až zjistí, kde stráví další kus života.
Rozloučili jsme se s Emily Darkwoodovou, která nám popřála šťastnou cestu a vydali se k dostavníku. Chlapec s sebou neměl moc věcí. Všeho všudy dva kufry. Jeden jsem vzala já, s druhým jsem mu však už odmítla pomoct. Vrhl na mě ostrý pohled, ale já už tehdy věděla, jak na děti. Ne nadarmo jsem pomáhala Kassandře léčit děti našich vesničanů. A ne nadarmo jsem znala lidskou povahu. „Copak ti mám nést všechna zavazadla? Měla jsem za to, že jsi silný a soběstačný,“ poškádlila jsem chlapce, ten na to se okamžitě chopil kufru a ještě mi z ruky vytrhl ten druhý.
Večerní dostavník nás následujícího dne vysadil na náměstí za jasného svitu slunce. K mému překvapení jsem se ocitla tváří v tvář Kassandře. „Kass?! Nejsi ty prorok?“ zasmála jsem se a šťastná vběhla ženě do náručí. „Kass, tohle je Adam,“ postrčila sem chlapce k mé učitelce. „Můj syn. Adame, Kassandra, má přítelkyně.“ Chlapec se nechal obejmout, což mě ani trošku nepřekvapilo. Neexistovalo dítě, které by nepřijalo Kassandřino obětí. Přesto mě píchl osten žárlivosti. Objala ho dříve než já. Ihned jsem onu nezdárnou myšlenku s výčitkami zahnala. Kassandra, jako by poznala, co mě trápi, vlídně řekla: „Uklidni se, Saro. Bude tě milovat,“ a já věděla, že se opět nemýlí.
Kassandra nám nabídla, ať se první zastavíme u ní na čaj, což jsem po dlouhé cestě vlídně přijala. Zeptala jsem se Adama a ten souhlasil. Aby taky ne, Kass měla zrovna napečené jablečné štrůdly, takže nás ochotně pohostila. Adam se chopil své porce a bez jediných slovů díků se pustil do jídla. Zoufale jsem se podívala po Kassandře, ale ta jen přikývla. „Neboj se. Chce to čas. Chlapec se naučí slušnému vychování.“ Sám určitě ne, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem nic neřekla. Přes ženiny protesty jsem uvařila mátový čaj pro sebe i chlapce, zatímco Kassandra strouhala zázvor.
„Je ti dobře?“ zeptala jsem se starostlivě. Kassandra totiž zázvor nenáviděla. Nedokázala jsem si představit, že by ho jakkoli dobrovolně požila. Vzbudila ve mně obavy.
„Jistě,“ odvětila lakonicky, suše, jako bych položila tu nejhloupější otázku. Po těch letech, co jsem ji znala jsem věděla, jak háklivá dokáže být na otázky týkající se jí samé. „Jen mě škrábě v krku,“ dodala, a aniž by na mě pohlédla, pokračovala v přípravě léku. Dala jsem si záležet, aby se mi žádná z emocí, které jsem v tu chvíli cítila, nezrcadlila v obličeji. Nehodlala jsem se starat, pokud sama Kassandra se nehodlala svěřit a odmítala jsem ji litovat, dokud byla tak silná, že můj soucit nepotřebovala.
Raději jsem svou pozornost obrátila na chlapce právě vylízávajícího poslední drobky posypky z talíře jako zvířecí mládě. Cítila jsem, jak se mi prohloubila vráska na čele. Trhavým pohybem ke mně natáhl prázdný talíř. Pozdvihla jsem obočí.
„Přál by sis snad něco?“ otázala jsem se chlapce tak nenuceně, jak jen to bylo možné. Přitáhla jsem Kassinu pozornost. Hodila kusy oddenku do vroucí vody a dala se pozorovat rodicí se konflikt.
„Chci ještě štrůdl,“ oznámilo rozhodně dítě a stále drželo nataženou ruku s nádobím. Přemýšlela jsem, jak dlouho bude schopen udržet talíř ve vzduchu, než jej začne bolet paže. Vlastně by nebyl tak špatný nápad to vyzkoušet. Kassandra mi věnovala tázavý pohled a já ji kývnutím hlavy dala najevo, že si hodlám tuto situaci vyřešit sama. Kass mi očividně důvěřovala natolik, aby mi plně přenechala roli matky vlastního dítěte, a tak si sedla na křeslo a se zájmem pozorovala dění. Já seděla vedle ní a upírala zrak na svého syna. Měl výdrž, jak se zdálo. „Já mám ještě hlad! Roza by mi ho přinesla okamžitě!“ rozčilovalo se dítě.
Roza? Blesko mi hlavou. John přeci neměl služebnictvo. Zřejmě se podnikání dařilo lépe než kdysi. Musel publikovat něco mimořádného. Jasně jsem si vzpomínala, jak jej Blue liver i ANIMALIAN oceňovali za publikované práce a výzkumy. Kdybych nepracovala a John by mě a dítě musel kompletně živit, žili bychom jako průměrná střední třída. Služebnictvo si dovolit nemohl. Ne s jeho platem. John byl jedinečný profesor s neuvěřitelnou kapacitou mozku, ale chyběla mu vytrvalost a vůle k výzkumu. Vyžadovalo by to čas a trpělivost, kterou John neměl. Pokud nedokázal publikovat práci do týdne s maximálním vypětím sil, nadšení okamžitě odpadlo a spisy šly do složky dočasně odloženo, což v Johnově případě znamenalo navěky odloženo.
Kmitající talíř před mými zraky mě vytrhl z myšlenek. „Matko!“
„Nejsem ani Roza, abych ti posluhovala, ani tvůj otec, abych ti splnila všechna přání. Kass? Mohla bych prosím dostat ještě kousek štrůdlu?“ zeptala jsem se sladce a Kass, vědoma mého plánu, ochotně přinesla kousek pečeného těsta s podala mi jej.
„Děkuji,“ zdůraznila jsem. Chlapec se po jídle okamžitě natáhl v domění, že je pro něj. Trhla jsem s talířem k sobě.
„Až se naučíš slušně chovat a poprosit, dostaneš, co bys rád.“ Očividně v chlapci vedla válku chuť na štrůdl s hrdostí. Teatrálně jsem se zakousla do sladkého pečiva. Nakonec přeci jen vyhrál mlstný jazyk.
„Prosím, matko, mohl bych dostat ještě kousek štrůdlu?“ řekl s přehnaným důrazem na první slovo. Vidíš, jak ti to pěkně jde.
„To by ses musel zeptat paní Kassandry. Ta je zde paní domu,“ odvětila jsem a chlapec se zamračil. Neochotně se otočil na mou učitelku. Naznačila jsem pohybem hlavy ne, a Kass pochopila.
„Až se naučíš poděkovat.“ Odvětila prostě. To mého syna neskutečně popudilo. Vší silou hodil prázdný talíř proti dřevěným parketám. Rozletěl se na milion kousíčků. Vyskočila jsem z křesla. Vzedmula se ve mně náhlá vlna hněvu, který jsem nedokázala zastavil. Už už jsem zvedla ruku, abych uhodila chlapce, když mě Kass uchopila za zápěstí a znemožnila mi pohyb.
„Tím si jen uškodíš ty sama,“ zaslechla jsem sykot poblíž ucha. I když nerada, musela jsem ji dát za pravdu. Kdybych Adama uhodila, jen bych oddálila získání jeho důvěry a chlapec by v podstatě vyhrát souboj své temperamentní povahy s mou svatou trpělivostí. Vlastně už tak vyhrál, ale to nemuselo to dítě vědět. Pokud se diamant zabalí do bláta, bude ve výsledku vypadat ještě ošklivěji, než pozlacený kus kamene. Stačilo tedy zabalit chlapcům triumf do prohry, dokud bylo dost času.
Kassandra obezřetně uvolnila mou ruku ze sevření, hned potom co se ujistila, že je má hladina adrenalinu opět v klidovém stádiu a zmizela ve své ložnici.
„Vztekem si pozornost ani můj souhlas nezískáš,“ vysvětlovala jsem chlapci, jako bych házela hrách na stěnu. „Za prvé, ten rozbitý talíř si uklidíš. Za druhé, požádáš paní Kassandru o odpuštění, a teprve až bude obojí splněno, můžeš počítat dnes v noci s postelí. Jinak budeš spát na slamníku.“
„To neuděláš!“ vykřikl nevěřícně můj syn s očima plnýma obav a hrůzy. V duchu jsem se pousmála. Noc na slamníku by chlapci prospěla. Je tam tma a všude to píchá. Ani na okamžik jsem svého rozhodnutí nelitovala. Vždyť jsem jej neposílala do márnice. Na slamníku jsem strávila polovinu svého dětství, když Elen stonala.
„Proč bych neudělala? Máš na výběr. Uklidíš ty střepy, nebo se rozluč s postelí,“ prohlásila jsem nekompromisně a vynasnažila se o ten nejpřísnější výraz, jakého jsem byla schopna. Mezitím se objevila Kass se smetákem a lopatkou v ruce. Chlapec pendloval pohledem mezi náma oběma, než se rozhodl splnit první podmínku. S dostatečnou satisfakcí jsme pozorovaly, jak uchopil nástroje svýma princovskýma ručičkama a neohrabaně metal keramické střípky na plechovou lopatku. Přemítala jsem mlčky, jak dlouho se s tou prací hodlá ještě zaobírat, když Kassandře jako první došla trpělivost a vytrhla chlapci nástroje z ruky dřív, než stačil svůj pracně zametaný ostrý odpad opět vyklopit na podlahu.
„Teď se omluv,“ nakázala jsem chlapci. K mému překvapení nepronesl jedinou poznámku vzdoru a splnil můj příkaz. Včas jsem se vzpamatovala z úžasu, abych se rozloučila s Kassandrou, poděkovala jí za pohoštění a odvedla syna domů k mým rodičům. Objala jsem onu postarší ženu a vyměnily jsme si přátelské úsměvy. Polilo mě opět teplo. Co bych si bez ní jen počala. Otevřela nám dveře do větrného počasí, ale než stačil chlapec vyběhnout ze dveří, uchopila jsem jej za límec a přitáhla zpět. „Nezapomněl jsi na něco?“
„Na shledanou, paní Kassandro. Děkuji za štrůdl,“ zamumlal ke svým střevícům. Aniž by dostal šanci utéct z dosahu Kassandřiny náruče, žena ho stiskla v uklidňujícím obětí. Cosi mu pošeptala do ucha a chlapcovy rty se roztáhly do úsměvu. Snad poprvé od těch dob, co jsem ho vyzvedla ze sirotčince. Tázavě jsem pohlédla na Kass, ale odpovědí mi byl pouze lišácký úculek. Sarkasticky jsem pozvedla koutky rtů a pobídla chlapce ven ze dveří. Čekala nás dlouhá cesta k úspěchu.
…
Adam se nesnažil, ani trošku. Neustále jsem si opakovala, že nesmím povolit, protože když zjistí, že se nechám snadno obměkčit, ztratím veškerý respekt. Za několik dní jsem si u chlapce získala takový vliv, jako můj otec na mě nikdy neměl v dobách mého dětství. Měla jsem přibližně tři roky na to, abych chlapce vychovala ve slušného muže, ke kterému měl až bolestně daleko. Pak jej pošlu na studia, později snad na univerzitu, pokud se bude chtít vzdělávat, a co nedoženu do té doby, nedoženu nikdy. Pak ho bude vychovávat už jen život.
Nepochybovala jsem o Johnově liberárním přístupu k výchově. Jestli se mu podařilo vydělat značnou sumu liber a pořídil služebnictvo, byl chlapec už od jeho nepaměti obskakován. Nikdy mi ho neměli vzít, opakovala jsem si neustále a sem tam si vyřítala, že jsem nebyla ve vztahu s Johnem obezřetnější, nebo že jsem u soudního řízení dostatečně nebojovala za jeho péči. Otázkou zůstalo, kde můj bývalý manžel vzal řečenou sumu peněz. Slíbila jsem si, že naplánuji cestu do Londýna, abych prohlédla veškerou jeho věděckou činnost za posledních sedm let. Něco mi muselo uniknout. Zatím byl chlapec přednější, mé osobní nevyřešené otázky musely počkat.…
Začátkem listopadu jsem vzala chlapce na slavnost večera Všech svatých. Nechyběl snad nikdo z vesnice. Marryina dvojčata za ty roky sice vyrostla, ale jejich povahy se nijak nezměnily. Jen se více otáčeli za každou volnější sukní, jak jsem se přesvědčila. Bylo zvláštní vidět celou vesnici takhle pohromadě. Těžko jsem vzpomínala, kdy tomu tak bylo naposled. Pohladila jsem dlaní lakované dřevo a správně uhádla, že Ivan se opět činil. Po rvačce v hostinci, o které jsem se dozvěděla teprve nedávno a která se udála před několika měsíci, vyrobil pro hostinského Carla z Velrub sadu prvotřídních stolů. A vzhledem k tomu, že Carlos nebyl žádný ubožák, dostal taky bohatě zaplaceno. Poznávala jsem Isabelu, krásnější a sebevědomnější, než když jsem s ní naposledy hovořila. Paul od Krejčích na ni mohl oči nechal, ale všichni jsme viděli, že Ivanův syn je ten jediný vyvolený. Jmenoval se Kaim, byl ramenatý po svém otci, někdy příliš horlivý, ale za to měl krásné oříškové oči, které mé nejlepší kamarádce z dětství učarovaly. Všichni čekali, že ji možná už ten večer požádá o ruku, ale nestalo se. Isabela se však nezdála smutná. Tušila jsem, že všem cosi uniká, co se mezi nimi děje. Vrhla po mě potutulný úsměv, když jsem zdvihla obočí a vtáhla mě do tančícího kola. Byla svobodná, neřešila pomluvy, neměla závazky a nepřemýšlela o životě. Žila teď a tady a v jednom kuse improvizovala. Mnoho jsem jí záviděla a bezděčně zavadila pohledem o svého syna.
Kassandra nepřišla. Nedivila jsem se. Poslední dobou ji slavnosti a hostiny nebavily. Dovolila jsem si jen pár skleniček červeného vína, které jsem ještě ten večer vytancovala a pak vzala chlapce domů. Isabela mě zuby nehdy držela ve společnosti, ale na mne dopadala únava. Rozloučila jsem se řádně, jak bylo zvykem, přestože se někteří nedívali dvakrát vlídně. Isabela mi u dveří vpletla do copu tři sedmikrásky a Adamovi rozcuchala vlasy.
Přihlásila jsem syna do venkovské školy, aby se naučil základům a při každé příležitosti jsem jej vzdělávala v lékařství. Neprojevoval špetku zájmu. Lidi z vesnice mi kázali, že bych měla nechat jeho vývoj Bohu a nevolit mu cestu, aniž by si to sám přál. Po půl roce jsem musela uznat, že mají pravdu. Ačkoli jsem mu věnovala veškerou svou sílu, nikdy se mi zpět nevrátila. Chlapec se nezajímal ani o botaniku, ani o zvířata. Psychologie pro něj byla španělskou vesnicí a lékařství nepřipadalo v úvahu, došlo mi, když jsem jej křísila po spatření kapičky krve na řezné rance. Poprosila jsem faráře o jeho výuku latiny.
„Jistě. Velmi rád budu chlapce vzdělávat. Věnuji mu klidně hodinu z každého dne, ale nepřemýšlela jste o tom, Saro, že byste se opět nevrátila k Bohu? Je milosrdný a odpouští lidské omyly, jak je psáno v bibli a v mém kostele budete vždy vítána.“
Pochopila jsem, že tudy cesta nevede. Upustila jsem tedy od chlapcovy výuky a začala se opět více zajímat o sebe. Adam získal přímo pohádkovou volnost; chodil s chlapci kam se mu jen zachtělo, když poprosil a poděkoval zasypávala jsem jej sladkostmi a když se choval s respektem, navštěvovali jsme Kassandru a hlavně její štrůdly, a dostal povolení stýkat se s Elzou, nejmladší ševcovou dcerou. Pochopila jsem, že jako matka jsem selhala. Jeho respekt byl jen způsob, jak získat, co chtěl. Jeho pokora bylo jen předplatné pro skopičiny, ke kterým dostal svolení a volnost ho jen vychovala do divocha, nikoli do spořádaného chlapce. Pochopila jsem, že co je hluboko zakořeněno v lidské povaze, už se nezmění a já dostala chlapce příliš pozdě na to, abych jej změnila od základu. Jak Kassandra říkávala, když dítě nevychováš do sedmi let, nevychováš jej nikdy. Zůstala mi jen jediná, ta nejdůležitější a nejpříjemnější povinnost- milovat jej bez výhrad.
Jednoho večera jsme zašli na návštěvu ke Kovářovým. Nemohla jsem si nevšimnout, že s jejich Katarinou si hraje Elza a už vůbec neuniklo mé pozornosti, kterým směrem můj syn kouká. Automaticky pustil mou ruku a chystal se odběhnou za svou kamarádkou, když mé prsty obemkly jeho rameno. „Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptala jsem se chladně. Ani jsem nepoznávala vlastní hlas.
„Jen ho nech, Saro,“ ozval se ženský hlas. Nezmocnil se mne vztek, na který bych měla právo, ale dala jsem jemně Marry najevo, že výchova mého syna spáda výlučně do mých rukou, nikoli do jejích.
„Je slušností se první s hosty přivítat. Ty sama bys své syny pokárala a mě vyčítáš, že se snažím toho svého vychovávat?“ položila jsem řečnickou otázku do středu místnosti a zavládlo ticho.
„Omlouvám se. Nechtěla jsem zasahovat do tvé výchovy,“ hlesla žena a sklopila oči. Na okamžik jsem se cítila zahanbeně. Vždyť to nemyslela zle.
„Ne, to já se omlouvám. Jen jsi chtěla odlehčit napjaté situaci,“ odporovala jsem jí a kývla na své dítě. „Adame, pojď se přivítat s hostitelkou,“ nařídila jsem už laskavěji synovi, který bez remcání posledl. Dokonce se na mě omluvně podíval a požádal mě, ať se laskavě nehněvám. Neměla jsem proč. Hněv mi nikdy nevydržel dlouho.
…
Když mu bylo devět let, stala se změna. Zdálo se, že pobral všeobecně více rozumu. Našel zalíbení v ptácích. Ornitologie byla koneckonců také přírodní věda, takže jsem neváhala, abych mu zakoupila čočku a naučné knihy.
„Matko?“ přišel za mnou jednou s knihou o ptácích pod paží.
„Ano?“ dala jsem netečně najevo svou pozornost.
„Nechtěla by ses projít k jezeru? Ráno jsem spatřil ve vrbách slavíky. Mají krásný zpěv.“ Potěšilo mně to a s radostí jsem souhlasila. Mluvili jsme více než kdykoli jindy. Nikdy jsme si nebyli tak blízko. Svěřil se mi, že by chtěl se studiemi pár let počkat a pak jít do Liverpoolu na fakultu zoologie. Vzpomínka na Liverpool mi smazala úsměv na rtech. Jak málo jsem ta léta přemýšlela o své minulosti. Vlastně jsem byla pořád vdaná, pokud mi bylo známo a žádný další dopis od právníka jsem neobržela. Tu mě napadla myšlenka.
„Myslím, že bys měl něco vědět, Adame. Tvůj otec byl před svou smrtí z nějakých zvláštních důvodů velice zámožným mužem, přestože jeho schopnosti ani minulost by tomu nenasvědčovaly. Mám špatný pocit, že se stalo něco, co mi stále uniká, ale co bych měla zjistit. Chtěla bych se vrátit do Londýna a probrat se některými jeho pracemi. Jeho vydavatel by měl o něčem vědět, případně jeho kolegové na univerzitě. Rodinu raději vynechám. Nechtěl bys jet se mnou? Třeba by se ti zamlouvala londýnská univerzita,“ napadlo mne a Adam byl nadšen. Ucítila jsem zvýšený adrenalin, protože se blížilo oživení mé minulosti. Musela jsem se však první poradit s Kassandrou. Její názor pro mě znamenal mnoho.
Kassandra souhlasila s mou cestou do Londýna, dokonce jsem z jejích tónu cítila, že je sama zvědavá. Nabízela mi však, že chlapce pohlídá na tu dobu, co budu mimo vesnici. Uvědomila jsem si, že tato varianta mě ani nenapadla, ač by byla snazší a přitom jsem rovnou chlapci nabídla, aby mě doprovázel. Nakonec jsem však mávla rukou. Aspoň si utužíme vztahy mezi sebou. A dostane se do pořádné společnosti a uvidí všechny ty technické vynálezy.
Vyjeli jsme časně z rána prvním dostavníkem. Nevzala jsem si s sebou mnoho věcí. Plánovala jsem se zdržet s chlapcem nanejvýš týden a poté se opět vrátit domů. Sepsala jsem si seznam míst, která by mohla být užitečným zdrojem informací. Univerzita přírodních věd... právník Afanasjev... staré výtisky všech botanických a zoologických plátků... Nic jsem nechtěla nechat náhodě. Taky jsem si pohrávala s ideou navštívit můj bývalý domov a požádat o šuplík nepublikovaných věděckých prací, pokud ho ještě nikdo nespálil. Nezáleželo mi, jestli mě uvítají s otevřenou náručí.
Do Londýna jsme přijeli hodinu po půlnoci. Musela jsem chlapce vzbudit. Našli jsme si ubytování a ihned z rána následujícího dne jsme se vydali na univerzitu. S potěšením jsem zjistila, že starý Arnold Evensweld, který vedl školu za mých mladých let, je pořád ve funkci. Naštěstí jsem si s sebou vzala svůj diplom, abych se měla čím prokázat a vůbec získala něčí pozornost.
Nic nevěděl. Dokonce ani netušil, kde teď pracují ti muži, se kterými měl John osobní kontakt, protože všichni do jednoho změnili práci. Svraštila jsem nad tím obočí. Pan Evensweld mě odkázal na londýnský vědní archiv v centru města, zatímco se uvolil, že ve své volné chvilce Adama provede po univerzitě jako potenciálního studenta.
Mladá žena s přísným výrazem ve tváři na druhé straně půltu laskavě prohledala staré svazky vědeckých novin a časopisů. Odkázala jsem ji na roky 1849-1859, poněvadž jsem neměla ponětí, kolik času uběhlo od rozvodu. Věnovala mi nevěřícný výraz a pak vytáhla zaprášené čtyři bedny po okraj naplněny papíry, že se tím mám probrat sama. Hledala jsem až do večera nějaké informace o Johnově práci. A jak to obvykle bývá, zákon schvalnosti opět zasáhl. Johnova publikace o arganovém oleji v kosmetice ležela až na samotném dně krabice.
Se zájmem jsem zabodla oči do článku. Využití marocké rostliny v kosmetice, průlom. Nechtěl prozradit recepturu, kterou vytvořil s pomocí mých studií, která pochopitelně v novinách uváděl jako své a až po prodání více než pěti tisíc výrobků se uvolil prodat recepturu několika kosmetickým firmám. Vydělalo mu to ročně kolem dvou tisíc liber a to nemluvě o provizích z prodeje zahraničních firem. Jeho objev měl úspěch. Jeho objev mých zápisků ve stole.
Vracely se mi vzpomínky na ty dny, kdy jsem se nechala zastrašit, abych nepokračovala ve své práci. Ale nač plakat nad rozlitým mlékem. Stalo se, a práva na arganový olej mi nikdo nevrátí. Neměla jsem sebemenší důkaz nebo zájem bojovat. Ty peníze už jsou stejně pryč za ty roky rozhazování a recepturu mají desítky firem. Ta událost je dávno zapomenuta a nikomu se nebude chtít ji oprašovat. Vrátila jsem pohoršené obsluhující krabice s listy a pokusila si vzpomenout, kde se nacházel můj domov před rozvodem.
S uzlem v žaludku jsem se odvážila zaklepat. Už jsem si myslela, že nikdo není doma a chtěla se otočit k odchodu, když kdosi na druhé straně dveří cosi převrhl a ona věc se roztříštila. Ozvalo se klení a hned na to kdosi stlačil kliku. Na prahu stála jakási draze oblečená žena postaršího věku s kulatými zády. V ruce třímala pánskou vycházkovou hůl. Její pohled byl ostražitý a podezřívavý.
„Pěkné odpoledne. Jmenuji se Sara Smithová. Jsem bývalá žena Johna Whitea,“ natáhla jsem zdvořile ruku, ale ženin obličej se stáhl do úšklebku.
„Táhni, ty děvko!“ třískla holí o zem a přibouchla dveře. Stála jsem jako opařená na prahu neschopná promluvit. Až pak jsem si všimla ošoupané cedulky na dveřích nepostrádající zlaté kudrlinky. Pan a paní Eastwickovi. Náhle se mi ulevilo, že jsem nechala Adama na univerzitě.
Setkala jsem se s Adamem před vchodem. V ruce třímal jakési knihy, které si zřejmě vypůjčil, ale zapomněl dodat, že je jen tak nevrátí. Usmíval se.
„Půjdeme?“ zeptala jsem se a nabídla synovi rámě.
„Jistě,“ přikývl a chytl se ho. „Možná, že změním názor. Nebylo by špatné přihlásit se, dokud bude pan Evensweld děkanem. Už mě zná, mohlo by mi to pomoci.“
„Souhlasím,“ přitvrdila jsem s úsměvem na rtech, však s očima skelnýma. Adam byl příliš zaujat vlastními starostmi, než aby se ptal, jak jsem pořídila. Nechala jsem si tedy novinky pro sebe. Kdoví, jak by nesl očernění otcova jména. Nechtěla jsem pokazit nově nabytý vztah. Stavili jsme se cestou ještě do kavárny na pohár, kde jsme počkali na dostavník. I přes Adamovo naléhání jsem neměla sebemenší chuť v Londýně dál zůstávat. Pochopil, přestože jsem s ním nikdy o své minulosti nemluvila.
…
Jednoho rána se ozvalo rytmické zaklepání na dveře. Kývla jsem na Adama, ať otevře. Uslyšela jsem tlumené hlasy, což neukojilo mou zvědavost, a tak jsem se zvedla od rozepsaného článku. V předsíni se Isabela a Kaim, truhlářův syn, vybavovali s Adamem a všichni se šťastně smáli. Zarazilo mě to a rozhodla jsem se vyslechnou víc, než se objevím v jejich přítomnosti.
„... a pak mi rozvázal oči. Uběhlo asi půl hodiny a já byla vzteky rudá, celá bez sebe,“ vypravoval rozverný Isabelin hlas, následovaný salvou smíchu. „Uviděla jsem červánky a slunce zapadající za jezero. Byl to nádherný pohled,“ zjihl její hlas a následovala krátká odmlka. „Nevěděla jsem, co to má znamenat, ale bylo to krásné. A pak mě vzal za ruku, poklekl a navlékl mi prstýnek. Podívej,“ zašeptala roztouženě a natáhla k Adamovi jemnou ručku. Na ní se leskl měděný kroužek s červeným kamínkem. Kaim vzal svou snoubenku kolem pasu.
„A požádal jsem ji o ruku. Byla celá nesvá a první, co jsem od ní uslyšel nebylo „ano“, jak jsem doufal.“
„Řekla jsem: „A co když otec nebude souhlasit?“ A pak se dozvím, že nejenže už dávno souhlasil, ale ještě Kaimovi slíbil se mnou věno pětset liber. Nevím, kde ty peníze našetřil, ale je to od něj velice laskavé,“ dodala a pohlédla na svého nastávajícího. V tu chvíli jsem se rozhodla vejít. Když mě Isabela spatřila, vtáhla mě do svých spáru a zahrnula mě tou historkou na novo. Byla jsem šťastná za ně. Zasloužili si to nejlepší a Isabele už tikaly hodiny. Měla nejvyšší čas, aby se zaopatřila.
„A co víc,“ dodala nadšeným hlasem a začala prohrabávat kapsy Kaimovy kabátu. „Tady to je,“ natahovala ke mně zlatavou obálku. „Pozvání na veselku. Obřad bude příští sobotu ve tři hodiny a od šesti jste do hostince u Veselé krávy všichni zváni. Bude se tančit a pít až do rána. A jen se opovaž, Saro, nepřijít. Chytnu tě za vlasy a dotáhnu tě tam ať chceš nebo ne!“ zvolala a všichni jsme se rozesmáli. Pak jsem je oba s láskou objala, popřála jim štěstí. Zdvořile odmítli pozvání na kávu, že ještě musí obejít ostatní sousedy.
„Že půjdeme, maminko?“ zeptal se Adam. Z jeho hlasu jsem pocítila, že bych ho zklamala, kdybych odmítla. Ale koneckonců, proč bych měla. Ve skutečnosti už jsem se těšila. Jen vymyslet svatební dar. Hlavou mi prolétlo, jestli i Kassadra pozvání přijme.
„Rádi se zúčastníme,“ usmála jsem se a objala dva mladé lidi. „Všichni jsme čekali, kdy to přijde a dočkali se. Přijde i Kass?“
„To nevím, Saro,“ posmutněla má kamarádka. „Znáš ji přece. Straní se společnosti jako čert kříže,“ vzdychla a chytla se ruky, kterou jí její snoubenec položil na rameno.
„Ale jsi to ty, Isabelo. Kvůli tobě určitě přijde. Zkus to.“
„Mám to v plánu,“ kývla. „Cestou od tebe se u ní zastavíme. Je mi jedno, co řeknou lidi. Vsadila bych se, že máme nejnižší úmrtnost v celé Británii. A to jen díky ní.“
„Pravda.“ Uchopila jsem Adamovu ruku a Kaim otevřel pro Isabelu dveře.
„Tak tedy zatím!“
S jejich odchodem jsem pocítila jakýsi nevítaný tlak na prsou. Jsou oba mladí, oba krásní. Co by jim to mělo pokazit? Je to život a tak to chodí. Lidé se berou, mají spolu děti a starají se o domek. Až potomci vyrostou, zdědí domek, rodiče dožijí a v pokoji zemřou. Tak by to mělo být. Proč se jen já vymykám zastaralému postupu? Jen já a Kass. Věčné stíny bloudící mezi světly, snažící se najít svou lampu, ke které patří. Někdy jsem si říkávala, jestli Bůh nerozpočítává lidi na prvý druhý třetí.... až do desítky, kde se zastaví, desátého vykopne z přízně a pak počítá dál.
Stiskala jsem Adamovu ruku. Nebyla jsem sama. Možná jsem ani neměla právo si na život stěžovat. Zvolila jsem si. Kdybych se podřídila jen o trošku víc.... Kdybych jen sklonila hlavu. Kdybych zahodila za hlavu vědu a jala se manželovi žehlit košile, pak bych možná měla svůj omšelý zažitý způsob života. Měla bych pak Johna a Adama a rodinu...
…
Sobota se kvapem blížila, a já nedělala nic jiného, než obíhávala trhy a hledala vhodný svatební dar. Žádný však nebyl dost dobrý, aby byl hoden mé nejlepší přítelkyně a jejího manžela. Po večerech jsem poklepávala prsty o desku stolu a odháněla chmury i Adama, poněvadž ani jeden mi v mém dumání nepomáhali. Potřebovala jsem něco speciálního, něco, co nikdo jiný nemá a co je vzácné, přestože nestojí majlant. Prostě vydat ze sebe to nejlepší.
V jedné takové zadumané chvíli opět přiběhl můj syn, tentokrát se sklenicí mléka. Už už jsem jej chtěla odehnat, ale když mi laskavě postavil sklenici před zápisník, vzal mi všechem vítr z plachet. Zmateně jsem se pousmála. Tím úsměvem, když se ti hlavou honí stovka myšlenek, ale žádná slova jim neodpovídají. Zdálo se, že mě pochopil, protože mi oplatil stejnou měrou a beze slova odešel zpět do svého pokoje.
Řád v mé hlavě se mi zcela rozpadl. Napila jsem se mléka, zavřela zápisník a rozhodla se, že Isabela by neměla stát na vyšším bodě v mém seznamu milovaných osob, než můj vlastní syn.
Zaklepala jsem na dveře jeho pokoje. Vždycky jsem klepala. Myslím, že mu to dodávalo pocit dospělosti.
„Potřebuji poradit,“ začala jsem opatrně. „Co bys ty koupil na mém místě jednomu z nejdražších lidí, které máš?“
Chlapec se ve vší své dětinskosti zamyslel. Opravdu tenkrát vypadal zamyšleně. Kdo by to čekal, že v ten moment z něj vypadla snad nejmoudřejší věta, kterou za svůj život kdy řekl...
„Nic byc nekoupil. Co koupíš, už má svou cenu. Co se koupit nedá ani cenu nemůže mít.“
Ústa mi zůstala otevřena dokořán. „Jak jsi na něco takového přišel?“
„Někde jsem to myslím četl. Už si přesně napamatuju,“ pokrčil rameny. „Ale líbilo se mi to a souhlasím s tím. Něco jí vyrob, nebo ji dej to, co už ti patřilo, ale je ti nejvzácnější.“
„To bych jí musela dát tebe,“ rozesmála jsem se a objala chlapce tak vřele jako nikdy. Zdálo se, že jeho ramena stuhla a na okamžik strnul v jakési křeči. Nevěděla jsem, jestli jej mám pustit, nebo stále držet. Náhle začal jihnout a ucítila jsem jeho ruce, jak mi je pokládá na záda. Jeden z mála momentů, kdy jsem se cítila jako matka.
Na chlapcově slovech však něco bylo. Do mého vlastnictví nespadala jediná věc, kterou bych označila jako cennou. Jediné, pro co bych skočila ze skály byla má paměť. Tam leželo všechno; moje vzpomínky z dětství, na sestru, mé příhody s Kass a její moudré rady, všechny mé studie... Všechny mé studie...
Hned ten den jsem přes ramena přehodila šátek a utíkala dolů za Kassandrou.
…
Bože, když si dnes vzpomínám na jejich svatbu, i po těch letech mám na tváři blažený úsměv. Isabela vždy toužila po hostině jako z pohádky a Kaim ji miloval natolik, že ji nebyl schopen to přání nesplnit. Hostinec byl naplněn po všechny kouty, hudba vyhrávala a všude se tančilo. Když jsem vstoupila do krčmy, ihned jsem si uvědomila, že se snažili všemožnými způsoby ušetřit, jen velikost chtěli zachovat. A musela jsem s hrdostí přiznat, že se jim to podařilo přímo skvěle.
Na stupínku stál Ivanův bratranec David se svou ženou, on hbitými prsty tančil po klávesách harmoniky a Dajana vládla mocí houslí. Zpěváci se střídali, jak se komu zachtělo. Z absence zpěváka udělali obratně atrakci, a mladé dívky se přetahovaly, která bude zpívat první a nejlépe. Svatební dort pekla naše cukrářka z vesnice, jelikož vděčně přijala pozvání na hostinu, jako svatební dar jim sladkost věnovala. Jídla nebylo mnoho, ale na každého se dostalo. Všichni věděli, že Kaim je jeden z mnoha potomků a tudíž si nemohl dovolit přeplněné švédské stoly.
Ihned u dveří se mě zmocnila má nejlepší kamarádka a zatáhla mě i s Adamem k prvnímu stolu nejblíž přeplněnému parketu. Můj drahý syn mi stihl zamumlat do ucha informaci o odchodu, a než jsem stačila přikývnout na souhlas, zmizel za dveřmi spolu s kupou rozjařené mládeže. Pomyslela jsem si, že asi šli k jezeru. Zase se bude chlubit, že rozpozná všechny ptáky...
Až když přinesli víno, všimla jsem si, že sedím na stejné lavici jako Kassandra, která se lehce strnule opírala o dřevěné obložení. Usmála se na mě a pak vrátila svou pozornost k původnímu jevu. Nedivila jsem se její zamlklosti. Společnost v hostinci byla příliš hlučná, příliš mnoho vjemů. Můj pohled zachytil sklenici vody s citronem před zamlklou ženou. Zajímalo mě, jestli Kass vůbec někdy požila alkohol, ale neměla jsem v úmyslu ji nutit, narozdíl o jiných neodbytných.
Isabel se přiřítila ke stolu se soudečkem vína. „Saro? Nejlepší, co máme,“ objasnila kamarádka a ani nečekala na můj souhlas a nalila mi půlsklenici vína. Pokynula jsem hlavou na znamení díku a usrkla si. „Hlavní degustátorka schvaluje?“ zasmála se Isabel. Schválila jsem. To víno bylo báječné. „No tak, Kassandro, dejte si alespoň doušek! Přece byste neurazila, když jsme všichni šťastní!“ přemlouvala Isabela. V tu ránu se ocitl po jejím boku novomanžel a objal dívku okolo ramen.
„Drahá, kolikrát ti mám ještě opakovat, abys nenosila těžké věci!“ pokáral ji, ale zkusil vytrhnout soudek z jejího pevného objetí.
„Ani náhodou! Já jsem hospodyně!“ odvrátila se hravě a padla na židli vedle bylinkářky. „Napijte se s námi!“ Kassandra jen vytrvale kroutila hlavou a zdvořile odmítala. Prý čistá hlava je nadevše, a nikdy nevíš, kdy ji budeš potřebovat.
„Má žena má pravdu, Kassandro. Lepší víno ve vesnici neseženete. Přece byste nechtěla přijít o některá světská vzrušení. Žijeme jen jednou!“ přidal se Kaim. Viděla jsem na ženině tváři tvrdý výraz, ale její oči prozrazovaly začínající zoufalství. Příliš velký tlak.
„Nech ji, Iso. Kassadra má svá přesvědčení, namáháš se zbytečně,“ přesvědčovala jsem Isabelu.
„Saro, nebuď tak vážná a odvaž se. Hanzi!?“ křikla Isabela kdesi do davu dřív, než jsem ji stihla zastavit. Kdesi zpoza tančících rozjivených párů se vynořil mladý, poměrně pohledný modrooký mladík s tázavým úsměvem na tváři. „Hanzi, odveď mi prosím Saru z dohledu. Narušuje mi kruhy,“ zatrylkovala. Opřela mi ruku do zad a vtlačila mě do náruče hubeného mládence. „Bav se!“
V tu chvíli mi bylo jasné, že ubohou Kassandru z jejich spáru už neosvobodím. Otáčela jsem se v rytmu hudby a smála se. Totálně mě pohltila nálada, která prostupovala oslavou skrz naskrz. Milovala jsem tančírny a slavnosti. Milovala jsem tanec. Zapomněla jsem na původní svět, protože dnešní den byl Isabelin a ta chtěla, ať je každý šťasten. Tak jsem byla. Pak se začala tančit čtverylka, což v davu vyvolalo hlasitý smích. Přidali se do kola téměř všichni, i když ji nikdo ve skutečnosti pořádně neuměl.
Chtěl mě pozvat k sobě domů, chlapec. I přes to, že mu chybělo nejméně deset let do mého věku. Isabela měla holt smysl pro humor. Po třech kolech jsem vyčerpaně klesla na své místo vedle Kassandry. Něco bylo jinak.
„Kass? Odkdy piješ?“ otázala jsem se ve vším vzrušení. Její oči nevypadaly tak čiré, už nepřipomínaly tunely do hlubin duše. Ta trocha vína ji zakalila zrak, poněvadž nikdy žádné neokusila. „Jsi v pořádku?“
„Proč bych nebyla,“ odsekla. „Isabela má svatbu, pomáhala jsem ji celé její mládí, mám tedy právo se na její štěstí v manželství napít, a nebo ne?“ Nebyla to jen obyčejná otázka. Kassadra mě vyzvala k boji. Já se ale nemínila prát, ne s ní. Pokud se Kass rozhodla i přes své přesvědčení, já to respektovala. Tupě jsem kývla hlavou, ale ona mě neviděla. Dívala se kdesi do dáli. Musela jsem najít Isabelu.
Zrovna sestupovala z podia a užívala si potlesku nadšených posluchačů. „Copak je?“ Viděla jsem její rozestřené oči, které jen promlouvaly o jejím stavu mysli.
„Kolik jsi toho vypila?“ zeptala jsem se pedantsky, jako bych snad byla její matka. Taky její pohled, který mi věnovala, vypovádal o tom, že nestojí o žádné ochranářské kázání v její slavnostní den. Pro což jsem docela měla pochopení. Přesto mi odpověděla.
„Šty... Čtyři?“ otázala se. Mimoděk jsem se rozhlédla po světnici. Zůstala jsem snad jediná střízlivá?
„A kolik jsi toho nalila do Kassandry?“
„Já? Já jsem do ní ros- rozhodně nic nenalila. Pila sama.“
„Kolik?“ přitvrdila jsem nesmlouvavě.
„Zklidni. Má teprve druhou a to ani jedna nebyla plná. Je hned po tobě asi nejstřízlivější osobou v místnosti.“ Nepochybovala jsem. Zvrhalo se to do čehosi, čehož jsem si nebyla jistá, jestli chci být součástí. Začali hrát jakousi rychlou píseň a všechny ženy se chytly za ruce v kole. Chtě nechtě jsem se stala opět obětí davu.
Točili jsme se. Točila se podlaha, točil se dav, točila se mi hlava. Všechno se semlelo tak rychle, že jsem si ani neuvědomovala, kolik času uběhlo. Ztratila jsem přehled, nic nebylo pod kontrolou a na to jsem nebyla zvyklá. Možná jsem žila neuspořádaně, z problému do problému, ale vždycky jsem stála nohama pevně na zemi.
Všechno se semlelo tak rychle a nečekaně. Naráz se prudce otevřely dveře a na prahu stál nejmladší potomek Kovářovic rodiny s poselstvím na rtech. „Pomoc! Adam se topí v jezeře!“
Hudba v tu ránu přestala vyhrávat. Setřepala jsem zpocené ruce žen po mém boku a utíkala s chlapcem polní cestou. V patách mi běžela Kassandra vědoma si toho, že ji pravděpodobně bude třeba při zachraňování. Pak ještě několik statnějších chlapců, kteří uměli plavat. Zbytek zaostával, a nebo nebyl schopen přímého pohybu.
„Kde, ukaž?“ křikla jsem na chlapce. Jeho prst směřoval k hluboké části, kde se v dálce cosi mermomoci snažilo nahmatat pevný bod v mase vody. A jeho pohyb náhle ustal. Rozběhla jsem se k jezeru s myšlenkou vrhnout se do hlubin, když mi cosi nebo kdosi zezadu strčil ruce pod lokty a znemožnil mi pomoct mému topícímu se synovi. „Ne!“ křičela jsem nepříčetná.
Hlas po mém boku mi zakřičel do ucha. „Nebuď hloupá, neumíš plavat!“
„Kassadro! Dej ze mě ty špinavé pařáty pryč!“
„Ne!“
Mezitím tři muži stočili do jezera a plavali k místu, kde jsem před chvíli ještě viděla pohyb. Přestala jsem se bránit, tak Kassandřino sevření pomalu začalo slábnout, až se vytratilo úplně. Stály jsme bok po boku na břehu jezera a modlily se. Za nedlouho všichni připlavali s křehkým tělíčkem v náručí. Nehýbalo se, ba ani nedýchalo a položili jej do trávy k mým nohám.
„Vylovili jsme ho z vody. Nehýbal se,“ hlesl Marek, který vytáhl jeho tělo a ustoupil stranou, jako by nebyl hoden stát poblíž. Jako by si vyčítal, že nebyl rychlejší.
Přiklekla jsem v dítěti. Muž měl pravdu. Žádné stopy po dechu, po životě. Kassandra se sehla také.
„Nedýchá,“ zašeptala naléhavě, „ale cítím stopy života. To dítě ještě žije. Okamžitě doneste horký olej!“ Vzedmul se ve mně plamen naděje. Utřela jsem si slzy, ještě nebylo vše ztraceno. Již dřívě jsem viděla, co všechno Kass dokázala, když si nažhavila ruce. Probudila energii, která ji kolovala žilami, dokázala uchopit i tu, která nás obklopovala a využít ji k léčení. Tak vyléčila Marry, když jsi zlomila nohu. Tak vyléčila mou sestru, když umírala. Pokud se historie bude opakovat, přijmu i to, že bude Adam němý. Ať oslepne, klidně ať ohluchne, jen ať žije!
Vtěřiny se zdály být minutami. Kassandra při své klidné povaze začínala panikařit. „Na olej není čas!“ Možná na tom měl svou vinu i alkohol. Začala si vší silou třít ruce o sebe, aby vyvolala dostačující teplo. „Ještě není pozdě,“ zkonstatovala. Položila ruce na chlapcovu hruď. Každou chvíli mělo přijít to zachvění, to světlo. Nic se však nestalo. Kassandřiny ruce volně ležely na Adamově hrudi bez známek aktivity.
„Kassandro!? Co se děje?!“ slyšela jsem ve vlastním hlase zoufalství.
„Já, já nevím. Nemůžu se soustředit,“ špitla a přitlačila ruce na hruď. Chlapec se ani nepohnul. Nikdo ani nehlesl. Přihlížející vytvořili okolo nás kruh a zvědavě čekali na zázrak. Na zázrak, který nepřicházel.
„Dělej něco, Kassandro, nebo ten chlapec zemře!“ pobídla Isabela, rudá od slz. Až teď jsem si všimla, že mi stojí za zády a její ruka leží volně na mém rameni. Stála při mně, jako všichni tenkrát u jezera. Ve vzduchu však visela smrt, všichni jsme to cítili. Ten chlad, ta bolest prostupovala sžíravě až do morku kostí. Bez milosti, bez slitování....
„Je konec,“ hlesla po chvíli Kassandra, jako by sama ani nevěřila svým slovům. Viděla jsem její oči. Byly skelné. A smutné. Viděla jsem však ještě něco. Hlubokou vinu.
„Je to to víno, Kassandro?“ bála jsem se zeptat.
„Je mi to líto,“ zašeptala a odtáhla se. „Já... “ její oči těkaly po všech členech kruhu. Ty tváře byly vyděšené, nechápavé, truchlící. Kassandra odešla a zbyla po ní jen bolest.
„Je to má vina,“ řekla tiše Isabela. „Já ji donutila do vína. Je to má vina.“
„To ona pila,“ uslyšela jsem vlastní chladný hlas. Cítila jsem své ruce, jak nabraly chlapcovo tělo a odnesly jej domů. Publikum se postupně rozpadalo. Nikdo u jezera nepromluvil poté, co se Kass vytratila.
<< 3. část << >> 5. část (epilog) >>