1. část: Kassandřino světlo
Když přišla Kassandra Blairová poprvé do naší vesnice, padaly z nebe kroupy velikosti hrachu. Nepamatuji si, čím jsme pohněvali Boha, a jakou dobrou věcí jsme to pak odčinili, že nám ji seslal, ale stála tam. Postava shrbená, třesoucí se zimou a vysílením, bez čehokoli při sobě. Vypadala, jako by si z domu vyšla na procházku kolem jezírka a pak zapomněla cestu zpět. Vlasy měla zakryté starým zašlým šátkem a šaty na několikrát zaplátované. A v očích měla smutek celého vesmíru. Tehdy jsem ještě netušila, že si navěky zapamatuji její jméno.
Zastavila se na prahu domu mého otce a prosila o přístřeší. Nežadonila, jen se zeptala, jako slušně vychovaná mladá žena. I když tehdy bych jí hádala půl století, jak tam tak stála. Otec otevřel dveře, a byl by je i se stejnou vervou také zavřel, kdyby nezasáhla má matka. Položila svému manželovi něžně ruku na rameno, aby mohla ubohá návštěvnice projít.
Žena na uklonila, jako by se klanila zámecké paní a zdvořile si zula zablácené boty. Matka oponovala, že dostane horečku a odejde k bohu, avšak žena odmítala znečistit dům své spasitelky. Snad tušila, co všechno pak nebohá majitelka domu zakusí, až se návštěvnice opět vzdálí a muž získá možnost své manželce vyčinit. Hned jakmile se zavřely dveře, stáhla si uhohá žena šátek z hlavy a odhalila černé havraní vlasy. V tu chvíli jsem viděla, že nemá na tváři jedinou vrásku, jediný podpis času.
„Ztratila jste křížek?“ zeptal se nerudně můj otec, ale mladá žena se jen smutně pousmála. „Nikdy jsem žádný neměla,“ odvětila klidně, a místo aby usedla vyčerpaně na pohovku, odešla za paní domu vypomoct jí z přípravou čaje. Tehdy se představila jako „Kasandra“ a nic víc. Jako by se snad objevila na světě z čista jasna a neměla nikoho, kdo by jí dal jméno. Tenkrát mi šlo její jméno jedním uchem tam a druhým zase ven, ale kdybych to dříve tušila, že o ni budu vyprávět dalším generacím tolik let po jejím odchodu... byla bych naslouchala už tenkrát pozorněji všem jejím slovům.
Nepamatuji si z toho dne mnoho, ale podle matčiných slov, měla v očích nejen nekonečný smutek, ale také jakýsi božský klid. Dříve bych se neodvažovala použít slovo božský u něčeho tak přízemního, jako výraz v tváři poustevnice, ale teď ho používám se vší vděčností a zejména, když mluvím o ní. Ale nebudu předbíhat.
Ještě než matka s Kassandrou stihly donést čaj, napjatou náladu v domě přerušil dětský vzlyk. Matka upustila džbán s vřící vodou a jako k zázraku utíkali s otcem do poschodí k Eleonoře. Eleonor byla má sestra. Dnes už budiž jí země lehká. Poslední dva týdny těžce stonala. Pořád dokola za mnou a za maminkou chodívala s bolavým krkem, a když jsme červené otoky začínali vidět i zvenčí, zavolali jsme pana Smithe. Teodor Smith byl městský lékař, který k nám jezdíval velmi neochotně. Neměli jsme mnoho peněz, a těch pár měďáku co z nás měl ho příliš nevytrhlo. Prohlédl sestru a s chladným bezcitným výrazem prohlásil, že se jedná o zanedbaný záškrt. Pár dní na to nemohla mluvit vůbec. Jen plakala a matka ji kolíbala vždy, když jí otoky na krku ztěžovaly dýchání. Umírala nám před očima a nikdo z nás nemohl zasáhnout.
Kassandra chvíli stála pod schodami, než se odvážila následovat mé rodiče. Zatarasila jsem jí cestu, že malá sestřička umírá na záškrt. Kassandra jemně odstrčila malé dětské tělíčko z cesty a vydala se po schodech nahoru. Nebyla jsem svědkem jejího činu, ale když opět sestoupila do světnice, za ruku se jí držela Eleonora. Zdravá a usměvavá. Kassandřina ruka zářila jako měsíc.
Dalšího dne krupobití neustalo, a matka okamžitě zamítla otcův návrh, abychom záhadnou návštěvnici vyhodili do nečasů. Matka však cítila neskonalou vděčnost, když mohla po dlouhé době česat vlasy a zpívat své nejmladší dcerce, zatímco ona se na ní usmívala a usmívala. Od té nemoci však nepromluvila jediné slovo. Viděla jsem během dne otce chodit za matkou a v nestřežených chvílích jsem pochytila slova jako „čarodějnice“ „vyhodit ven“ a „kdoví, čeho je schopna“.
Kassandra toho moc nenamluvila, ale pokud už něco řekla, pamatovali si to mí rodiče až do smrti. Poprvé se s ní pokusil promluvit otec, který nikdy neuměl mluvit s lidmi a nikdy nedokázal naslouchat a porozumět ostatním. „Co si zač?“ ptal se tenkrát neurvale, i přes nesouhlasné pohledy své vděčné ženy.
„Vybral jste si otázku, na kterou je snad nejvíce odpovědí,“ odvětila vážně. Otec jen tak seděl tiše vedle ní, tak jak to nikdy nedělával. Asi přemýšlel, jak s nově nabytou informací naložit. Do dnes nevím, kde se v něm vzala ta královská trpělivost, ale hodinu jen seděl a vpíjel se očima do návštěvnice jako do mapy k pokladu, kterou je třeba rozluštit. Nakonec to byla Kassandra, která promluvila jako první k údivu nás všech. „Neumím čarovat. Nejsem ďábel. A nevím, jak jsem to udělala. Jediné, co potřebujeme oba dva vědět je, že to bylo třeba udělat, aby to děvčátko žilo.“
Toho večera se jí otec ptal na spoustu věcí. Někdy odpověděla, někdy pokrčila rameny a někdy se jen usmála. Vtrhla do našeho života jako hurikán, strhla ztrouchnivělé zdi a postavila v mžiku nové, aniž by se podělila o důvod, o motiv, který ji k tomu vedl. Od té doby, co jí otec poznal, stal se rozvážnější a jemnější, přestože se nenaučil smát. Matka se k ní cítila zavázána, i když Kassandra odmítala jakéholiv projevy vděčnosti. Přijala jen díky a pak stále dokola odpovídala, že dělala jen, co bylo třeba. A že pokud se matka cítí vázána, má přijmout vysvětlení, že třeba jen Kassandřin skutek byla splátka. Všichni si něco splácíme, všichni máme dluh.
„Proč nemluví?“ zeptala se matka, když už po sté česala Leoniny vlasy, ale děvčátko se jen usmívalo. Ani neotevřelo ústa. Kassandra přistoupila k sestřičce, a položila jemnou dívčí dlaň na křehounký labutí krček již bez otoků. Zavřela oči a prohmatávala pečlivě uzliny vedoucí podél celého krku. Pak aniž by cokoliv musela vysvětlovat, pokynula rukou a Eleonora otevřela pusinku. Nikdy na sebe nenechávala sahat cizí lidi, ale Kassandře věřila jako vlastní matce. Tehdy jsem k ní poprvé pocítila obrovkou úctu. Uvědomila jsem si, že ta žena bude konat zázraky. Kassandra studovala pohledem tmavé hrdlo, že se zdálo nemožné, aby něco viděla, ale přesto. „Má poškozené hlasivky. Byla nemocná příliš dlouho a ve snaze mluvit přes oteklý krk si je nenávratně poškodila.“
„Nemůžete ji pomoct?“ dožadovala se zoufale matka a já ji v tu chvíli nenáviděla. Jak rychle opadla ta vděčnost...
„Svoji vodu jste vypili, když bylo sucho. Až nastane potopa, další vám bude k ničemu,“ odvětila vyrovnaně. Usedla opět do křesla na své původní místo. Rodiče jen tiše seděli a častovali ji nechápanými pohledy.
Kassandra unaveně zavřela oči a sklonila hlavu, jako by právě usnula v sedě ve vzpřímené poloze. „Máte snad pocit, že se trápí?“ zašeptala Kassandra. Všechny naše zraky skočily jako lusknutím na Eleonor, která mi ležela s hlavou v klíně a hrála si s prstíčky. Jiné děti běhaly a křičely, až je museli rozhorčení rodiče přehnout přes koleno, jen Eleanor nejevila sebemenší potřebu nám něco sdělit.
„Přišla o rozum?“ zděsil se otec. Kassandra se poprvé zasmála. Odhalila bělounké drobné zuby a vydala zvonivý zvuk, který mi bůhví proč připomněl vánoční náladu.
„Ale kdepak! Přišla o touhu mluvit. Vpodstatě byste si z ní měli vzít příklad“. Ta věta se mých rodičů velmi dotkla, ale neměli to srdce vyhodit návštěvnici z domu po tak krátké době a po tak velkém činu. Osaměly jsme. Já a Kassandra.
Sklonila opět hlavu, ale v nečitelném výrazu tváře jsem nedokázala poznat, jestli lituje právě vyřčené věty, nebo jen tiše přemýšlí. Bůhví, kde jsem sebrala tolik odvahy a smělosti, ale ve svých devíti letech jsem vstala a posadila se záhadné návštěvnici na klín. Kassandra se však ani trochu nepodivila a stáhla mě na svá ňadra. Ležely jsme spolu v křesle, klidně a tiše, a ani jedna z nás nepocítila touhu nic říct. Sdíleli jsme okamžik.
Tehdy jsem k ní přilnula jako matka k dítěti. Nazítří odešla, aniž by si toho s rodiči mnoho vyměnili. Kromě rozloučení a stisknutí dlaní zhola nic. Ani na díky už nedošlo. Tak krátká a ubohá byla lidská vděčnost. Tak krátká lidská paměť. Objala jsem ji a ona mi obětí ještě vřeleji vrátila. „Ujmu se té opuštěné stodoly na kopci v lese. Přijď se někdy za mnou podívat, uvařím šípkový čaj,“ zašeptala mi do ucha a zmizela v ranní mlze.
Po příštích několik týdnů jsem o Kassandře Blairové neslyšela. Lidé povídali, že se snaží opravit střechu, aby byla chatrč obyvatelná. Na vesnici se nic neututlá. Avšak její práce zřejmě nenesla ovoce. Tu a tam začínaly chodit zvěsti, že bylinným odvazem zahnala nachlazení nebo smícháním přísah, které našla po domech sousedů, vyléčila vyrážku. Za krátkou dobu nežil ve vesnici jediný obyvatel, který by o nové léčitelce nevěděl. Zanedlouho se ukázalo, že laskavá žena nepožaduje peníze, takže pana Smithe ve vesnici už dlouho nikdo neviděl. Tu a tam na oplátku přijala jídlo nebo pití, někdy i nějaké oblečení.
Jednu sobotu, když jsem jako každý týden chodívala na potravinové trhy na náměstí, poprvé jsem uviděla Kassandru Blairovou opravdu léčit. Ustaly jarní deště a oblohu opět protrhlo jasné slunce. Dělalo mi neskutečnou radost trávit tyto dny venku na vzduchu. Když jsem došla na náměstí, místo abych spatřila lid rozfrncaný po všech stáncích se zeleninou a domácími potřebami, uviděla jsem hlouček, který cosi nebo kohosi zastiňoval. Na zemi ležela Anna, Kovářovic děvče. Svatba byla naplánována na příští týden, už mi na tu slavnost maminka nechala ušít nové šaty. Nad děvčetem se skláněla Kassandra a dlaně jí měla položené na koleni. „Kde jste s tím olejem!“ křikl kdosi v davu. Zanedlouho se vytvořila ulička a do středu hloučku se prodrala rychtářova žena Cath a v náručí tiskla korbel tekutiny. Kassandra pomalu smočila ruce v horkém oleji. Z davu se ozvaly vyděšené výdechy, když žena koupala ruce ve vřící tekutině. Pak je lehce položila na Annino koleno a poslala pro hadr a dřevěná prkna. S jejich pomocí pak stabilizovala dívčinu nohu, děvče její nastávající zdvihl něžně do náruče a za pomoci dalších dvou chlapců odnesl z dohledu zvědavého davu.
„K čemu olej?“ ozývaly se podivené hlasy, ale Kassandra kroutila hlavou.
„Otázky potom. Teď musím pro byliny a uvařit odvar z kostivalu.“ Upustila jsem košík, a jaké pocity ta žena ve mně ustavičně vyvolávala, musela jsem jít za ní a nabídlout pomoc. „Budeš mlčet a dělat, co ti řeknu. Není času na zbyt.“ Přikývla jsem, aniž by mě její odměřený tón jakkoliv zasáhl. Věděla jsem, co je důležité a věděla jsem, že chci z jejich znalostí pochytit tolik, kolik jen zvládnu. Poslouchala jsem všechny Kassandřiny příkazy; sbírala kostival, kopřivy i lopuchy, vařila odvary i dělala zábaly. Kassandra kontrolovala moji práci, zatímco sama pobíhala sem a tam okolo nemocné dívky. Anna měla zlomenou kost v koleni. Celá její rodina se obávala, jestli vůbec bude někdy ještě tancovat.
„Copak nemáme v devatnáctém století léky na zlomené nohy?“ lamentovala matka Annina snoubence. Všichni jsme věděli, jaká je realita, ale nikdo to nechtěl vyslovit nahlas. Ano, léky byly, ale peníze na ně ne. Přiložila jsem kopřivový a lopuchový obklad na zlomené koleno a podívala se tázavě na Kassandru. Ta se usmála a přikývla. „Děkuji za tvou pomoc.“
Toto týdne jsem trávila víc času s Kassandrou než se svými vlastními rodiči. Nebyli šťastní, že mě léčitelka stáhla s sebou, ale pravdou bylo, že jsem se sama vtírala do její společnosti. Kassandra mě nepotřebovala, ale trpěla mě. Mnohdy to i vypadalo, že je za mou společnost vděčna. Nosívala jsem ji nějaké jídlo, sbírala bylinky, pomáhala dělat masti a hovořila s ní. Den za dnem si však ve vesnici získávala víc a víc přátel. I když, těžko mluvit o přátelích. Spíše známé. Kassandra byla odjakžila, co jsme ji znali, samotářský člověk. Společnost vítala, ale nevyhledávala. Vadil jí hluk a chaos. Měla ráda svůj klid.
Začalo se vykládat, že Kassandřina stodola jí padá na hlavu. Chatrč se ukázala jako neopravitelná, přestože si to léčitelka odmítala připustit. O pár dní později se začal stavět malý dům na okraji vesnice a každý, který se cítil Kassandře něco dlužen, přiložil ruku k dílu. Tu a tam se staveništěm mihla Anna bez známek zranění. Kassandra odpočívala ve stínu pod velikým dubem a pozorovala shon okolo jejího stavějícího se příbytku. Sedla jsem si vedle ní a tiše poslouchala ptáky. „Vnímáš někdy svůj dech?“ zeptala se mě zčista jasna. Úplně mě tou otázkou zaskočila.
„Ne, myslím, že ne. Je to přece něco tak smozřejmého.“
„To je sice pravda, ale je to tak samozřejmé, že bys bez toho nemohla žít. Je to základ zdraví. Zastav se někdy, sedni si do stínu a zhluboka dýchej. Dýchej a nebudeš mě muset potřebovat,“ odpověděla.
„Půjdu, jestli ti není příjemná moje společnost,“ řekla jsem opatrně. Nepotřebovala jsem její společnost, jen mě těšila. A myslela jsem, že je to vzájemné. Kassandra se ale zasmála tím zvonivým smíchem, který byl slyšet tak málokdy.
„Ale ne, ty blázínku, nebudeš mě potřebovat, abych tě léčila. Dech je základ zdraví, podívej,“ řekla, vzala do ruky mou ruku a položila mi ji na břicho. „Zhluboka a pomalu dýchej...“ Tak jsem poslechla a dýchala. Věřte nebo ne, cítila jsem neuvěřitelný klid, který mnou prostupoval při každém hlubokém výdechu. Každý můj nádech a výchech byl pomalejší než ten předešlý, a za chvíli jsem dýchala tak pomalu, že by se mi lísteček před ústy nepohnul. Mé tělo bylo klidné a vyrovnané. Takový mír jsem necítila nepamatuji.
Seděly jsme s Kassandrou pod dubem a meditovaly. Možná lidé procházeli kolem nás a divili se, ale možná si nás ani nikdo nevšiml. Nevím, byla jsem ponořena tak hluboko v sobě, že jsem na své okolí zapomněla. Když jsem opět procitla do reality, zjistila jsem, že jsem sama. Kassandra zmizela. Ani jsem ji neslyšela odejít.
Matka mi vyčinila pokaždé, když jsem nechtěně utrousila, že jsem trávila den u Kassandry. Jedno mi dokonce přisoudila cestu k ďáblu. Občas jsem jí připomněla, že to právě Kassandra zachránila její dítě ze spárů smrti, ale víckrát jsem se o to nepokoušela. Má matka byla slepá, zaslepená realitě a oddaná víře v Boha. Zpočátku mi Kassandra nabízela, že mám v něděli před svítáním zaskočit k ní na čaj, protože mi chtěla ukázal pohled z kopců na vesnici, když se utápí v ranní mlze. Byl to pohled pro bohy. Ptala jsem se mámy, jestli můžu jít ke Kassandře na kopec, místo do kostela. Bylo to poprvé a naposled. Ten výprask, jaký mi ten večer udělil otec, cítím dodnes. Kassandra byla chápavá. O nedělních ránách jsme nikdy už nemluvili.
Když byl její nový dům dostavěný, mívala mnoho návštěv. Lidé si chodívali pro rady, ale také posedět u čaje. Kassandra se stala velmi oblíbenou pro většinu z nás. Začaly se formovat dva tábory; jeden věrný Bohu a druhý věrný Kassandře. Nikdy nikomu nenutila své názory. Vždy utrousila nějaká moudra, která víc nebo míň odporovala křesťanské víře a někteří odešli, jiní zůstali. A tak se protřídil seznam pravidelných Kassandřiných návštěvníků a seznam zatvrzelých odpůrců.
Někdo říkal, že se jmenovala Blairová, ale možná, že jen kdosi popustil uzdu fantazie. Stejně, pro mě byla Kass, pro její přátele Kassandra, pro děti čarodějka nebo kouzelnice a pro ostatní kacířka. Chodila na všechny vesnické slavnosti, přestože se nebavila, jako ostatní. Většinou jen tiše seděla v rohu a nasávala slavností náladu. Pak se zase zhrabala do svých útulných dřevěných zdí a vařila a pekla.
Jednoho letního večera, když opět začaly velké bleší trhy, vyšla jsem si s matkou a otcem podívat se na krajky a vyřezávané figurky, kterým jsem úplně podlehla. Přijel i rychtář se svou ženou se podívat na nové látky. Když jej matka uviděla, uchopila otce za rukáv a táhla ho směrem k nim. Nechala jsem figurky figurkami a spěchala zjistit, co se děje. „Ale nemůžeme ji nikam zavřít, nejsme ve středověku! Jsme svobodná země!“ uslyšela jsem rychtářovu odpověď.
„Pojď, Lilian, nech tu ženu být. Vždyť pomáhá lidem,“ domlouval mé matce otec, ale ona si nechtěla nechat říct.
„Poštvává lidi proti víře! Beztak ji poslal ďábel jako zkoušku naší oddanosti k Bohu! A my selhali... skončíme v nejhorších peklech!“ bědovala má matka a tiskla Eleonor k ňadrům. To dítě, které by nebýt Kassandry už pochovala.
„Taky se mi nelíbí, že rozsévá pochybnosti mezi křesťanský lid, ale nic na ni nemám. Projednám to s ostatními obyvateli, a pokud jsou vám ostatní nakloněni, vyženu ji z města.“
...
Jistou dobu jsem Kassandru neviděla. Strachovala jsem se, že opravdu musela z vesnice odejít. Jednou mi to tak nedalo, že jsem utekla z domu a běžela na kopeček, abych si ověřila, jestli tam stále žije. Cestou jsem se střetla s Isabelou. Byly jsme velmi dobré kamarádky. Natáhla ke mně ručku a odhalila černou popáleninu. Měly jsme stejný cíl, a tak pokračovaly dál společně.
Spadl mi kámen ze srdce, když Kassandra s vědoucím úsměvem otevřela dvířka a vpustila nás dovnitř. Okamžitě mě objalo teplo z kamen a vůně jablečného štrůdlu. Kassandra věděla, čím navodit dobrou náladu. Usadila nás do křesla a vytáhla jakousi bylinkovou mast, kterou jemně nanesla Belle na poškozené místečko. „A chlaď si to doma,“ dodala. Postavila před nás kousek štrůdlu a hrnek šípkového čaje. Prý jako prevence proti nemocem. Hned jsem se pochlubila, že jsem ve škole nejlepší, protože Kass vyslyšela všechny moje novinky. Často jsem se jí svěřovala. Ona vždy každého vyslyšela, a poradila, pokud bylo třeba. Nabídla jsem ji, že ji donesu nějaké knihy na ukrácení volných chvil, ale léčitelka zakroutila hlavou. „Nač bych je prosím tebe měla? Volnou chvíli nemám a číst neumím,“ zasmála se. Tenkrát jsem se strašně divila, ale měla pravdu, když se tázala. Všechny své znalosti měla v hlavě.
Ptala jsem se jí na záležitost s rychtářem, ale ona jen pokrčila rameny. „Vyléčila jsem jeho syna ze spalniček a jeho psa vytáhla smrtce z lopaty. Nemá důvod mě vyhodit. A většina je na mojí straně. Každý si vybere svou cestu, jen cestu zášti nikdy nepochopím. Tvé matce jsem vyléčila dceru, a ona mě začala nenávidět za to, že nemluví.“ Oponovala jsem, že má matka ji snáší, jen ji vadí, že nechodí do kostela a nemodlí se. Kassandra však jen opět pokrčila rameny. „Já se modlím. Jen jinak, než by se jí líbilo. Modlím se k matce přírodě. Bůh mi nikdy nic nedal. Příroda všechno.“ A tehdy jsem se svou duší poprvé odklonila od Boha a přiklonila se ke Kassandřině filozofii. Ta osudná věta mi otevřela oči. Co nám Bůh kdy dal?
Svěřila jsem se Kassandře se svým nápadem všechny znalosti, které mi svěří zaznamenat a pak někdo bude moci jít v jejích šlépějích. „To není třeba. Mé znalosti má spousta lidí a rady, které vám dávat, jsou určeny vždy jedné té osobě.“ Kassandra nám ještě přidala štrůdl, a oči jí zářily, když viděla, jakou radou nám tím udělala.
Ozvalo se zaklepání a vkročil další host. Kovářovic rodina i s dětmi. Kassandra byla jako u vytržení. Zářila jako slunce a všem nosila štrůdl a čaj. Děti si hrály ve světnici a Kassandra rozmasírovávala hrudku, která se nejstaršímu členovi a živiteli Kovářovic rodiny objevila na zápěstí. „Je to jen tuková bulka. Silně to masírujte a ona časem zmizí. Na to se neumírá,“ zasmála se. A ostatní spolu s ní, když si mohli v klidu oddechnout.
Kassandra zprvu nebyla moc hovorná. Přesto však ticho, které se mezi přísedícími rozprostíralo, nebylo ani trochu trapné. Křik dětí se začal stupňovat a Marry, kovářova žena, seděla jako na trní a neustále je napomínala, aby se ztišily. Dvojčata byla divoká a rozverná, odmítala poslouchat i vlastní matku. „Já si je přehnu přes koleno...,“ dopálil se kovář, ale Kassandra vstala. „To nebude nutné.“ Stačilo pár kroků směrem k dětem, aby přestaly křičet a obrátily svou pozornost na Kassandru. „Na světě je mnoho krás,“ začala mluvit, a chlapci hltaly každé její slovo, jako by povídala pohádku na dobrou noc. „ale pokud budeme příliš hluční a nebudeme se bystře dívat kolem sebe, nic nenajdeme. Mnohdy někdo řekne něco zajímavého, ale pokud budeme stále hlučet, nic neuslyšíme. Nechcete se posadit s námi a poslouchat?“ navrhla klidně Kass. K úžasu všech přítomných se chlapci omluvili a posadili se po zleva a zprava své matky.
Všimla jsem si keramických střepů na zemi a obrátila se na svou učitelku. „Kass? To už rozbité bylo?“ Kassandra se smutně usmála, aniž by hrníčku věnovala pozornost. „Nebylo. Ale to nevadí.“
Marry si přitiskla ruku k ústům, když si spojila své divoké děti a rozbitý hrníček. „Jak to jen můžete říct? Musel vás hodně stát, a vy moc peněz nemáte.“
„To ano,“ souhlasila Kassandra. „Ale už se rozbil. Netřeba věnovat pozornost něčemu, co už nezměníme.“
„Kdo z vás to byl!“ obrátila se celá dopálená na své chlapce paní Kovářová. Děti však zarytě mlčely. Já se však musela pozastavit nad skutečností, že nikdo neslyšel dopad nádoby na zem. Bylo nás v pokoji sedm. Někdo musel něco slyšet. Avšak Kassandra měla na tváři svůj stále vědoucí výraz. Možná jej slyšela, ale ta skutečnost pro ni byla nepodstatná. „Přiznejte se! Nebo vás potrestám oba!“
Kassandra položila rozhořčené ženě ruku na rameno a pravila: „Netřeba nikoho trestat. Byl to můj šálek a já jim to odpustila. Vždyť svědomí je nejkrutější soudce.“
Ta slova se mi zaryla hluboko do paměti. Kdo by tušil, že na jejich základě za pár let udělám to nejtěžší rozhodnutí mého života. Ale teď nepředbíhejme a zpět k příběhu. Kassandra upokojila Marry i jejího manžela. Zavedli velice choulostivou diskusi, která od onoho krutého soudce přešla v očistec, a opět se rozdílné víry setkaly u jednoho tématu. V té době jsem nevěděla, jak to v životě chodí, takže jsem položila Kassandře velmi nevhodnou otázku, třebaže mi klidně a ochotně odpověděla. „S Bohem to máš těžko, Saro,“ oslovila mne, „existuje jen do té míry, do jaké v něj věříš. Pokud tě křesťanství naplňuje, oddej se mu, ale nezapomínej, čím jsi.“ V té době jsem význam jejich slov nepochopila, ale už jsem se nevyptávala dále, protože Marry opět seděla jako na trní. Očividně se bála, co dalšího hloupého vypustím z úst. Rozloučila jsem se tedy, a doprovázena Isabelou odešla domů.
<< úvod << >> 2. část >>