Piráti I. kapitola- začátek
Ahoj, momentálně mám zabavený počítač z rodinných důvodů takže sem vůbec nic nepřidávám. Momentálně píšu pouze toto a chtěla bych se o to s vámi podělit. Je to můj dlouhodobější projekt a budu vám ho přidávat po kapitolách. Snad se bude líbit a nezapomeňte napsat názor. Ještě jednou se vám omlouvám za mou neaktivitu. PS: tady to vypadá děsně krátce a ve wordu mi to vyšlo na tři stránky :D
,,Mio, vyprávěj mi prosím o pirátech.“ Zaškemrala osmiletá holčička. Žena pohladila mladou dívku po rudých vlasech lemující její dětský napohled křehký obličejík. Chůva se ošila. Vrhla na dveře nervózní pohled a pak se znovu otočila k dítěti.
,,Kir, víš přeci, že tvá matka nesnáší když ti vyprávím o pirátech. A vůbec když se v jejím domě zmíní jakákoliv spojitost s nimi.“ Namítla Mia. Kira se na ženu úpěnlivě podívala svými zelenými oči. Spodní ret se dívce roztřásl s příslibem blížícího se pláče. Mia svěsila ramena a toto gesto doprovodila rezignovaným povzdechem. ,,Nuže dobrá delfínku, ať je tedy po tvém. Ale pak hned spát.“ Podotkla chůva a Kira se teď vesele usmívala.
,,Teď si delfínku poslechni příběh, příběh začínající před desítky lety. Vše začalo jednoho dne, bylo mi pouhých šestnáct let. Ještě teď slyším místního kamelota vykřikujícího: Obchodní loď přepadena! Piráti znovu začali loupit! Lodě s černými plachty znovu na scéně! A skutečně, ještě dlouhých pár měsíců piráti neopustili titulní stránky novin. Piráti existovali dlouho před mým narozením, ale pár desítek let na sebe piráti neupozorňovali. Tedy přestali ohrožovat moře od té události s člověkem nazývajícího Andrew Avery. Nevím co je přimělo znovu vyjít na světlo. Ale od té doby nebylo bezpečno jak na mořích a oceánech tak ani na pevnině. Kotvili na pobřeží a plenili naše vesnice či města. Delfínku něco ti povím, jsou to strašní lidé neostýchající se zabíjet. Ale i tak si v určitém směru zaslouží jisté uznání. Pár pirátských lodí sem viděla, vskutku krásná plavidla. Ale na jeden koráb nezapomenu. Loď vzbuzující majestátní dojem, černé plachty s bílou lebkou. Také nutno zmínit posádku. Desítky možná i stovky mužů stojící na ohromně veliké palubě. Vypracovaná těla oděna do špinavých kusů oblečení, pokožka většinou opálená a tváře ošlehané větrem. U pasu buďto šavle nahánějící hrůzu a nebo střelné zbraně všech možných kalibrů. Ale jeden člen posádky byl nepřehlédnutelný. Stál u kormidla, neohroženě řídil loď na širé moře. Na sobě dlouhý ošuntělý kabát s vysokým límcem. Přes pravé oko táhnoucí se jizva. Na dlouhých rudých vlasech měl naražený klobouk admirálského vzhledu.“ Vyprávěla chůva a v jejím hlase zněl silný podtón jakési úcty a obdivu.
,,Mio a kdo byl ten pirát?“ Zeptala se Kira a hltala každé chůvy slovo. ,,Nejslavnější a nejobávanější pirát v této době. Zná ho snad celé Karibské moře a ještě dál. Nesl jméno Quint Staples.“ Odpověděla Kiře na otázku Mia a vstala aby odešla. Děvčátko ji však chytilo za ruku a v jejích očích se blyštila zvědavost. ,,Copak delfínku?“ Usmála se Mia. ,,Byly na palubách i ženy? Vždycky jsi mi vyprávěla jenom o statečných mužích oceánu, kteří nemilosrdně přepadávali kupce připraveni podříznout hrdlo každému, kdo by se jim stavil do cesty.“ Vyhrkla svojí otázku dívenka a ona se na moment zastavila před způsobem výřečnosti osmiletého dítěte. Tak mladá a mluví lépe než leckteří dospělí. Povzdychla si v duchu chůva. ,,Pouze jedna žena v dějinách pirátství si získala obdiv mužů. Pouze jedna žena byla přijata na palubu a muži ji respektovali. Nazývala se Krvavá Růže, říkala si tak, protože kdykoliv někoho zabila, položila mrtvému na hruď květ této květiny. Ale po letech putování zmizela, umřela na jedné ze svých plaveb. A svět o ní už nikdy neslyšel.“ Poslední větu zašeptala se zvláštním výrazem ve tváři. Kira se zakabonila. ,,Za čím se plavila? Když byla tak silná aby si získala obdiv mužů, nemohla umřít jen tak ne?“ Mračila se nespokojeně. Chůva ji pohladila po tváři a dala jí letmou pusu na čelo. ,,Prokletý poklad druhého nejsilnějšího piráta v našich dějinách. Poklad Andrewa Averyho, poklad obsahující neskutečné bohatství. Nikdo kromě samotného Andrewa neví co se tam skrývá. Poklad se nachází na nezakresleném ostrovu, pouze vystopovat ho je velmi obtížné. Truhlu však stráží osm Gigantů. Osm mořských démonů s nadpřirozenou silou. Pokud se někdo z ostrovu vrátil živ, navždy měl mysl zničenou a už nikdy racionálně neuvažoval. Bůh ví co tam zažili.“ Dovyprávěla a odešla z pokoje.
O osm let později
,,Delfínku vstávej.“ Ozval se přívětivý hlas chůvy. Kira cosi nesrozumitelného zabručela, v polospánku se ještě se zavřenýma očima posadila a zívla. Kir si promnula oči. ,,Mio co tu děláš? Ještě je brzo.“ Zahučela šestnáctiletá rudovlasá dívka mrzutým tónem. ,,Zapomněla si snad delfínku? Dneska se vdáváš za pana Jacka.“ Připomněla jí smutným tónem.
,,Nechci se vdávat. Chci se stát nebojácnou, statečnou a odhodlanou pirátkou jako byla Krvavá Růže!“ Vyjekla zoufale Kira. Nechtěla se vzdát svobody, prostě nechtěla. ,,Matka by nebyla zrovna veselá, kdyby tě slyšela delfínku.“ Upozornila ji chůva
,,Mladá dospívající žena jako ty by neměla být neustále ponořena do knih a fantazírovat o nemožných věcech. Život ženy je založen pouze na dodržování etikety, nošení drahých honosných šatů a doprovázení svého partnera na snobské večírky.“ Napodobila Kira panovačný hlas své neskutečně arogantní matky. Mie zacukaly koutky, ale ihned nasadila vážnou masku a pokračovala. ,,Pan Jack ti zajistí jistě skvělou budoucnost.“ Kira se na její slova o skvělé budoucnosti pouze ušklíbla. ,,Jo a taky nudnou. Nechci žít ve stereotypu, chci jít a svobodně plout po moři. Raději bych krmila prasata a nebo se starala o obří sépie než žít s Jackem. Navíc když ho dneska uvidím poprvé a to u svatebního oltáře kde budu přinucena říct ano.“ Odfrkla si a musela se sama zasmát tomu, jak její proslov zní lacině a přehrávaně. ,,Já vím delfínku, ale teď tě musíme připravit. Musíš být krásná nevěsta.“ Ukončila debatu chůva a po téhle větě následovala řada nejrůznějších procedur. Vše to začalo horkou vanou, poté to pokračovalo přes upravování každého milimetru jejího těla a vše to skončilo lehkou snídaní v podobě pár toastů. ,,Alespoň vydatnou snídani by mi mohli dopřát.“ Zavrčela Kira a spořádala svou malou snídani.
Na řadu přišlo oblékání. Kira zalapala po dechu když chůva pevně utáhla bílý slavnostní korzet. ,,Nenávidim korzety. Nemůžu v nich dýchat.“ Zasýpala přidušeně budoucí nevěstě. Šaty byly čistě bílé, sukně se skládala z několik vrstev a nejrůznějších spodniček. Vrchní část šatů byla s minimálním výstřihem a šaty byly s dlouhým rukávem. Vlečka byla dlouhá a stejně jako sukně byla pošitá těmi nejkrásnějšími perly, které kdy Kira spatřila. ,,Jsou úchvatné.“ Vydechla Kir když se spatřila v zrcadle. Měla pravdu, vypadala v šatech nadmíru dobře. ,,Vypadáš krásně delfínku.“ Mia jí položila ruku na rameno a začala svěřenkyni vytvářet drdol, do kterého též zaplétala několik perel.
Než se nevěsta nadála, kráčela po bílým koberci ve svatebním šatu, držela za rámě svého otce oděného do drahého smokingu. ,,Papá, proč se musím vdávat? Nechci si vzít toho kluka za manžela.“ Špitla tiše Kira. Otec nedal na sobě nic znát. ,,Dcero, je to pro tvé dobro. Važ si toho a nestěžuj si. Co by jiné dívky daly za to aby se mohli vdát za pana Jacka.“ Odpověděl tak aby to slyšela pouze nevěsta. Ta se zakabonila což naštěstí nešlo přes závoj vidět. Kira stanula před oltářem, naproti ní stál postarší kněz a vedle ní byl její nastávající. Dívka si ho nenápadně prohlédla. Byl o hlavu větší než ona, musela podotknout, že byl hezký.
Blonďaté vlasy měl ulíznuté dozadu a tvář nebyla špatná. Nervózně se usmíval. ,,Nyní přistoupíme k svatebnímu slibu.“ Začal kněz a Kira si s poúsměvem uvědomila, že celou dobu jeho řečnění byla myšlenkami daleko. Usilovně myslela na moře a byla si jistá jednou věcí. Že jakmile se naskytne příležitost, uteče. ,,Pane Jacku Magahorne, slibujete, že budete paní Kiru Arnestovou věrně a oddaně milovat? Přisaháte, že budete stát po jejím boku v dobrém či v zlém? Ve zdraví i v nemoci?“ Pokračoval kněz a zadíval se na Jacka. Ten sklopil pohled, v jeho tváři se objevilo cosi bolestného. ,,Slibuji.“ Kiřina malinká naděje, že by ji mohl Jack odmítnout byla pryč. Kněz se ji zeptal na to samé, nastala chvilka napjatého ticha. Nevěsta netušila co má odpovědět. Nechtěla se vdávat, ale zase nechtěla zklamat rodiče. Otevřela ústa, chystala se odpovědět. V tom se ozval bolestivý a zděšený výkřik. K oltáři přiběhl člen stráže, jednou rukou si držel hlubokou krvácející ránu na břiše. Byl mrtvolně bledý a v očích neskonalý strach.
,,Piráti“ řekl naposledy a svezl se bezvládně k zemi. Obřadem nastalo dusné ticho narušované pouze dýcháním všech přítomných. Klid nevydržel dlouho, mlčení skončilo a všichni hosté zděšeně vyskočili na nohy. Kira stála jako přikovaná. Neschopná jediného pohybu. Ale to co cítila nebyl strach, byl to úžas, štěstí a vzrušení. V tom ji někdo popadl za ruku. Nevěsta se vzpamatovala. Před ní stála klidná Mia s lehkým úsměvem. ,,Pojď delfínku, využijeme toho zmatku.“ Zašeptala Kiře do ucha a vedla nevěstu dolů do města. Směrem k přístavu. Směrem k pirátské lodi a také směrem k jejímu snu.
...
(Kristý Davidová , 14. 12. 2014 0:29)