Národní listy

Jako bychom nedokázali překročit stín svého dětství. A tak i dnes zaslechneme v zoologických zahradách u výběhů s vlky: ,,Vidíš, to je to zvíře, co sežralo Karkulku!"
Štafetový kolík vlčích předsudků a vlčích pověr byl opět úspěšně rodiči předán jejich ratolestem. Bude ten kolík na vždy nezničitelný? Jaká je tedy vlastně pravda? Je vlk nebezpečnou šelmou, nebo je obětním beránkem lidské hlouposti a hysterie?
Podle zprávy severoamerického Úřadu pro lov a rybolov z roku1945 za posledních pětadvacet let nezachytili jeho pracovníci ani jedinou opodstatněnou informaci o incidentu způsobeném vlkem. James Curran, vydavatel Daily Star v Sault Ste. Marie v Ontariu, vypsal trvalou odměnu sta dolarů pro každého, kdo by pravdivě zdokumentoval vlčí útok na člověka. Je třeba si uvědomit, že v oblasti Algonquinského provincionálního parku v jižním Ontariu je možnost osobního kontaktu s vlkem pravděpodobnější než kdekoliv jinde na světě.
Přesto se o vypsanou odměnu po léta nikdo nepřihlásil ani ji nenárokoval; nakonec odměna ,,zanikla" smrtí Jamese Currana.

VÁLEČNÝ HODOKVAS.

Vlci si poprvé vysloužili pověst lidojedů po pádu Římské říše. V té době napadali hlavně dobytek, ale podle legend i lidi.
V době císaře Karla Velikého (742-814) propukly první hysterické štvanice na smečky vlků. Zoologové však skálopevně tvrdí, že vlci především likvidovali mrtvá lidská těla. Příležitostí měli více než dost. V letech 1347 až 1351 zachvátila Evropu ničivá epidemie moru a navíc se středověcí Evropané vyžívali v mnoha válkách: lidské mrtvoly buď nebyly pohřbeny vůbec, nebo jen velmi mělce v zemi.
Šelmy i jiná zvířata (například divoká prasata) tak nacházely bohatě prostřený stůl. (Vykrádač hrobů se ve staré germánštině označuje slovem -wargus. Kořen tohoto slova -varg - znamená v některých severoevropských jazycích, například ve švédštině, vlk!)
Jak byli lidem vlci skutečně ve středověku nebezpeční, dnes již prakticky nelze vypátrat. Středověká víra v nadpřirozeno zahalila podobné události neprostupnou mlhou legend. Navíc vlci byli v mnoha verzích příběhů považováni za démony nebo samotné ďábly.
Na vlčí legendy je neobyčejně bohatá především Francie. V 15století se Paříž rozkládala na ostrově Ile de la Cité na řece Seině. V blízkosti městských bran prý číhala vlčí smečka vedená vlkem nazývaným Courtaud, který měl zkrácený ocas. Smečka decimovala zpočátku dobytek, v únoru 1450 však vnikli vlci do Paříže a zabili podle legendy čtyřicet lidí. ,,Pařížští vlci" žili v jeskyních na severním břehu Seiny blízko městských hradeb. Pařížáné nebezpečnou lokalitu nazývali Le Louvrier (místo vlků). Je vám ten název povědomý? Jak by také ne - na onom místě dnes najdeme proslulou galerii Le Louvre. Pařížáné se snažili vlky zlikvidovat, ale každičký způsob selhal. Nakonec prý nalákali na čerstvé maso celou smečku i s vůdcem Courtaudem až před Notre Dame, kde vlky kamenovali a nakonec pobili.
V letech 1764 až 1767 řádila ve Francouzském kraji Auvergne proslulá ,,Gávaudanská bestie". Její příběh je natolik zamotaný a plný záhad, že by vyžádal samostatnou kapitolu. V Anglii byli vlci vyhubeni již v 16 století, avšak ve Skotsku přežívali déle. Ze 40 let 18století je známa legenda o velkém černém vlkovi, který prý zabil dvě děti, když procházeli se svou matkou přes vřesoviště ve Findhormu. Za vlády Jakuba IV. byli všichni mladí muži povinni účastnit se nejméně třikrát ročně honů na vlky. Na ochranu před vlky byly u cest budovány přístřešky pro poutníky a hřbitovy se situovaly do vesnic, aby vlci mrtvé nevyhrabávali a nesežraly. (Zmíněného černého vlka prý zabil MacOueen a byl to poslední skotský vlk.) Kde končí legendy a kde začíná pravda, dnes již bohužel neposoudíme...
V pátrání po novějších případech útoků vlků na lidi nám pomohou stránky ze druhé kapitoly - Vlci a divocí psi - z knihy Michaela Brighta Lidožrouti a například informace monitorovací agentury BBC. Ani ty nám však nepomohou oddělit ,,zrno od plev"...

EVROPA.

Ve Skandinávii měli vlci vždy tradičně špatnou pověst. Dokonce roky 1880 a 1881 jsou v historii nazývány ,,vlčími léty". Tehdy v okolí finského města Turku prý vlci zabili dvaadvacet dětí ve věku od dvou do devíti let. Do dnešních dnů se dochoval příběh osmiletého syna krejčího D. Hornberga, který byl unesen z rodné farmy. Lidé tvrdili, že chlapce odnesl velký vlk a v blízkém lese si na něm pochutnal. Pohleďme však do dob nedávných: v říjnu roku 1995 byl 900 kilometrů severně od finských Helsinek napaden vlkem devětatřicetiletý muž. Vlk se hrabal v odpadcích vyhozených za domem. Když tam vlka muž přistihl, šelma ho napadla. Muž vypověděl, že s vlkem zápolil asi deset minut; nakonec Fin - opravdu to není tisková chyba - vlka pokousal a zvíře uteklo. Anglický biolog George Jackson Mivart (mimochodem horlivý kritik Darwinův) prý zaznamenal v Rusku během jediného roku 1875 prý 161 smrtelných vlčích útoků na lidi. Informace z Ruska však tradičně musíme brát s opatrností a rezervou. Jedna zpráva třeba hovoří o smečce vlků, která v roce 1927 obléhala vesnici a unášela její obyvatele, dokud nedorazili na pomoc vojáci. V šedesátých letech 20.století zase přicházely zprávy o vlcích z Uralu, kteří postupně napadli 168lidí (z toho 11 obětí zahynulo).
V době druhé světové války prý žilo v Rusku 200 tisíc vlků, po válce stavy klesly na 50tisíc a od 70. let minulého století opět dramaticky rostly (v roce 1984 jich v Rusku prý žilo asi 100tisíc). V té době se prý někdy vlci zatoulali až na předměstí Moskvy. Ministerstvo zemědělství tehdy vykazovalo, že vlci ročně zabijí 50 tisíc kusů skotu, ovcí a koní. Lovci tedy vyrukovali proti vlkům s automatickými palnými zbraněmi a ve vrtulnících. (Dlužno podotknout, že inteligentní šelmy brzy rozeznaly ,,vzdušné" nebezpečí a v čas se ukryly.) Přitom i ruští zoologové museli přiznat, že vlci nepochybně fungují jako nejlepší přirozený regulátor kopytníků: jakmile stavy vlků poklesly, vzrostl například na Tajmyru počet nemocných sobů (stáda sobů byla napadena zákeřnou kožní chorobou a došlo k jejich rychlé degeneraci). Útoky vlků na člověka prý zaznamenali také v Turecku. V lednu 1968 vlci (údajně) sežrali dva vesničany severozápadně od Ankary v oblasti Bolu. (V té době panovala nezvykle silná zima a napadlo více než dva metry sněhu.) V roce 1983 byly východní provincie Turecka zasaženy zemětřesením, obyvatelé přišli o střechy nad hlavou a museli se v zimním období uchýlit do stanů. Vlci v okolí táborů hledali potravu a vojáci proti nim použili střelbu (žádný člověk však nebyl vlky napaden).
V tureckém Kaynaklaru prý napadla dvacetičlenná vlčí smečka vesničany (útok údajně trval sedm hodin). Agentura AP uveřejnila, že vlci měli vzteklinu. Při vlčím útoku byl usmrcen devítiletý hoch a dalších čtrnáct lidí bylo zraněno. Vesničané proti vlkům bojovali klacky, sekerami a kosami. (Kvůli objektivitě dodávám: vědci o útocích vlků v Turecku pochybují - v zemi žije neuvěřitelné množství toulavých psů, se kterými jsou neustále problémy. Pokud však skutečně šlo o vlčí útoky, zoologové soudí, že může být na vině fatální úbytek přirozené potencionální kořisti.)
Vzteklina ovšem nebezpečnou nemocí je; jen pro ilustraci: ve Francii v letech 1851 až 1877 podle dobových záznamů zemřelo na vzteklinu po kousnutí vlky 38 lidí (707 lidí zemřelo na vzteklinu po pokousaní psi!).
Že se musí brát vlčí útoky na lidi skutečně s rezervou, dokládá případ z italských Abruzzských hor z roku 1975. Tehdy německá tisková kancelář zveřejnila zprávu o útoku vlčí smečky na horskou vesnici. Německý zoolog Erik Zimen (specialista na vlky) s profesorem římské univerzity Luigim Boitanim však brzy přišli novinářské kachně na kloub: ,,vlčí skandál" vznikl kolem rozporů s výstavbou nového lyžařského areálu. Vesničané byli pro areál, ekologové proti výstavbě. Jeden z vesničanů sdělil novinářům, že v okolí jeho farmy žije více než padesát vlků a že by děti neměli chodit samy po setmění ven. Žurnalisté informaci nafoukli - druhého dne vyšla v Římě reportáž o padesátičlenné vlčí smečce, která napadla italskou vesnici.

ASIE.

Koncem dvacátého století přinášely světové tiskové agentury zprávy o vlčích útocích v Kyrgyzstánu. V lednu roku 1999 zaútočily vlci v oblastech Narynu a Isil kulu na jihovýchodě Kyrgyzstánu.
Bombastické články však nezaznamenaly žádná lidská úmrtí, lidé se však prý báli vycházet ze svých obydlí.
V severozápadním Iránu vlci pravidelně v zimě napadají stáda pastevců. Jeden z útoku prý zaplatil ovčák životem. Paul Joslin z Chicagské zoologické společnosti však zjistil pravdu, která se od teheránského tisku naprosto liší: ovčák ještě s dalšími muži zahnal vlky, kteří ohrožovali jejich stádo, potom se vyčerpaně posadil, rozkašlal se a padl mrtev (bez vlčího škrábnutí).
Bezkonkurenčně nejvíce zpráv o útocích vlků na lidi již po léta překvapivě přichází právě z Indie, tedy z ,,rodiště" nezapomenutelného románového ,,vlčího chlapce" Mauglího. Je to podivné - vždyť v Indii žije poddruh vlka -vlk indický (Canis lupus pallipes), který patří k nejmenším a nejútlejším ,,typům" vlka (jeho hmotnost se pohybuje od 18 do 25 kilogramů a jeho kohoutková výška je jen 45 až 70 centimetrů). Tento vlk patří v Indii ke kriticky ohroženým živočichům a podle optimistických odhadů žije v pouštních a lesních oblastech západní Indie (zejména v přírodních parcích) maximálně 1500 exemplářů (někteří zoologové však považují toto číslo za značně nadsazené). Přesto vlčí útoky na Indy (pokud jde vůbec o vlky) nemají jinde na této planetě obdoby! Mezi říjnem 1980 a březnem 1981 řádila smečka vlků v jihozápadní Indii. Vlci se skrývali v obilných polích poblíž vesnic a číhali na osamělé děti. Svým obětem prý nejdříve snědli mozek. Bezpočet vlčích útoků je zaznamenáno z oblasti východní Indie z okolí města Házáribág. Pětičlenná vlčí smečka zde navštěvovala místní smetiště. Poblíž smetiště byly uloženy i mrtvoly lidí, ke kterým se příbuzní nehlásily. V červnu roku 1981 byli vlci pozorováni, jak na skládce požírají lidská těla. Patnáctého února 1981 napadl (ve stejné oblasti) na dvorku vlk mladého chlapce. Hoch křičel o pomoc a přispěchavší muži ubili vlka klacky. V následujícím půlroce zabili vlci třináct dětí ve věku od 4 do 10let. Přivolaní lovci prý v okolí Házáribágu zastřelili čtyři vlky. Jednadvacátého prosince 1981 napadl vlk v obytné čtvrti sedmiletého chlapce a odvlekl ho do porostu kosodřeviny. Hochova matka tragedii zpozorovala a zburcovala pomoc. Vyrušený vlk chlapce pustil a prchl. Na místo útoku přicestoval indický zoolog S. P. Shaki, který se výzkumem vlků zabývá. Navštívil hocha v nemocnici a při ohledání jeho zranění zjistil, že byl napaden psovitou šelmou. Avšak s jistotou nemohl potvrdit, že pachatelem incidentu byl vlk. Skutečností ovšem zůstává, že počet obětí útoků (vlků či psovitých šelem) na děti neustále roste. V dubnu 1985 přinesl indický tisk zprávy, že vlci zabili tři děti ve východní Indii. V červnu 1986 vypsala lesní správa v Biháru odměnu 250 liber za odchycení vlků, kteří usmrtili děti v Házáribagu. V listopadu téhož roku prý vlci zabili dalších šest lidí. V roce 1996 prý vlci zahájili ,,invazi" u řeky Gangy v Uttárpradéši. Policie uvedla že mezi dubnem a zářím bylo uneseno 33 dětí a další dvě desítky dětí byly zraněny.
Deník New York Times uvedl, že ve vesnici Banbirpur šla žena se svými osmi dětmi na louku, kde je napadl vlk a odnesl jejího čtyřletého chlapce. Po třech dnech se našla hochova hlava v rákosí na říčním břehu.
Jak bychom vlastně měli pohlížet na indický ,,válečný stav"? Dosud žádný zoolog nepotvrdil, že se skutečně jedná o útoky vlků. Někteří očití svědkové přísahají, že vražedné útoky mají na svědomí ,,vlčí muži" - rituální vrahové. Jiní dokonce obviňují Pákistánce převlečené za vlky. Obyvatelé již zmíněné vesnice Banbirpur (která se nachází v nejchudší a nejlidnatější oblasti Indie) tvrdili, že vlk se připlížil po čtyřech, ale v momentu útoku se postavil na zadní nohy. Někteří ho popisovali jako osobu ve tmavém plášti, helmě a v tmavých brýlích...
Oficiální úřady jsou však přesvědčeny, že útoky mají na svědomí vlci (možná se opírají o údaje z doby někdejší britské nadvlády - Britové v této oblasti uvedli v roce 1878 dokonce 624 lidských úmrtí způsobených vlky a britští lovci zde zastřelili 2600 vlků).
Určitě je zajímavé,že v jiných oblastech Indie se případy vlčích útoku nevyskytují, navíc vlk je zde považován za posvátného!
Co se to tedy děje na jihozápadě Indie? Že by zde indičtí vlci nečetli Knihy džunglí Rudyarda Kipilinga? ,,Pro každý příkaz má zákon džungle nějaký důvod. Požírat člověka šelmám zakazuje. Zabít ho smějí jenom tehdy, když učí mláďata zabíjení, a to ještě musí lovit mimo lovišťe své smečky nebo svého houfu. Hlavní důvod je ten, že po zabití nějakého člověka co nevidět přitáhnou na slonech bílí muži s puškami a stovky hnědých mužů s gongy, raketami a loučemi. Celá džungle to pak odpyká!
Šelmy sami uvádějí někdy jiný důvod: člověk je nad jiné tvory slabý a bezbranný a sahat na něj se nesluší. Kdo požírá člověka, ten prý - a je to svatá pravda - dostane prašivinu a vypadají mu zuby."
Osobně se kloním k názoru, kteří zastávají mnozí zoologové: vlků je v Indii málo (kriticky málo!), za to se zde vyskytuje neuvěřitelné množství toulavých domácích psů. Ti se sdružují do velkých smeček (někdy čítají až tři desítky jedinců); původně se tito psi spokojili s lidskými odpadky, postupem času se však naučili lovit... Je možné, že psi jsou tajemnými pachateli, kteří ohrožují bezpečí venkova jihozápadní Indie...

                                          Prof. Jan Maršík