Vnitřní hrad I/1
Sv. Terezie od Ježíše (1515 - 1582)
PRVNÍ PŘÍBYTKY
1. kapitola1
Ve které se pojednává o kráse a důstojnosti našich duší a předkládá se jedno přirovnání k tomu, aby se to pochopilo, a uvádí se zisk, jakým je, když to člověk ví a je s to poznat Milosti, které dostáváme od Boha, a že vstupní branou do tohoto hradu je vnitřní modlitba.2
1. Když jsem dnes3 snažně prosila našeho Pána, aby skrze mne promlouval – protože já nepřicházela na nic, co bych mohla říci nebo jak začít uskutečňovat tuto poslušnost4 – nabídlo se mi5 to, co nyní uvedu, abych začala na nějakém základu:6 tím je považovat naši duši za hrad,7 který je celý z jednoho diamantu nebo velmi čirého křišťálu, kde je mnoho obydlí,8 jako je v Nebi mnoho příbytků.9 *Jan 14,2; Zj 21,10–23* Pokud to totiž, sestry, důkladně uvážíme, duše spravedlivého není, leč Ráj, ve kterém On nachází Své Rozkoše.10 *Přísl 8,31*
Nuže, jaké bude – podle toho, co se vám zdá – ono obydlí, ve kterém nachází svou rozkoš Král tak Mocný, tak Moudrý, tak Čistý, tak plný všech Dober? Nenacházím nic, s čím bych mohla porovnat onu velkou krásu duše a její velkou jímavost.11 A opravdu jen stěží může náš rozum12 dospět k tomu – byť by byl sebevíc bystrý – aby to pochopil, tak jako nemůže dospět ani k tomu, aby uvážil Boha,13 vždyť On Sám říká, že nás stvořil ke Svému Obrazu a Podobě. *Gn 1,26*
Nuže, je-li tomu tak – jakože je – pak není důvod, proč bychom se měly unavovat touhou plně pochopit krásu tohoto hradu.14 Takže za zachování předpokladu, že je podstatný rozdíl mezi Bohem, který je Stvořitelem, a tvorem, nakolik je tvorem, stačí nám, když Jeho Majestát říká, že je učiněn k Jeho Obrazu, abychom mohly stěží pochopit15 velkou důstojnost a krásu duše.
2. Není to zrovna malá škoda a malé zahanbení, že ze své viny nerozumíme sobě samým, ani nevíme, kým jsme. Nebyla by to velká neznalost, mé dcery, kdybychom se zeptaly někoho, kým je, a on by na to neuměl odpovědět, ani říci, kdo je jeho otec, ani jeho matka, ani z které země pochází?
Nuže, pokud by toto byla velká zvířeckost,16 pak nesrovnatelně větší je ta naše,17 když se nesnažíme poznat, kým jsme, nýbrž se jen zdržujeme u našich těl,18 a tak sotva nazdařbůh,19 protože jsme to už někde slyšely a protože nás o tom ujišťuje víra, víme také to, že máme duši;20 ovšem, jaká dobra se v takové duši mohou nacházet nebo kdo se nachází uvnitř této duše nebo její velká hodnota, o tom uvažujeme zřídka, a tak potom člověku pramálo záleží na tom, aby se snažil se vší starostlivostí uchovat její krásu. Všechno vypotřebujeme na hrubost zasazení21 nebo jen okolí tohoto hradu, kterým jsou pozemská těla.22
3. Nuže, uvažujme o tom, že tento hrad má – jak jsem řekla23 – mnoho příbytků, jedny nahoře, druhé dole, jiné po stranách; a v samém středu a mezi nimi všemi je ten nejdůležitější, ten, kde se dějí věci ve velké skrytosti mezi Bohem a duší.
Je zapotřebí, abyste byly vůči tomuto přirovnání pozorné. Třeba se Bohu zlíbí, abych vám díky Němu pomohla trochu porozumět Milostem, které Bůh ráčí udílet duším, a rozdíly, jaké mezi nimi jsou, až kam sama porozumím, že je to možné. (Neboť pochopit je všechny není s to nikdo, jak je jich mnoho, čím spíše pak někdo, kdo je tak ubohý, jako já.) Bude vám to totiž pak velkou útěchou – když vám Je Pán udělí – vědět, že je to vůbec možné, a komu ne,24 tomu to poslouží ke chválení Jeho Velké Dobroty.25 Vždyť tak jako nám nepůsobí škodu uvažovat o věcech, které jsou v Nebi, a čím se těší blažení,26 ba naopak, radujeme se z toho a snažíme se dosáhnout toho, čím se těší oni, stejně tak neublíží, když uvidíme, že je i v tomto vyhnanství možné, aby se tak Veliký Bůh sdílel s tak páchnoucími červy,27 a zamilujeme si Jeho tak Velkou Dobrotu28 a tak Nezměrné Milosrdenství.
Považuji za jisté, že ten, komu by snad přece jen působilo škodu ono poznání, že Bůh může udělit takovou Milost i v tomto vyhnanství, má velký nedostatek pokory a lásky k bližnímu. Kdyby tomu totiž tak nebylo, jak bychom se mohli netěšit z toho, že Bůh udílí tyto Milosti jednomu z našich bratří, když to nebrání, aby je udělil i nám, jakož i z toho, že Jeho Majestát dává na srozuměnou tyto Své Velikosti,29 byť by šlo o kohokoli? Vždyť někdy to bude třeba jen proto, aby Je zjevil, jak to řekl u slepce, kterému daroval zrak, když se Jej ptali apoštolové, zda je to kvůli jeho hříchům nebo hříchům jeho rodičů. *Jan 9,2* A tak se stává, že Je udílí ne proto, že by byli světější ti, kterým je udílí, než ti, kterým ne,30 leč aby byla poznávána Jeho Velikost – jak to vidíme u svatého Pavla a u Magdalény31 – a abychom Jej my chválili v Jeho tvorech.32
4. Možná někdo řekne, že to vypadá jako věci zhola nemožné a že je dobré nepohoršovat slabé. *Mk 9,42par* Přijde se ovšem o méně, když tomu tito nebudou věřit, než aby se neumožnil prospěch těm, kterým Je Bůh udílí, a ti se budou radovat a probudí je to k většímu milování toho, který jim působí tolik Projevů Milosrdenství, jelikož Jeho Moc a Majestát jsou tak Velké. Čím spíše, když vím, že mluvím s těmi, kdo se nevystaví takovému nebezpečí, protože vědí a věří, že Bůh udílí ještě mnohem větší důkazy lásky. A já vím, že ten, kdo tomu neuvěří, to ani na sobě nezakusí;33 On je totiž velmi nakloněn34 tomu, aby se Jeho Dílům nekladly meze, a tak, sestry, ať se to nikdy nestane vám, které Pán nepovede touto cestou.35
5. Nuže, abychom se vrátili k našemu krásnému a skvělému36 hradu, potřebujeme zjistit, jak je možné do něj vstoupit. Zdá se, že říkám pořádný nesmysl; vždyť je-li tímto hradem duše, je jasné, že není proč do něj vstupovat, vždyť je to ona sama; podobně jako by byl nesmysl někomu říkat, aby vstoupil do místnosti, v jejímž nitru se již nachází.
Ovšem je třeba, abyste poznaly, že je velký rozdíl mezi přebýváním a přebýváním; neboť je mnoho duší, které jen krouží kolem hradu – kde se nacházejí ti, kdo jej stráží37 – a kterým nijak nezáleží na tom, aby vstoupily dovnitř, ba ani nevědí, co se nachází na onom tak vzácném místě, ani kdo přebývá uvnitř, ani kolik má místností. Již jste slyšely, že v některých knihách o vnitřní modlitbě38 se radí duši, aby vstoupila do svého nitra; nuže, to je totéž.39
6. Nedávno mi jeden velký vzdělanec řekl, že duše, které nekonají40 modlitbu, jsou jako ochablé nebo ochrnulé tělo, takže i když má nohy a ruce, nemůže je ovládat.41 A takové skutečně jsou, neboť existují duše tak nemocné a navyklé setrvávat jen u vnějších věcí, že na to není lék ani se nezdá, že by vůbec mohly vstoupit do svého nitra. Zvyk je totiž udržuje již takové, že jsou stále ve styku s různou havětí a zvěří, která se nachází kolem hradu, takže je už skoro jako ona, a přestože má tak bohatou přirozenost a může vést rozhovory s nikým menším, než je Samotný Bůh, není zde lék.
A pokud se tyto duše nevynasnaží pochopit a napravit svou velkou bídu, ztuhnou nejspíš jako solné sloupy, protože neobrátily hlavu k sobě samým, tak jako ztuhla Lotova žena, protože se ohlédla. *Gn 19,26*
7. Nakolik tomu totiž osobně dokáži porozumět, vstupní branou do tohoto hradu je modlitba a rozvažování.42 Nemyslím tím spíše modlitbu vnitřní než ústní, vždyť má-li jít o modlitbu, ta se má vždy dít s rozvažováním.43 Neboť takovou modlitbu, která si neuvědomuje, s kým rozmlouvá, a oč Jej žádá, a kým je Ten, kdo žádá, a koho, já modlitbou nenazývám, byť by se přitom rty hýbalo sebevíc. Neboť i kdyby jí44 někdy přece jen byla, a to bez onoho úsilí – ovšem to proto, že je daný člověk vynaložil už jindy – pokud by měl někdo ve zvyku rozmlouvat s Božským Majestátem podobně jako by rozmlouval se svým otrokem, kdy si nehledí toho, zda třeba neříká něco zlého, nýbrž pronáší, co mu přijde na jazyk, nebo co se naučil zpaměti, protože to říkal už víckrát, to za modlitbu nepovažuji, ani kéž Bůh nedopustí, aby ji nějaký křesťan konal tímto způsobem.45 Ovšem mezi vámi, sestry, jak důvěřuji Jeho Majestátu, tomu tak nikdy nebude, a to díky návyku probírat vnitřní záležitosti,46 což je hodně dobré, aby člověk neupadl do podobné zvířeckosti.47
8. Nuže, nemluvme s těmito ochrnulými dušemi, které – pokud zrovna nepřijde Sám Pán, aby jim přikázal, aby se zvedly, jako to učinil tomu, který byl u nádrže třicet48 let, *Jan 5,5* – jsou na tom hodně nešťastně a ve velkém nebezpečí, leč s jinými dušemi, které do hradu nakonec vstoupí. Neboť i kdyby byly velmi ponořené do světa, mají dobré touhy a někdy – byť i jen čas od času – se odporoučejí našemu Pánu a rozvažují, kým jsou, byť ne příliš často. Několikrát za měsíc se modlí, plny tisíce záležitostí, a jejich mysl bývá obvykle u nich, poněvadž jsou k nim připoutány, jelikož kde je jejich poklad, tam směřuje i jejich srdce, *Mt 6,21par* občas se ale ze své iniciativy49 od nich pokoušejí uvolnit. A toto jejich sebepoznání je velká věc, i to, že vidí, jak nejsou s to trefit k bráně. Nakonec do prvních z nízkých místností vstupují. Ovšem, vchází tam s nimi tolik havěti, že jim neumožňují ani to, aby si spatřily krásu hradu, ani aby si odpočinuly. Je už hodně, že vůbec vstoupily.
9. Nejspíš vám připadá, dcery, že je to ode mne nepatřičné, vždyť z Pánovy Dobroty nepatříte ani k těmto duším. Musíte mít ale trpělivost, jinak totiž nebudu schopna vám předat, jak jsem pochopila některé niterné záležitosti modlitby, není-li to takto.50 Ba kéž by se zalíbilo Pánu, abych vystihla alespoň něco, neboť to, co bych chtěla dát na srozuměnou, je hodně nesnadné, chybí-li zkušenost.51 Neboť pokud ta nechybí, hned uvidíte,52 že se není možné nedotknout toho, co – kéž se tak zalíbí Pánu – se přímo nás pro Jeho Milosrdenství netýká.
1 Zřejmě s ohledem na dříve napsanou předmluvu se Terezie dopouští chyby, když nadepisuje capítulo II.
2 Tento název kapitoly, podobně jako i ty následující, které světice napsala původně na dnes ztracené volné listy papíru, byly opsány do kopie díla, jež se nachází v Národní knihovně v Madridu jako Ms. 6.374 (listy 110–112) a jež byla pořízena v Toledu již během Tereziina sepisování originálu, takže obsahuje i řadu rukopisných poznámek světice.
3 Zdá se, že jde stále o 2. června 1577, kdy se psaním knihy začala, jak uvádí v předmluvě, č. 3 (+ pozn. 7).
4 = příkaz představeného (= otec Jeroným Gracián) a zpovědníka (= dr. Alonso Velázquez), aby napsala knihu o vnitřní modlitbě pro mnišky, srov. předmluva,3n (+ pozn. 8).
5 O = se me ofreció; nejedná se o pouhý nápad nebo náhodnou intuici, nýbrž o obraz, příměr, o kterém je světice přesvědčena, že je výsledkem Božího Vnuknutí. Jde o obdobu biblického passivum divinum.
Pochopitelně, že v pozadí přitom může stát i přirozená inspirace „zemí hradů“ (= Kastilie), z níž Terezie pocházela a ve které strávila většinu svého života, jakož i jejího rodného města Ávily, které jako celek působí dojmem jednoho velkého hradu. Někteří se také domnívají, že světice mohla číst nebo přinejmenším slyšet o díle ??? arabského mystika ???, který užívá podobného příměru. Jakkoli je ovšem i tento nejméně pravděpodobný zdroj inspirace možný, je důležité brát vážně skutečnost, že světice sama původ základního symbolu svého díla připisuje Božímu Vnuknutí. Přikláníme se tak k mínění o mystickém původu obrazu, které zastával již Diego de Yepes (srov. BMC 11,490–505)
6 Základním symbolem, od jehož přijetí a pochopení závisí užitek četby celého díla, je následující obraz duše jako hradu.
7 O = considerar nuestra alma como un castillo; jde tedy o více než jen o prostou představu, která může být považována i za poněkud naivní. V pozadí stojí hluboká pravda teologické antropologie o Božské Inhabitaci (přebývání Boha v lidském nitru), srov. navíc biblický verš, na který se vzápětí odvolává.
8 O = aposentos (tedy i „pokojů, místností“).
9 O = moradas. Ze dvou důvodů dáváme přednost výrazu „příbytky“ před dosud užívaným „komnaty“: 1. s ohledem na biblický zdroj, na který zde světice zjevně odkazuje (Jan 14,2) a který bývá do češtiny překládán nejčastěji právě slovem „příbytky“; 2. s ohledem na ideu „přebývání, setrvávání, zdržování se“ (morar), která je ve španělském termínu obsažena (ostatně i v tomto smyslu odpovídající biblické předloze ??monaì??, jež spolu se slovesem menein vyjadřuje v Janově Evangeliu niterné pouto mezi Bohem a člověkem, mezi Kristem a Jeho učedníky, srov. zejména Jan 15,1–15). Upozorňujeme rovněž na skutečnost, že světice užívá tohoto pojmu v množném čísle („příbytky“, nikoli „příbytek“), přinejmenším s naprostou pravidelností, když začíná další část svého pojednání („první příbytky“, „druhé příbytky“, atd.).
10 Jde o biblický citát, který má světice obzvláště ráda, srov. Ž 14,10; Zv 7.
11 O = capacidad; = která se nespokojí s ničím menším, než je Bůh Sám. V pozadí je augustinovská idea homo capax Dei; srov. také KKC 27–30.
12 O (plurál) = nuestros entendimientos (tedy i „naše úsudky“).
13 Ne snad, že by člověk nemohl uvažovat o Bohu, není však s to Jej plně postihnout. Podobně – podle Terezie – i člověk sám, jeho duše, nepřestává být pro nás samotné neproniknutelným tajemstvím, a to právě pro pouto s Bohem, viz následující biblický odkaz světice.
14 Tereziinu pobídku nelze chápat jako výzvu k jisté formě agnosticismu, nýbrž jako velmi praktickou radu nezabíhat v úvahách o duši jako o hradu do příliš detailních představ. Ty totiž od přátelského rozmlouvání s Bohem spíše odvádějí (řadou roztržitostí, jež vyvolávají), než aby mu napomáhaly.
15 O abc: para no ser capaces de entender („abychom nebyly schopny pochopit“); ~ para que apenas podamos („abychom stěží mohly pochopit“); úprava pochází zřejmě až z roku 1580, jelikož toledská kopie má původní variantu.
16 O = bestialidad; = spíše něco jako „obhroublost“, hrubá neznalost; srov. také dále, č. 7, pozn. 46, kde tímto slovem označuje mechanické odříkávání ústních modliteb bez vnitřní účasti.
17 O = en nosotras („v nás“).
18 = ne snad žijeme tělesně, nýbrž věnujeme pozornost výhradně lidským potřebám (jídlo, spánek, oděv, apod.), zatímco péči o duši zanedbáváme.
19 O = a bulto („podle oka, přibližně, ledabyle“); v pozadí je idea zanedbání mnohem větší hodnoty.
20 O (plurál) = almas.
21 O = grosería del engaste; zatímco grosería může znamenat stejně tak lidskou „neomalenost, obhroublost“ (a tedy soustředění se na podřadné hodnoty!), jako neopracovanost jakéhokoli materiálu, engaste představuje buďto neobroušenou perlu nepravidelného tvaru nebo hrubý kov, do něhož se zasazují diamanty nebo jiné vzácné kameny. Světice jistě nechce snižovat význam a důstojnost lidského těla, jen se pozastavuje nad absurditou, s níž je upřednostňujeme před duší, podobně jako by si někdo všímal více kovového základu šperku než jeho drahokamů a zlacení.
22 O = estos cuerpos („tato těla“), podobně jako výše (srov. pozn. 18).
23 Srov. výše, č. 1.
24 = a komu Je snad neudělí.
25 Ptá-li se někdo, jaký má smysl číst pojednání o mystických Milostech, pokud nejsme a nemáme se stát mystiky my sami, zde nachází první Tereziinu odpověď: samotný fakt, že člověk ví o existenci takových Milostí, v něm má probouzet touhu lépe chválit Boha. První důvod k četbě mystických děl je tedy doxologický!
26 = ti, kdo mají podíl na věčné blaženosti, tj. svatí v nebi.
27 O = con unos gusanos tan llenos de mal olor („s červy, tak plnými zápachu“); gusano znamená kromě biblicky zabarveného termínu „červ“ (který je synonymem bezvýznamnosti, nepatrnosti) rovněž „housenku“, která je synonymem ošklivosti a nízkosti. Světice využije tohoto termínu v pátých příbytcích k tomu, aby na symbolu bource morušového představila mystický podíl vyvolených duší na Kristově velikonočním Tajemství, srov. 5H 2.
28 O = bondad tan buena („tak Dobrou Dobrotu“); světice vícekrát ve svých spisech využívá efektu reiterace (opakování slov se stejným základem), aby daný termín zdůraznila.
29 = Svou Slávu a Vznešenost; viz následující věta, kde se světice odvolává na Ježíšovo Slovo: „Nezhřešil on ani jeho rodiče, nýbrž je tomu tak, aby se na něm zjevily Boží Skutky.“
30 O = que a los que no; = kterým je neudílí.
31 Dvě novozákonní postavy (muž a žena!), symboly dokonalého obrácení a hluboké zkušenosti niterného vztahu s Ježíšem, ke kterým se světice v díle opakovaně vrací, srov. 6H 9,10; 7H 1,5; 2,5; 3,9; 4,5 (Pavel) a 6H 7,4; 11,12; 7H 2,7 (Magdaléna).
32 Takto lze velmi výstižně vyjádřit legitimní úctu ke svatým: chválíme Boha, který se oslavil na Svých služebnících.
33 O = no lo verá por experiencia („neuvidí to ze zkušenosti“).
34 O = muy amigo („velmi přátelský“).
35 = ať se vám nikdy nepřihodí, abyste svým pochybováním omezovali Boží Konání. Nepřímo se tím vyjadřuje druhý podstatný důvod k četbě mystických děl, který lze nazvat dispoziční, nakolik nás teoretické poznání mystických Milostí (a Chvála Boha, kterou v nás toto poznání vyvolává, srov. výše, pozn. 25) disponuje k jejich případnému přijetí, pokud nám Je Bůh bude chtít udělit.
36 O = deleitoso (tedy i „nádherný, rozkošný“); jsme přesvědčeni, že zatímco první přívlastek zdůrazňuje nádheru hradu, druhý spíše uspokojení, které člověk při vnímání této jeho krásy zakouší.
37 = prostor mezi vlastními hradbami a podhradím slouží Terezii k vyjádření lidské tělesnosti či, chceme-li, lidskému prožívání navenek.
38 Terezie má na mysli pravděpodobně Třetí duchovní slabikář Francisca z Osuny, Výstup na horu Sión Bernardina z Lareda, a snad i knihy sv. Petra z Alkantary a Barnabáše z Palmy, které sama četla.
39 = o to zde právě jde.
40 O = no tienen („nemají“).
41 Světice měla ovšem toto pojetí o duši bez modlitby rovněž z mystické zkušenosti, srov. Rel 24.
42 O = oración y consideración; vzhledem k tomu, co následuje, první termín zde znamená každou formu modlitby, zatímco druhý jeho uvědomělé uskutečnění.
43 Světice zde reaguje na dobovou polemiku o vhodnosti vnitřní modlitby pro všechny věřící, zvláště pro ženy, a na minimalistické pojetí ústní modlitby, které se spokojovalo s pouhou vnější recitací modlitebních textů, srov. např. D. De Pablo Maroto, Teresa en oración. Historia-experiencia-doctrina, Madrid, 2004, s. 278–342. U samotné světice k tomu viz již CV 22.
44 = skutečnou modlitbou.
45 Smysl výpovědi je následující: občas se může stát, že zrovna nereflektujeme všechny výše zmíněné skutečnosti, a přesto se jedná o modlitbu, pokud si jich jinak člověk běžně hledí (tj. pokud jde o výjimečnou situaci!); pokud by však pro něj mělo být obvyklé, že se vůbec neohlíží na to, s kým a jak hovoří, nebo jen bezmyšlenkovitě odříkává ústní modlitby, pak se nejenže nejedná o modlitbu, ale jde přímo o jednání, které je autentické modlitbě nepřátelské (tj. pokud jde o běžný stav, zaviněný vlastní nedbalostí!).
46 = rozmlouvat o vnitřní modlitbě jak s duchovním vůdcem (případně zpovědníkem), tak s převorkou (případně novicmistrovou).
47 O = bestialidad; srov. již dříve, č. 2, pozn. 16; ~ (otec Gracián mezi řádky): abominación („hanebnost, ohavnost“). K lepšímu pochopení podstaty modlitby, jak ji vyjadřuje v celém tomto č. 7, je užitečné si přečíst paralelní text v CV 22 (jakož i variantu CE 37), kde se světice vyjadřuje v tomtéž duchu.
48 O ~ (otec Gracián mezi řádky): y ocho („a osm“).
49 O = por sí; což ovšem znamená, že si tyto duše jsou vědomy toho, jak jsou oněmi záležitostmi zotročeny a že se to negativně projevuje na jejich modlitbě. Viz ostatně, co uvádí světice hned vzápětí.
50 = řekli bychom: zeširoka, „od Adama“.
51 Srov. také 4H 1,2.5; 6H 6,6.
52 = bude vám hned jasné.
