KARMEL - Hora Matky Boží

Sv. Terezie od Ježíše (1515 - 1582)
 

2. kapitola

Pokračuje v tomtéž. Říká, jaký je rozdíl mezi Duchovním Sjednocením a Duchovním Manželstvím. Objasňuje to s pomocí jemných přirovnání, kterými dává na srozuměnou, jak zde umírá ten motýlek, o kterém byla řeč v pátém příbytku.

1. Nuže, pojďme nyní pojednat o Božském a Duchovním Manželství, i když se tato Velká Milost nejspíše neuskuteční dokonale, dokud žijeme,¹ vždyť pokud bychom se odloučili od Boha, o toto tak Veliké Dobro by se přišlo.²

Když Bůh prokazuje tuto Milost poprvé, chce se Jeho Majestát ukázat duši prostřednictvím představivého vidění Svého Nejsvětějšího Lidství,³ aby to správně pochopila a nezůstala v nevědomosti toho, že přijímá tak Svrchovaný Dar. Jiným osobám to snad bude dáno jiným způsobem, ale této, o které mluvíme,⁴ se zpřítomnil Pán poté, co přijala Eucharistii, v podobě Velkého Jasu a Krásy a Majestátu, jako poté, co byl vzkříšen, a řekl jí, že již nastal čas, aby považovala Jeho Záležitosti za své vlastní, a že On se postará o ty její, jakož i jiná Slova, která jsou určena spíše k tomu, aby se jim naslouchalo, než aby se Je vyslovovalo.⁵

2. Napadne vás, že se nejedná o nic nového, vždyť už i předtím se této duši zpřítomnil Pán tímto způsobem. Tentokrát to ale bylo tak odlišně, že z toho zůstala celá vyvedená z míry a udivená: jednak proto, že k tomuto vidění došlo s velkou silou;⁶ jednak kvůli samotným Slovům, která jí řekl, a také proto, že v nejhlubším nitru duše, kde se jí⁷ zpřítomnil – pokud nešlo zrovna o minulé vidění⁸ – jiná taková neměla.⁹ Vězte totiž, že je velikánský rozdíl mezi všemi předchozími viděními a těmi, k nimž dochází v tomto příbytku. A stejně tak velký je rozdíl mezi Duchovními Zásnubami a Duchovním Manželstvím, jaký je mezi dvěma snoubenci a těmi, kdo se již nemohou jeden od druhého odloučit.¹⁰

3. Již jsem řekla,¹¹ že i když se užívá těchto přirovnání – protože neexistují jiná, k tomu příhodnější – je třeba pochopit, že zde není ani pomyšlení na tělo,¹² jako kdyby v něm duše ani nepřebývala, leč jen na ducha. A u Duchovního Manželství ještě mnohem méně,¹³ protože k tomuto skrytému Sjednocení dochází v nejniternějším středu duše, neboť je to právě tam, kde nejspíš přebývá¹⁴ Sám Bůh. A dle mého názoru zde již není zapotřebí dveří, kterými by se sem vstoupilo.¹⁵ Mám na mysli, že není zapotřebí dveří, neboť u všeho toho, co se řeklo až dosud, se zdá, že se uskutečňuje prostřednictvím smyslů a mohutností,¹⁶ a tak rovněž i toto ukázání se Pánova Lidství by mělo být takové.¹⁷

To, k čemu dochází ve Sjednocení Duchovního Manželství, je však velmi odlišné: Pán se ukazuje v tomto středu duše bez představivého vidění, nýbrž ve vidění intelektuálním, byť ještě jemnějším¹⁸ než k jakému dochází u těch již zmíněných Milostí.¹⁹ Asi tak jako se ukázal apoštolům, aniž vstoupil dveřmi, když jim řekl: Pax vobis.²⁰ *Jan 20,19nn* Jedná se o tak Skryté Tajemství a tak Vznešenou Milost, kterou zde Bůh v jediném okamžiku sdílí duši, a o tak Velikánskou Rozkoš, kterou duše pociťuje, že nevím k čemu to přirovnat. Leč jen říct, že Pán jí chce v oné chvíli ukázat Slávu, která je v Nebi, a to vznešenějším způsobem, než prostřednictvím jakéhokoli vidění nebo duchovního okoušení.

Nelze o tom říct více, než, že – nakolik lze pochopit – duše, či spíše duch této duše, je učiněn Jedno s Bohem, poněvadž i On je Duch. *Jan 4,24a* A že tím Jeho Majestát chtěl ukázat, jakou Lásku k nám chová, když dává na srozuměnou některým osobám, kam až dospívá, abychom chválili Jeho Velikost. Vždyť se chtěl spojit s tvorem takovým způsobem, že podobně jako ti, kdo se již nemohou odloučit,²¹ nechce se od ní²² odloučit ani On.

4. Duchovní Zásnuby jsou odlišné, neboť zde se ještě mnohokrát odloučí, a prosté sjednocení také. Ačkoli totiž sjednocení spočívá ve spojení dvou věcí v jednu, mohou se i tak oddělit a zůstat každá sama o sobě. A tak to také obvykle pozorujeme, že tato Milost Páně záhy pomíjí,²³ a následně duše zůstává bez oné společnosti, myslím tím, že by ji vnímala. U této další Milosti Páně²⁴ tomu tak není.²⁵ Tam totiž duše neustále setrvává se svým Bohem v onom vlastním středu.

Řekněme, že jde o Sjednocení²⁶ jako u dvou voskových svící, které se tak krajně spojily, že celé jejich světlo se stalo jedním, nebo že je tu jen jeden knot a jedno světlo voskovice. Následně je ovšem docela možné oddělit jednu svíci od druhé, a jsou tu opět dvě svíce nebo dvojí knot voskovice.

Zde²⁷ je tomu jako u vody, která padá z nebe do nějaké řeky nebo pramene, kde se všechno stává jedinou vodou, takže se už nemohou oddělit ani vymezit, o jakou vodu se jedná, zda z řeky nebo o tu, jež spadla z nebe. Nebo jako když se nějaký malý potůček²⁸ vlévá do moře, takže již nebude žádná možnost je oddělit. Nebo jako kdyby v jedné místnosti byla dvě okna, kterými dovnitř proniká velké světlo: byť vstupuje rozděleno, uvnitř se stává jediným světlem.

5. Možná je to právě toto, co říká svatý Pavel: „Kdo se opře o Boha a připojí se k Němu, stává se s Ním jedním Duchem;“ *1Kor 6,17* dotýká se tím tohoto Vznešeného Manželství, které předpokládá, že se Jeho Majestát přimknul k duši Sjednocením.²⁹

A říká také: Mihi vivere Christus est, mori lucrum.³⁰ *Flp 1,21* Toto, jak se mi zdá, tu může říci duše, neboť je to tam, kde motýlek³¹ – jak jsme řekly – umírá, a to s velikánskou radostí, protože jeho Životem je již Kristus.

6. A toto se lépe chápe s tím, jak plyne čas, z účinků, protože se z jistých skrytých podnětů³² jasně vnímá, že je to Bůh, kdo dává naší duši život, velmi často tak živých, že o tom nelze v žádném případě pochybovat.³³ Duše je totiž pociťuje velmi zřejmě, jakkoli je člověk neumí vyjádřit, avšak tento pocit je takový,³⁴ že občas vyvolávají lahodná slova, u nichž se zdá, že se nelze ubránit jejich pronesení: Ó, Živote mého života a Pokrme, který mě živíš! A další věci téhož druhu.

Neboť z těchto Božských Prsů, jimiž, jak se zdá, Bůh stále živí duši, tryskají proudy³⁵ mléka, které povzbuzují všechny obyvatele hradu. Takže to vypadá, že Pán chce, aby se do jisté míry těšili z toho mnohého, čím se těší duše,³⁶ a že z oné mohutné řeky, v níž se strávil onen malý pramínek,³⁷ se občas rozlévají vlny oné vody, aby živily ty, kdo mají v tom, co je tělesné, sloužit těmto dvěma zasnoubeným.

A tak jako by výrazně zakusila tuto vodu rovněž osoba, která by o ni byla nedbalá, pokud by ji do ní náhle ponořili, a prostě by to nemohla necítit, stejně tak, ba s ještě větší jistotou se zakoušejí tato působení, o kterých mluvím.

Tak jako by se na nás totiž nemohla vylít velká vlna vody, pokud by tu nebyl nějaký původ – jak jsem právě řekla³⁸ – lze z toho jasně pochopit, že je v nitru Ten, kdo vystřeluje tyto šípy a udílí život tomuto životu, a že je tu slunce, od něhož pochází velké světlo, které se z nitra duše vysílá mohutnostem. Ona – jak už jsem také řekla³⁹ – se z onoho středu nikam nehýbe ani neztrácí pokoj. Neboť tentýž, který udělil apoštolům, když byli pospolu, *Jan 20,19nn* může být udělen i jí.

7. Vzpomněla jsem si, že tento Pozdrav Páně⁴⁰ musel být něčím větším, než co jen zaznívá, a stejně tak i to, když řekl slavné Magdaléně, aby odešla v pokoji.⁴¹ *Lk 7,50* Poněvadž se totiž Pánova Slova v nás stávají skutky, stejným způsobem musela účinkovat v oněch duších, které již byly disponovány, aby se v nich od duše oddělilo vše, co je tělesné, a ona byla zanechána v čirém duchu, a tak se mohla spojit v tomto Nebeském Sjednocení s nestvořeným duchem. Neboť je velmi jisté, že když se vyprazdňujeme ze všeho, co je tvorem, a oprošťujeme se od něho pro Lásku Boží,⁴² Sám Pán ji⁴³ jistě naplňuje Sebou.

A tak, když se jednou náš Pán Ježíš Kristus modlil za Své apoštoly – nevím, kde to je⁴⁴ – prosil, aby byli Jedno s Otcem a s Ním, jako náš Pán Ježíš Kristus je Jedno s Otcem a Otec s Ním. *Jan 17,21* Nevím, jaká Větší Láska může být, než je právě tato! A neopomeňme⁴⁵ sem vstoupit všichni, vždyť takto prosil Jeho Majestát: „Neprosím jen za ně, nýbrž za všechny ty, kteří ve Mě uvěří“, *Jan 17,20* a vzápětí dodává: „Já jsem v nich.“ *Jan 17,23*

8. Ó, chraň mě Bůh, jak pravdivá jsou to Slova! A jak jim rozumí duše, která to v této modlitbě⁴⁶ vidí sama na sobě! A jak bychom tomu rozuměly všechny, kdyby nám v tom nebránila naše vina,⁴⁷ vždyť Slova našeho Krále a Pána Ježíše Krista nemohou selhat! *Lk 21,33* Jelikož však my chybujeme v tom, že se nedisponujeme a neodvádíme ode všeho, co může bránit tomuto světlu, nevidíme se v tomto zrcadle, které nazíráme, a kde je vyryt náš obraz.⁴⁸

9. Nuže, abychom se vrátily k tomu, o čem jsme mluvily,⁴⁹ když Pán uvádí duši do tohoto Svého Příbytku, který je středem samotné duše: tak jak se říká o empirejském Nebi,⁵⁰ kde přebývá náš Pán, že se nepohybuje jako všechny ostatní sféry, i zde to vypadá, že v této duši nejsou žádná hnutí, když sem⁵¹ vstoupí, jak je obvykle mívá v mohutnostech a představivosti, takže by jí uškodila a připravila o její pokoj.

Zdá se, že chci říci, že když duše dospěje až k tomu, aby jí Bůh prokázal tuto Milost, je si jistá svou Spásou a že už znovu neupadne.⁵² To ovšem netvrdím, a naopak všude, kde bych snad pojednávala tímto způsobem,⁵³ že se totiž duše již nachází v jistotě, ať se to chápe jen potud, dokud ji Božský Majestát bude takto držet Svou Rukou a ona Jej proto neurazí.

Jistě vím přinejmenším to, že i když se duše vidí v tomto stavu a trvá to již léta, ona sama se nepovažuje za zajištěnou. Naopak, kráčí s mnohem větší bázní než předtím, aby se uchránila sebemenší urážky Boha, a s tak velkými touhami Mu sloužit, jak bude řečeno dále,⁵⁴ a s obvyklým trápením a zmatkem nad tím, když vidí, jak málo je s to udělat a jak mnoho je přitom povinna,⁵⁵ že to pro ni vůbec není malý kříž, nýbrž pořádné pokání. Vždyť konat pokání je pro tuto duši rozkoší, a to tím větší, čím větší je ono. Opravdové pokání pro ni je, když jí Bůh odebere zdraví (potřebné k tomu, aby je mohla konat) a síly. I když jsem totiž na jiném místě vyjádřila⁵⁶ velké strádání, které jí to působí, zde je ještě mnohem větší, a všechno to nejspíš pochází z kořene, kde je zasazena. Jako totiž strom, který stojí u proudů vod, *Žl 1,3; Iz 44,4; Jer 17,8* je svěžejší a dává více ovoce, je třeba se snad divit touhám, které má tato duše, když je její opravdový⁵⁷ duch učiněn Jedním s Nebeskou Vodou, o které jsme se zmínily?⁵⁸

10. Nuže, abych se vrátila k tomu, o čem jsem mluvila,⁵⁹ ať se to nechápe tak, že se mohutnosti a smysly stále nacházejí v tomto pokoji. Duše ano. Ovšem v ostatních příbytcích nepřestává mít období války a strádání a námah. Jsou však takového druhu, že jí to neodebírá její pokoj a místo.⁶⁰

Tento střed naší duše, nebo tento duch, je záležitost tak nesnadná na vyjádření, ba i na uvěření, že přemýšlím o tom, sestry, zda vám vzhledem k tomu, jak to neumím dát na srozuměnou, nepůsobím poněkud pokušení, abyste nevěřily tomu, co říkám. Říci totiž, že zde jsou strádání a trápení, a zároveň že se duše nachází v pokoji, je velmi nesnadné.⁶¹ Chci vám proto předložit jedno přirovnání nebo spíš rovnou dvě. Kéž se zalíbí Bohu, aby byla taková, že jimi alespoň něco povím. Ale i kdyby se tak nestalo, já vím, že tím, co bylo uvedeno, říkám pravdu.

11. Král přebývá ve svém paláci, a přesto v jeho království probíhá mnoho válek a mnoho bolestných záležitostí. Kvůli tomu však on nepřestává setrvávat na svém místě. Stejně tak zde, i když bude v ostatních příbytcích docházet k mnohému povykování a budou se tam pohybovat jedovaté šelmy,⁶² a je slyšet lomoz, nikdo nevstupuje do onoho posledního.⁶³ To by ji⁶⁴ totiž mohlo přimět odtamtud odejít. Ani věci, které slyší, i když jí působí jisté trápení, přece jen ne do té míry, aby ji zneklidňovaly a připravovaly o pokoj. Neboť vášně jsou již poraženy, takže tam mají strach vstoupit, aby odtamtud pak neodešly ještě podrobenější.

Bolí nás celé tělo:⁶⁵ je-li ovšem hlava zdravá, nebude nás bolet ona jen proto, že nás bolí tělo.

Směji se těmto dvěma přirovnáním, protože mě neuspokojují, ale neznám jiná. Myslete si o tom, co chcete. Je však pravda to, co jsem řekla.