KARMEL - Hora Matky Boží

12. kapitola

Ve které se pojednává o životě a smrti jedné řeholnice, kterou přivedl náš Pán do téhož domu¹ a která se jmenuje Beatrix od Vtělení. Že byla v jejím životě přítomna taková dokonalost a že její smrt byla taková, že je správné, aby se zde připomenula.²

1. Do tohoto kláštera vstoupila jako mniška rovněž jedna dívka, která se jmenovala doňa Beatrix Oñez, vzdálená příbuzná³ doni Casildy. Vstoupila o několik let dříve,⁴ a její duše všechny udivovala, neboť bylo vidět, že v ní Pán rozvíjel velké ctnosti. A mnišky i převorka⁵ tvrdí, že po celou dobu, co tam žila, si u ní nikdy nevšimly něčeho, co by se mohlo považovat za nedokonalost, ani že neviděly, že by se jí kdy změnil výraz tváře,⁶ nýbrž že se skromným veselím, kterým dávala tušit, jakou vnitřní radost zakoušela⁷ její duše: mlčení, které netíží (ačkoli její pohroužení do ticha bylo veliké), bylo takového druhu, že se jí nemohlo vyčítat⁸ jako nějaké podivínství.⁹ Není zjištěno, že by kdy pronesla slovo, za které by měla být napomenuta, ani se u ní nezpozorovala hádavost nebo byť jen jediné sebeomlouvání,¹⁰ i když se převorka, aby ji prozkoušela, uchýlila k tomu, že ji i obvinila z něčeho, co neudělala, jak bývá v těchto domech zvykem, aby se sestry umrtvovaly.¹¹ Nikdy si na nic u žádné sestry nepostěžovala, ani tím, jak se zatvářila nebo co řekla, nikoho neznechutila ve svém úřadu, který právě zastávala, ani neposkytovala žádnou příležitost k tomu, aby se o ní uvažovalo s nějakou dokonalostí,¹² ani se nenacházelo nic, zač by se jí mohl v kapitule vytknout nějaký nedostatek,¹³ neboť věci, které tam na ni zelátorky uváděly, že si jich povšimly, byly naprosto nepatrné. Ve všem, co dělala, byl její soulad, jak uvnitř tak i navenek, opravdu mimořádný. Rodilo se to u ní z toho, že mívala stále na zřeteli věčnost a k čemu nás Bůh stvořil. Stále měla na rtech Chvály Boží a velikánské díkůvzdání. A konečně, ustavičnou modlitbu.¹⁴

2. Co se týče poslušnosti, nikdy se proti ní neprovinila, leč byla připravena s ochotou¹⁵ a dokonalostí a veselím ke všemu, co se jí přikazovalo. Velikánská láska k bližním, takového druhu, že říkávala, že by se kvůli komukoli nechala rozsekat na tisíc kusů výměnou za to, aby nebyly zatraceny jejich duše a radovali se¹⁶ ze svého Bratra Ježíše Krista, neboť takto nazývala našeho Pána.¹⁷ Svá utrpení,¹⁸ která byla velikánská – a to kvůli strašlivým nemocem (jak dále řeknu), a těžkým bolestem – snášela s tak velikánskou rozhodností¹⁹ a uspokojením, jako kdyby se jednalo o velká obdarování a rozkoše. Náš Pán jí k tomu jistě musel udělit ducha,²⁰ neboť bez toho to není možné, vzhledem k tomu, s jakou radostí je nesla.²¹

3. Stalo se, že na onom místě, tj. ve Valladolidu, byli vedeni k upálení jistí lidé kvůli velkým zločinům. Jí muselo být dáno poznání, že nejdou na smrt tak dobře připraveni, jak by měli, a to u ní vyvolalo tak velikánskou sklíčenost, že se s velkým trápením utekla k našemu Pánu a velmi naléhavě Jej prosila o Spásu oněch duší, a výměnou za to, aby si ji zasloužili, nebo snad aby si ona zasloužila toho dosáhnout – poněvadž její slova si nepamatuji přesně – aby na ni dopustil po celý její život všechna strádání a utrpení, která by byla schopna snést. Téže noci jí začaly první horečky a až do chvíle, kdy zemřela, stále trpěla. Oni zemřeli dobře, z čehož se zdá, že Bůh její modlitbu vyslyšel.²²

4. Vytvořil se jí nádor ve střevech, s tak tíživými bolestmi, že bylo opravdu zapotřebí – aby je snášela s trpělivostí – toho, co Bůh vložil do její duše.²³ Tento nádor byl zcela vnitřní, kde lékařské procedury, které na ni uplatňovali, nijak neprospívaly; až do chvíle, kdy se Pánu zalíbilo, aby se otevřel navenek a vyšel hnis, a tak se jí od tohoto neduhu nepatrně ulevilo. Jelikož strádala s tak velikou ochotou,²⁴ nespokojovala se s málem, a tak když o svátku Kříže²⁵ vyslechla kázání, tato touha v ní natolik vzrostla, že – jakmile obřady skončily – s velkým poryvem slz ulehla na své lůžko, a když se jí sestry zeptaly, co se děje,²⁶ odpověděla, aby jí u Boha vyprosily, aby na ni dopustil mnoho strádání, že pak by byla spokojená.²⁷

5. S převorkou probírala všechny své vnitřní záležitosti²⁸ a to jí poskytovalo útěchu. Během celé nemoci nedala nikomu pocítit zármutek²⁹ ani nedělala víc, než co po ní chtěla ošetřovatelka,³⁰ i kdyby se jednalo i jen o to napít se trochu vody. Toužit po utrpeních, bývá u duší, které jsou oddané modlitbě,³¹ velmi obvyklé, ovšem jen pokud je nemají;³² když se však potom v těchto utrpeních skutečně nacházejí, radovat se z toho, že je mohou snášet, nebývá u mnohých zrovna běžné. A tak, když už byla v takové tísni, že trvalo krátce, co ještě žila,³³ a měla velmi prudké bolesti, a jeden nádor, který se jí zevnitř utvořil v krku, takže jí neumožňoval polykat, byly u toho³⁴ některé ze sester, řekla převorce – jelikož ta ji nejspíš utěšovala a povzbuzovala, aby snášela tolikerou bolest – že ji to nijak netrápí, ani že se by s žádnou ze sester, které byly velmi zdravé, neměnila. Měla tolik na zřeteli onoho Pána, pro kterého trpěla, že dělala vše, co mohla, aby se nepřišlo na to, jak moc trpí, a tak, pokud to nebylo zrovna, když ji bolest příliš tísnila, si pramálo stěžovala.

6. Připadalo jí, že na zemi nebyl nikdo ubožejší než ona, a tak, nakolik to jen bylo možné navenek vnímat, její pokora byla veliká. Když se mluvilo o ctnostech jiné osoby, převelice³⁵ se z toho radovala. V záležitostech umrtvování byla radikální.³⁶ S velkou vynalézavostí³⁷ se vyhýbala jakékoli záležitosti, která by jí byla osvěžením, takže pokud ji někdo zrovna velmi bedlivě nepozoroval, nevšiml si toho.³⁸ Zdálo se, jako by ani nežila mezi lidskými tvory – soudě podle toho, jak málo si z čehokoli něco dělala – takže ať na ni přicházely věci jakéhokoli druhu, snášela je vždy s takovým pokojem, že ji mnišky vnímaly jako stále stejnou;³⁹ do té míry, že jí jednou jedna sestra řekla, že vypadá jako jedna z oněch velmi urozených osob,⁴⁰ které – i kdyby umíraly hlady – by to připustily spíše, než aby se o tom dozvěděl někdo zvenčí;⁴¹ sestry totiž nemohly uvěřit, že by se jí nic z toho nedotýkalo, i když ani to nebylo nijak vidět.

7. Všechno, co dělala, ať už šlo o práci nebo úřady, bylo konáno s takovým cílem,⁴² že nepřicházela o zásluhu. A takto to říkávala i sestrám: „Je nedocenitelná i ta nejmenší věc, která se koná, je-li to pro lásku k Bohu; a tak bychom neměly ani mrknout okem, sestry, aniž by to bylo za tímto účelem a aby se Mu to líbilo.“ Nikdy se nepletla do věcí, které neměla na starosti; takže neviděla nedostatky na nikom, leč jen na sobě. Tolik ji stálo pomyšlení, že by se o ní mohlo říci cokoli dobrého, že si dávala pozor, aby to ona o nikom neřekla v jeho přítomnosti a nezpůsobila mu tím totéž trápení. Nikdy neusilovala o útěchu, ani tím, že by se prošla na zahradě, ani prostřednictvím jiné stvořené věci; neboť – jak se vyjádřila – by byla⁴³ neomalenost hledat úlevu od bolestí, které jí dávaly našeho Pána;⁴⁴ a tak nikdy neprosila o nic, leč jen přijímala to, co se jí dávalo; s tím se naprosto spokojovala, že naopak říkávala, že by pro ni byl kříž dopřát si útěchu v něčem, co není Bůh.⁴⁵ Je tomu tak, že když jsem se informovala u těch, které byly z tohoto domu,⁴⁶ nebyla mezi nimi žádná, která by u ní viděla něco, co by působilo jinak než jako projev velmi dokonalé duše.⁴⁷

8. Když tedy nadešel čas, kdy si ji náš Pán chtěl vzít z tohoto života k Sobě, vzrostly její bolesti a neduhy společně natolik, že k ní mnišky častěji chodily, jen aby viděly onu spokojenost, se kterou to snášela, a mohly tak chválit našeho Pána. Zvláště kaplan, který v onom klášteře zpovídá, měl velkou touhu, aby mohl být při její smrti, neboť je to velký Boží služebník;⁴⁸ jelikož to byl totiž on, kdo ji zpovídával, považoval ji za světici. Zlíbilo se Bohu, aby se mu tato touha splnila; ačkoli totiž byla už pomazána,⁴⁹ přece jen byla natolik při vědomí, že ho sestry zavolaly pro případ, že by onoho večera bylo zapotřebí, aby ji smířil⁵⁰ nebo jí pomohl zemřít.⁵¹ Chvíli před devátou, když s ní byly všechny mnišky a on též, zhruba čtvrt hodiny před smrtí jí ustaly veškeré bolesti a ona s velmi velikým pokojem pozvedla oči a po tváři se jí rozlila taková radost, že se zdálo, jako by zářila, a ona sama vypadala, jako by hleděla na něco, co v ní vyvolává velkou radost, neboť právě takto se dvakrát usmála. Duchovní útěcha a radost, která naplnila všechny sestry, jež se tam nacházely, i samotného kněze, byla taková, že nedokáží říci nic jiného, než že se jim zdálo, že jsou v Nebi. A s touto radostí, jak říkám, s očima upřenýma k Nebi, vydechla a zůstala jako anděl; takže můžeme věřit – na základě své víry a jejího života – že ji Bůh uvedl do věčného odpočinutí Odměnou za to, jak mnoho pro Něj toužila vytrpět.

9. Kaplan tvrdí, a takto to řekl mnoha osobám, že v okamžiku pohřbívání jejího těla z něj cítil silnou a velmi líbeznou vůni. Také sakristánka tvrdí, že z celé svíce, která hořela při rozloučení a pohřebních obřadech – nakolik to ona shledala – nic neubylo. Tomu všemu se dá, pro Boží Milosrdenství, věřit. Když jsem tyto věci probírala s jedním jejím zpovědníkem ze Společnosti Ježíšovy,⁵² u něhož se po mnoho let zpovídala a probírala záležitosti své duše, ten mi řekl, že to není příliš, ani že se tomu nediví, protože ví, že se jí náš Pán velmi sdílel.

10. Kéž se zalíbí Jeho Majestátu, mé dcery, abychom si uměly prospět tak dobrou společností jako je tato a mnoho jiných, které nám náš Pán dává v těchto domech.⁵³ Možná, že o nich ještě něco řeknu, aby se je snažily napodobovat ty, které jsou snad poněkud vlažné, a abychom všechny chválily Pána za to, že jeho velikost tak vyzařuje ze slabých ženušek.⁵⁴