Životopis (17)
Sv. Terezie od Ježíše de Los Andes (1900 - 1920)
Juanito, chudé malé dítě
Jednoho dne vyšla Juanita ve spěchu z domu a chtěla na Mši. Přiblížilo se k ní vyhladovělé dítě a poprosilo ji o almužnu; mělo roztrhané šaty a chvělo se zimou. Pozvala je do kuchyně a nabídla mu šálek teplého mléka a velký krajíc chleba s máslem a marmeládou. Potom se k němu posadila a začala se ho vyptávat. Chlapec, kterému bylo asi osm let, sotva mluvil a jako odpověď vykoktat sotva nějaké slovo. Juanita se ho zeptala, kde bydlí, ptala se na jeho rodiče a na to, jak je možné, že se nachází v tak zuboženém stavu. Nic se nedozvěděla. Řekla mu, aby se vrátil v šest odpoledne, protože mu chce pomoci. Věnovala mu své úspory, aby je dal své mamince, a doprovodila ho ke dveřím.
Celý den na to dítě myslela: Co by pro ně mohla udělat? Poznalo Boha? Jsou jeho rodiče katolíci? A vrátí se vůbec?
Po návratu ze školy zjistí, že chlapec už na ni čeká, přestože je teprve pět hodin a deset minut. Ofelie, která jde spolu s Rebekou za ní, ihned pochopí, o co jde. Když chlapec spatří Juanitu, usměje se, šťastná Juanita úsměv opětuje a znovu ho pozve do kuchyně. Vidí, že je bosý. Kde vzít peníze, aby mu mohla koupit boty, když je ekonomická situace rodiny stále špatná?
S maminčiným svolením a v doprovodu Ofelie se odebere do chlapcova domu - je to ponurá, velmi chudá místnost. Chlapcova matka, zaskočená takovou návštěvou, se sotva odvažuje promluvit. Juanita, která je zvyklá na sčítání lidu v Chacabucu, se začíná ptát: "Kolik máte dětí? Co dělá váš muž? Přijaly děti svátosti?"
Muž je opilec, starší děti ji opustily a malý chlapec pokřtěn nebyl.
Juanita si promluví s knězem své farnosti. Dítě bude pokřtěno jménem Juan a ona bude jeho kmotrou - je to první odpovědnost, kterou na sebe bere. Sourozenci Fernándezovi mu hned začnou říkat Juanito a darjí mu oblečení, které Juanita upraví podle jeho míry. Problémem jsou však boty! Boty Lucha a Miguela jsou příliš velké a Ignaciovy zase příliš malé. A Juanita boty pro chlapce potřebuje... Její hodinky - to by mohlo být řešení! Doma přece slyší kostelní zvony a také v koleji se výuka řídí podle zvuku zvonů.
V neděli se u nich doma shromáždí různí lidé. Juanita toho využije na tombolu s pěknými švýcarskými hodinkami, které nosí od dvanácti let. Její matka jí nebrání, dokonce je nápadem nadšená. Všichni se tomboly účastní. Juanita připravila čísla a prodá je za skromnou sumu peněz. Zůstane tedy bez hodinek, ale její chráněnec bude mít boty!
Od nynějška používá to, co dostává od svých příbuzných, na Juanitovy potřeby. "Viděla v něm všechny chudé děti světa," dosvědčují sourozenci.
Juanito nemůže dál zůstat s rodiči, protože jsou pro něj špatným příkladem. Proto ho Juanita zavede k jedné paní, které často pomáhá její maminka. Chlapec denně dochází na oběd do rodiny Fernándezových a Juanita, když si toho nikdo nevšimne, mu schová svůj zákusek, aby co nejdříve nabral sílu.
Není to první dítě, kterému v Santiagu pomohla. Když jí bylo třináct let, přivedla jednou domů dítě, které se opařilo. K úžasu služek ho svlékla a vykoupala ve vodě s olejem a sodou - díky její péči se poranění zahojilo.
Nyní už Juanita vyrostla, brzy jí bude patnáct let a chce vyléčit Juanitovo tělo i duši. Její štědrost vůči němu nezná hranic. Připravuje ho k prvnímu Svatému Přijímání, k biřmování a přijetí Eucharistie. Věnuje se mu i o víkendech a často se musí vzdát společnosti kamarádek. Posílá ho do školy, pomáhá mu ve studiu a seznamuje ho s Evangeliem. Pro lásku k Bohu mu obětuje všechno.
