KARMEL - Hora Matky Boží

Marie Dulcissima (Helena Jana) Hoffmann (1910 - 1936)

Dvě dívky, které se nikdy nepotkaly, a přece se spřátelily na celý život. Znaly se výborně, ačkoliv Terezička zemřela třináct let předtím, než se Helenka narodila. Jak je to možné? Ve světě víry je možné všechno. 

„Bože, co to ona vyvádí?“ chytali se lidé za hlavu. Bylo to v době papežské audience. Uprostřed těch, kteří čekali na papeže, byla také čtrnáctiletá Terezka Martin. Nikdo nevěděl, že pod jejími bohatými vlasy kolotalo jedno přání: stát se co nejdříve karmelitkou. Byla však příliš mladá a církevní předpisy byly neoblomné. Terezka dostala šílený nápad: pojede do Říma a vyprosí si u samotného Svatého otce povolení vstoupit na Karmel. Papež právě přicházel, když k překvapení všech před ním Terezka padla na kolena a s pláčem ho začala prosit. Papež byl velice dojat. Plačící dívku odvedla od jeho nohou papežská stráž. „Bože, co to ona vyvádí?“ divili se lidé, když si všimli malé Helenky, která zanechala na kazatelně připínáček. Do kostela ve Svatochlovicích přijel misionář. Hřímal z kazatelny, ale jak se opřel dlaní, náhle se ztišil. Shromáždění si oddechli. „Kdo to udělal?“ zjišťoval farář. „To jsem byla já!“ zavolala malá dívenka. Aha, Helenka Hoffmanová, to jsem si mohl myslet. „A proč jsi to udělala?“ „Protože to není pěkné tak křičet tam, kde bydlí Pán Ježíš. Náš kněz tak nekřičí.“ Terezka a Helenka – dvě neobvyklé rostlinky – vyrostly obě ve světice. 

Jak to ona dělá? 
Kdysi našla Helenka na svatochlovickém poli medailku. Usmívala se z ní na ni tvář nějaké světice. „To je Terezička z Lisieux,“ vysvětlili jí příbuzní. Dívenky se spřátelily. Helence se často zdálo o Terezce. Je třeba posvěcovat Bohu každou situaci a darovat Bohu malá gesta, situace, modlitby – šeptala jí Terezka do ucha. Když se Helenka rozhodla, že vstoupí do Kongregace sester Panny Marie Neposkvrněné, znovu se jí zdálo o Terezičce. Tentokrát spolu pracovaly na poli. Těžkou práci dělala Helenka a Terezička zalévala a plela. Zajímavé je, že obě se zcela obětovaly Bohu v patnácti letech. V březnu 1928 překročila Helenka práh kláštera a přijala jméno Dulcissima. Tehdy se u ní všechno změnilo. Stále častěji začala churavět. Cítila, že Ježíš ji vyzývá k oběti. Neodřekla mu ji. Velice trpěla, ale nestěžovala si. Na její tváři se často objevoval úsměv. Jak to ona dělá? – divily se sestry, když viděly, že Dulcissima trpí strašnými bolestmi hlavy a ochrnutím, někdy i ztrátou vědomí. Viděly, že nejvíce trpí v pátek. Mladá řeholnice se vždy spojovala s Ježíšovou Obětí, pociťovala bolest v dlaních, na nohou a v boku. Byla to stigmata, znaky Kristova Umučení. Dulcissima si však vyprosila, aby ty rány nebyly viditelné. Lidé se i tak domysleli, že usmívající se řeholnice má v sobě nějaké tajemství, které není z tohoto světa. 

Oko za oko 
Dokud mohla, často navštěvovala nemocné. Lidé z Březí nad Odrou, kde bydlela, věděli, že se na ni mohou spolehnout. Když ochrnula a nemohla už chodit, houfně ji navštěvovali v klášteře. Nikdo neodešel s prázdnou. Jedni obdrželi zdraví, jiní duchovní pomoc. To je světice – šeptalo se nad Odrou. Lidé o tom byli přesvědčeni. Když předpověděla, že vypukne druhá světová válka, ale nikdo v Březí tím neutrpí, věřili jí. Přežili. Předpověděla hlad, potvrdilo se to. Mnozí jí vděčí za uzdravení. Jednou bratři Jan a Kazimír Darovští onemocněli spálou. To byla v té době velmi nebezpečná choroba. Jan ztratil zrak i sluch. Lékaři byli zcela bezradní. Jednoho dne se jejich matka podívala z okna a viděla, jak kolem prochází Dulcissima. „Nebojte se, jde Dulcissima, ona vás uzdraví.“ Řeholnice přitiskla chlapce k sobě, pohladila ho a pak vzdychla: „Můj Bože, obětovala bych ti svůj zrak, jen aby Jan zase mohl vidět.“ Chlapec získal zrak i sluch a řeholnice v tom okamžiku oslepla. 

Déšť růží 
18. května 1936 začaly ráno v klášteře zvonit zvony. „Dulcissima zemřela,“ šlo od úst k ústům. Měla teprve dvacet šest let! Co ona všechno vytrpěla! A nikdy si nestěžovala! A jak je krásná, tak tichá a klidná jako před nemocí. Skutečně, tvář mladé řeholnice zkrásněla. Neměla žádné stopy otoků. Celá kaple tonula v květech. Zavládla všeobecná nálada pokoje. „Zemřela světice, proč bychom měli truchlit?“ vysvětloval farář. Pohřeb Dulcissimy byl velice ... nepohřební. Rakev obklopovaly bíle oděné děti, bylo to v době, kdy přistoupily k prvnímu Svatému Přijímání. Kolem byla všude májová zeleň, květy byly všude, i na hlavách dívek. Helenka – Dulcissima se i po smrti podobala své duchovní přítelkyni. Když zesnula Terezička z Lisieux, karmelitky zpozorovaly, že její tvář, která byla před chvílí zkřivená krutou bolestí, se zcela rozjasnila. Známky nemoci zmizely. Terezka slíbila, že po smrti sešle na svět déšť růží. Teď je jistě sypou na zem spolu s Helenkou. 

Sestra Immaculata Adamska o duchovním životě Dulcissimy 
Po svých Zásnubách s Kristem byla tato duše, plná velkých tužeb, ponořena do mystické noci. Cítila se osamocena a zatracena. Ve svých snech se však setkávala s Terezičkou z Lisieux, která se stala jejím duchovním vůdcem. Od ní se dovídala budoucí události. Terezička jí určovala každodenní úmysly a vyzývala ji k modlitbám a obětem za Svatého otce, Církev, kněze, řeholníky a především za hynoucí duše. Nemoc sestry Dulcissimy vypadala velice tajemně. Časem sílila, časem polevovala a budila u spolusester velké znepokojení. Diagnózy si často protiřečily. Jednou ji pokládali za beznadějný případ a odmítali ji léčit, jindy v ní viděli simulantku a hysterku. Tento spojený kříž nemoci a podezřívání jako by ji přerostl. Došlo až k tomu, že při jedné návštěvě své matky utekla s ní z kláštera domů. Ale ani tam nedoznala ani fyzické, ani psychické úlevy. Naopak, duchovní temnoty ještě více zesílily a bylo nutné ji co nejrychleji dopravit zpět do kláštera. Sestry Neposkvrněného Početí její „útěk“ omluvily její těžkou chorobou a přidělily jí trvalou ošetřovatelku v osobě sestry Lazarie. Ta se stala diskrétním svědkem jejích mystických zážitků a zvláště její křížové cesty. Nemoc se stala pro sestru Dulcissimu výzvou k apoštolátu utrpení a lásky. Projevovala navenek obdivuhodnou radost, protože pochopila, že láska a radost jsou u Boha totožné s utrpením, neboť Bůh trpěl z přemíry Lásky. On Jediný skutečně ví, co je to peklo, a proto trpí kvůli těm, kteří hynou. Spolu s Marií ve Jménu Církve oslavovala Nesmírné a stále Odpouštějící Ježíšovo Milosrdenství. Celým srdcem toužila přinášet zadostučinění Jeho Bezbranné Lásce. O Nesmírnosti Božího Utrpení rozjímala v Ukřižovaném Ježíši, kterému se chtěla připodobnit. V mystickém prožívání Kalvárie viděla, jak Ho přibíjejí na Kříž, sama se na Něho kladla a podávala své ruce neviditelným Hřebům. V roce 1933 ji přeložili do Březí. Tam se její zdravotní stav natolik zlepšil, že mohla snášet své obtíže i mimo lůžko a vykonávala drobné domácí práce. Každý krok jí působil velké obtíže a někdy nebyla schopná domluvit se se svým okolím slovy, ale pouze posuňky. Její modlitba byla nesmírně účinná. Sestry ji požádaly, aby se modlila a obětovala na úmysl, aby Řím přijal a schválil řeholi kongregace Neposkvrněného Početí. Spolu s modlitbou obětovala i svůj zrak. Oběť byla přijata a nemožné se stalo skutkem: kongregace a její řehole byly potvrzeny. Rok 1935 byl pro sestru Dulcissimu rokem konečného spojení s Kristem ve věčných slibech. Její úplné sebeodevzdání odměnil Bůh charizmatem neviditelných stigmat na rukou a na nohou, později i na srdci. Tuto Milost jí předpověděla Terezie z Lisieux, která také slíbila, že jí bude pomáhat při nesení kříže. Své věčné sliby složila na Zelený čtvrtek 1935. Rok 1936 jí přinesl úlevu ve fyzickém utrpení, ale prohloubil její duchovní strádání. Trpěla tím, že viděla, jak se duše vzdalují do Boha, viděla Bolest Jeho Srdce, pochopila nutnost Božího Zásahu válečným utrpením. Tehdy pochopila plně své poslání: měla se stát obětí Boží Milosrdné Lásky, aby vynahrazovala Jeho Odvrženou Lásku a zjednala duším záchranu. Vědoma si tohoto poslání, vystoupila s Ním na svou osobní Kalvárii, aby s Ním prožívala Výkupné Utrpení. Od těchto svých posledních Velikonoc čekala na chvíli, kdy si ji Zmrtvýchvstalý vezme k Sobě. Udělal to, když 18. května zvaly zvony k modlitbě Anděl Páně. Sestra Dulcissima milovala společně Boha i lidi Božsko-lidským způsobem a říkala tomu výstižně „neobvyklost v obvyklosti“. Měla s Pánem smlouvu Kříže v Milostném Sňatku s Ukřižovanou Láskou, jejíž síla se přetvářela v zrno, které odumírá v půdě pokoření. Touha po záchraně duší a světa se u Dulcissimy prohlubovala každý rok. V prorockém vidění viděla blížící se světovou válečnou katastrofu. Předpovídala rovněž pronásledování Církve. Oplakávala vlastní i cizí hříchy. Každou slzu svěřovala Panně Marii, aby ji spojila s Výkupnou Mukou Svého Syna za záchranu světa. Když se její utrpení zmenšovalo, prosila o nové. Při plné zralosti a duchovním pocitu odpovědnosti za duše se stávala stále více maličkou, které je dáno poznávat Tajemství Božího Království, protože do Něho patří. Její mystický a asketický život byl zakotven ve Mši Svaté a Svatém Přijímání. Mariánská úcta Dulcissimy se neodchylovala od těch nejtradičnějších forem, ale starým obsahům lidové zbožnosti dodávala ráz vlastní osobnosti a takový žár srdce, že se stávala neobyčejnou. Uctívala zvláště Pannu Marii Bolestnou. V Růženci a Křížové Cestě se učila jako Maria „rozvažovat ve svém srdci“. Ani si plně neuvědomovala, jak Velkou Milostí ji Bůh obdařil, když jí dovolil tak těsné spojení s Pannou Marií. Hrob sestry Dulcissimy se stal od samého začátku místem spontánního kultu. „Stále jsme tam musely dodávat hlínu,“ smějí se sestry kongregace Neposkvrněné. Lidé si ji odnášeli, protože byli přesvědčeni o jejích zvláštních vlastnostech. Když rukovali mladíci v roce 1939, matky jim dávaly váček s touto půdou. Sestra Gertruda Twardowska byla svědkem zvláštní události, když krátce po skončení války navštívila klášter: „Sestra Lazarie, která bývala ošetřovatelkou Dulcissimy, měla dát najíst 15 novickám, ale v klášteře nebylo už nic k jídlu. V zoufalství zvolala: »Dulcissimo, ty jsi slíbila, že se o nás budeš starat, a já nemám co dát dětem k jídlu!« V tu chvíli někdo zazvonil. Šla jsem otevřít a u brány stál elegantní pán s několika velkými bochníky chleba. »Měl jsem to sem dodat,« řekl. Vzala jsem ty chleby a běžela k sestře. Rozhlížely jsme se hned z balkonu, ale nikoho jsme neviděly. Jako by se propadl do země.“ Na klášterní verandě sedí stařičká sestra a dívá se na mě přívětivým zrakem. „To je sestra Dulcissima,“ představila mi ji jedna řeholnice. „Dostala jméno služebnice Boží po její smrti,“ vysvětlila mi, když viděla můj údiv. Přisedla jsem k ní a zeptala se, jak se to stalo, že toto jméno připadlo právě jí. „Velice jsem chtěla mít toto jméno. Několikrát jsem viděla sestru Dulcissimu, ještě než jsem vstoupila do kláštera. Ale když jsem tu přišla, ona již nežila, všechny sestry však o ní vyprávěly, že to byla svatá řeholnice. Modlila jsem se tedy, abych dostala její jméno, až se mě představená zeptala: »Co ty tak vysedáváš v kapli?« Neřekla jsem jí, za co se modlím. Před obláčkou přišla matka hlavní představená. »Jaké jméno chceš přijmout?« zeptala se mě. Řekla jsem, aby mi je vybrala ona, protože pak budu vědět, že je to Vůle Boží. A ona řekla: »Dulcissima.« Pro mne to byl zázrak. Když se o tom dověděla sestra Lazarie, vzala mě stranou a řekla: »Víš, čeká na tebe mnoho!“« „A bylo tomu tak?“ zeptala jsem se. „Bylo,“ ale podrobnosti neuvedla. „Když je těžko, vždy řeknu: – Dulcissimo, proč na mě zapomínáš? – A ona pomůže,“ odpovídá celá vzrušená.