KARMEL - Hora Matky Boží

Sv. Terezie od Ježíše (1515 - 1582)
 

ŠESTÉ PŘÍBYTKY

1. kapitola

Pojednává o tom, že spolu s tím, jak Pán začíná udílet větší Milosti, se objevují rovněž velká strádání. Některá z nich popisuje a uvádí, jak se v nich mají chovat ti, kdo se už nacházejí v tomto příbytku. Je užitečná zejména pro toho, kdo jimi prochází uvnitř.¹

1. Nuže, pojďme s Přízní Ducha Svatého mluvit o šestých příbytcích, kde je již duše zraněna Láskou Snoubence² a snaží se věnovat více prostoru tomu, aby byla sama a zbavovala se všeho, čeho může – ve shodě se svým stavem³ – a co by ji mohlo v této samotě rušit. Ono setkání⁴ je do duše natolik vyryto, že veškerou její touhou je moci se z něj znovu těšit.

Už jsem řekla, že při této modlitbě se nic nevidí,⁵ o čem by se dalo říci, že je to možné vidět, ani s přispěním obrazivosti; mluvím o setkání⁶ s ohledem na přirovnání, jehož jsem použila.⁷ Duše se již jednoznačně rozhodla, že si nevezme jiného snoubence; ovšem Snoubenec se neohlíží na velké touhy, které má, aby se už uskutečnilo zasnoubení, poněvadž chce, aby po tom toužila ještě víc a aby ji to něco také stálo, vždyť se jedná o největší z Dober.⁸ A i když toto všechno je pořád málo, aby se došlo k tak velikánskému zisku,⁹ osobně vás ujišťuji, dcery, že i tak nepřestává být potřebné, aby o tom duše měla nějaký doklad a známku¹⁰ a obstála. Ó, chraň mě Bůh, a jaká to vnitřní i vnější strádání musí duše snést, než vstoupí do sedmého¹¹ příbytku!

2. Samozřejmě, že nad tím někdy uvažuji a obávám se přitom, že kdyby to ony duše věděly předem,¹² pro jejich přirozenou slabost by bylo velmi nesnadné se odhodlat to snést a¹³ také odhodlat se tím projít, byť by se jí¹⁴ zpřítomňovala sebelepší dobra. Ledaže by duše dospěla až do sedmého příbytku, neboť tam se už člověk ničeho neobává, takže není nic, do čeho by se velmi odhodlaně¹⁵ nevrhla, aby tím prošla kvůli Bohu.¹⁶ A příčinou toho je, že je natolik a takřka stále spojena s Jeho Majestátem, že jí z toho¹⁷ vzchází veškerá síla.

Domnívám se, že bude dobře, když vám povyprávím o některých z těch utrpení, o nichž vím, že jimi s jistotou procházejí. Třeba nebudou touto cestou vedeny všechny duše, i když hodně pochybuji, že by žily uchráněny pozemských strádání – ať už toho nebo onoho druhu – duše, které se čas od času tak opravdově těší z Nebeských Záležitostí.

3. A i když jsem o tom sama od sebe pojednat nezamýšlela, pomyslela jsem si posléze, že nějaké té duši, která se v tom rozpozná,¹⁸ bude velkou útěchou vědět, co se odehrává v oněch duších, kterým Bůh prokazuje Milosti tohoto druhu. Vždyť tehdy se opravdu zdá, že je všechno ztraceno. Neproberu je¹⁹ po pořádku, jak k nim dochází, nýbrž jak se mi vybaví v paměti.

A ráda bych začala od těch nejmenších, jako například pokřikování osob, s nimiž se stýká – ba i těch, s nimiž se nestýká a u nichž by ji v životě nenapadlo, že by se na ni vůbec mohly rozpomenout – že ze sebe dělá svatou,²⁰ že zachází do krajností, aby oklamala svět a z ostatních dělala ubohé,²¹ ačkoli jsou mnohem lepšími křesťany a to bez oněch obřadností (a přitom je třeba si povšimnout, že tu žádná není, leč jen snaha o poctivé zachovávání povinností svého stavu). Ti, které považovala za přátele, se od ní odtahují, ba stávají se těmi, kdo si ji berou do úst nejvíc²² a od nich to duši bolí nejvíc. Že prý je ona duše zbloudilá a notně oklamaná, že jde o záležitosti Démona, že bude jistě jako tamta a ještě jiná osoba, které zbloudily. A že je příležitostí k úpadku ctnosti, že oklamala zpovědníky – a že je třeba za nimi jít a říct jim to – s uvedením příkladů, co se přihodilo některým lidem, kteří touto cestou²³ zbloudili. Prostě, tisíce druhů posměšků a řečí jako jsou tyto.

4. Vím o jedné osobě,²⁴ která měla pořádný strach z toho, že se nakonec nenajde ani kdo by ji vyzpovídal, vzhledem k tomu všemu, co se dělo. A jakkoli toho bylo mnoho, není důvod, abych se u toho pozastavovala. A nejhorší na tom je, že ty záležitosti jen tak nepomíjejí, leč táhnou se po celý život, a jedni druhé upozorňují na to, aby se vyhýbali kontaktu s podobnými osobami.

Namítnete mi, že se jistě najde i někdo, kdo o ní bude mluvit dobře. Ó, dcery, jak málo je ve skutečnosti těch, kdo věří onomu Dobru,²⁵ ve srovnání s těmi mnoha, kdo ji odsuzují! Jak mnohem větší je ovšem jiné trápení než tyto řeči!²⁶ Vždyť duše sama jasně vidí, že má-li nějaké Dobro, bylo jí dáno od Boha, a proto není nikterak její vlastní, jelikož ještě nedávno viděla, jak velmi je ubohá a v zajetí velkých hříchů. Jsou to pro ni nesnesitelná muka – alespoň zpočátku, poněvadž později už ne tolik – a to z několika důvodů:

Za prvé proto, že jí zkušenost umožňuje zřetelně vidět, že lidé stejně tak snadno mluví o druhých dobře i zle, a tak si už dál nevšímá ani jednoho ani druhého.²⁷

Za druhé proto, že jí Bůh dal více Světla ohledně toho, že nic dobrého není tak doopravdy její vlastní, nýbrž je jí to darováno Jeho Majestátem. A tak, jako by to viděla u někoho jiného,²⁸ zapomíná, že má na tom snad nějaký podíl, a vede ji to ke chválení Boha.

Za třetí, pokud snad zjistila, že některým duším prospělo, když viděly Milosti, jež jí Bůh udílí, bere to prostě tak, že Jeho Majestát si použil tohoto prostředku, aby ji ostatní považovali za dobrou, i když taková není, aby jim z toho vzešlo dobro.

Za čtvrté proto, že si již více hledí Cti a Slávy Boží než té své, a tak se zbavuje jednoho pokušení, k němuž docházívá v začátcích,²⁹ kdy by jí ony chvály byly nejspíš ke zkáze, jak to viděla u některých osob. A pramálo si dělá z toho, když je potupena, jen aby výměnou za to byl Bůh přinejmenším jednou chválen jejím prostřednictvím. Pak ať si přijde, co chce.³⁰

5. Tyto a jiné důvody konejší mnohé trápení, které jí působí tyto chvály, i když takřka vždy se ještě nějaké³¹ pociťuje, pokud ovšem nejde o situaci, kdy je člověk víceméně nevnímá. Ale nesrovnatelně větší je její strádání, když vidí, že je veřejně a přitom bezdůvodně považována za dobrou, než to, které jí mohou způsobit řeči.³² A když už si příliš nedělá z tohoto,³³ ještě mnohem méně si dělá z onoho,³⁴ spíše se z toho těší, a připadá jí to jako velmi líbezná hudba.

Toto je velká pravda a spíše to duši posiluje, než aby ji to děsilo, protože ji zkušenost už poučila o velkém zisku, který jí touto cestou vzchází. A zdá se jí, že neurážejí Boha ti, kdo ji pronásledují, naopak, že to dopouští Jeho Majestát k jejímu velkému zisku. A poněvadž to pociťuje zřetelně, získává k nim velmi mimořádnou a něžnou lásku, takže jí připadá, že tito lidé jsou k ní přátelštější a dávají jí možnost získat více, než ti, kdo o ní mluví dobře.

6. Pán obvykle dává³⁵ také velikánské nemoci. Toto je ještě mnohem větší strádání, zvláště když jsou bolesti ostré, neboť ty, jsou-li opravdu drsné, mi připadají jako to největší strádání, které lze na zemi mít – myslím tím vnější³⁶ – i kdyby vnikaly dovnitř, seč by chtěly.³⁷ Pokud jde ale o velmi drsné bolesti, jak říkám. Poněvadž tehdy se rozkládá nitro i vnějšek takovým způsobem, že duše je tak sklíčená, že neví, co si se sebou počít, a s velkou chutí by spíše ochotně snesla jakékoli mučednictví než tyto bolesti. I když do tak extrémní krajnosti netrvají dlouho (vždyť Bůh nakonec nedopouští víc, než co se dá snést, a nejprve Jeho Majestát daruje trpělivost), jiné ovšem, a to i velké trvají poměrně běžně, a to choroby nejrůznějších druhů.

7. Znám jednu osobu,³⁸ která od chvíle, kdy jí Pán začal prokazovat tuto Milost, jež byla uvedena³⁹ – je to již čtyřicet let⁴⁰ – nemůže ve shodě s pravdou říci, že by jediný den byla bez bolestí a jiných druhů utrpení. Myslím tím, co se týče tělesného zdraví, aniž bych se šířila ohledně jiných velkých strádání.⁴¹ Je pravda, že byla velmi ubohá, a kvůli peklu, které si zasluhovala,⁴² jí to všechno připadá málo. Ostatní duše, které našeho Pána neurazily až tolik, On snad povede jinou cestou. Já osobně bych si ale vždy volila cestu utrpení, byť jen proto, abych napodobovala našeho Pána Ježíše Krista, a to i kdybych z toho neměla mít další zvláštní zisk, ačkoli jich je vždy mnoho.

Ó, nuže, pojednáme-li pak o vnitřních strádáních, ta druhá⁴³ se budou jevit náhle jako nepatrná, pokud by se je⁴⁴ ovšem podařilo vyjádřit, poněvadž je nemožné dát na srozuměnou, jakým způsobem k nim dochází.

8. Začněme od trýzně, jakou je narazit na zpovědníka tak opatrného⁴⁵ a málo zkušeného, že není věc, kterou by považoval za jistou. Všeho se obává, všechno zpochybňuje, jakmile jen vidí věci trochu neobvyklé, zvláště pak, vidí-li u duše, která je má, nějakou tu nedokonalost. (Zdá se jim⁴⁶ totiž, že ti, kterým Bůh udílí tyto Milosti, musejí být rovnou andělé, ale to je nemožné, dokud přebývají v tomto těle.)⁴⁷ Hned je tedy vše odsouzeno a připsáno Démonu nebo melancholii.⁴⁸ A té je svět tolik plný, že se tomu ani nedivím.⁴⁹ Neboť je jí nyní na světě tolik a Démon sám touto cestou páchá tolik zla, že je naprosto oprávněné, že se toho zpovědníci obávají a zkoumají to. Ovšem ubohá duše, která je kvůli tomu plná téže obavy, a jde ke zpovědníku jen jako k soudci⁵⁰ a ten ji pak opravdu odsoudí, se nemůže vyhnout tomu, aby to v ní zároveň nevyvolalo tak velkou trýzeň a tolik zmatku, že pochopí, o jak velké strádání se jedná, jen ten, kdo si tím prošel.

Neboť toto je další z velkých strádání, která tyto duše snášejí, zvláště pokud byly dříve opravdu ubohé: domnívají se totiž, že pro jejich hříchy Bůh dopustil, aby byly oklamány. A i když ve chvíli, kdy jim Jeho Majestát prokazuje Milost, jsou si tím jisté a nemohou uvěřit, že by se jednalo o jiného ducha než Božího,⁵¹ jelikož jde o záležitost, která záhy pomíjí, zatímco⁵² vzpomínka na hříchy trvá stále a člověk u sebe vidí chyby – poněvadž ty nikdy nechybějí – vzápětí se dostavuje tato trýzeň.⁵³ Pokud ji zpovědník ujistí, uklidní se, i když později se pochybnost vrací. Pokud ji ale „podpoří“ jen větším strachem,⁵⁴ jde o takřka nesnesitelnou věc. Zvláště když hned po nich⁵⁵ přicházejí vyprahlosti, takže se zdá, jako by se duše na Boha nikdy ani nerozpomenula, ani že by se měla kdy rozpomenout. A připadá jí, že když slyší mluvit o Jeho Majestátu, je to jako by šlo o nějakou osobu, o které jen slyšela mluvit zpovzdálí.

9. To všechno ještě nic není, kdyby se to nepřekrývalo ještě domněnkou, že neumí zpovědníky správně informovat a že je tak oklamala. A i když se ve skutečnosti domnívá a opravdu také vidí, že není ani jediné první hnutí, které by jim nesdělila,⁵⁶ nijak jí to neprospívá, neboť rozum je natolik v temnotách, že není schopen vidět pravdu, leč jen věřit tomu, co mu obrazivost předkládá. Tehdy je to totiž ona, kdo je paní, a stejně tak i nesmysly, které jí chce předkládat Démon, jemuž náš Pán nejspíš dává svolení, aby ji zkoušel, a to dokonce do té míry, aby jí dával na srozuměnou, že je Bohem zavržená.⁵⁷ Je totiž mnoho věcí, které proti ní bojují v oné vnitřní tísni tak citelným a nesnesitelným způsobem, že osobně nevím, k čemu by se to dalo přirovnat, leč jen k těm, kdo trpí v pekle, neboť v této bouři se nepřipouští žádná útěcha.

Chtějí-li⁵⁸ ji nalézt u zpovědníka, zdá se, že k němu hned přispěchali Démoni, aby ji on trýznil ještě víc. A tak když jeden zpovědník rozmlouval s jednou takovou duší, která se nacházela v této trýzni, poté, co se to přihodilo⁵⁹ (a tato tíseň se jeví jako opravdu nebezpečná, jelikož přichází z tolika stran najednou), říkal jí, aby jej pokaždé upozornila, když na tom bude takto. A přesto pak byl jen o to horší,⁶⁰ až konečně pochopil, že už to nemá ve svých rukou.⁶¹

Nuže, chce-li si člověk vzít nějakou knihu v rodném jazyce, i osobě, která uměla dobře číst, se stávalo, že z ní ničemu nerozuměla, jako by neznala ani jedno písmeno, protože toho rozum nebyl schopen.⁶²

10. Nakonec, je vidět, že v této bouři není žádný lék, leč jen vyčkávat na Milosrdenství Boha, který náhle, jediným svým slovem nebo jedinou situací, která nastala jakoby náhodou, to všechno odnímá tak náhle, že se zdá, jakoby v oné duši nikdy nebyl ani mráček, s ohledem na to, jak je plná slunce a mnohem většího množství útěch. A jako ten, kdo unikl z nebezpečné bitvy poté, co dobyl vítězství, nepřestává chválit našeho Pána, který to byl, kdo o vítězství zápasil. Duše totiž jasně poznává, že to nebyla ona, kdo zápasil, vždyť veškeré zbraně, kterými se mohla bránit, se jí zdá, že vidí v rukou svého protivníka. A tak jasně poznává svou bídu a to maličko,⁶³ co zmůžeme sami ze sebe, pokud nás opustí Pán.⁶⁴

11. Zdá se, že k tomu, aby to pochopila, už nemá zapotřebí rozvažování, neboť zkušenost, že si tím prošla, kdy se viděla zcela zneschopněna, jí pomohla pochopit naši nicotnost, a jak ubozí to jsme.⁶⁵ Vždyť Milost – i když jistě není bez Ní, poněvadž celou touto trýzní Boha nijak neuráží ani by se neodhodlala Jej urazit za nic na světě – je u ní tak skryta, že se jí nezdá, že by u sebe viděla byť jen jedinou, velmi malou jiskérku lásky k Bohu, ani že ji kdykoli předtím měla. Pokud totiž vykonala nějaké dobro nebo jí Jeho Majestát prokázal nějakou Milost, všechno se jí zdá jen jako vysněné a že šlo o pouhý rozmar. Zato u hříchů vidí zcela jistě, že je spáchala.

12. Ó, Ježíši, a jaké teprve je vidět duši tak opuštěnou⁶⁶ a – jak jsem řekla⁶⁷ – jak málo ji prospívá jakákoli pozemská útěcha! Proto se, sestry, nedomnívejte, pokud byste se někdy ocitly v tomto stavu,⁶⁸ že by snad bohatí a ti, kdo jsou svobodní, měli pro tyto časy účinnější lék. Ne, ne, neboť mně osobně se zdá, že je to, jako by se odsouzeným na smrt připomínalo, kolik je na světě rozkoší; jistě by jim to nebylo úlevou, naopak, jen by to zvětšilo jejich trýzeň. Tak i zde přichází úleva jen shůry a pozemské věci tu nic nezmohou. Tento Velký Bůh chce, abychom poznali Krále⁶⁹ a svou bídu, a to je důležité s ohledem na to, co ještě přijde.

13. Nuže, co udělá ubohá duše, pokud by měl tento její stav trvat dlouho? Vždyť když se modlí, je to, jakoby se nemodlila – myslím tím, co do její útěchy⁷⁰ – neboť v nitru to není přijato. Ba, ani se nerozumí tomu, co ona sama recituje v modlitbě, a to i kdyby šlo o modlitbu ústní, jelikož pro vnitřní modlitbu tato doba v žádném případě stvořená není,⁷¹ ba samota jí působí jen víc škody. A v tom spočívá další trýzeň, poněvadž duše s nikým není ani s ní lidé nemluví. A tak, byť by se namáhala sebevíce, přesto ji provází znechucenost a co do vnějšku špatné rozpoložení, což přitom ona sama výrazně vidí. Bude snad umět vyjádřit, co to s ní je?⁷² Je to nevyjádřitelné, vždyť se jedná o takové duchovní tísně a bolesti, že se je ani neumí pojmenovat. Nejlepší lék (neříkám na to, aby se daný stav odstranil, poněvadž takový nenacházím, nýbrž proto, aby se dal snést) je zaměstnat se skutky blíženské lásky a vnější činností, a doufat v Boží Milosrdenství, které nikdy neschází těm, kdo v Něj doufají.⁷³ *Žl 33 (32),18; 34 (33),23* Kéž je navždy požehnán, amen.⁷⁴

14. Jiná strádání, která působí Démoni, totiž vnější, nejspíš nebývají tak běžná, a tak není proč o nich mluvit, a z velké části nejsou ani tak bolestná. Neboť byť by Démoni dělali sebevíc, nedokáží natolik zneschopnit mohutnosti – dle mého názoru – ani do té míry mást duši.⁷⁵ Vždyť tu ostatně přetrvává rozumný důvod se domnívat, že Démoni nezmohou víc, než k čemu jim Pán udělí svolení. A dokud se tento důvod neztratí ze zřetele,⁷⁶ všechno je to málo ve srovnání s tím, co už bylo řečeno.

15. O jiných vnitřních bolestech v těchto příbytcích ještě pojednáme, když budeme probírat rozdíly v modlitbě a v Pánových Milostech.⁷⁷ A i když některé z Nich jsou co do utrpení ještě drsnější než to, co bylo právě uvedeno – což se vyrozumí z toho, v jakém stavu zanechávají tělo – nezaslouží si označení „strádání“ ani není důvod, abychom Je tak označovali, jelikož se jedná o tak Velké Milosti Páně, a jelikož uprostřed Nich⁷⁸ duše chápe, že se jedná o Ně,⁷⁹ a to navíc zcela mimo její zásluhy.⁸⁰

Tato velká bolest⁸¹ přichází v době, kdy se má vstoupit do sedmého příbytku, spolu s mnoha jinými, přičemž některé ještě zmíním.⁸² Mluvit o všech by totiž bylo nemožné, ba ani nebude možné objasnit, jaké jsou, protože mají docela jiný původ, než ty již uvedené, a to mnohem vyšší. A pokud jsem již u těchto, ač se jedná o mnohem nižší kastu, nedokázala objasnit víc, než co bylo řečeno, tím méně to svedu u těch jiných. Pán ať mi ke všemu pro Zásluhy Svého Syna udělí Svou Přízeň, amen.