KARMEL - Hora Matky Boží

15. kapitola

Ve které se pojednává o založení Kláštera slavného svatého Josefa ve městě Toledu, což bylo v roce 1569.¹

1. Ve městě Toledu bydlel jeden vážený člověk a Boží služebník, obchodník, který se nikdy nechtěl oženit, vedl však velmi katolický život, jako muž velké opravdovosti a počestnosti. Poctivě spravoval svůj majetek, a to s úmyslem použít jej pak k nějakému dílu, které by bylo velmi milé Pánu. Zmocnil se jej ovšem smrtelný neduh. Jmenoval se Martín Ramírez. Dozvěděl se o tom jeden otec ze Společnosti Ježíšovy,² který se jmenuje Pablo Hernández, u něhož jsem se vyzpovídala, když jsem na tomto místě³ pobývala při zařizování založení v Malagónu.⁴ Ten velmi toužil po tom, aby se jeden z takových klášterů⁵ založil i na tomto místě, a tak se k němu vydal, aby s ním o tom promluvil, a vysvětlil mu, jak velkou službou našemu Pánu by to bylo a že ustanovení kaplanů a kaplanských míst, které chtěl zřídit,⁶ mohl ponechat při tomto klášteru a že by se v něm slavily určité svátky i všechno ostatní, co si předsevzal předat jedné farnosti onoho místa.

2. On⁷ už byl na tom tak špatně, že aby toto všechno dohodl, už mu nestačil čas, a tak to všechno svěřil do rukou jednomu bratrovi, kterého měl, jenž se jmenuje Alonso Alvarez Ramírez, a s tímto⁸ si jej vzal Bůh.⁹ Udělal dobře, protože tento Alonso Alvarez je muž tak hodně rozvážný a bohabojný a velmi pravdivý a štědrý na almužny, který dospěl k takové rozumnosti, že to o něm – vzhledem k tomu že jsem s ním jednala jako očitý svědek – mohu tvrdit s naprostou pravdivostí.

3. Když Martín Ramírez zemřel, byla jsem ještě na zakládání ve Valladolidu, kam mi napsal otec Pablo Hernández ze Společnosti i samotný Alonso Alvarez, a seznámili mě se vším, co se stalo, a žádali mě, pokud bych toto založení chtěla přijmout, abych si pospíšila s příjezdem. A tak jsem vyrazila krátce poté, co se dokončily úpravy domu.¹⁰ Do Toleda jsem dorazila o vigilii Naší Paní od Vtělení¹¹ a vydala jsem se do domu paní doni Luisy,¹² neboť právě u ní jsem pobývala při předchozích pobytech tam,¹³ a ona je také zakladatelkou Malagónu.¹⁴ Byla jsem u ní přijata s velkou radostí, protože mě má velmi ráda. Vzala jsem s sebou dvě průvodkyně od svatého Josefa v Ávile, velké Boží služebnice.¹⁵ Hned nám poskytli ubytování, jak měli ve zvyku, kde jsme mohly setrvávat ve stejném usebrání jako v klášteře.

4. Hned jsem ty záležitosti začala projednávat s Alonsem Alvarezem a s jedním jeho zetěm, který se jmenuje Diego Ortiz,¹⁶ který, ač velmi dobrý a teologicky vzdělaný, si mnohem víc stál za svým názorem než Alonso Alvarez; nedal se tak snadno přesvědčit rozumovými argumenty druhých.¹⁷ Začali ode mne požadovat mnoho podmínek, které se mi nezdálo vhodné přijmout. Ačkoli pokračovali ve vyjednáváních a hledali k pronájmu dům, abychom se tu mohly usadit,¹⁸ pořád nemohli žádný najít – třebaže bylo hledání intenzivní – který by vyhovoval; a já také nebyla s to dosáhnout toho, aby mi správce¹⁹ udělil svolení (neboť tam v té době nebyl arcibiskup),²⁰ třebaže ta paní, u které jsem bydlela,²¹ se o to velmi snažila. A jeden rytíř, který byl kanovníkem tohoto kostela²² a jmenoval se don Pedro Manrique, syn kastilského místodržitele (byl to velký Boží služebník, a je jím dodnes – neboť dosud žije – a ačkoli má velmi chabé zdraví, několik let poté, co se založil tento dům, vstoupil do Společnosti, kde je dodnes)²³ byl v tom místě hodně ceněný, protože má hodně rozumu a vážnosti. Přesto ani on nemohl dosáhnout toho, aby mi to dovolení vydali; i když už byl totiž správce arcidiecéze trochu obměkčen, členové městské rady ne. Na druhou stranu jsme se stejně ještě nedohodli já a Alonso Alvarez, a to kvůli jeho zeti,²⁴ kterému on ponechával velmi volnou ruku. Nakonec jsme upustili od veškeré dohody.

5. Já nevěděla, co si počít, protože jsem tu nepřijela kvůli ničemu jinému,²⁵ a jasně jsem viděla, že by se velmi komentovalo, kdybych odcestovala bez založení. Přesto mě víc trápilo to, že jsem nemohla získat povolení, než to ostatní,²⁶ protože mi bylo jasné, že když už bychom se tu jednou usadily, náš Pán by se o to postaral,²⁷ jak to učinil i jinde. A tak jsem se rozhodla promluvit se správcem arcidiecéze a odebrala jsem se do jednoho kostela, který byl hned vedle jeho domu,²⁸ a poslala jsem k němu s prosbou, aby se mnou ráčil promluvit. Bylo to v té době již víc než dva měsíce, co se vyvíjela snaha o získání dovolení a den ode dne to bylo jen horší. Když jsem se s ním konečně viděla, řekla jsem mu, že je to pěkně drsná věc, když jsou zde ženy, jež chtějí žít v takové přísnosti a dokonalosti a uzavřenosti,²⁹ a ti, kteří na sebe nic z toho nebrali, nýbrž si hověli ve svém pohodlí,³⁰ by rádi překáželi dílům, která tolik sloužila našemu Pánu. Tyto a mnoho dalších podobných věcí jsem mu řekla, a to s velkou rozhodností, jakou mi dával Pán; a natolik jsem mu pohnula srdcem, že než jsem od něj odcházela, dal mi své dovolení.³¹

6. Já odešla velmi spokojená, neboť se mi zdálo, že už mám všechno, aniž bych přitom cokoli měla, protože to muselo být nanejvýš tři sta nebo čtyři sta dukátů,³² které jsem měla, za což jsem nakoupila dvě plátna³³ (poněvadž jsem neměla nic, co bych umístila na oltář) a dva slamníky a jednu přikrývku. Na dům nebylo ani pomyšlení.³⁴ S Alonsem Alvarezem jsem se už totiž rozkmotřila. A jeden obchodník, můj přítel, z téhož místa,³⁵ který se nikdy nechtěl oženit ani se nezabývá ničím jiným než dobrými skutky vůči těm, kdo jsou vzati do vězení, a mnoha jinými dobrými skutky, které koná, a jenž mi řekl, abych se tím netrápila, že on mi dům vyhledá – jmenuje se Alonso de Ávila – onemocněl. Několik dnů předtím ovšem přicestoval do onoho místa jeden františkánský bratr, který se jmenuje Martin od Kříže, velmi svatý člověk. Pobyl tam několik dní, a když odjížděl, poslal mi jednoho mladíka, kterého zpovídával a který se jmenuje Andrada – nijak bohatého, naopak pořádně chudého – a toho požádal, aby udělal všechno, co mu řeknu.³⁶ Ten, když byl jednoho dne na Mši v jednom kostele, přišel se mnou promluvit a řekl mi, co mu pověděl onen požehnaný řeholník, a abych si prý byla jista, že všechno, co bude v jeho moci, pro mne udělá, i když nemá, čím by nám pomohl, leč tím, že nám nabízí svou osobu. Já mu poděkovala a velmi mě pobavilo, a mé společnice ještě víc, když jsme viděli pomoc, jako nám posílá ten světec, protože ani jeho oděv nepůsobil dojmem, že by se hodil k zařizování s bosými karmelitkami.³⁷

7. Nuže, když jsem viděla, že sice mám povolení, ale žádnou osobu, která by mi pomohla, nevěděla jsem, co si počít ani komu svěřit, aby mi vyhledal dům k pronájmu. Vzpomněla jsem si na onoho mladíka, kterého mi poslal fra Martin od Kříže, a řekla jsem o tom svým společnicím. Ty se mi velmi vysmály a řekly mi, abych to nedělala,³⁸ že by to stejně nebylo k ničemu, jen by to vyšlo najevo.³⁹ Já jim v tom ale nechtěla popřát sluchu; poněvadž jsem důvěřovala, že mi ho onen Boží služebník neposlal jen tak pro nic za nic a že je v tom jistě nějaké tajemství,⁴⁰ a tak jsem pro něj poslala a ve veškeré tajnosti, k níž jsem ho mohla zavázat, jsem mu povyprávěla, co se děje, a prosila jsem ho, aby mi za tímto účelem⁴¹ našel dům, že já už bych pak poskytla ručitele pro nájem; tím byl dobrý Alonso de Ávila, o kterém jsem už řekla, že onemocněl. Jemu to připadlo velmi snadné a řekl mi, že jej najde. Hned nazítří ráno, když jsem byla na Mši ve Společnosti Ježíšově,⁴² se mnou přišel promluvit a řekl, že už dům má a že mi tam nese klíče, že je poblíž a abychom se tam šly podívat. A tak jsme to udělaly; a dům byl tak dobrý, že jsme v něm bydlely skoro rok.⁴³

8. Mnohokrát, když přemýšlím o tomto založení, se podivuji Božím cestám.⁴⁴ Neboť skoro tři měsíce – přinejmenším více než dva, nepamatuji se dobře – se převracelo Toledo naruby, aby se našel dům, a to i prostřednictvím velmi bohatých osob, a jako kdyby v něm nebyl jediný dům, žádný nemohli najít. A pak si přijde tento mladík, který bohatý nebyl, leč naopak pořádně chudý, a Pánu se zlíbilo, že jej našel hned;⁴⁵ a zatímco bychom mohly založit bez jakéhokoli trápení – kdybych se dohodla s Alonsem Alvarezem – což se ovšem nestalo, takto došlo k tomu, že založení proběhlo v chudobě a se strádáním.

9. Nuže, jelikož nás dům uspokojil, hned jsem vydala nařízení, abychom převzaly vlastnictví, dříve než by se na něm začalo cokoli dělat,⁴⁶ a to proto, aby nám v tom nic nezabránilo. A hned nato mi přišel onen Andrada říci, že dům bude onoho dne vyklizen, abychom si tam přenesly své vybavení. Já mu na to řekla, že bude potřeba udělat pramálo, neboť nic nemáme, leč dva slamníky a jednu přikrývku. On tím byl jistě zaskočen. Mým společnicím vadilo, že jsem mu to řekla, a tak mi namítly, proč jsem mu to pověděla, že když teď zjistil, že jsme chudé, nebude nám chtít pomoci. Já na to nedbala⁴⁷ a ani on se tím už dál nezabýval, vždyť ten, který mu až dosud dával onu dobrou vůli,⁴⁸ jej měl jistě vést dál až k dokončení svého díla. A bylo tomu tak, neboť vzhledem k tomu, že on sám šel upravit dům a přivedl dělníky, nezdá se mi, že bychom k tomu nějak přispěly i my. Jen jsme si vypůjčily vše potřebné k odsloužení Mše, a s jedním dělníkem a se zvonkem, na který se zvoní při pozdvihování (protože jsme neměly jiný),⁴⁹ jsme se vydaly už skoro v noci,⁵⁰ abychom převzaly vlastnictví. A za mého značného strachu jsme jej⁵¹ celou noc upravovaly a nebylo kde zřídit kostel, leč v jedné místnosti, neboť vstup do něj byl přes jiný dům,⁵² neboť k němu přiléhal, a v tom bydlely nějaké ženy, a jeho majitel nám jej rovněž pronajal.⁵³

10. Když už jsme měli všechno připravené a mělo začít svítat, a my se dosud neodvážili nic říct těm ženám – aby nás předčasně neprozradily – začali jsme otvírat dveře jedné přepážky, jež vedly do malinkatého dvorku.⁵⁴ Ony však zaslechly rány, a poněvadž byly dosud v posteli, vstaly celé vystrašené. Měli jsme hodně co dělat, abychom je uklidnili; už však byl čas, aby se hned odsloužila Mše, a tak ony, i když byly rozmrzelé, nijak nám neuškodily; a když pak viděly, oč se jedná, Pán je uklidnil.⁵⁵

11. Později jsem viděla, jak špatně jsme to udělali, neboť v danou chvíli Bůh vlévá nadšení, jen aby se dílo uskutečnilo, a tak si člověk nepatřičností nevšímá. Nuže, když se majitel domu dozvěděl, že tam byl zřízen kostel, nastalo nám trápení, poněvadž šlo o ženu jednoho majorátního pána. Velmi se nám stavěla na odpor. Když ji ale následně napadlo, že bychom jej od ní dobře koupili,⁵⁶ pokud nás nechá na pokoji,⁵⁷ Pánu se zalíbilo, že se uklidnila. Ovšem, když se městští radní dozvěděli, že byl zřízen klášter – a ti přitom nikdy nechtěli dát svolení – velmi se rozlítili a vydali se do domu jednoho církevního představeného⁵⁸ (kterého jsem o tom zpravila v tajnosti), a řekli mu, že si prosadí svou. Jelikož onen správce⁵⁹ musel tehdy odcestovat, poté, co mi dal svolení a tak v tom místě⁶⁰ nebyl, šli o tom zpravit tohoto kanovníka, o kterém mluvím, zděšeni tou drzostí, že si nějaká ženuška⁶¹ dovolila proti jejich vůli zřídit klášter. On dělal, jakoby o ničem nevěděl, a uklidnil je, jak nejlíp dovedl, a řekl jim, že jsem klášter založila i na jiných místech a že to jistě nebylo bez všech potřebných náležitostí.

12. Oni nám po nevím kolika dnech, poslali zákaz⁶² sloužit Mši, dokud se neprokážeme náležitostmi, na jejichž základě byl klášter založen. Já jim odpověděla velmi mírně, že udělám, co nařizují, i když jsem v tom nebyla povinna je poslechnout; a požádala jsem dona Pedra Manriquea, rytíře, o kterém jsem se zmínila, aby s nimi zašel promluvit a ukázal jim požadované náležitosti. On to s nimi urovnal, jelikož už byl klášter stejně založen; kdyby totiž dosud nebyl, měly bychom s tím trápení.

13. Několik dní⁶³ jsme tam bydlely jen se slamníky a přikrývkou, bez dalšího oblečení,⁶⁴ a onoho prvního dne dokonce jsme dokonce neměly ani jedinou otýpku dřeva⁶⁵ na to, abychom si opekli nějakou tu sardinku, a nevím, koho to pohnul Pán, že nám do kostela přinesli svazeček dřeva, kterým jsme si vypomohly. V noci jsme trochu strádaly chladem, který v té době byl; i když jsme se chránily onou přikrývkou a rovněž plášti z hrubé vlny, které nosíme přes sebe a které nám jsou často k užitku. Bude se to zdát až neuvěřitelné, že když jsme ještě krátce předtím bydlely u oné paní, které mě má tolik ráda,⁶⁶ jsme se spadly do takové chudoby. Neznám příčinu, leč Bohu se nejspíš zlíbilo, abychom zakusily dobro této ctnosti. Já ji o nic neprosila – poněvadž nerada bývám⁶⁷ na obtíž – a ona si toho zřejmě nevšimla; ostatně, jsem jí dlužna už tak za víc, než co nám mohla v tu chvíli dát.⁶⁸

14. Pro nás to bylo hodně dobré,⁶⁹ protože vnitřní útěchy a radosti, v které jsme žily, bylo tolik, že se mi díky tomu často připomíná, kolik toho Pán vložil do ctností.⁷⁰ Zdá se mi, jakoby onen nedostatek, který jsme pociťovaly, přímo způsoboval jakousi líbeznou kontemplaci. I když to trvalo krátce, neboť vzápětí nás zaopatřili více, než bychom chtěly, onen Alonso Alvarez a další. A je jisté, že můj smutek byl tak velký, že mi to nepřipadalo jinak, než jako bych měla spoustu zlatých šperků a najednou by mi je sebrali a zanechali mě chudou; tak mě trápilo, že naše chudoba pomalu končí, a mé společnice taktéž; neboť když jsem je viděla zarmoucené, zeptala jsem se jich, co se děje, a ony mi řekly: „Co by se dělo, matko! Zdá se, že už nejsme chudé.“

15. Od té doby ve mně ještě víc vzrostla touha jí být velmi⁷¹ a zůstal mi jistý druh vlády,⁷² abych si pramálo cenila časných dober; vždyť jejich nedostatek dává vzrůst vnitřnímu dobru, a ten sebou jistě přináší jinačí sytost a klid.⁷³ Ve dnech, kdy jsem vyjednávala založení s Alonsem Alvarezem, se našlo mnoho osob, kterým se to zdálo špatné – a také mi to řekly – neboť jim připadalo, že nejde o vznešené obyvatele a rytíře,⁷⁴ i když jsou hodně vážení ve svém stavu, jak jsem řekla, a že v tak významném místě, jakým je Toledo,⁷⁵ by mi jistě nechybělo dost pohodlí.⁷⁶ Já se nad tím příliš nepozastavovala, protože – chvála buď Bohu – vždy jsem si víc cenila ctnosti než původu; jelikož se však ke správci⁷⁷ doneslo tolik řečí, dal mi svolení jen pod tou podmínkou, že založím klášter stejně jako na jiných místech.⁷⁸

16. Já nevěděla, co si počít, protože když už byl klášter zřízen, začali celou záležitost znovu projednávat.⁷⁹ Ovšem vzhledem k tomu, že už byl založen, vyřešila jsem to tak, že jsem jim dala možnost vybudovat větší kapli a aby s tím, co se bezprostředně týká kláštera, neměli nic do činění, jak je tomu dosud. Jenže už tu byl někdo, kdo chtěl tu větší kapli vybudovat, významná to osoba, a tak na to bylo hodně protichůdných názorů. Poněvadž jsem nevěděla, jak se rozhodnout, náš Pán mi ráčil v tomto případě udělit světlo, a tak mi jednou řekl, jak málo se bude před Božím Soudem přihlížet k těmto rodokmenům a stavům, a velmi mě pokáral, že popřávám sluchu těm, kdo se mnou o tomto mluví, protože to nejsou záležitosti nás, které jsme již pohrdly tímto světem.⁸⁰

17. Tyto a jiné důvody ve mně vyvolaly značný zmatek, a tak jsem se rozhodla dohodnout to, s čím už se začalo: svěřit kapli jim,⁸¹ a nikdy jsem toho už nelitovala, protože jsme jasně viděly, jak špatných prostředků bychom se tím chopily při koupi domu; neboť s jejich pomocí jsme nakonec koupily dům, ve kterém nyní sestry bydlí, a ten je jedním z nejlepších v Toledu, který stál dvanáct tisíc dukátů. A jelikož se v něm slouží tolik Mší a svátků, tamějším mniškám i obyvatelům města je to velkou útěchou. Kdybych se ohlížela na ješitné světské názory, bylo by nemožné – nakolik jsme schopny to nahlédnout – mít tak vhodné místo, a způsobila by se tím křivda tomu, kdo nám s tak dobrým úmyslem⁸² prokázal tuto blíženskou lásku.