KARMEL - Hora Matky Boží

[30. kapitola]

†

Jhs

Začíná líčení o založení Kláštera Nejsvětější Trojice ve městě Soria. Byl založen roku 1581. První Mše Svatá byla odsloužena na den našeho otce, svatého Elizea.¹

1. Když jsem byla v Palencii, na tamějším založení, jak už bylo popsáno, doručili mi dopis biskupa z Osmy, který se jmenuje doktor Velázquez,² se kterým, když byl ještě kanovníkem a profesorem při katedrálním chrámu v Toledu, a já se tehdy dosud trápila jistými obavami, vynasnažila jsem se s ním zkontaktovat, poněvadž jsem věděla, že je to velmi velký vzdělanec a Boží služebník, a tak jsem na něj velmi naléhala, aby si vzal na starost mou duši a abych se u něj vyzpovídala. I když byl velmi zaneprázdněný, jelikož jsem ho prosila pro Lásku našeho Pána a jelikož viděl mou potřebu, udělal to tak velmi rád, až jsem se tomu podivila, a nakonec mě zpovídal a probíral se mnou mé záležitosti po celou dobu, co jsem byla v Toledu, což bylo opravdu hodně.³ Já s ním probrala ve vší přímosti svou duši, jak jsem měla ve zvyku; a on se postaral o to, že jsem udělala tak velikánský pokrok, že jsem od této doby přestala mít tolik obav. Je ovšem pravda, že k tomu přispěla i jiná skutečnost, o které zde není důvod se šířit;⁴ ale skutečně mi velmi prospěl, protože mě ujišťoval slovy⁵ Písma Svatého, což je pro mne nejpřesvědčivější, takže pak mám jistotu, že to⁶ dobře zná – což jsem u něj měla – spolu se zárukou jeho dobrého života.

2. Tento dopis mi napsal ze Sorie, kde se v té době nacházel. Uvedl mi v něm, že jedna paní, kterou tam zpovídával, s ním probrala možnost založení kláštera našich mnišek, a že jemu to připadá dobré; takže jí slíbil, že se mnou dohodne, abych se tam skutečně odebrala jej založit. A abych to rovnou neodmítala a – pokud by se mi ta záležitost zdála být vhodná – abych mu to dala vědět, že by pro mne poslal. Mě to hodně potěšilo, neboť bez ohledu na samotné založení, které jsem považovala za dobré, toužila jsem s ním sdílet některé záležitosti mé duše a znovu jej vidět, neboť pro velký pokrok, k němuž mi dopomohl, jsem jej zahrnovala mnohou láskou.

3. Tato paní zakladatelka se jmenuje doňa Beatriz de Beamonte y Navarra, poněvadž pochází z rodu navarrských králů, dcera dona Francése de Beamonte, vznešeného původu a velmi významného člověka. Byla několik let vdaná, ale neměla děti, a⁷ připadl jí velký majetek, a bylo to již dlouho, co si usmyslela zřídit klášter mnišek. Jelikož to probrala s biskupem a on ji seznámil s existencí tohoto Řádu naší Paní bosých karmelitek, jí to tak dobře padlo, že na něj spěchala, aby se to uskutečnilo.⁸

4. Je to osoba mírné povahy, štědrá, kající; prostě, velká Boží služebnice. Měla v Sorii dobrý, solidní dům, hodně dobře umístěný; a prohlásila, že by nám jej darovala spolu se vším, čeho je zapotřebí k založení, a skutečně nám jej darovala spolu s pěti sty dukáty po pětadvaceti k tisíci.⁹ Biskup se nabídl, že nám daruje hodně dobrý kostel, celý klenutý, který patřil jedné farnosti,¹⁰ jež byla poblíž – který jsme mohly používat po vybudování průchodu – a to mohl biskup bez obtíží udělat, protože kostel byl chudý, a je tam¹¹ hodně kostelů, a tak přenesl farnost jinam. O tom všem mi podal zprávu ve svém dopise. Já to probrala s otcem provinciálem – který tam tehdy zrovna byl¹² – a jemu i všem přátelům se zdálo dobré, abych napsala po vlastním kurýrovi,¹³ aby pro mě přijeli. Protože založení v Palencii bylo už dokončeno, já se z toho hodně zaradovala kvůli tomu, co již bylo uvedeno.

5. Já začala shromažďovat mnišky, které jsem tam měla vzít s sebou, a bylo jich sedm¹⁴ – protože ona paní by byla raději, kdyby jich bylo více než méně – a ještě jedna laická sestra¹⁵ a má společnice¹⁶ a já. Přijela pro nás osoba, která se k tomu velmi hodila,¹⁷ a to s velkou pečlivostí, protože jsem jí řekla, že bych s sebou vzala rovněž dva bosé otce. A tak jsem s sebou vzala otce fra Mikuláše od Ježíše a Marie, muže velké dokonalosti a prozíravosti, původem z Janova. Přijal hábit, když už mu bylo přes čtyřicet let, zdá se mi – přinejmenším teď už mu je a bylo to nedávno, co jej přijal¹⁸ – ovšem udělal pokroky za tak krátkou dobu, že je zjevné, že si jej náš Pán vybral k tomu, aby v těchto tak namáhavých dobách pronásledování, pomohl Řádu, a on opravdu udělal hodně; neboť ostatní, kteří mohli pomoci, byli buďto ve vyhnanství nebo uvěznění. Jeho, poněvadž neměl žádný úřad – poněvadž to bylo krátce, jak říkám, co byl v Řádu – si tolik nevšímali, nebo to tak zařídil Bůh, aby nám zůstala tato pomoc.

6. Je tak prozíravý, že v Madridu pobýval v klášteře obutých, jako by tam byl kvůli jiným záležitostem, a to s takovým utajením, že nikdy nepřišli na to, že vyjednává tyto,¹⁹ a tak ho tam nechávali být. Často jsme si psávali – já tehdy totiž pobývala v Klášteře svatého Josefa v Ávile – a probírali jsme, co je vhodné podniknout, neboť to mu poskytovalo útěchu. Z toho lze vidět, v jaké potřebě se Řád nacházel, poněvadž se tolik přihlíželo ke mně, když chyběli – jak se říká – schopní muži.²⁰ Za celou tuto dobu jsem okusila jeho dokonalost a prozíravost; a tak patří k těm, které velmi miluji v Pánu a jichž si z tohoto Řádu vážím. Nuže, on a jeden jeho společník, laický bratr,²¹ cestovali s námi.

7. Během tohoto cestování jsem strádala pramálo; neboť ten, koho poslal biskup, nás cestou velmi hýčkal a pomohl vždy najít dobrý nocleh.²² Jakmile jsme totiž dojeli na území diecéze Osma, lidé tam mají biskupa tak rádi, že stačilo říct, že jde o jeho záležitost, a hned nám nabízeli dobrý nocleh. Přispělo k tomu i počasí. Denní dávky cestování nebyly velké. A tak se během tohoto cestování podstoupilo pramálo námahy, spíše šlo o uspokojení; neboť už jen to, co jsem cestou slyšela dobrého, že lidé vyprávějí o svatosti biskupa, mě jím²³ převelice naplňovalo. Do Burga²⁴ jsme dorazili ve středu před osmým dnem Nejsvětější Svátosti.²⁵ Přijali jsme tam Eucharistii ve čtvrtek, což byl závěr oktávu. Následujícího dne – poněvadž jsme tam²⁶ dorazili a také zůstali na oběd, vzhledem k tomu, že se nedalo dorazit do Sorie během jediného dne – onu noc jsme strávili v jednom kostele, neboť nebyl k dispozici jiný nocleh, ale nám to nepřišlo nevhod. Dalšího dne jsme se tam zúčastnili Mše²⁷ a do Sorie jsme dorazili kolem páté hodiny odpoledne. Svatý biskup byl u okna svého domu, neboť jsme tamtudy projížděli, odkud nám dal své požehnání, což mě nemálo utěšilo, neboť od představeného a světce v jedné osobě je třeba si jej považovat.

8. Ta naše paní zakladatelka na nás čekala u dveří svého domu, kde se měl založit klášter. Nemohly jsme se dočkat, až do něj vstoupíme, neboť kolem byla spousta lidí. Nebylo to nic nového, neboť kamkoli cestujeme – jelikož má svět tak rád novinky – je jich vždy tolik, že kdybychom neměli závoj přes tvář, bylo by to velké strádání; s ním se to dá snést. Ona paní již měla uzpůsobený jeden velký sál, kde se měla sloužívat Mše, neboť bylo teprve třeba vybudovat průchod ke kostelu, který nám daroval biskup; a hned nazítří, kdy byla památka našeho otce, svatého Elizea, se tak stalo.²⁸

9. O všechno, čeho jsme měly zapotřebí, se ona paní velmi pečlivě postarala a ponechala nás v oné části domu, kde jsme mohly žít usebraně, dokud se nevybudoval onen průchod, což trvalo do svátku Proměnění.²⁹ Onoho dne byla sloužena první Mše v kostele s velkou slávou a spoustou lidí. Kázal jeden otec ze Společnosti,³⁰ neboť biskup již odcestoval do Burga – neztrácí totiž ani chvilku zahálkou³¹ – i když nebyl zcela zdráv, poněvadž na jedno oko přestal vidět. O tomto trápení jsem se dozvěděla až tam a bylo mi hrozně líto, že právě zrak, jehož se tak dobře využívalo k pokroku ve službě našemu Pánu, vyhasínal. Úradky patří Jemu. V každém případě to muselo být kvůli tomu, aby v jeho službě ještě víc získal, poněvadž on nepřestával pracovat jako dřív. A pokud by mělo dojít k témuž u jeho souseda,³² řekl mi, že občas uvažoval o tom, že se mu zdá, že by jej to příliš netížilo, kdyby ztratil zrak i u druhého, poněvadž by mohl bydlet v poustevně a sloužit Bohu bez jiných povinností. To bylo vždy jeho povolání, které vnímal, než se stal biskupem – a sám mi to několikrát řekl – a byl už takřka rozhodnut všechno opustit a odejít.³³

10. Já to ovšem nemohla snést, protože mi připadalo, že by mohl být velmi k prospěchu v Církvi Boží, a tak jsem toužila po tom, co má nyní;³⁴ ačkoli v samotný den, kdy mu bylo svěřena biskupská služba, jakmile mi o tom poslal oznámení, se mě hned zmocnilo velmi velké zděšení, poněvadž se mi to jeví jako cesta s příliš velkým břemenem zodpovědnosti, a tak jsem si nemohla nijak pomoci ani se uklidnit, a běžela jsem do chóru okamžitě jej odporoučet našemu Pánu. Jeho Majestát mě hned uklidnil, neboť mi řekl, že Mu to bude velmi ke službě, a všechno na to ukazuje. Navzdory tomuto neduhu oka, které má, a dalším pořádně bolestným, a navzdory námaze, která je u něj obvyklá, postí se čtyřikrát v týdnu, a jiné kajícnosti.³⁵ Jeho jídelníček není nikterak vybraný. Když jde někoho navštívit, chodí pěšky. Jeho služební to nemohou snést, a už si mi na to víckrát stěžovali. Oni sami musejí být ctnostní, jinak v jeho domě neobstojí. Zřídka se spoléhá na to, aby závažné záležitosti šly pouze přes jeho vikáře – ba domnívám se, že žádná³⁶ – nýbrž vše prochází jeho rukama. První dva roky si tam prošel těmi nejpříkřejšími pronásledováními falešných svědectví,³⁷ až mě to děsilo. Vždyť ve věcech spravedlnosti je vždy bezúhonný a přímý. V té době však již ustávala, i když se jeho protivníci vydali ke Dvoru, kde si mysleli, že mu mohou ublížit. Jelikož však již vychází najevo, jak dobře si vede v celé biskupské službě, mají pramalou moc. A on to snesl s takovou dokonalostí, že je tím zahanbil, poněvadž prokazoval dobro těm, o nichž věděl, že mu škodí. A i tehdy, když má toho tolik na práci, neopomene si vyhradit čas, aby se věnoval modlitbě.³⁸

11. Zdá se, že se tu příliš hroužím do toho, abych vyjádřila veškerou dobrotu tohoto světce, a přitom jsem řekla jen pramálo. Ovšem, s ohledem na to, aby se pochopilo, kdo stojí u počátku založení Kláštera Nejsvětější Trojice v Sorii, a aby se tím potěšily ty, které v něm později budou, nic se tím neztratilo,³⁹ jelikož ty současné to již pochopily dostatečně. I když to nebyl on, kdo daroval klášteru rentu, daroval kostel, a byl to on – jak říkám⁴⁰ – kdo k tomu přiměl onu paní, jíž – jak jsem řekla⁴¹ – nechybí mnoho křesťanského ducha a ctnosti a kajícnosti.

12. Nuže, jen co jsme přešly do kostela⁴² a dokončilo se, co bylo zapotřebí k uzavření klauzury, musela jsem odcestovat do Kláštera svatého Josefa v Ávile,⁴³ a tak jsem odcestovala za hodně velkého horka, a cesta, kterou jsem musela absolvovat, byla pro vůz velmi špatná.⁴⁴ Cestoval se mnou jeden prebendát z Palencie, který se jmenuje Ribera, jenž to byl, kdo mi krajně pomohl s pracemi na průchodu a ve všem ostatním, protože otec Mikuláš od Ježíše a Marie odcestoval hned poté, co se podepsaly smlouvy o založení, neboť jej bylo velmi zapotřebí jinde. Tento Ribera měl v Sorii jisté vyřizování, když jsme odjížděly, a tak jel s námi. Od této chvíle mu Bůh dal tolik blahovůle, aby nám prokazoval dobro, že je možné jej odporoučet Jeho Majestátu spolu s ostatními dobrodinci Řádu.

13. Já sama nechtěla, aby s mou společnicí⁴⁵ a se mnou cestoval ještě někdo další, protože on je natolik starostlivý, že mi to stačilo, a čím méně povyku, tím se na cestách cítím lépe. Během této jsem však pořádně zaplatila za pohodlí při příjezdu; ačkoli totiž ten, kdo s námi jel,⁴⁶ znal cestu až do Segovie, nevyznal se v cestách vhodných pro vůz; a tak nás tento mladík vozil po všech koutech, takže jsme mnohokrát sestupovali, a vůz byl takřka přenášen nad velkými srázy. Když jsme si už někde najali vůdce, ti nás dovedli až tam, kde věděli, že je cesta dobrá, a krátce předtím, než byla nesjízdná, nás opouštěli s tím, že mají mnoho na práci. Dříve, než jsme dorazili k nějakému noclehu, jelikož jsme neměli žádnou jistotu, museli jsme snést mnoho slunce a mnohokrát i nebezpečí, že se vůz převrátí. Mně bylo líto zejména toho, kdo cestoval s námi, neboť i poté, co nám už řekli, že jedeme správně, bylo zapotřebí se vracet nazpátek cestou, kterou jsme projeli. On však měl v sobě ctnost tak zakořeněnou, že se mi zdá, že jsem ho neviděla rozhněvaného, což mě velmi udivovalo a vedlo ke chválení našeho Pána. Neboť kde je zakořeněná ctnost, nepříznivé okolnosti⁴⁷ zmohou málo. Chválím Jej za to, jak nás ráčil z té cesty nakonec šťastně vyvést.

14. Dorazili jsme ke svatému Josefu do Segovie o vigilii svatého Bartoloměje,⁴⁸ kde už byly naše mnišky ztrápené tím zpožděním, neboť to bylo – vzhledem k tomu, jaká byla cesta – opravdu velké. Tam nás pěkně hýčkaly, jelikož Bůh mi nikdy nedá strádání bez toho, aby je hned vzápětí odplatil, a tak jsem si tam odpočinula týden, ba i více dní.⁴⁹ Ovšem toto založení bylo natolik bez námah, že této⁵⁰ si není třeba vůbec všímat, poněvadž nejde o nic. Přicestovala jsem spokojená, neboť se mi zdá, že v onom kraji – jak pevně důvěřuji Božímu Milosrdenství – se tam bude Bohu nadále dobře sloužit, jak už je vidět nyní. Kéž je za všechno požehnán a pochválen po všechny věky věku, amen. Deo gratias!