KARMEL - Hora Matky Boží

Sv. Marie od Ukřižovaného Ježíše (1846 - 1878)

Muslim se rozběsnil, vytáhl meč a jedním seknutím Marii podřízl hrdlo. Potom mu žena a matka pomohly tělo zabalit do prostěradla a vyhodili je na pusté místo. Tak začal příběh mučednictví svaté Marie od Ukřižovaného Ježíše (Malé Arabky). Díky hluboké, prosté víře prožívala svůj život v blízkosti Ježíše, Panny Marie, andělů a svatých. Rozmlouvala s nimi tak jako se sestrami z kláštera. Přítomnost nadpřirozené skutečnosti vnímala stejně reálně jako materiální svět, který nás obklopuje. Její život byl bohatý na extáze, bilokace, Zjevení, levitace, stigmata, proroctví, mystické stavy i boje s Démony. Svatí jsou zdrojem nadpřirozeného světla ve světě. Poukazují na existenci duchovního rozměru skutečnosti, která nás obklopuje. Ukazují na skutečnou Přítomnost Boha ve Svaté Trojici Jediného, který nás miloval tak, že se stal skutečným Člověkem, vzal na sebe všechny naše hříchy, utrpení a smrt, aby nás všechny skrze Svou Smrt a Zmrtvýchvstání zachránil. Dětství Marie Baouardy, kterou nazývali Malá Arabka (svatá Marie od Ukřižovaného Ježíše), se narodila 5. ledna 1846 v malé vesnici Ibillin, která leží v půli cesty mezi Nazaretem a Haifou. Její rodiče byli horliví katolíci východního obřadu. Poněvadž nechtěli přestoupit na islám, ocitali se častokrát ve vězení, byl jim zabavován majetek, museli měnit místo pobytu. Potkalo je ještě jiné, obzvláštní trápení – v průběhu řady let jim po narození zemřelo 12 dětí. Vydali se tedy na pouť do Betléma, aby si u jeskyně Božího Narození vyprosili tu Milost, aby jim dítě zůstalo naživu. Byli vyslyšeni – narodila se jim dcerka Marie a za rok syn Pavel. Když měla Marie tři roky, zemřel jí otec; za několik dní poté zemřela i její matka. Děvčátko adoptoval bohatý strýček a jejího bratra vychovávala teta. Marie vzpomínala, že když asi ve věku pěti let velice prožívala smrt malých ptáčků, uslyšela ve svém srdci hlas: „Všechno pomíjí! Jestliže Mi daruješ své srdce, Já v něm zůstanu navždy.“ Už tenkrát celý svůj život darovala Kristu. Když měla osm let, přijala s velikou radostí první Svaté Přijímání. Krátce poté se strýčkova rodina i s ní přestěhovala do Alexandrie v Egyptě. 
Když měla Marie 12 let, dozvěděla se, že jí strýček našel snoubence a že ji chce provdat. Začala dostávat šperky a hedvábné oblečení vyšívané zlatem a stříbrem. Marie si nepřipouštěla myšlenku na manželství, protože Bohu slíbila, že zůstane celý život pannou. Celou noc se modlila. Tehdy se jí zjevila Matka Boží, která jí řekla: „Marie, budeš-li poslušná Mých Vnuknutí, budu s tebou, ničeho se neboj.“ Po modlitbě si dívka ustřihla své dlouhé vlasy. Když příští den strýček uspořádal slavnostní hostinu před blížící se svatbou, Marie mu na podnose přinesla svoje ustřižené vlasy. Bylo to znamení, že touží po tom, zůstat pannou a patřit pouze Ježíšovi. Toto gesto strýce tak rozhněvalo, že Marii veřejně udeřil. Za trest z ní udělal služku a zakázal jí – což pro ni bylo největším utrpením – chodit do kostela. Všemi opuštěná, opřela celou svou naději o Krista a odvážně setrvávala ve svém rozhodnutí. Po třech měsících neustálého pokořování se Marie zatoužila setkat se svým bratrem Pavlem. Napsala mu dopis a zanesla ho k sousedovi, muslimovi, který se chystal do Nazareta, kde bydlel její bratr. Marie sousedovi pověděla o svém osudu. Muž ji vyslechl, avšak hlavní příčinu zla viděl v katolickém náboženství. Proto Marii nabídl, aby se stala muslimkou a žila v jeho rodině. Když odpověděla, že Ježíše nikdy nezradí a že pravá víra je hlásána jenom v katolické Církvi, muslim se rozběsnil, vytáhl meč a jedním seknutím podřízl Marii hrdlo. Poté mu žena a matka pomohly tělo zabalit do prostěradla a vyhodili je na pusté místo. Marie vzpomíná, že se po podřezání hrdla ocitla v Nebi. Vládl tam Nepředstavitelný Jas a Radost Nesobecké Lásky Boha v Trojici Jediného, Panny Marie, andělů a svatých. Marie tam také potkala své rodiče a uslyšela slova: „Tvoje kniha ještě není napsána.“ Tehdy vidění Nebe skončilo. Dívenka se probudila v jeskyni; ležela na skromném lůžku. Vedle ní seděla Překrásná Žena v modrém oděvu a sešívala jí ránu na hrdle. Starala se o ni s Velikou Láskou asi měsíc. Během té doby děvče spalo, nic nejedlo a Pěstounka jí vodou svlažovala rty. V posledním dnu léčení dala Marii talíř polévky, která jí výjimečně chutnala, a řekla, že Pán Bůh se stará o všechny její potřeby. Ať Bohu naprosto doufá a miluje Ho celým srdcem. Radila jí, aby byla vždy spokojená a za všechno děkovala Bohu, zvláště tehdy, když se jí dotkne nějaké trápení. Varovala ji, aby nikdy nenaslouchala Satanovu lstivému našeptávání a vyhýbala se jeho nástrahám. Oznámila také Marii, že pojede do Francie a stane se řeholní sestrou, že bude velmi trpět a svou rodinu už nikdy neuvidí. Tajemná Pěstounka Marii zavedla do jednoho z kostelů v Alexandrii, aby se tam vyzpovídala, a poté zmizela. Teprve později si Marie uvědomila, že ta tajemná Pěstounka byla Samotná Nejsvětější Panna Marie. Dívka se úplně uzdravila, ale na její šíji zůstala velká jizva dlouhá 10 cm a široká 1 cm. O mnoho let později, na Karmelu ve Francii, sestru Marii prohlížel lékař, který byl ateista. Tvrdil s údivem, že osoba, která utrpěla takovou ránu, to vůbec neměla přežít, poněvadž jí úder poškodil několik obratlů. Vnímal to jako znamení Existence Neviditelné, Nadpřirozené Božské Skutečnosti. Služebná Marie zůstala úplně sama. Našla si práci jako služka, pracovala v Alexandrii, v Jeruzalémě, v Bejrútu i v Marseille. Měnila často místa pobytu, ale nejdéle chtěla pracovat tam, kde to pro ni bylo nejtěžší a kde s ní špatně zacházeli. V Bejrútu onemocněla a přišla o zrak. Nemoc byla nevyléčitelná. Po čtyřiceti dnech úplné slepoty Marie poprosila Matku Boží o uzdravení. Byla vyslyšena. Zjevila se jí Matka Boží a uložila jí tři podmínky: naprostou poslušnost, dokonalou lásku a úplnou důvěru v Boha. S přítomností Matky Boží byl spojen Veliký Jas a Nádherná Vůně v celém domě. Všichni obyvatelé se seběhli do pokoje nemocné Marie a potvrdili, že se zcela uzdravila. Marie se vyznačovala neobyčejně hlubokou a prostou vírou. Během bouře na moři, kdy lodi hrozilo potopení, Marie klečela na palubě, spínala ruce v horoucí modlitbě a prosila Ježíše, aby se moře utišilo. Bouře okamžitě přestala a loď byla zachráněna. Dívka promluvila: „Kdybychom měli velikou víru, tehdy bychom od Boha všechno dostali.“ Po několika letech potulování přijela Marie v květnu 1863 do Francie a začala pracovat jako služebná v Marseille. Denně přijímala Eucharistii a dlouho se modlila. Dostávalo se jí tam neobyčejných Milostí. Jednoho dne po přijetí Svatého Přijímání zažila extázi, která trvala čtyři dny. Všechny pokusy lékaře navrátit ji do normálního života se ukázaly jako zbytečné. Duchovní vůdce Marii přikázal, aby vypověděla, co tehdy prožila. Dívka přiznala, že zažila skutečnosti Nebe, očistce a pekla. Viděla Ježíše Krista, Nejsvětější Pannu uprostřed apoštolů, mučedníků, velkého počtu panen a těch, kteří na zemi prošli velikým utrpením. Vzpomínala: „Viděla jsem sebe samotnou maličkou jako úplné nic, ale přesto jsem cítila, že mě ty duše s velkou radostí braly do náručí.“ Na radu zpovědníka vstoupila Marie v roce 1865 do řádu sester svatého Josefa od Zjevení. Během postulátu konala nejjednodušší práce. Často mívala extáze během Eucharistie a modliteb, dvakrát týdně prožívala Ježíšovo Bolestné Utrpení a Smrt. Na jejím těle se objevovala stigmata, rány krvácející po Korunování Trním a Ukřižování. Ty mimořádné stavy si sestry vykládaly chybně a Marie byla z řádu propuštěna. 
V červnu roku 1867 Marie klepe na karmelitánskou fortnu; byla přijata do kláštera v Pau. Má 21 let a vypadá, jako by měla dvanáct. Zalíbilo se jí tam všechno: klauzura, mlčení, poslušnost, pokora a chudoba. Dostala jméno sestra Marie od Ukřižovaného Ježíše. Poněvadž měla problémy se čtením, přála si zůstat sestrou na hovorně, která se věnuje běžné práci v kuchyni, v prádelně, na bráně nebo v zahradě. Svou dojímavou prostotou a dobrotivostí si získala srdce všech. Nadpřirozené Dary, kterými ji Ježíš obdaroval, jako byly extáze, levitace a stigmata, přijímala ve své prostotě jako nemoc, za kterou je třeba se stydět; útoky a sužování Zlým duchem způsobily, že pokora sestry Marie ji ještě více posilovala a že se před Pánem považovala za „malé nic“. Určité projevy duchovního uchvácení sestry Marie však řádové komunitě způsobovaly problémy, zvláště tehdy, když upadala do extáze v průběhu Mše Svaté. Stávalo se, že nečekaně během kázání nebo po Svatém Přijímání, uchvácena Ježíšovou Láskou, začínala zpívat a tančit. Za extází pronášela slova, která sestry přesně zaznamenávaly. Jednou pronesla: „Milujte Boha, hledejte pouze Boha, všechno ostatní je nicotností! Nalezla jsem radost svého srdce, když jsem našla svého Stvořitele! Ten, který je vším, postačí. Už mi není na zemi ničeho víc třeba.“ Jindy k sestrám takto promlouvala o bolesti nad hříchy: „Byla jsem úplně zničená kvůli nedostatečnému pokání, bála jsem se, že nepociťuji odpovídající lítost za své hříchy. Má dobrá Matka Maria mě naučila, abych před zpovědí prošla tři zastavení: první – před Nebeskou Bránou, druhé – před bránou pekla a třetí – v zahradě Olivetské. Dělám to tak, jak mě naučila, od té doby jsem klidná.“ Sestra Marie se ve svých vizích často setkávala s Matkou Boží. Během jednoho Zjevení uslyšela: „Třikrát blahoslavená je duše, která trpí! Čas života na zemi je velmi krátký. Po krátkém utrpení na zemi bude ta duše navždy s Mým Božským Synem u Otce v Nebi.“ Jedenkrát Marie spatřila během Mše Svaté dva anděly, kteří stáli vedle kněze. V jedné chvíli spatřila nad Kalichem Ježíše v podobě Krásného Chlapce, který se najednou proměnil v dospělého Muže. Tato vize ji potěšila, ale ještě více toužila dozvědět se, jak může Ježíš, který přebývá v Nebi, být zároveň Přítomný všude tam, kde jsou Konsekrované Hostie. Tehdy uslyšela Ježíšova Slova: „Ať tě to tajemství neudivuje, copak přirozené světlo není nade vším? A proč by Původce světla nemohl být skrze Svoji Svátost na mnoha místech zároveň?“ Sestra Marie netoužila po neobyčejných, nadpřirozených stavech, jako jsou stigmata, extáze, vidění a levitace. Říkala: „Je třeba toužit po tom, co chce Bůh, ale já ty stavy vnímám jako Boží Tresty. Je tak lehké propadnout pýše! Pýcha je pramenem všech hříchů, a pokora základem veškerých ctností. To pýcha nás všechny ničí, z důvodu pýchy se lidská vůle staví proti Bohu. Duše pokorná se stává světlem, žije v pravdě, přichází k Bohu a Bůh se k ní sklání. Pán Bůh hledí s větší Láskou na duši, která k Němu přichází skrze svoji pokoru, než na duši, která má zálibu ve svých ctnostech.“ 
Během postní doby sestra Marie denně prožívala extáze, na jejím těle se objevovaly krvavé rány, stigmata – znamení Kristových Muk. Tehdy se jí zjevovali Pán Ježíš, Matka Boží a další svatí. Když prosila Ježíše, aby jí odebral její stigmata, uslyšela Odpověď: „Já vybírám některé duše, abych v nich byl zveleben. Nadobyčejné Dary, které jim uděluji, nejsou pro ně, ale pro jiné. Duším zůstává jenom utrpení, které je jako trn růže. Nakonec po mnoha trápeních budou jako růže, která se otevírá. Rozlijí Moji Vůni a rozkvetou v Nebi. (...) Duše sama od sebe nemůže pro Boha udělat nic. To Bůh, který v ní pracuje, se zahrnuje Chválou a vzrůstá v ní, v té míře, jakou se duše umenšuje, zaniká, ztrácí sama sebe.“ Když se na těle sestry Marie objevovaly rány Kristových Muk, přenášeli ji do lazaretu. Její tělo tehdy vydávalo nádhernou vůni. Její utrpení začínalo večer na Popeleční středu. Nejdříve se objevoval velký černý vřed nad zápěstím a na nártech. Rány stigmat se otevíraly v pátek ráno. Hojně z nich tekla krev. Na bandážích, které byly přikládány na ránu na boku, krev zanechávala skvrny v podobě kříže. Sestra Marie trpěla zároveň s Ježíšem po celou postní dobu, ale obzvlášť bolestné utrpení prožívala každý pátek. Zvláštním způsobem se tak účastnila Tajemství Ježíšových Muk a Smrti. Sestry zapsaly slova, která tehdy pronesla: „Děkuji Ti, můj Bože. Jsem připravena ještě víc trpět za hříšníky, za Svatého otce a za Církev.“ Když se při velikém utrpení obávala, že už víc nevydrží, prosila: „Bože můj, smiluj se nade mnou, jsem tak slabá. Jsem jenom hřích, a měla bych si stěžovat na to utrpení? Ne, ne, můj Bože. Ježíši, jak moc jsi Ty trpěl! Těší mě, že mohu trpět za Tebe!“ Během jedné z extází sestra Marie promluvila: „Ježíš zůstal na poušti přes čtyřicet dní bez pití a bez jídla, postil se za nás. Byl vyprahlý a lačný po duších, plakal, a když Mu Slzy tekly po Tváři, promlouval: »Ubozí hříšníci, jestliže se neobrátíte, nepřijdete do Nebe. Neptám se vás, proč jste zhřešili, ale proč se neobracíte. Nehledím na vaši minulost. Toužím, abyste přišli ke Mně. Přijďte, a Já vás zachráním.«“ Během Mše Svaté při Pozdvihování, kdy se zpřítomňuje Kristovo Umučení a Smrt, upadala sestra Marie do extáze a krev hojně plynula z jejích ran na hlavě, v boku, na rukou i na nohou. Shromážděné sestry mohly na vlastní oči spatřovat skutečnost Kalvárie. Při extázi Marie promlouvala: „Všechno pomíjí. Můj Bože, přikryj Svým Milosrdenstvím ubohé hříšníky. Kdyby porozuměli Tvému Slovu, kdyby uvěřili ve Tvou Přítomnost ve Svatostánku, kdyby mysleli na to, že všechno pomíjí, obrátili by se. Ubozí hříšníci! Proč urážíte Toho, který vám dává všechno? Jděte k Bohu, slyšte Jeho Slova!“ Na Zelený čtvrtek se ve dvě hodiny odpoledne sestra Marie potila krví, z níž vycházela neuvěřitelná vůně. Později prožívala bolesti bičování. Shromážděné sestry slyšely údery důtek. Na Velký pátek se stigmatička účastnila všech Spasitelových Utrpení duchovních i tělesných. Krev plynula hojně ze všech stigmat. Když sestry umývaly její krvácející nohy a ruce, tělo bylo v místech ran průzračné. Na Bílou sobotu utrpení skončilo a Marie začala prožívat radost Zmrtvýchvstání. Dne 24. května roku 1868 během modlitby v poustevně obdržela sestra Marie od Ježíše mimořádnou Milost. Toužila vší silou sjednotit se s Ježíšem v lásce. V určitou chvíli řekla během extáze: „Ježíš mi probodl srdce.“ Ježíš jí probodl srdce tak, jak to udělal svaté Terezii nebo svatému Otci Piovi. Je to zvláštní znamení poukazující na mystické sjednocení člověka s Bohem. Svatý Jan od Kříže píše, že takový Dar dostávají osoby vyvolené ke zvláštnímu poslání v Církvi. Označuje se to jako Milost transverberace čili probodení srdce. Je to skutečná rána, opravdové probodení srdce. Kdyby se nejednalo o speciální, zázračný zásah Boha, člověk s takovou ranou by okamžitě zemřel. O té ráně v srdci sestry Marie se přesvědčili teprve po její smrti. Karmel v Pau chtěl mít u sebe její srdce. Když chirurg dr. Carpani vyňal srdce z těla zemřelé, mohli všichni vidět, že bylo probodené naskrz a okraje té rány byly zaschlé. Jak mohla sestra Marie žít víc než deset let s takovou ranou v srdci? Lékařství to nedokáže objasnit, ale u Boha není nic nemožného. 
Aby odhalil zákeřné působení zlých duchů, kteří se ukrývají a lidem namlouvají, že vůbec neexistují, Pán Ježíš sestře Marii vyjevil, že bude zažívat útrapy posedlosti. Ona o tom posléze informovala své nadřízené: „Ježíš dá Satanovi moc trápit mé tělo po čtyřicet dní. Budu hodně trpět. Démon bude mít vládu jenom nad mým tělem, zatímco má duše bude ukryta. Ježíš mi slíbil, že ji uzavře tak, že se k ní Satan nebude moci dostat. Démon mě přivede do takového stavu, že zevně spáchám mnoho špatností, i když nezhřeším, moje vůle nebude s ničím souhlasit. Budu se podobat malým dětem, jejichž rozum ještě spí a které proto nejsou schopné žádného hříchu. Ježíš chce, abych trpěla bez potěšení. Vypiji Kalich jako Ježíš a vypiji z Něho jenom kapku, ale Ježíš Ho přece vypil celý!“ Všechna utrpení, která ji čekala, obětovala za Církev, za Svatého otce, za kněze, za obrácení hříšníků a za duše trpící v očistci. Den před začátkem posedlosti se sestře Marii zjevil Ježíš. Vložil jí na ramena obrovský Kříž, který jí způsobil citelnou bolest. Proč Pán dopustil to strašlivé utrpení, jakým je posedlost? Mystická teologie a velcí mystici ten stav popisují jako trpné očištění. Aby Bůh člověka připravil na ještě těsnější sjednocení se Sebou a dal mu zvláštní podíl na záchraně hříšníků, úplně ho očišťuje, dopouští satanská soužení, obsese a také posedlost. Pán Ježíš dopustil, aby tělo sestry Marie bylo po čtyřicet dní pod nadvládou zlých duchů. Přesně tak, jak to bylo předpovězeno, v poledne 26. července roku 1868 Satan začal využívat tělo sestry Marie, mluvil jejími ústy. Vyslovoval strašlivá kacířství, vybízel sestry, aby neposlouchaly matku představenou („starou babu“), aby klášter opustily a začaly se těšit pozemskými radovánkami. Díky exorcismům Démoni na krátký čas opouštěli tělo sestry Marie. Tehdy směla přijmout Svaté Přijímání, promluvit se sestrami a vyzpovídat se. Byly dny, kdy do ní vstupovala celá legie Démonů. Trpěla strašlivě, křik byl pronikavý; ve chvílích, kdy získávala nad sebou kontrolu, popisovala působení Boží Lásky i to, že zcela přijímá Jeho Vůli, že svoje utrpení obětuje za obrácení hříšníků. Říkala: „Můj Bože, miluji Tě. Chci pro Tebe trpět. Je-li to Tvá Vůle, Bože, budu pro Tebe trpět až do konce světa. Ježíši, učiň, abych naplnila Tvoji Vůli. Chci se líbit jenom Tobě.“ Tento neohrožený postoj sestry Marie vyvolával vztek Satana, který řval, vyl a proklínal. Ježíš Kristus vydal tělo sestry Marie pod nadvládu Satana, ale zabránil mu učinit cokoliv proti její čistotě. Exorcismy a slova kněze měly velikou moc. Podle příkazu kněze byli Démoni v noci přinuceni zachovávat mlčení. Někdy sestry slyšely, jak sestra Marie hovoří: „Ježíši, pláču proto, že pro Tebe dost netrpím.“ Po satanských útocích opakovala: „Nic jiného, jenom trpět pro Ježíše.“ O všem byl informován biskup Lacroix. Dne 16. srpna 1868 napsal sestře Marii osobní dopis. Zde je z něj úryvek: „Ježíš, který tě stvořil pro Sebe Samého, také touží, abys žila Jeho Životem obtíží, pokušení, přemáhání a bojů s Démonem a s hříchem, ale chce tě doprovázet k vítězství Svou Božskou Mocí, tak jak vítězil On Sám. Poté, když dovolil Démonovi, aby Ho pokoušel, dovolil také, aby pokoušel i tebe, ale On ho přemůže, tak jak ho přemohl Sám v Sobě. Ježíš překonal peklo skrze Kříž. Hřeby, které Ho přibily na Kříž, ukovaly Démony do řetězů a Jeho Trnová Koruna se stala Korunou Slávy.“ Nepodařilo se zlým duchům donutit sestru Marii k tomu, aby si alespoň trochu postěžovala, ačkoliv byly dny, kdy ji hrozným způsobem týralo na sto zlých duchů. Po každém útoku sil Zla sestra Marie opakovala: „Sjednocuji se s Ježíšem na Kalvárii, spolu s Ním se obětuji za obrácení hříšníků. Můj Bože, buď pochválen!“ Sjednocovala své utrpení s Ježíšovými Útrapami v každé etapě Jeho Mučení a Smrti od Jidášovy zrady až do Smrti na Kříži. Během toho velikého utrpení ji posilovali Svou Přítomností Pán Ježíš, Matka Boží a svatí. Marie obětovala své utrpení za „slepé, kteří neznají Církev“, a za všechny, kteří proti ní bojují a nenávidí ji, za zatvrzelé hříšníky, kteří odmítají Boží Milosrdenství a jdou cestou vedoucí do pekla. 
Jednoho dne se Ježíš ukázal Marii a řekl: „To Já jsem pro vás nevybral peklo. To vy sami se rozhodujete pro ten výběr. Není takové duše, která by byla zatracena, aniž bych předtím tisíckrát nepromlouval k jejímu srdci. Přišel jsem na zem, vzal na Sebe vaši přirozenost, stal jsem se malým Dítětem, Poslušným, Chudým, Podrobeným. Vytrpěl jsem to všechno pro vás. To já vás neodsuzuji, to vy sami se odsuzujete, když si vybíráte hřích a odmítáte Moje Milosrdenství.“ V posledních hodinách posedlosti sestry Marie přišel samotný Lucifer. Její tělo nejprve celé zrudlo a po chvíli zčernalo. Začal z něj vycházet dým a hrozný smolný zápach. Všechno nasvědčovalo tomu, že nastane agonie. Blížilo se poledne 40. dne posedlosti. Najednou se všechno změnilo. Sestra Marie od Ukřižovaného Ježíše se vznesla v levitaci nad lůžkem. Její tvář i celé tělo byly proměněné a vyzařovaly nadzemskou krásu. Všichni shromáždění klečeli a zažívali Nebeskou radost, plakali štěstím. Zmrtvýchvstalý Kristus úplně proměnil zmučené tělo sestry Marie. Ti, kdo byli svědky těch dramatických událostí, vnímali nejenom strašlivou přítomnost Démonů a skutečnost pekla, ale především Všemocnou Lásku Ježíše Krista, který Svou Smrtí a Zmrtvýchvstáním dosáhl naprostého Vítězství nad Satanem, hříchem, peklem i smrtí. Pán Ježíš nám všem dává podíl na Svém Vítězství ve svátostech pokání a Eucharistie. Je jenom třeba odmítnout a nenávidět každý hřích a vrhnout se do Náruče Božího Milosrdenství. „Ničeho se nebojte,“ říkala svatá Marie od Ukřižovaného Ježíše, „Jeho Milosrdenství je Neomezené. Lidé se Ježíše bojí. Hledí na Něho jako na kata, a přece Jeho Oči jsou tak Otcovské. On mocně touží po člověku! Má rád maličké, slabé, nemá zálibu v pyšných. Nikdy nehledejte pomoc u stvoření, ale volejte k Bohu. Jestliže kvůli nějakému hříchu nebo nouzi spadnete na dno propasti, volejte co nejhlasitěji, zaútočte na Jeho Srdce. Naučím vás maličký úskok. Řekněte mu: »Pane, jsem sama, jsem na dně, úplně dole, mám zlomenou ruku i nohu, jsem slabá, nemocná, přijď. Už ani nedokážu volat k Tobě a nechci jinou záchranu než od Tebe.«“ 
V srpnu roku 1870 sestra Marie spolu s dalšími pěti sestrami odjela do Indie na misijní pracoviště v Mangalore. Na lodi během plavby zemřely tři sestry. Po příjezdu do kláštera v Indii prožila sestra Marie dobu naléhavých pokušení. Satan se jí ukazoval v podobě různých svatých a ponoukal ji k tomu, aby opustila klášter a vdala se. Sestra Marie vždy odhalila jeho přítomnost a Znamením Kříže ho zahnala. Říkala sestrám: „Pán Bůh dopouští pokušení jenom proto, abychom mohli růst. Nenechte se odradit, nejste přece anděly. Sama od sebe nemůžu nic kromě hříchu, ale Bůh ve mně může učinit veliké věci.“ Zklamané sebou samými vybízela k důvěře v Nekonečné Boží Milosrdenství: „Lidem, kteří mají zkroušená srdce, lidem pokorným a poctivým Bůh vždy odpouští všechny hříchy.“ První řádovou profesi složila sestra Marie 21. listopadu 1871 v kapli kláštera v Mangalore. Po složení řádových slibů v extázi ukázala na Nejsvětější Svátost a ve vytržení zvolala: „Hle, Láska!“ Když se jí poté ptali, co je třeba dělat, aby dokázali Ježíše milovat tak jako ona, sehnula se, zvedla ze země smítko prachu a řekla: „Je třeba se stát maličkým jako ten prach.“ Dalšího dne požádala matka představená sestru Marii, aby jí odhalila celý svůj vnitřní život. Sestra Marie odpověděla, že to je tajemství určené pouze zpovědníkovi. Představená se domnívala, že odmítnutí poukazuje na působení zlého ducha. Podpořil ji i místní biskup Efrem. A tak začali sestru Marii přesvědčovat, že to jsou iluze, že její extáze a stigmata jsou satanovým dílem. V únoru roku 1872 biskup Efrem informoval sestry na Karmelu, že stigmata a extáze sestry Marie je třeba brát jako dílo Démona nebo chorobné představivosti. Útočili na ni, aby se zřekla všech dosavadních mystických zážitků. Zkoušeli ji o tom přesvědčit, zakazovali jí vstup do chóru na společnou modlitbu sester, dávali jí menší porce jídla. Sestra Marie přijímala s pokorou všechna rozhodnutí představených, rovněž také to, že musí projít exorcismy. Přestože exorcismus očekávané výsledky nepřinesl, představená dále naléhala na sestru Marii, aby nezůstávala na špatné cestě. Byla to pro ni doba obzvlášť citelného trápení. V průběhu jednoho zjevení jí Ježíš objasnil smysl tohoto utrpení: „Má dcerko, jsi podobná vinnému keři. Pohleď, jak pracuje vlastník vinice, jak se o vinný keř stará: kypří půdu kolem něho. Půda, to je tvoje tělo: Já čistím vinný keř utrpením. Aby vinný keř mohl přinést hodně plodů, vlastník vinice ořezává špatné větvičky a čistí ty dobré. Já rovněž využívám pokušení, pokořování, opovržení, abych očistil svůj vinný keř, a odtínám špatné a nepotřebné větévky: pýchu a přirozenost, které musí odumřít. Vlastník vinice nepracuje zadarmo, On s nadějí očekává ovoce. (...) Dávejte pozor, je třeba přinášet ovoce. Pán vytíná stromy, které ho nenesou, hází do ohně stromy špatné a zasazuje jiné. Snášej zkoušky, pokušení, utrpení, těžkosti, odpor, osamocenost. To všechno očišťuje špatnou půdu a připravuje ji na přijetí Mé Milosti.“ Jindy jí Ježíš pověděl: „Myslíš si, že jenom ty trpíš? Já trpím mnohem víc než ty, zvedám tíži všech vašich hříchů.“ Jednoho dne sestra Marie uslyšela během modlitby hlas: „Bůh je v srdci člověka Skrytý jako semínko v ovoci, jako pět jadérek v jablku. Je tam Ukrytý s Tajemstvími Umučení, které symbolizuje těch pět jadérek. Bůh trpěl a je třeba, aby i člověk trpěl, ať chce, či nechce. Jestliže trpí z lásky ve sjednocení s Bohem, bude trpět méně a bude mu to počítáno za zásluhy. V hlubině jeho srdce je oněch pět jadérek, která vyklíčí a přinesou hojný užitek, ale pokud člověk bude vzdorovat, bude trpět ještě víc a bez jakékoliv zásluhy.“ Sestra Marie porozuměla, že to, co je v životě na zemi nejkrásnější, je přijímání a obětování každého utrpení Ježíšovi. Sestra Marie nazývala poslušnost vůči Bohu křídly řeholní duše. Objasňovala sestrám, že „poslušnost je pro duše tím, čím jsou pro ptáka křídla. Běda člověku, který všechno nevěnuje poslušnosti: svoje touhy, vůli, to všechno, co se mu líbí. Jestliže nebude schopen takové oběti, nikdy nespatří Boha. Duše, která Boha poslouchá, je poslušná představených – taková duše je královnou pokoje a radosti. A duše, která neposlouchá Boha, není poslušná vůči představeným a je královnou zmatku a nepořádku.“ Podle rozhodnutí vyšších představených sestra Marie opustila Mangalore 23. září 1872 a vrátila se do mateřského kláštera v Pau ve Francii. 
Po příjezdu na Karmel v Pau sestra Marie prosila, aby mohla být sestrou určenou pro nejvšednější práce. Ve společenství sester ji přijímaly normálně. Představené nebyly varovány předem, pokud šlo o její mystické Dary. 
Jednoho dne během modlitby sestra Marie uslyšela Hlas, který vycházel z Nádherného Světla: „Chceš-li Mne hledat a jít za Mnou, vzývej Světlo, to znamená Ducha Svatého, který osvítil Mé učedníky a který osvěcuje všechny národy, jež Ho vzývají. Kdokoliv bude vzývat Ducha Svatého, najde Mne. Jeho svědomí bude jemné jak polní kvítek. Bude-li to otec nebo matka, v jeho rodině zavládne pokoj. Kněží, kteří budou jedenkrát měsíčně sloužit Mši Svatou o Duchu Svatém, Mě uctí. A každý, kdo se Jí zúčastní, obdrží Dary Ducha Svatého, bude naplněn světlem a pokojem. On vyléčí nemocné, probudí ty, kteří spí.“ Sestra Marie Ježíše tak milovala, že když někdo v její přítomnosti vyslovil Jeho Jméno, upadala do vytržení a extáze. Dne 22. června 1873 byly sestry svědky neuvěřitelného jevu levitace. Matka představená spolu se sestrou novicmistryní si všimly, že sestra Marie chybí u večeře. Vyšly na zahradu a spatřily, jak se sestra Marie vznáší nad vzrostlými lípami a volá ve vytržení: „Ó, Lásko!“ Levitace – jev, kdy se tělo vznáší ve vzduchu navzdory zákonu gravitace – byla údělem mnoha svatých. Je to naprosto zřejmý projev přiblížení se člověka k Bohu. Vystrašená matka představená pobídla sestru Marii, aby okamžitě sestoupila na zem. Když řeholnice klesala, jeden její sandál se zachytil a visel na nejvyšší větvi lípy. Když byla sestra Marie v extázi, neuvědomovala si, že levituje. Když se vrátila do normálního života, s udivením si povšimla, že její sandál visí na vrcholku lípy, a ptala se, jak se to mohlo stát. Během některých extází sestra Marie nádherným zpěvem vychvalovala Nevyslovitelnou Boží Dobrotivost, Lásku a Milosrdenství. V průběhu jiné promlouvala: „Všichni spí! A na Boha tak Dobrého, tak Velikého, tak Hodného Velebení zapomínají. Nikdo na Něj nemyslí! Oslavuje Ho příroda, nebe, hvězdy, stromy, rostliny, všechno Ho oslavuje. Člověk Ho má také oslavovat, a on spí! Rychle, rychle, probuďme vesmír! Pojďme oslavovat Boha, zpěvem Mu vzdávat díky! Svět spí, pojďme ho probudit!“ Jindy zase mluvila se slzami: „Ježíše neznají. Ježíše nemilují. Jeho, tak plného Dobroty a Vlídnosti. Jeho, který učinil pro člověka všechno.“ 
Základem svatosti sestry Marie nebyly neobyčejné mystické dary, ale pokora. Takto o ní mluvila: „Svatost, to není modlitba ani vidění, zjevení nebo schopnosti vychvalovat se, ani žíněné roucho, ani pokání, ale pokora a přísný řád. Pokora je pokoj! Pokorná duše je vždycky šťastná. Pokorné srdce je nástrojem, kalichem, který obsahuje Boha! Pokud se duše, které se cvičí v mnoha ctnostech, nesnaží, aby dosáhly pokory, nebudou nikdy Ježíšovi milé. Zatímco ty, které se budou cvičit v pokoře, i kdyby mnohem více hřešily, naleznou u Boha Milost. Pán říká: »Duše skutečně pokorná učiní více zázraků než dávní proroci.«“ Ve světle Ježíšovy Lásky mohla sestra Marie spatřit celou svoji nicotnost, proto jí byly lhostejny všechny chvály, kritiky a pomluvy. Říkala: „Jsem tím, čím jsem před Bohem. Jsem samý hřích, ubohost, nevděčnost. Můj Bože, prokaž mi Své Slitování!“ Jenom pokorný člověk má čisté srdce, celé oddané Bohu, a tehdy se podílí na nezničitelné radosti Zmrtvýchvstání. Sestra Marie toužila po tom, aby si toho byli všichni vědomi, proto je přesvědčovala: „Člověče, těš se a raduj, protože tvým Pokladem je Nejvyšší! Buď hrdý na to, že máš tak Velikého Boha! Pokud budeš ještě více milovat to, co je stvořené, než Boha, který to stvořil, tehdy se tvoje láska promění v temnotu. Miluj celým srdcem Boha, který stvořil všechny věci, a tvoje láska se promění ve světlo!“ Sestra Marie radila: „Jestliže děláte něco pro Ježíše, dělejte to s celým nasazením. On nemá rád polovičatost. Duše, která Mu nedává všechno, je jako vlažná voda, kterou Ježíš vyplivne ze Svých Úst. (...) Ten, kdo Ježíšovi nedaroval svoji vůli, neudělal nic.“ Po návratu z Indie do Pau řekla sestra Marie matce představené, že ji Ježíš volá do Betléma, protože si přeje, aby tam vznikla karmelitánská kongregace. Tvrdila, že do tří let odjede spolu s dalšími sestrami do Betléma, aby tam založily novou karmelitánskou rodinu. Představení zpočátku nepřikládali žádnou váhu jejím proroctvím, ale sestra Marie na to stále naléhala a připomínala, že to je Ježíšova Prosba i Vybídnutí. Když viděla, jak jsou představení skeptičtí, řekla sestra Marie Ježíšovi: „Na důkaz, že je to Tvá Vůle, aby v Betlémě vznikl Karmel, učiň, aby tento suchý list pelargonie zapustil kořeny.“ Za krátký čas mohly všechny sestry vidět, jak z uschlého lístku vyrostla překrásná pelargonie. Založení nového karmelitánského kláštera v Betlémě však zůstávalo pořád nesplnitelným snem. Nebyly prostředky, nebyl pozemek, ale především chyběl souhlas Apoštolského stolce. Pro Boha však není nic nemožné. Během adorování Ježíše Krista v Nejsvětější Svátosti obdržela paní Dartigaux z Pau vnitřní vnuknutí, že má darovat prostředky na nový klášter v Betlémě. Vypravila se tedy za matkou představenou a sestrou Marií a o všem jim pověděla. Sestry svěřily tento problém biskupu Lacroixovi, který po dlouhém váhání zaslal do Vatikánu prosbu o povolení založit nový karmelitánský klášter. K údivu všech poslal blahoslavený Pius IX. velmi rychle dekret, jímž ustanovoval Karmel v Betlémě. V květnu roku 1875 už byly všechny formální záležitosti zařízeny. Tato skutečnost utvrdila biskupa Lacroixe v přesvědčení, že sestra Marie, která se sama označovala za „malé nic“, byla obdařena mimořádnými mystickými Dary a Charismaty. Biskup o tom promluvil na setkání s kněžími své diecéze, kteří zase jeho názor sdělili věřícím ve svých farnostech. Lidé začali houfně přicházet na Karmelu v Pau, aby se tam setkali s pokornou řeholnicí. Sestra Marie poslechla vybídnutí matky představené a v klášterní hovorně se věnovala lidem, kteří potřebovali duchovní oporu. Uskutečnila se tam tehdy mnohá zázračná obrácení. Cestou do Betléma Přiblížil se čas odjezdu do Betléma. Sestra Marie společně s devíti sestrami a s donátorkou paní Dartigaux opustily Pau 20. srpna 1875. Cestou se zastavily v Lurdech. Když loď proplouvala úžinou Bonifacio, sestra Marie, nadšená tou krásou, promluvila: „Jak je to nádherné, ale jak nekonečně Krásnější musí být Bůh, který to všechno stvořil! Pane, Bože zástupů, jak jsi Veliký!“ Celá posádka na lodi se těšila z přítomnosti sestry Marie, malé, skromné řeholnice, která každému věnovala pozornost a povzbuzující slovo. Promlouvala k námořníkům o nutnosti modlitby a o pomíjivosti pozemského žití. Naslouchali jí s velkou úctou. Když mluvila o Bohu, byla její slova naplněna žárem lásky a padala do hlubin lidské duše. Těšila v trápení, ubohým vracela radost ze života, pochybujícím pevnou víru a naději. Po setkání s ní se každý cítil silnější a lepší. Měla odvahu mluvit pravdu, protože „Pán Bůh nechce pochlebování“. Ti, s nimiž rozmlouvala, od sestry Marie přijímali pro ně nejednou bolestnou pravdu, protože věděli, že je vedena nesobeckou láskou. Dne 3. září 1875 se loď na tři dny zastavila v Alexandrii. Právě na tomto místě před 13 lety prožila sestra Marie mučednictví víry. Útočník jí podřízl hrdlo, protože rozhodně odmítla vzdát se víry v Ježíše Krista a přejít k islámu, a Bůh ji zázračným způsobem vrátil k životu. Loď 6. září připlula do Jaffy. Ještě téhož dne odjely sestry do Ramalláhu a dalšího dne do Jeruzaléma. Tři dny putovaly po nejpamátnějších místech toho svatého města 
Když se 24. října dostaly do Betléma, šly se nejprve pomodlit do jeskyně Narození Ježíše Krista. Byly tam uctivě uvedeny a přivítány jeruzalémským patriarchou, představiteli francouzského státu a všech obyvatel. Poté byly v procesí uvedeny do provizorního kláštera, kde měly rok bydlet. Sestry chtěly co nejdříve zakoupit vhodné místo, kde by byl vybudován klášter. Několik let předtím při Svém Zjevení ukázal Ježíš sestře Marii pozemek pro budoucí klášter v Betlémě a řekl, že to je místo, kde Panna Marie naposled odpočívala na cestě do místa Jeho Narození. Bylo to na hoře, která se také nazývá horou Davidovou, protože se zde nachází jeskyně, kde byl David pomazán na krále. Tento prostor byl v držení několika muslimů a nekatolických křesťanů. Množily se problémy spojené se zakoupením pozemku. Podle Ježíšova Příslibu se měli sami vlastníci toho území obrátit na sestry s prosbou, aby ho koupily. A právě to se po několika dnech stalo. Celá transakce proběhla bez problémů. Sestry se staly majitelkami velkého pozemku. Ježíš sestře Marii rovněž ukázal architektonický projekt celého kláštera, podle nějž byl potom vystavěn. 
Protože sestra Marie mluvila arabsky, matka představená ji pověřila, aby se starala o pracovníky a dozírala na stavbu kláštera. Jedním ze zaměstnanců byl mladý člověk, který opustil křesťanství a přešel k islámu. Sestra Marie si povšimla jeho nepřátelského a nedůvěřivého pohledu. Začala mu vyprávět o lásce k Ježíšovi. Její postoj ho natolik zaujal, že jí otevřel své srdce a vyznal se ze zločinu, který spáchal. Šel ke zpovědi, slavnostně odvolal svůj akt odpadnutí a přijal Nejsvětější Svátost. Všichni byli svědky zázračné proměny, kterou v něm Ježíš způsobil. Sestra Marie říkala svým spolusestrám, že „Pán Ježíš nesnáší obojakost, ale miluje opravdové srdce. Opravdového člověka Bůh miluje, a i kdyby se dopustil mnoha hříchů, Bůh mu dá světlo, aby se vrátil; avšak na pokrytce Bůh nemůže hledět, třeba by měl veškeré zdání svatosti, nebude Bohu milý tak jako člověk poctivý se všemi svými nedokonalostmi.“ Sestra Marie se nejvíc bála hříchu, pociťovala k němu odpor. Toužila celým svým srdcem, aby všichni lidé milovali Boha. Chtěla lidská srdce zapalovat láskou k Ježíši, a ta láska byla nerozlučitelně spjatá se zamilováním si Kříže, který je znamením lásky „až do konce“. Toužila odpovědět na Ježíšovu Lásku láskou, tím, že na sebe vezme Utrpení Kříže. Byla povolána ke zvláštní účasti na Jeho Utrpení za Spásu hříšníků. V Betlémě dosáhlo její společné utrpení s Kristem vrcholu. Nejvíc trpěla, když byla svědkem – díky Milosti bilokace – pronásledování a zločinů páchaných na křesťanech v nejrůznějších koutech světa. Pán Bůh dal sestře Marii možnost účastnit se těch tragických událostí v místech vzdálených stovky či tisíce kilometrů. Zachovalo se hodně zápisků na toto téma. Citujeme jeden z nich, z 28. ledna 1877: „Včera večer jsem viděla, že daleko odtud se připravuje masakr křesťanů. Byla jsem zděšena. Křesťané byli uvědoměni, ale nestačili utéct. Viděla jsem masakrování. Srdcervoucí křik, volání o pomoc, ale nikdo jim nemohl pomoci. Bylo to strašné.“ Sestra Marie podávala podrobné zprávy o mučednictví některých misionářů v Číně a na dalších misijních územích. Například okamžitě po mučednictví patera Baptifaulta v Yunnanu v Číně 14. září 1874 podala sestra Marie zprávu o této události otci biskupu Lacroixovi. Když za několik měsíců poté biskup v časopise Univers četl oficiální relaci o tomto mučednictví, přesvědčil se, že se to líčení dopodrobna shodovalo s informacemi sestry Marie. Všechno pokořování, pomluvy a lži, které lidé zlé vůle zaměřovali na Církev, způsobovaly obrovské utrpení sestře Marii, která se cítila být živým údem Církve. A víme, že Církev, to je Kristus a my všichni, ubozí hříšníci, kteří potřebují Jeho Milosrdenství. Roku 1876 se o velikonočním postu sestře Marii znovu otevřela stigmata v srdci, na hlavě, na nohou i na rukou. Byly to krvácející rány, znamení obzvláštního společného utrpení s Ježíšem za Spásu hříšníků. Právě tehdy došlo k jejímu mystickému zasnoubení s Ježíšem. Sestra Marie to vysvětlovala: „Když nás Bůh povolal k životu, daroval nám svobodnou vůli. Ten, kdo věnuje svoji vůli Bohu Stvořiteli, dostane prsten jako znak zasnoubení s Bohem. To je vrchol všeho, čeho je možné zde na zemi dosáhnout. Je to prsten svatební!“ Sestra Marie byla přesvědčena o své velké hříšnosti. Byla pokorná, protože žila v pravdě. Říkala: „Můj Bože, jsme něčím tak maličkým! Jak může člověk sobě připisovat dobro? Přes všechny moje nevěrnosti mě Bůh miluje a zachrání mě jenom Svým Milosrdenstvím.“ Výstavba nového kláštera postupovala velmi rychle. Už od 21. listopadu 1876 bydlely sestry karmelitky ve svém novém sídle na hoře Davidově. Patriarcha tam sloužil první Mši Svatou. Sestra Marie viděla, jak během ní mnoho duší přešlo z očistce do Nebe. 
Sestra Marie toužila po Nebi. Čekala na smrt jako na hodinu svého vysvobození. Modlila se: „Uspiš, Pane, chvíli mého odchodu. Toužím po Tobě! Jsem jako dítě, kterému se ztratil otec, a ono ho běží hledat. Jsem jako ptáček uvězněný v kleci. Otevři mi dveře, abych se mohla rozletět za Tebou!“ Radila sestrám: „Na cestě, kterou jdeme, dávejme pozor, aby nás nepřítel neobelstil. Dělejme často Znamení Kříže. Říkám vám to, o čem mě často poučuje Pán. Když přichází pokušení, ať jste kdekoliv, poklekněte před Pánem. Řekněte: »Pane, odříkám se Satana, jeho díla, chci jenom Tvého Ducha.« Když nevíte, co je dobré a co je zlé, řekněte v hloubi srdce v pokleknutí: »Pane, odříkám se Satana, jeho díla, jeho náklonnosti, chci jenom Tebe a Tvého Ducha.« Uvidíte, že se vám vždycky podaří zvítězit, pokud zachováte věrnost těmto slovům, protože vám budou často uštědřovány údery a rány.“ Na jaře roku 1878 se matka představená spolu se sestrou Marií a další sestrou vydaly do Nazareta, aby tam zakoupily pozemek pro nový Karmel. Když byly řeholnice na cestě, ukázal Pán Ježíš sestře Marii místo, kde Ho potkali dva Jeho učedníci po Zmrtvýchvstání a poznali Ho podle lámání chleba (srov. Lk 24,29–32). Pozdější archeologické vykopávky potvrdily, že to je skutečně vesnice Emauzy, o níž čteme v Evangeliu. Po návratu z Betléma sestra Marie znovu plnila svou povinnost při kontrole stavebních prací. Když šla 22. srpna 1878 po schodech a nesla pracovníkům pití, zakopla a spadla, při tom si zlomila levé rameno. Krátce nato se objevila gangréna. Byla si vědoma toho, že brzy zemře. Řekla sestrám: „Jsem na cestě do Nebe, touha mého života se zanedlouho vyplní. Půjdu k Ježíšovi.“ Dne 26. srpna 1878 se naplnilo její největší životní přání. Sestra Marie odešla k Pánu. Měla 32 let. Před smrtí se vyzpovídala, přijala svátost nemocných a Nejsvětější Svátost. Své utrpení obětovala za Církev, za Francii a za Karmel. Během agonie zvolala: „Jako laň touží po vodních bystřinách, tak prahne má duše po Tobě, Bože!“ (Ž 42,2) Ve chvíli smrti její tvář ztuhla s výrazem vytržení a radosti ze setkání s Kristem. Na jejím těle byly vidět rány stigmat a v jejich místech bylo tělo průzračné. Pohřeb sestry Marie se konal 27. srpna. Účastnily se ho obrovské zástupy lidí. Toho dne bylo nad Karmelem vidět duhu se zelenou korunou uprostřed a v karmelitánských klášterech v Betlémě a v Pau byla cítit stejná nádherná vůně, jakou bývala někdy obklopena sestra Marie, když tam bydlela. Sestra Marie Baouardy od Ukřižovaného Ježíše (Malá Arabka) byla beatifikována 13. listopadu 1983. Svatý Jan Pavel II. řekl během homilie: „Opravdová moudrost a rozumnost předpokládají postoj »prosťáčka« chápaný jako podřízenost Duchu Svatému. Jenom ten umožňuje poznání v Synu, skrze Syna i se Synem, Tajemství Otce, která zůstávají ukryta před moudrými a rozumnými tohoto světa, zaslepenými hloupostí a pýchou (srov. 1 Kor 1,18–21). (...) Celý život té mladé Arabky, plný neobyčejných mystických Darů, byl – ve světle Ducha Svatého – uvědomělou a neodvolatelnou odpovědí na povolání ke svatosti, čili odpovědí na onen Věčný Plán Spásy (...), který byl připraven pro každého z nás prostřednictvím Božího Milosrdenství.“ Díky jejím přímluvám u Boha se stávají početná zázračná uzdravení a obrácení. Svatá Marie od Ukřižovaného Ježíše, vyprošuj nám Dar čistého a pokorného srdce. Uč nás přijímat každé utrpení a obětovat je i s naší vůlí Ježíšovi.