KARMEL - Hora Matky Boží

24. kapitola

Pokračuje v popisu založení svatého Josefa, Karmelu ve městě Seville

1. Když jsem řekla, že otec mistr fra Jeroným Gracián mě přišel navštívit do Beasu, rozumí se tím, že nikdy předtím jsme se neviděli, i když já jsem po tom hodně toužila; napsali jsme si, to ano, několikrát. Krajně mě tedy potěšilo, když jsem se dozvěděla, že je tam, protože jsem jej toužila spatřit kvůli mnoha dobrým zvěstem, které mi o něm byly řečeny, ale ještě mnohem víc jsem se pak zaradovala, když jsem s ním začala jednat;¹ neboť podle toho, jaké uspokojení jsem měla ze setkání s ním, se mi až zdálo, že jej vlastně vůbec nepoznali ani ti, kdo mi jej vychválili.

2. A jelikož jsem byla tak unavená,² když jsem jej viděla,³ zdálo se mi, že mi tím Pán zpřítomnil veškeré dobro, které nám mělo skrze něj vzejít; a tak jsem prožívala ony dny s takovou přemírou útěchy a uspokojení, že je pravdou, že jsem až lekala sebe samé. V té době ještě neměl pověření, leč pro Andalusii – ovšem právě když byl v Beasu, mu nuncius přikázal, aby jej navštívil, a udělil mu je i pro bosé⁴ v kastilské provincii⁵ – takže se můj duch tak zaradoval, že jsem se v oněch dnech nemohla nasytit díkůvzdáním našemu Pánu a ani bych nechtěla dělat něco jiného.

3. V té době nám doručili povolení k založení v Caravace, ovšem odlišné od toho, kterého bylo k mému záměru zapotřebí; a tak bylo třeba, aby se znovu poslalo s přípisem ke Dvoru, neboť já jsem zakladatelkám⁶ napsala, aby se v žádném případě nezakládalo, pokud se nevyžádá jistá náležitost, která chyběla, a tak bylo zapotřebí se vrátit ke Dvoru.⁷ Mně ovšem připadlo zatěžko tam čekat tak dlouho,⁸ a tak jsem se chtěla vrátit do Kastilie; poněvadž tam ale byl otec fra Jeroným, kterému již byl podřízen onen klášter, jelikož byl komisařem pro celou kastilskou provincii,⁹ nemohla jsem nic udělat bez jeho rozhodnutí,¹⁰ a tak jsem mu to sdělila.

4. Jemu se zdálo, že pokud už jednou odtud odjedu, ze založení v Caravace sejde; a také, že by bylo velkou službou Bohu založit v Seville, což se mu jevilo jako velmi snadné, protože už jej o to požádalo několik osob, které měly dům a mohly jej hned dát; a sevillský arcibiskup¹¹ natolik projevoval přízeň Řádu, že byl otec Jeroným přesvědčen, že se mu tím rovněž prokáže velká služba. A tak se dohodlo, že převorka a mnišky, které jsem s sebou přivedla pro Caravacu, budou pro Sevillu. Já, ačkoli jsem vždy velmi odmítala založit byť i jen jeden z těchto klášterů¹² v Andalusii, a to hned z několika důvodů (takže když jsem šla zakládat do Beasu, kdybych se včas dozvěděla, že jde o andaluskou provincii, nikdy bych se tam neodebrala, a stalo se tak jen omylem, neboť územně již nejde o Andalusii – tuším, že ta začíná o nějaké čtyři nebo pět mil dále – ovšem církevní provincie ano),¹³ když jsem viděla tuto rozhodnost představeného,¹⁴ hned jsem se podrobila (neboť tuto Milost mi udílí náš Pán, že mi připadá, že ve všem volí správně), i když já osobně byla rozhodnuta již pro jiné založení, ba měla jsem i několik hodně vážných důvodů, proč nejít právě do Sevilly.¹⁵

5. Hned se začalo připravovat vše potřebné na cestu, protože již začínalo být hodně horko, a otec apoštolský komisař Gracián odcestoval povolán nunciem, a my se tedy vydaly do Sevilly s mými dobrými společníky, otcem Juliánem z Ávily a Antoniem Gaitánem a jedním bosým bratrem.¹⁶ Cestovaly jsme v plachtou krytých vozech, neboť takový byl vždy náš způsob cestování,¹⁷ a když už jsme jednou dorazily do daného útulku, pronajaly jsme si místnost, dobrou nebo špatnou – podle toho, jaká byla – a u dveří jedna ze sester přijímala, čeho jsme měly zapotřebí, takže ani ti, kdo cestovali s námi, tam nevstupovali.

6. Jakkoli jsme si pospíšili, do Sevilly jsme dorazili až ve čtvrtek před slavností Nejsvětější Trojice,¹⁸ přičemž jsme cestou museli protrpět velikánské vedro; neboť i když se během siest necestovalo,¹⁹ já vám říkám, sestry, že jak se slunce plně opíralo do vozů, vstoupit do nich bylo jako odebrat se do očistce.²⁰ Jednou s myšlenkou na peklo, jindy s připomínkou, že se tím něco dělá a trpí pro Boha, cestovaly ovšem ony sestry s velkým uspokojením a s radostí. Neboť oněch šest, které se mnou putovaly, byly takové duše, že se mi zdá, že bych se s nimi odvážila odebrat i do země Turků,²¹ a ony by k něčemu takovému měly sílu, nebo, abych to vyjádřila lépe, náš Pán by jim ji daroval,²² aby pro Něj trpěly, neboť tohoto druhu byly jejich touhy a rozhovory; velmi procvičené ve vnitřní modlitbě a umrtvování; neboť vzhledem k tomu, že měly zůstat tak daleko,²³ vynasnažila jsem se, aby byly z těch, které se mi k danému účelu jevily jako nejvhodnější. A toho všeho bylo zapotřebí, s ohledem na strádání, kterými se pak prošlo; jelikož o některých – a to těch největších – se nezmíním, neboť by se to některých osob mohlo dotknout.

7. Den před Letnicemi²⁴ jim Pán připravil značně velké utrpení, které spočívalo v tom, že se mě zmocnila velmi drsná horečka. Osobně se domnívám, že to byla jejich volání k Bohu, která způsobila, že tento neduh nepokračoval dál, neboť nikdy za celý svůj život jsem neměla tak prudkou horečku, která by následně netrvala mnohem déle.²⁵ Byla takového druhu, že se až zdálo, že jsem v letargii, jak moc jsem byla nepříčetná. Ony mi vodou svlažovaly tvář, tak rozpálenou sluncem, že to jen stěží osvěžovalo.

8. Nemohu opomenout zmínit, jaké ubytování jsem měla v této tísni;²⁶ byla nám přidělena podkrovní místnůstka²⁷ s volně loženými taškami;²⁸ neměla okno, a pokud se otevřely dveře, celá se zalila sluncem (a je třeba si dobře uvědomit, že to tam²⁹ není jako v Kastilii, nýbrž mnohem nesnesitelnější); položili mě na takové lůžko, že bych považovala za lepší, kdybych ležela na zemi, neboť na jedné straně bylo příliš vysoké a na druhé příliš nízké, takže jsem si nevěděla rady, jak na něm mám ležet, poněvadž se zdálo, že je jak z ostrých kamenů; co jen je nemoc zač, vždyť se zdravím se všechno mnohem snáze snese! Nakonec jsem považovala za lepší vstát, a abychom pokračovali v cestě, neboť mi připadalo lepší snášet slunce v otevřené krajině než v oné místnůstce.

9. Co jen bude s ubožáky, kteří se dostanou do pekla, které se nemá již navždy změnit; vždyť i tehdy, když se přechází z utrpení do utrpení, již ona změna sama člověku připadne jako jistá úleva! I mně samotné se jednou stalo, že jsem na jednom místě svého těla pociťovala velmi drsnou bolest, a i když se mě pak zmocnila na jiném místě záležitost stejně tak bolestná, přesto mi přišlo, že ona změna je tak trochu úlevou; tak tomu bylo i zde.³⁰ Mně nepůsobilo žádné trápení – nakolik si vzpomínám – že jsem se viděla v tak špatném stavu; sestry to snášely mnohem hůř než já sama. Pánu se ale nakonec zlíbilo, že to nejdrsnější netrvalo déle než pouze onoho dne.

10. Krátce předtím – nevím, zda dva dny – se nám přihodila jiná věc, která nám přivodila trochu té úzkosti, totiž, když jsme se na člunu přeplavovali přes řeku Guadalquivir:³¹ když se měly přeplavit vozy, nebylo to možné v místě, kde bylo lano,³² nýbrž se musely dostat až za ohbí řeky, jakkoli i tam lano poněkud pomáhalo, když se trochu natáhlo tím směrem. Stalo se ovšem, že ti, co je drželi, je upustili – nebo nevím, jak to přesně bylo – takže člun plul bez lana a bez vesel s naloženým vozem. Dotýkalo se mě mnohem víc, když jsem viděla, jak je tím vyděšený převozník, než samo vzniklé nebezpečí. My hned modlitba.³³ Všichni velký pokřik.³⁴

11. Byl tam jeden rytíř, který nás pozoroval z jednoho hradu poblíž, a pohnut soucitem nám hned poslal pomoc, neboť v tu chvíli nebyl člun ještě úplně bez lana; to totiž drželi naši bratři, a to ze všech svých sil; ovšem proud vody je strhával natolik, že kdosi z nich už byl na zemi. Opravdu mě pak naplnil velkým soucitem³⁵ syn převozníka, na kterého nikdy nezapomenu – zdá se mi, že mohl mít tak deset, jedenáct let – co ten musel vytrpět v onu chvíli, když viděla svého otce v onom trápení, až mě to vedlo ke chválení našeho Pána. Jelikož ovšem Jeho Majestát dopouští utrpení vždy jen zároveň se soucitem, tak tomu bylo i zde, neboť člun se zachytil na jedné z písčin, a z jednoho břehu sem bylo málo vody, a tak odtud bylo možné pomoci. I tak by se nám ovšem těžko dostávalo s vozy na cestu, jelikož se už setmělo,³⁶ kdyby nás nevedli ti, co dorazili z hradu. Neměla jsem v úmyslu pojednávat o těchto věcech, poněvadž jsou pramálo důležité, jinak bych totiž musela vypravovat hodně dalších nehod při cestováních; ovšem v tomto případě se na mne naléhalo, abych se takto rozepsala.³⁷

12. Mnohem větším utrpením, než ta zmíněná, však bylo pro mne to, které nás potkalo poslední den Letnic.³⁸ Velmi jsme pospíchali, abychom zrána dorazili do Córdoby a mohli se tak zúčastnit Mše,³⁹ aniž by nás kdokoli spatřil. Vedli nás k jednomu kostelu, který je hned za mostem, kvůli větší samotě.⁴⁰ Když už jsme měli přejet most, zjistilo se, že nemáme svolení k přejetí s vozy, které vydával purkmistr. Než jsme je získali, uplynuly víc než dvě hodiny, poněvadž příslušné osoby nebyly dosud vzhůru, a tak mezitím přicházela spousta lidí a snažila se zjistit, kdo že to tam přijíždí. Tím jsme se ovšem příliš netrápily, protože to nemohli zjistit, jelikož vozy byly dobře kryté. Když konečně dorazilo povolení, ukázalo se, že vozy neprojedou mostní branou; bylo zapotřebí je seříznout⁴¹ – nebo nevím, co⁴² – což zabralo další čas. Nakonec, když jsme dorazily ke kostelu, a Mši měl sloužit otec Julián z Ávily, byl plný lidí, protože byl zasvěcen Duchu Svatému – což jsme předtím nevěděli – a tak tam byl velký svátek a slavnostní kázání.

13. Když jsem to viděla, velmi mě to sklíčilo, a podle mého názoru by bylo lépe, kdybychom odjeli bez účasti na Mši Svaté,⁴³ než se vmísit do takové vřavy. Otci Juliánovi z Ávily to ovšem tak nepřipadalo: a poněvadž byl teologem, musely jsme se všechny přidržet jeho názoru, i když ostatní průvodci⁴⁴ by se možná přiklonili k tomu mému, a tak bychom třeba udělali ještě větší chybu, ačkoli si nevím, zda bych se dokázala spolehnout jen na svůj vlastní názor. Sestoupili jsme⁴⁵ u kostela, a i když nám nikdo nemohl vidět do tváře, poněvadž jsme přes ně měly vepředu stále spuštěné velké závoje, stačilo nás vidět takto s nimi a v bílých pláštích z hrubé vlny, jak je nosíme, a v konopných sandálech,⁴⁶ aby to všechny vzrušilo. A tak se také stalo. Ten úlek mě nejspíš úplně zbavil horečky, neboť byl opravdu velký, pro mne i pro ostatní.

14. Hned při vstupu do kostela ke mně přistoupil nějaký muž a začal nám mezi lidmi dělat místo. Já jej snažně prosila, aby nás zavedl do nějaké kaple. On to udělal a zamkl ji, a neopustil nás, dokud jsme kostel neopustily. Po několika málo dnech pak přicestoval do Sevilly a řekl jednomu otci z našeho Řádu, že za ten dobrý skutek, který pro nás udělal, mu Pán, jak se domnívá, prokázal Milost, že zdědil – nebo mu byl dán – velký majetek, o který nijak neusiloval. Já vám říkám, dcery, že i když vám to třeba bude připadat jako nicotné, pro mne to byla jedna z nejhorších chvil života, jakou jsem si prošla; protože povyk lidí byl takový, jako kdyby tam byli vpuštěni býci.⁴⁷ A tak jsem se nemohla dočkat chvíle, až odtamtud odjedeme; a poněvadž nikde poblíž nebylo možné strávit siestu, přestáli jsme ji pod jedním mostem.

15. Když jsme dorazily do Sevilly, do domu, který pro nás pronajal otec fra Marian,⁴⁸ který o tom byl zpraven, domnívala jsme se, že je všechno zařízeno; neboť – jak říkám – tamní arcibiskup v mnoha ohledech prokazoval bosým karmelitánům svou přízeň, a i mně několikrát napsal a dal mi přitom najevo mnoho náklonnosti.⁴⁹ Nebylo jí však dostatek na to, abych byla ušetřena mnohého strádání, neboť Bůh to tak dopustil.⁵⁰ On⁵¹ byl proti klášterům mnišek s chudobou,⁵² a má k tomu důvod.⁵³ A tak to⁵⁴ bylo chybou, nebo možná lépe řečeno, nakonec dobře, aby se ono dílo uskutečnilo; neboť kdyby se mu to řeklo, než jsem se vydala na cestu, jsem si jistá, že by s tím nesouhlasil. Jelikož si však byl otec komisař⁵⁵ naprosto jistý, ale i otec Marian – pro kterého osobně byl můj příjezd také velikánským uspokojením – že mu tímto mým příjezdem dělají velikánskou službu, takže se mu o tom ani nezmínili předem, a – jak říkám – tím by byli udělali velkou chybu, kdyby si mysleli, že ho tím potěší. Protože u ostatních klášterů, to první, oč jsem usilovala, bylo povolení ordináře, jak to přikazuje posvátný Koncil.⁵⁶ Zde jsme je nejen předpokládali jako předem dané, leč – jak říkám – že se mu tím dělá velká služba – jak tomu pak skutečně bylo, a tak to také on sám později vnímal – leč u žádného založení Pán nechtěl, aby k němu došlo bez mého velkého utrpení; u jednoho tím, u druhého oním způsobem.

16. Nuže, když jsme tedy dorazily do domu, který – jak říkám – nám byl pronajat,⁵⁷ já měla v úmyslu hned převzít vlastnictví, jak jsem to obvykle dělávala, abychom tam mohly recitovat Posvátné Oficium.⁵⁸ A tu začal otec Marian dělat průtahy, neboť to byl on, kdo tam pobýval, a který, aby mi nezpůsobil trápení, mi to nechtěl říci na rovinu; jelikož však důvody,⁵⁹ nebyly dostatečné, já hned pochopila, v čem spočívá skutečná nesnáz: že nám nebylo uděleno svolení; a tak mi řekl, abychom považovala za dobré, že půjde o klášter s rentou, nebo něco takového, poněvadž si to úplně nepamatuji. Nakonec mi přiznal, že ordinář nerad asistoval zakládání klášterů mnišek svým svolením, a že od chvíle, co je arcibiskupem, je nikdy k žádnému nedal – což bylo řadu let tam⁶⁰ a ještě předtím v Córdobě, ale že je velkým Božím služebníkem – a zvláště u klášterů chudoby že by je určitě nedal.

17. To však znamenalo totéž jako říci, aby se klášter nezakládal. Zaprvé proto, že to bylo ve městě, jako je Sevilla,⁶¹ takže by se mi velmi příčilo to udělat,⁶² i kdyby to bylo možné; neboť všude, kde jsem založila klášter s rentou, šlo o malá místa,⁶³ kde se buďto nemá zakládat nebo se má založit takto,⁶⁴ neboť jinak tu není možnost, jak by se klášter mohl udržovat. Zadruhé proto, že nám z cestovních nákladů zůstala zlámaná grešle⁶⁵ a nic jsme si s sebou nepřivezly, jen to, co jsme měly na sobě a nějakou tu tuniku a tóku⁶⁶ navíc, a to, co nám sloužilo k tomu, aby se dobře přikryly vozy a věci v nich – takže i jen pro návrat⁶⁷ těch, kdo přicestovali s námi, jsme si musely zjednat půjčku (kterou nám poskytl jeden přítel, jehož tam⁶⁸ Antonio Gaitán měl, a k úpravě domu vyhledal nějaké zdroje otec Marian, přičemž to ani nebyl náš dům) – takže to⁶⁹ bylo nemožné.

18. Zmíněný otec musel být nejspíš velmi neodbytný, že nás arcibiskup nechal alespoň odsloužit Mši Svatou na den Nejsvětější Trojice⁷⁰ – šlo o první Mši tam – ale poslal k nám se vzkazem, aby se nezvonilo na zvon, ba řekl, aby se ani nezavěšoval – což už se ovšem stalo – a tak jsem zůstala v této situaci víc než dva týdny,⁷¹ a jsem si jista, že co do mého rozhodnutí, kdyby to nebylo z vůle otce komisaře⁷² a s ohledem na otce Mariana, okamžitě bych se vrátila i se svými mniškami, a to s lehkým srdcem, do Beasu k přípravě založení v Caravace. Oněch dnů muselo být mnohem víc,⁷³ jelikož mám však špatnou paměť, nepamatuji se na to dobře, ale myslím, že by to bylo nakonec víc než měsíc; poněvadž už by se případný odchod snesl mnohem hůře, vzhledem k tomu, že se klášter⁷⁴ postupně rozkřikl, a otec Marian mě za celou tu dobu⁷⁵ nenechal, abych mu⁷⁶ napsala, nýbrž postupně se to snažil urovnat, a to i s pomocí dopisů z Madridu od otce komisaře.

19. Mě uklidňovala, abych neměla příliš skrupule, jedna věc, že se totiž Mše sloužila s jeho povolením; a také jsme vždycky⁷⁷ recitovaly v chóru Božské Oficium.⁷⁸ Stále mi někoho posílal,⁷⁹ kdo by mě navštívil a ujistil mě o tom, že brzy přijde on sám, ba poslal nám i jednoho ze svých podřízených, aby odsloužil první Mši;⁸⁰ z toho jsem jasně viděla, že to všechno nejspíš nemělo sloužit ničemu jinému než tomu, abych se dál trápila.⁸¹ Ovšem příčinou tohoto trápení jsem nebyla já sama, ba nebylo to ani kvůli mým mniškám, nýbrž kvůli tomu, že se tím trápil otec komisař; neboť to byl on, kdo mi sem přikázal odcestovat, a tak tím byl velmi sklíčen, a byl by ještě mnohem víc, kdyby došlo k úplnému nezdaru, k čemuž měl dost dobré důvody.⁸²

20. V té době přišli také obutí otcové,⁸³ aby zjistili, na základě čeho se klášter založil. Já jim ukázala svá pověření, která jsem měla od našeho nejdůstojnějšího otce generála.⁸⁴ Na základě toho se uklidnili, ovšem kdyby se dozvěděli, jak se k tomu staví⁸⁵ arcibiskup, myslím, že by jim to nestačilo; ovšem o tom se všeobecně nevědělo, nýbrž všichni se domnívali, že je velmi potěšen a spokojen.

21. Nakonec se Bohu zlíbilo, že nás přišel navštívit. Já mu řekla, jaké příkoří nám tou situací působí. Nakonec mi tedy slíbil, že se stane, co chci a jak chci;⁸⁶ a od té doby nám vždy prokazoval svou milost ve všem, co se naskytlo, i veškerou svou přízeň.