KARMEL - Hora Matky Boží

Cunaco, 14. dubna 1919    
Můj drahý Lucho,

    Od své maminky vím, že Ti už není neznámé mé tajemství. Odpusť mi, že jsem neměla odvahu svěřit Ti ho dří­ve; ale věděla jsem, jak velmi Tě zasáhne a chtěla jsem Tě ušetřit co jen bylo možné zármutku, který budeš cítit, až bu­deš informo­va­ný o všem.
    Kdybys mohl na okamžik proniknout do hlubiny mého ubohého srdce a být svědkem hrozného boje, který za­kou­­ším, že mám opustit bytosti, které zbožňuji, soucítil bys se mnou. Avšak Bůh to chce a i kdyby bylo třeba projít oh­něm, necouvla bych. Neboť to, po čem tolik toužím (tolika touhami dychtím) mi nejen dá štěstí v tomto ži­vo­tě, ale celé věčnosti.
    Věřím, že Ty, víc než kdo jiný, budeš rozumět, že existuje v duši neukojitelná ží­zeň po štěstí. Nevím proč, ale v so­bě ji nacházím dvojnásobnou. Od útlého dětství jsem ho hledala, avšak marně, protože všude vidím jen jeho stín: a ten mě může uspokojit? Ne. Nikdy, zdá se mi, mě nepřestal svádět (?). Dychtím milovat, ale něco ne­ko­neč­né­ho a aby ta bytost, kterou bych milovala, se neměnila a abych nebyla hrač­kou jejích vášní, okolností daných ča­sem nebo životem. Milovat ano, ale Bytost ne­měnnou, Boha, který mě miluje nekonečně od věčnosti. Jaká propast se nachází mezi láskou čistou, nezištnou a neměnnou, a tou, kterou mi může nabídnout člo­věk! Jak milovat bytost tak plnou bídy a slabostí? Jakou jistotu můžu nalézt v tom­to srdci? Sjednotit svou duši s jinou bytostí, která mě ne­zdo­konalí svou láskou, mys­líš, že mohou pro mě být ušlechtilé vyhlídky? Ne. V Bohu nalézám všechno, co v tvo­rech nenalézám, protože jsou příliš malí, aby mohli nasytit téměř nekonečné touhy mé duše. Řekneš mi: ale můžeš mi­lovat Boha a žít uprostřed svých. Ne, můj drahý Lucho. Náš Pán, nic si nenechal pro Sebe, když mě miloval ze Dře­va Kříže. Dokonce opustil Nebe, skryl Své Božství, a já se mám odevzdat napůl? Řekl bys, že je to ode mě vel­ko­duš­né, kdybych si nechala ty, se kterými jsem nejvíc spojená? Co bych Mu tehdy nabídla? Ne. Láska, kterou Ho mi­lu­­ji, drahý Lucho, je nade vše stvořené, a dokonce šlapajíc po svém vlastním srdci, zničeným bolestí, nepřestanu jim ří­kat sbohem, protože Ho miluji, a to bláznivě. Jestliže člověk je schopný způ­sobit, že žena se do něho zamiluje až  tak, že všechno pro něho opustí, nevěříš snad, že Bůh je schopný učinit Neodolatelným Své Volání? Když se poz­ná­vá Bůh, když v tichu modlitby osvěcuje duši paprskem Své Nekonečné Krásy, když osvěcuje rozum Svou Moudrostí a Mocí, když zapaluje vůli Svou Dobrotou a Milosrdenstvím, pohlíží se na všechno pozemské se smutkem. A duše spou­taná požadavky svého tě­la, požadavky sociálního prostředí, ve kterém žije, se nachází vyhoštěná a horoucně vzdy­­chá (s horoucími touhami) kontemplovat bez přestání tento neko­neč­ný hori­zont, jenž měrou, kterou se nahlíží, se rozšiřuje, aniž by někdy v Bohu nalezl ome­zení.
    Drahý Lucho, kdybys věděl, jakou hořkost nalézám ve všem, co mě obklopuje, ne­di­vil by ses, že hledám zdi kláš­tera, abych žila a strávila celý svůj život v této mod­lit­bě nepřerušené lomozem světa. Nemůžeš to pochopit teď, ale budu se modlit, aby se Bůh jednoho dne ukázal Tvé duši, jak se pro svou nekonečnou dobrotu ukázal mé. Teh­dy uvidíš, že je nemožné hrozně netrpět, když se duše nachází mezi překáž­ka­mi, které jí brání neustále setrvávat stá­le v této láskyplné kontemplaci adoro­va­né­ho Všeho. Když žiji uprostřed svých, je to nemožné. Starosti života to­mu překá­že­jí, ačkoliv by se měla nejplnější svoboda. 
    Lucho, tak milovaný, mluvím k Tobě od srdce k srdci. V tomto okamžiku zakouším ve všem bolest odloučení. Mi­luji Tě, jak jsem Tě nikdy nemilovala. Málo sourozenců je tak spojených jako my dva. Nicméně Ti říkám sbo­hem. Ano, Lucho mé duše. Je ne­zbyt­né, abych Ti řekla toto slovo na jednu stranu tak kruté, ale ne jestliže se uváží, ko­lik říká: „S Bohem“. Drahý Lucho, tam budeme žít stále sjednocení. V Bohu si s Te­bou domlouvám věčnou schůz­ku.
    Tvůj dopis, který jsem nedávno dostala, když tento jsem měla započatý, mi způ­so­bil velkou bolest. Obviňuješ mě z nedostatku důvěry, nejdražší bratře. Kdybych Ti řekla, že jsem Ti to mnohokrát užuž chtěla říct, nebudeš mi vě­řit. Ale (me reprimía) pro strach, jak velmi budeš trpět, a bála jsem se o Tvé zdraví. Tak mi odpusť, že jsem ne­mě­la odvahu říct Ti to, ale je to pro přemíru lásky.
    Lucho, nevíš, jak jsem vděčná za Tvou lásku. Opravdu shledávám, že si ji neza­slou­žím. Ale věř mi, že já Tě mi­lu­ji dvojnásob. Šíleně. Všimni si, že nejen opouštím Te­be, ale také dvě bytosti, které zbožňuji: svého otce a svou mat­ku. A nicméně Vás opustím pro Boha. Přemýšlela jsem o tom  hodně a nechci se vracet nazpět, protože když bu­du karmelitkou, uskutečním celý ideál štěstí, který si představuji. Když zů­sta­nu ve světě, neměla bych všechno dob­ro, které mi vykresluješ, protože ctnost je rost­lina, jejíž míza je Milost Boží. Bez Ní ctnost hyne. A řekni mi u­přím­ně, věříš, že mi Ji Bůh udělí, jestli nejsem věrná, abych Ho následovala? Ne. Jestli On mě už uznal za hodnou, abych obětovala všechno pro Jeho Lásku, nepřestanu být vel­ko­duš­ná. Kromě toho, která laskavost je větší než po­vo­lá­ní? A po tolikeré Lásce Boha k jed­nomu bídnému stvoření, zůstanu ve svém domově, uprostřed všech, které mi­lu­ji, a uprostřed pohodlí? Pro člověka se zříkáme všeho a pro Boha nic není pro nás při­jatelné?
    Kdybys mě, Lucho, viděl vdávat se za nějakého dobrého mladíka, který by neměl majetek a odvedl mě na ven­kov daleko od Vás všech, smířil by ses s tím? A protože je to kvůli Bohu, jsi zoufalý? Kdo mě může učinit šťast­něj­ší než Bůh? V Něm nachá­zím všechno. Teď mi řekni, jak nedozírná (insondable) propast je mezi Všemohoucím Bo­hem a tvorem? On nepohrdl tím, aby se snížil až k němu, aby ho sjednotil se Se­bou a zbožštil ho. A já, mám po­hrd­nout Rukou Všemohoucího, který ve Své Veliké Do­brotě se ke mně sklání? Ne. Nikdy. Nikdo mě nebude moci pře­svědčit, že mou po­vin­ností není následovat Boha obětujíce Mu všechno, abych Mu splatila Jeho Ne­ko­neč­nou Lás­ku, jak nejlépe bych mohla. Zbytek bude nízkostí z mé strany. Věřím, že bu­deš o tom soudit jako já.
    Co se týká toho, co mi říkáš o tom, že Sláva Boží nezíská nic, když dva vstoupí do kláš­terů, ti dávám za pravdu. Ale musíš k tomu připojit, že všichni dobří nejsou Bo­hem voláni, aby byli řeholníky. Jsou duše, kterým vnuká při­taž­livost dokonalosti, a ta­kové chybují, když se jí neodevzdají. Je jisté, že ve světě je třeba ctnostných duší, a dnes víc než kdy jindy je svrchovaná potřeba dobrého příkladu. Ale k tomu, aby člo­věk zůstal ve světě, je nevyhnutelně tře­ba Pomoci (Asistence) Boží. Já se považuji být pro toto bez sil, protože On to ode mě nežádá. Ale ještě větší je po­třeba duší, kte­ré úplně vydané službě Boží, Ho nepřetržitě chválí za urážky, které se Mu ve svě­tě působí. Duše, kte­ré Ho milují a dělají Mu společnost, aby napravily Opuště­nost, ve které Ho nechávají lidé. Duše, které stále prosí a vo­lají za zločiny hříšníků. Duše, kte­ré se obětují v mlčení bez okázalosti, uvnitř klášterů za lidstvo. Ano, Lucho. Kar­­me­litka dá Bohu víc slávy než jakýkoliv apoštol. Sv. Terezie svou modlitbou za­chrá­nila víc duší než sv. Fran­ti­šek Xaverský, a tento apoštolát konala, aniž ho sama zna­la. (?)
    Říkáš mi, že schopnosti, kterými mě Bůh vybavil, musím použít pro Jeho Slávu. Ano, jak říkáš, je jisté, že je mám, jak bych mohla dát Bohu větší Slávu, když ne tím, že se dám cele Jemu a své schopnosti, jak intelektuální, tak mo­rální, budu dnem i nocí používat k tomu, abych Ho poznávala a milovala? Krásu nemám, a kdybych ji měla, ne­vá­hala bych ji obětovat také, protože to nejlepší a nejkrásnější je to, co si zaslouží On.
    Můžeš nenávidět náboženství (religión), Ježíše Krista, když je to On, On, kteří mi dávají štěstí v tomto životě i v tom dalším? Jaká beznaděj by ochromila mé srdce, když bych se setkala s prázdnotou, s ničím tvorů, kdybych ne­po­znala Bytí schopné nasytit a uspokojit mne! Ne. Nikdy tomu nebudu věřit, Lucho mé duše, protože vím, že ve Tvé du­ši pravdy víry náboženství spočívají na pevném základě. A jestliže se to naneštěstí stane, říkám Ti, že od tohoto okam­žiku zapřísahám Boha, aby napřed smrt mně (?), aby z oběti pro Tebe vzešlo světlo a láska k našemu ná­bo­žen­­ství.
    Kromě toho Ta, která vložila do mé duše počátek (klíček) povolání, byla Nejsvětější Panna. A Ty jsi byl ten, kdo mě učil milovat tuto Něžnou Matku, která nikdy nebyla nadarmo vzývána od Svých dětí. Ona mě milovala a ne­na­chá­ze­jíc jiný větší Poklad, který by mi dala jako Doklad Své jedinečné Ochrany, dala mi Požehnaný Plod Života Svého, Své­ho Božského Syna. Co víc mi mohla dát?
    Lucho, dřív než odejdu, nechávám Ti jako znamení našeho trvalého bratrství, So­chu Panny Marie, která byla mou neoddělitelnou společnicí. Ona byla mou intimní důvěrnicí od nejútlejších let mého života. Ona naslouchala vy­prá­vě­ní mých radostí i zármutků. Ona posílila mé srdce tolikrát zkrušené bolestí. Drahý Lucho, nechávám Ti Ji, aby mě nahradila u Tebe. Mluv s Ní, jak to děláš se mnou, od srdce k srdci. Když se cítíš být sám, jak já jsem se mnohokrát cí­ti­la, podívej se na Ni a uvidíš, že Ti s úsměvem říká: „Tvá Matka Tě nikdy nenechá samotného.“ Když se cítíš být smut­ný a sklíčený, nehledej, u koho si ulevit, běž do Její Přítomnosti a Plačící Pohled Tvé Matky, který Ti řekne: „ne­ní bolesti podobné Mé“, Tě posílí, když vloží do Tvé duše kapku útěchy, která kane z Jejího Bolestného Srdce.
    Já, ze své osamělé cely, budu prosit za Tebe tuto téměř Zbožňovanou Pannu, aby se ukázala jako opravdová Mat­ka tomu bratrovi, kterého tolik miluji. Spojení myslí zde na zemi, naše sesterské duše se setkají po tomto bo­lest­ném životě (existenci) jednoho dne sjednocené navždy tam v Nebi. Tehdy porozumíme hodnotě odloučení ve vy­hnan­ství, které nám získá věčné společenství tam ve vlasti, kde je opravdový život.
    Lucho, zbývá mi jen jedna věc, abych Ti řekla. Kdybych se zamilovala do nějakého mladíka, o kterém bych vě­ři­la, že s ním budu šťastná, a Tobě by se nelíbil, neváhala bych ani chvíli, abych pro Tebe obětovala své štěstí, pro­to­že Tě mám ráda příliš. Ale protože se nejedná o člověka, ale o Boha, a dávám v sázku nejen štěstí (časné) ale i věč­né, nemůžu změnit svůj krok. Odpusť mi všechen zármutek, kterou jsem Ti svým rozhodnutím způsobila. Ty mě znáš a budeš moci porozumět lépe než kdokoliv jiný bolesti, do které jsem ponořena, bolesti tím větší, když vidím, že jsem příčina utrpení bytostí, které tolik miluji.
    Nech mě naposledy Ti říct sbohem. Vydírá se z mé duše jako vzlyk. Sbohem, můj bratře tak drahý. Buď hodný (dob­rý). Naplň Ty svou láskou k mým rodičům prázdno, které zanechá v jejich srdcích obětní dar jedné dcery, kte­rá ač stojí za málo, je koneckonců kusem jejich duší. Miluj je, a vyvaruj je všeho utrpení. Buď hodný také na mou dra­hou Rebeku. Chudinka! Jak lituji, že ji nechám opuštěnou v zápasech života! Ačkoliv ne opuštěnou, protože ji bu­du stále doprovázet svými modlitbami. Doprovázejte se oba a vzájemně si pomáhejte na cestě dobra.
    Drahý Lucho, sbohem! Měj velkodušné srdce a obětuj mě svému Bohu a Nejsvětější Panně. Oni budou vytvářet štěstí Tvé ubohé sestry. Dobré a krásné vždy stojí slzy. Život, který obejmu, má tyto vlastnosti, ale kupuje se krví srdce. Bůh Tě odmění, protože se nedá nikdy předstihnout ve štědrosti. Především pomysli, že tento život je tak krátký: už víš, že tento život není život. 
    S Bohem, drahý bratře. Objímá Tě a líbá Tvá Juana, která se bude brzy jmenovat Terezie od Ježíše.

Juana