Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vnitřní hrad VI/3

44578833df2783c86cd180387dd801af.jpgSv. Terezie od Ježíše (1515 - 1582)
 

3. kapitola

 

Pojednává o téže látce a uvádí způsob, jakým Bůh promlouvá k duši, když se mu to zlíbí, a radí, jak se přitom mají duše chovat a neřídit se svým vlastním názorem. Předkládá několik známek, aby se poznalo, kdy se nejedná o klam, a kdy naopak ano. Je velmi prospěšná.1

 

1. Bůh má také jiný způsob, jak probudit duši, a i když se to do jisté míry může zdát Větší Milost než ty výše uvedené,2 může být nebezpečnější, a proto se u ní trochu pozastavím. Jde o promlouvání k duši, a to mnoha způsoby. U jedněch se zdá, že přicházejí zvenčí, jiné z nejhlubšího nitra duše, jiné z její vyšší části, jiné natolik zvenčí, že jsou slyšet ušima, poněvadž se zdá, jako by šlo o artikulovaný hlas.3

Někdy, ba často, se může jednat o vlastní rozmar,4 zvláště u osob slabé představivosti5 nebo melancholických, myslím tím, u nichž je melancholie značná.

2. U těchto dvou druhů osob si toho není co – dle mého názoru – všímat, i kdyby říkaly, že opravdu vidí a slyší a vnímají, ale ani je znepokojovat řečmi o tom, že je to Démon, leč jen je vyslechnout jako nemocné osoby, a převorka nebo zpovědník – kdokoli, komu to řekne – ať jí poví, aby si toho nevšímala, neboť v tom nespočívá podstata naší služby Bohu. A že mnohé touto cestou oklamal Démon, i když tomu tak u ní nejspíš není (to aby se ji neskličovalo ještě víc, než co už s sebou nese její povaha). Řekne-li se jí totiž, že jde o melancholii, nikdy s tím nepřestane,6 nýbrž bude se zapřísahat, že to vidí a slyší, neboť tak jí to skutečně připadá.

3. Je pravda, že bude třeba počítat i s případnou nutností ji zbavit modlitby a udělat všechno, co je možné, aby si toho opravdu nevšímala. Démon obvykle těchto takto nemocných osob zneužívá – i když to nebývá k jejich vlastní škodě, nýbrž ostatním – ale jak u nemocných, tak i u zdravých, je vždy třeba se těchto věcí bát, dokud se člověk nenaučí rozumět duchu.7 A tvrdím, že v počátcích je vždy lépe se jich zbavovat; pocházejí-li totiž od Boha, bude to spíše pomocí na cestě vpřed a spíše to bude narůstat, je-li to takto podrobováno zkoušce.8 Je tomu skutečně tak, jen je potřeba, aby se při tom duši příliš neskličovalo a nezneklidňovalo; ona totiž doopravdy nemůže víc.9

4. Nuže, vraťme se k tomu, co jsem uvedla o těchto promlouváních k duši všeho druhu, které mohou být, jak jsem řekla, od Boha a také od Démona anebo vlastní představivosti.10 Ještě povím, pokud se mi to s Přízní Páně podaří vystihnout, o známkách, podle nichž to lze rozlišit, a kdy jsou tato promlouvání nebezpečná. Mezi lidmi oddanými modlitbě, je totiž mnoho duší, které je vnímají.11 A ráda bych, sestry, abyste si nemyslely, že děláte zle, když jim nedůvěřujete, ale ani když jim naopak důvěřujete, pokud jsou určeny pouze vám samotným jako Pánovo Obdarování nebo jako upozornění na vaše nedostatky,12 ať už by je pronesl kdokoli nebo se jednalo o rozmar,13 na tom pramálo záleží.

Na jednu věc vás ale upozorním, totiž abyste si nemyslely, a to i když pocházejí14 od Boha, že jste jen kvůli tomu lepší. Neboť Bůh promlouval hodně i k farizeům, a veškeré dobro spočívá v tom, jak si člověk těmito slovy prospěje. A žádného slova, které není ve velké shodě s Písmem, si dál nevšímejte, jako byste jej měly slyšet od samotného Démona.15 I kdyby totiž tato Promlouvání pocházela jen z vaší slabé představivosti,16 je zapotřebí ji brát jako pokušení ve věcech víry, a tak jim vždy odporovat, jen aby nakonec ustala. A jistě ustanou, vždyť v sobě mají jen malou sílu.17

5. Nuže, abych se vrátila k tomu, co bylo řečeno prve, totiž, že vycházejí buďto z nitra, nebo shůry nebo zvenčí,18 to nijak nevylučuje, že mohou být od Boha. Nejjistější známky, které je možné ohledně toho19 mít – dle mého názoru – jsou tyto:20 ta první a nejopravdovější spočívá v moci a panování, které s sebou nesou, to je že co se promlouvá, se hned také působí.

Objasním to ještě lépe: Nějaká duše je zcela pohroužena do protivenství a vnitřního zmatku, o kterém byla řeč,21 a do zatemnění rozumu a vyprahlosti. Jediným z takovýchto slov,22 kdy se vyřkne pouze „Netrap se“, je hned uklidněna a bez jakéhokoli trápení, a s velkým světlem uvnitř. Je zbavena všeho onoho trápení, jakkoli se jí předtím zdálo, že i kdyby se celý svět a všichni vzdělanci spojili, aby jí předložili důvody, proč se mu nemá poddávat, i tak by ji nedokázali – byť by se namáhali sebevíc – zbavit oné tísně.

Nebo: je sklíčena, protože jí její zpovědník řekl, jakož i další osoby, že se jedná od ducha Démona, co má, a tak je celá naplněna bázní. A na jediné slovo, které se jí řekne: „Já jsem to, neboj se“, *Lk 24,38* přichází o veškerý strach a je velmi utěšena,23 ba zdá se jí, že teď by ji nikdo nepřiměl, aby uvěřila něčemu jinému.24

Nebo: Má velké trápení co do jistých závažných záležitostí, u kterých netuší, jak se vyvinou; a tu vnímá, že se náhle uklidní, že všechno dobře dopadne. Je si jistá a bez trápení, a podobným způsobem se to děje i v mnoha jiných věcech.25

6. Druhý důvod: velký klid, který přetrvává v duši a zbožné a pokojné usebrání, a to, že je duše připravena chválit Boha. Ó, Pane, pokud jediné slovo, poslané, aby bylo zvěstováno vaším pážetem (neboť podle toho, co se říká – alespoň v těchto příbytcích – je nepronáší Sám Pán, nýbrž jeden z andělů), mají26 takovou Moc, jakoupak asi zanecháte v duši, která je připoutána láskou k Vám a Vy k ní?

7. Třetí známkou je, že tato slova nemizí z paměti ani po dlouhé době – a některá vůbec – jak naproti tomu mizí ta, která vnímáme zde, myslím tím od lidí. Neboť i když půjde o slova velmi významná a vzdělaná, nemáme je natolik vryta do paměti ani – týkají-li se budoucích záležitostí – jim tolik nevěříme jako těmto.27 Zůstává po nich totiž velikánská jistota, takže i když se občas jedná o záležitosti z lidského pohledu nemožné, takže se nemůže neobjevit pochybnost, zda se tak opravdu stane či nikoli, a rozum postupuje28 jen s jistými váháními, v duši samotné je jistota, kterou nelze přemoci, a to i kdyby se jí zdálo, že se děje vše spíše v rozporu s tím, co vyrozuměla. A ačkoli léta ubíhají, neopouští ji ona myšlenka, že Bůh si najde jiné způsoby, o kterých lidé nic nevědí, ale že nakonec se to uskuteční, a tak tomu potom je, že se to opravdu uskuteční.

I když, jak říkám, ji to nechrání před oním strádáním, jež má, když vidí tolik oklik. Neboť je to již dlouho, co to vyrozuměla, a ona působení a jistota, které ve chvíli, kdy se to dělo, měla, totiž že se jedná o Boha,29 již pominuly, a tak se dostavují tyto pochybnosti, a duše přemýšlí, zda to nebyl Démon nebo zda to nebyla představivost. V přítomném okamžiku30 naproti tomu tu z těchto pochybností není nic, leč naopak pro onu pravdu by i zemřela.

Ale, jak říkám, při všech těch představách, které jí nejspíš Démon vnuká, aby potrápil a zastrašil duši, zvláště pokud by z oné záležitosti – která by se měla podle toho, co duše vyrozuměla, stát – mělo vzejít mnoho dobra pro duše a šlo by o Díla k Velké Cti a Službě Boží, a jejich uskutečnění bránila velká nesnáz, cožpak to nic nezpůsobí?31 Přinejmenším zeslábne víra, což už samo o sobě představuje značnou škodu, když duše nevěří, že Bůh je dost Mocný na to, aby vykonal díla, která náš rozum32 nedokáže pochopit.

8. Avšak navzdory těmto bojům, i kdyby se objevil někdo, kdo by dané osobě řekl, že se jedná o hlouposti – myslím tím, ze zpovědníků, s nimiž tyto věci probírá33 – a i kdyby se mělo přihodit sebevíc nezdarů, které by jí dávaly na srozuměnou, že se pronesená slova nemohou splnit, i tak jí zůstává jakási jiskra, nevím kde, a to tak živá, že i kdyby všechny ostatní naděje umřely, ona jiskra jistoty nebude s to – i kdyby chtěla – pohasnout.34

A nakonec – jak jsem řekla35 – se to Pánovo Slovo vyplní a duše je na základě toho tak spokojená a radostná, že by nejraději jen stále chválila Jeho Majestát, a to mnohem víc kvůli tomu, že vidí, jak se vyplnilo to, co jí řekl, než kvůli samotnému Dílu, i kdyby pro ni bylo sebedůležitější.36

9. Nevím, odkud to pochází, že duši tolik záleží na tom, aby se tato Slova osvědčila jako pravdivá. Neboť i kdyby tuto osobu přistihli při nějaké té lži, myslím, že by to tolik neprožívala. Jako kdyby tu zmohla víc, a přitom jen říká, co jí bylo řečeno. Jistá osoba37 se ohledně toho nesčetněkrát rozpomínala na proroka Jonáše, když se obával, že Ninive nakonec nebude zatraceno. *Jon 3,10; 4,2n.*

Ale ostatně, jelikož jde o Ducha Božího, je správné, aby měla takovou věrnost v touze, aby se to nepovažovalo za falešné, vždyť Bůh je Svrchovaná Pravda, a tak je její radost opravdu velká, když to po tisíci oklikách a za nesmírně těžkých okolností38 vidí vyplněno. I kdyby kvůli tomu měly samotné osobě vzejít velká strádání, spíše jimi touží projít, než aby se nevyplnilo to, o čem je přesvědčena, že jí řekl Pán. Ale možná že ne všechny osoby budou mít tuto slabost, pokud to slabost je, poněvadž já osobně to nedokáži odsoudit jako špatné.

10. Pocházejí-li ovšem tato promlouvání z představivosti, není zde žádná z těchto známek, ani jistota ani pokoj ani vnitřní okoušení. Ledaže by se mohlo stát, a já dokonce vím o některých osobách, kterým se to přihodilo – když byly velmi pohrouženy do modlitby klidu a duchovního spánku – že některé jsou co do své konstituce39 nebo představivosti tak slabé,40 nebo nevím, z jaké je to příčiny, že v tomto velké usebrání jsou doopravdy tak mimo sebe, že o sobě nevědí navenek,41 a všechny smysly jsou tak uspány jako u osoby, která spí – ba možná je tomu i tak, že jsou skutečně podřimující – takže na způsob snu jim připadá, že se k nim promlouvá. Ale i když vidí nějaké věci a myslí si, že pocházejí od Boha, účinky, které to zanechává, jsou nakonec jen jako u snu.42

A také se může stát, že když o něco vroucně prosí našeho Pána, zdá se jim, že jim opravdu říká to, co chtějí, a stává se to i vícekrát.43 Kdo má však s Božími Promlouváními velkou zkušenost, se v tom představivostí – jak se mi zdá – nemůže nechat oklamat.44

11. Démona je třeba se obávat víc; ovšem jsou-li zde známky, které byly uvedeny,45 je možné se tím do značné míry ujistit, že Promlouvání pocházejí od Boha. Ne ale natolik, aby v případě, že se jedná o závažnou záležitost – v tom co se duši říká – a pokud má člověk na základě toho něco vykonat sám nebo vyjednat prostřednictvím dalších osob, aby někdy něco udělal, ba ani, aby mu to přišlo na mysl, bez vyslechnutí úsudku zpovědníka, jenž je vzdělaný, prozíravý a velký služebník Boží.46 A to, i kdyby vnímala sebevíc47 a zdálo se jí jasné, že je to od Boha. Tak to totiž chce Jeho Majestát, a neznamená to neudělat to, co přikazuje On, protože nám bylo řečeno, *Lk 10,16* abychom považovaly zpovědníka za toho, kdo je na Jeho Místě, a to tam, kde nelze pochybovat, že se jedná o Jeho Slova.48 A ta ať nám pomohou dodat odvahy, je-li záležitost nesnadná, a náš Pán ji poskytne zpovědníkovi a způsobí také, aby uvěřil, že jde o Jeho Ducha, pokud si to On Sám bude přát. A pokud ne, nejsou již povinni víc.49 A dělat něco jiného, než co bylo právě řečeno, a aby se v tomto někdo řídil jen vlastním úsudkem, to považuji za velmi nebezpečnou věc. A tak vás, sestry, napomínám Jménem našeho Pána, aby se vám toto nikdy nepřihodilo.50

12. Je ještě jiný způsob, jak promlouvá Pán k duši, který sama za sebe považuji za velmi jistě pocházející od Něj,51 a to prostřednictvím intelektuálního vidění, o kterém dále ještě řeknu, v čem spočívá.52 Děje se natolik v nitru duše a jí připadá, že tak jasně slyší ona slova sluchem duše53 od Samotného Pána, a zároveň tak skrytě, že už samotný způsob, jak je vnímá, spolu s působením, jež toto vidění uskutečňuje,54 ujišťuje a dává jistotu, že na tom nemůže mít podíl Démon. Zanechává totiž hluboké účinky, aby se tomu věřilo. Přinejmenším je tu jistota, že to nepochází z představivosti, a také – je-li zde potřebná všímavost – může o tom mít duše jistotu55 na základě těchto důvodů:

Prvního, protože tu bývá docela odlišná jasnost v Promlouvání,56 která je zde natolik jasná, že se duše rozpomene i na jedinou slabiku, která chyběla v tom, co vnímala, a také na to, zda to bylo řečeno tím nebo oním stylem, i kdyby se přitom jednalo o jedinou větu. Zatímco v tom, co se nám vyrojí představivostí, nebude tak jasným promlouváním, ani tak rozlišitelnými slovy, leč jako něco z polospánku.

13. Druhého, protože zde57 člověk často nepřemýšlel nad tím, co se vzápětí vnímal,58 myslím tím, že k tomu docházívá znenadání, ba někdy i během rozhovoru. I když mnohokrát jde o odpověď na to, co člověku jen přelétne myslí nebo nač myslel dříve. Častokrát jde ovšem o záležitost, která by jej nikdy nenapadla, že by se mohla stát nebo že se stane. A tak je59 nemohla vytvořit představivost, aby se duše klamala tím, že si vybájí to, po čem nemohla zatoužit ani to chtít ani to poznat.

14. Třetího, protože to jedno60 je jako když člověk prostě slyší, a to z představivosti je jako když si postupně skládá dohromady to, co by sám chtěl, aby mu bylo řečeno.

15. Čtvrtého, protože i slova jsou velmi odlišná, a na základě jediného se chápe mnoho, což by náš rozum sám nedokázal poskládat dohromady tak najednou.

16. Pátého, protože mnohokrát spolu se slovy, a to způsobem, který bych nedovedla vyjádřit, se dává na srozuměnou mnohem víc než to, co plyne z jejich samotného znění, a to bez dalších slov.

O tomto způsobu vnímání promluvím více na jiném místě,61 neboť se jedná o velmi jemnou záležitost a hodnou toho, aby byl chválen náš Pán. Neboť co se týče tohoto způsobu a rozdílů62 se našly osoby s řadou pochybností, zvláště jedna, které se to přihodilo,63 a jistě bude více takových, které si v tom nerozumějí. A tak vím, že to sledovala s velkou pozorností – protože to bylo nesčetněkrát, co jí Pán udělil64 tuto Milost – a největší pochybnost, kterou ohledně toho měla, bylo, zda si to jen nevybájila, to na počátku.

Neboť když je to od Démona, lze to poznat dříve, i když jeho projevů prohnanosti je tolik, že umí velmi dobře napodobit Ducha Světla. *2Kor 11,14* Bude tomu ovšem takto – dle mého názoru – jen v tak velmi zřetelně pronesených slovech, aby nevyvstala ani nejmenší pochybnost, zda byla vnímána stejně jako u ducha pravdy. Nebude ale s to napodobit účinky, jež byly uvedeny,65 ani zanechat v duši onen pokoj, ani světlo, nýbrž spíše neklid a lomoz. Dokáže však způsobit jen málo škody nebo vůbec žádnou, je-li duše pokorná a dělá-li to, co jsem řekla,66 aby se nepouštěla do uskutečnění čehokoli z toho, co vyrozuměla.

17. Jde-li o projevy Přízně a Obdarování od Pána, ať si pozorně hledí toho, aby se nepovažovala za lepší.67 A pokud po významnějším Slovu Obdarování není víc zahanbena,68 ať věří, že se nejedná o Ducha Božího. Je totiž naprosto jisté, že když se o Něj jedná, čím Větší Milost se udílí, samotná duše se považuje za o to mnohem menší, a mnohem víc se jí vrací vzpomínka na její hříchy a víc zapomíná na svůj zisk a víc zaměstnává svou vůli a paměť tím, aby toužila jen po Cti Boží, aniž by si připomínala svůj vlastní prospěch. A s větší bázní se vyhýbá tomu, aby snad v čemkoli překroutila Jeho Vůli, a s větší jistotou, že si nikdy nezasloužila ony Milosti, leč naopak peklo. Dokud působí všechny věci a Milosti, které má ve vnitřní modlitbě, tyto účinky, duše není vyděšená, nýbrž důvěřuje v Milosrdenství Pána, který je Věrný a nedopustí, aby Démon někoho oklamal, i když je vždy dobré, aby se kráčelo v bázni.69 *1Kor 10,13; Flp 2,12*

18. Může se stát, že těm, které Pán nepovede touto cestou, bude připadat, že by duše mohly těmto slovům, která jsou k nim pronášena, jednoduše nenaslouchat. A jedná-li se o vnitřní slova, že se stačí natolik rozptýlit, aby si je člověk nepřipouštěl, a díky tomu budou duše kráčet bez těchto nebezpečí.

Na to já ale odpovídám, že je to nemožné. Nemluvím teď o těch slovech, která jsou vybájena;70 na ta mají lék, když po ničem nedychtí ani si nechtějí všímat svých představ. Zde71 ovšem není lék žádný, neboť Sám Duch, který promlouvá tímto způsobem, působí, že ustávají všechny ostatní myšlenky a že to, co se pronáší, je zaznamenáno. Do jisté míry mi dokonce připadá – a věřím, že tomu tak opravdu je – že by spíše bylo možné, aby nějaké osobě, která by mluvila velmi nahlas, nerozuměla jiná, která slyší velmi dobře. Neboť tehdy by duše mohly hlas nezaznamenat a zaměstnat svou mysl a rozum něčím jiným. Ovšem u toho, o čem pojednáváme, to udělat nelze. Není tu totiž uší, které by bylo možné si zacpat, ani možnost myslet na něco jiného, než na to, co se říká, a to v žádném případě. Neboť ten, kdo mohl způsobit, aby se na žádost – myslím, že to bylo – Jozua zastavilo slunce, *Joz 10,12n* může způsobit zastavení mohutností a veškerého nitra do té míry, že duše zřetelně vidí, že v onom hradu vládne jiný, Větší Pán než je ona sama,72 a to u ní vyvolává značnou zbožnost a pokoru. Takže snažit se to vyloučit, na to není žádný lék. Ten ať nám Božský Majestát daruje spíše k tomu, abychom zaměřily svůj zrak73 na to, abychom uspokojovaly Jej a na sebe samotné zapomínaly, jak jsem řekla, amen. Kéž se Mu zalíbí, abych dokázala vystihnout a dát na srozuměnou to, co jsem si v tomto74 předsevzala, a aby to mohlo posloužit jako jistá rada tomu, komu by se jich mělo dostat.75
 

1 Tato kapitola Vnitřního hradu je do značné míry paralelní vůči 25. kapitole Knihy života. V obou textech se světice snaží rozlišit, kdy se jedná o autentická mystická Promlouvání (pocházející tedy od Boha nebo jeho svatých) a kdy naopak o sebeklam obrazivosti nebo klam Démona. Zde světice probírá nejprve tato mystická Promlouvání obecně (č. 1–11), a následně pojednává o takových Promlouváních, která jsou spojena s intelektuálním viděním (č. 12–28).

2 Viz předchozí kapitola, zejména č. 1–4.8.

3 Srov. také 6H 2,3 a co k tomu píše sv. Jan od Kříže ve Výstupu na horu Karmel (2. kniha, kap. 26–30).

4 O = antojo; = výtvor vlastní představivosti.

5 O = de flaca imaginación; = ve skutečnosti spíše než o nevýraznou, chabou představivost, nýbrž naopak o představivost bujnou nebo přinejmenším takovou, kterou je těžké ovládnout. Terezie pojednává o „slabé představivosti“ často, srov. Ž 4,7; 9,6; Z 5,2; 4H 1,14; 3,14; a dále 6H 9,9.

6 Jak je zřejmé z Tereziiných popisů „melancholie“ (lehčích forem psychických poruch, srov. zejména klasický text v Z 7), součástí trápení s ní je to, že osoba, kterou souží, není s to si ji přiznat. Proto také nepřistoupí na pravou identifikaci zdroje svých domnělých slyšení nebo vidění.

7 = dokud člověk nezíská dostatečnou zkušenost a nenaučí se rozlišovat duchy.

8 Toto „zbavování se“ (sv. Jan od Kříže mluví o „popírání“) napomáhá duchovnímu rozlišení skutečných slyšení od zdánlivých.

9 Druhá polovina tohoto čísla je velmi užitečná pro duchovní vůdce takových osob: je třeba rozhodnosti a velkého smyslu pro realitu (aby duchovní vůdce příliš snadno neuvěřil tomu, co se mu říká), na druhou stranu ale také mírnosti (aby duchovní vůdce takovou osobu netrápil přílišnou tvrdostí a přísností).

10 Srov. výše, č. 1; a dále 7H 2,9.

11 = které slyší tato promlouvání ve svém nitru.

12 Tento Tereziin přístup je výrazem její osvědčené zkušenosti: v zásadě je dobré vnitřní promlouvání odmítat (neboť ta, která jsou od Boha, se i přesto prosadí, zatímco ostatní jsou tím do značné míry „neutralizována“), je možné je však přijmout (a to bez ohledu na jejich původ!), v případě, že nevybízejí k nějakému vnějšímu, veřejnému poslání, nýbrž mají duši jen posloužit jako doklad Pánovy Lásky a Přízně nebo naopak vybízejí k odstranění nějakého nedostatku v duchovním životě. V těchto případech totiž záleží spíše na tom, jak je duše prožívá a jakých duchovních postojů k nim zaujme, než na tom, kdo to k duši promlouvá.

13 Srov. výše, pozn. 4.

14 = tato vnitřní promlouvání.

15 Klasickou duchovní radou je Démonům vůbec nenaslouchat a nepouštět se s nimi do rozhovoru.

16 Srov. výše, pozn. 5.

17 V Knize života je světice ještě kategoričtější, srov. Ž 25,12n.

18 Srov. výše, č. 1.

19 = ohledně Božího Původu těchto Promlouvání.

20 Srov. s tím, co následuje, rovněž Ž 25,3.7, kde lze najít tytéž tři známky.

21 Srov. 6H 1,7–15.

22 = těchto Božích Promlouvání.

23 O = queda consoladísima.

24 Srov. Ž 30,14.

25 Srov. Ž 25,14–19.

26 Opět nedůslednost v časech; měl by být singulár „má“, neboť sloveso se vztahuje k předchozímu „jedinému slovu“.

27 = nevěříme ani těm nejzávažnějším a nejvzdělanějším lidským projevům tolik jako Božím Promlouváním.

28 O (pl.) = andan („postupují“); měla snad světice v úmyslu původně napsat „rozum a vůle“, případně jiné mohutnosti, nakonec však uvedla pouze „rozum“, aniž upravila slovesný tvar?

29 = o Boží Působení.

30 = v době, kdy u duše dochází k těmto Božím Promlouváním.

31 = cožpak by to mohlo nenarušit důvěru oné duše?

32 O (pl.) = nuestros entendimientos („naše rozumy“).

33 Srov. k tomu osobní zkušenost Terezie, popsaná v Ž 25,14n.

34 O = dejar de estar viva („přestat být živá“).

35 Srov. předchozí číslo.

36 Srov. Ž 25,2; 33,17; 34,19n.; 36,16n.

37 Pravděpodobně světice sama, srov. k tomu Z 20,12.

38 O = en cosas dificultosísimas; mohlo by se tedy chápat rovněž jako „ačkoli se jedná o nesmírně nesnadné záležitosti“.

39 = spíše psychické než fyzické vzhledem k následující spojce „nebo“; jedná se tedy nejspíš o záležitost temperamentu, i když tělesná konstituce není na základě samotného znění ani vlastního obsahu souvětí vyloučena.

40 „Slabá představivost“ nemusí nutně znamenat představivost chabou, nýbrž často naopak velmi bujnou, ovšem nesnadno ovladatelnou, srov. výše, pozn. 5.

41 O = no se sienten en lo exterior; nejedná se tedy tolik o to, že nevnímají své okolí, nýbrž sebe v něm.

42 = velmi pomíjivé a nejisté.

43 = opakovaně.

44 Srov. Ž 25,3.6.

45 Srov. výše, č. 5–7.

46 O = letrado y avisado y siervo de Dios; = tři kvality zpovědníků a duchovních vůdců, které považuje světice za nejdůležitější, srov. např. Ž 13,16.

47 O = más y más entienda.

48 = v Evangeliu (srov. odkaz na Lukášovo Evangelium o něco výše); Terezie znala toto místo velice dobře, poněvadž je citováno v karmelitánské Řeholi, která je uvádí v souvislosti s poslušností představeným v č. 23.

49 = pokud zpovědník dojde k jinému závěru, než že se jedná o Boží Promlouvání, a nesouhlasí tedy s tím, aby jeho kajícníci, kteří slyší dané poselství ve svém nitru, vykonali, co se jim zdá, že od nich požaduje Bůh, nejsou povinni se tím řídit a snažit se to uskutečnit za každou cenu.

50 Na toto téma viz více v Ž 25,10–14.

51 O = de su parte („z jeho strany“).

52 Srov. 6H 5,8n.

53 O = con los oídos del alma (tedy i „ušima duše“).

54 = spolu s účinky, které s sebou toto intelektuální vidění přináší.

55 = že dané vidění pochází od Boha.

56 = oproti jiným způsobům, jež se nedějí prostřednictvím intelektuálního vidění.

57 = v případě autentických Božích Promlouvání.

58 = ve svém nitru jako Boží Promlouvání.

59 O = las; = ona slova, která člověka vnímá ve svém nitru.

60 = autentické Boží Promlouvání.

61 Viz 4. a 10. kapitolu těchto šestých příbytků.

62 = rozdílných podob, jakými se tato vnímání projevují.

63 Světice mluví sama o sobě, srov. Ž 25,14–19.

64 O (historický prézens) = hace (tedy „uděluje“).

65 Viz výše, č. 12–16.

66 Viz výše, č. 11, kde světice varuje duši, která slyší vnitřní promlouvání, aby se nenechala přimět k uskutečňování domnělého Poselství, jež jí takto bylo adresováno, aniž by věc nejprve rozlišila se zpovědníkem.

67 = než jsou ostatní osoby, které dané milosti nedostávají.

68 O = confundida (tedy i „zmatena“); srov. první Mariina reakce na andělův pozdrav, Lk 1,29a.

69 Srov. Ž 23,15.

70 = vlastní představivostí.

71 = u autentických Božích Promlouvání.

72 Srov. Ž 25,1.

73 O = pongamos los ojos („upřely své oči“).

74 = ve věci teoretického přiblížení Božích Promlouvání. Vzhledem k tomu, že „kapitola“ je ve španělštině mužského rodu (capítulo), dalo by se text chápat i takto: „co jsem si v této kapitole předsevzala“.

75 = kdo by měl být v budoucnu obdarován Božími Promlouváními.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář