2011-09 První plavání... Bez nohou !
Někomu stačí naučit se plavat v životě jednou. Myslel jsem si, že to je i můj případ. No, ale to jsem se zase pěkně spletl.
Když jsem nastoupil do Kladrub , tak součástí rehabilitace bylo plavání.
Přijel jsem na mém vyladěném vozíku k bazénu a plavčík se zeptal: „Umíš plavat?“ Odpověď zněla: „Jasně, vždyť jsem jezdil na vodu a tam jsem se naplaval poměrně hodně.
Tak dobře sesednout z vozíku a šup do bazénu. A hle obrovské překvapení tam na Zdendu číhalo. Šel jsem rovnou na dno. Vodu šlapat nešlo, nějak nebylo čím. Naštěstí bazén byl poměrně malý, tak jsem pokusem o styl prsa „doplaval ke schůdkům.“ Opět jsem se vyškrábal nad vodní hladinu. Když jsem to rozdejchal, vzpomněl jsem si na historku z mého dětství, když mě rodiče učili plavat. Tatí s maminou mě drželi nad vodou, já měl na rukách plavací rukávky, okolo břicha kruh a ještě jsem řval, že se utopím. Při této představě, co bude opět asi následovat, jsem se zhrozil.
Seděl jsem na kraji bazénu a začalo mi všechno docházet. Moje těžiště se výrazně změnilo a to, co fungovalo předtím, je nyní jinak.
Po pětiminutovém rozmýšlení jsem se opět překulil do bazénu. Zjistil jsem, že plavání na zádech je v pohodě. Nešel jsem pod vodu jako při prvním pokusu. Tak první dobrá zpráva. A teď to zkusíme na břicho. Po převalení mě čekalo další blbé zjištění. Moje hlava šla pod vodu a zadek nad vodu. Mohu ale říct, že pozadím se fakt dýchat nedá. Celkem příjemné zjištění bylo, když jsem začal potápět mé krátké nohy, pozadí šlo pod vodu a hlava nad vodu. Paráda a teď přidat ještě tempa. Rukama by to šlo, ale těma nohama to nějak vázne. Pochopil jsem, že nohy je lepší neřešit a ono to nějak půjde.
Mohu říct, že se mi poměrně hodně ulevilo. Tak jsem se naučil podruhé ve svém životě plavat.
Základní pravidlo je nevzdat to. Ono to nějak půjde.