Původ života z hlediska sofiologie
Revue Prostor 65, jaro 2005
Emil Páleš
Jak vznikl život? Řekněme rovnou, že darwinismus byl jen posledním v dlouhé řadě mýtů, které od úsvitu dějin přinášejí tušení odpovědi na toto téma.
Kdo nesouhlasí s tím, abychom o darwinismu mluvili v minulém čase, nechť si přečte například knihu Ikony evoluce.1 Jonathan Wells v ní rozebral deset největších „důkazů“, které se dodnes uvádějí na podporu darwinismu. Ani jeden z nich už není slučitelný s dnes známými fakty a mnohé s nimi nebyly slučitelné od samého začátku. Experiment Stanleye Millera a Herolda Ureye, při němž v baňce naplněné metanem, dusíkem a vodíkem za elektrického výboje vznikly některé stavební látky obsažené i v živých buňkách, přestal být relevantní, když se změnil obraz o složení prvotní atmosféry. Darwinův strom života, kde by velké rozdíly měly vzniknout jen posloupností nepatrných kroků v obrovských časových úsecích, se zdá být vyvrácen z kořenů, protože při kambrické explozi se v průběhu krátkého geologického „okamžiku“ objevilo třináct velkých živočišných kmenů. Homologie (podobnost struktur) živých tvorů, která měla být původně dokladem společného předka, se z definice zúžila pouze na podobnosti zděděné po společném předkovi, čímž se změnila na samozřejmou, ale nic neříkající tautologii v začarovaném kruhu. Skutečná embrya nevypadají tak, jako na Haeckelově slavném obrázku ilustrujícím biogenetický zákon. Archaeopteryx, kdysi oslavovaný jako hledaný mezičlánek mezi plazy a ptáky, jím přestal být, protože není předchůdcem dnešních ptáků. Čtyřkřídlá moucha octomilka není příkladem konstruktivní morfologické mutace, která by mohla dodávat základní materiál pro evoluci, ale jen v umělých podmínkách vypěstovaný života neschopný netvor. Darwinovy pěnkavy by se drobnými změnami měly postupně přeměnit v jiný druh, ale ve skutečnosti pouze oscilují kolem formy, která je stále stejná. Jako doklad přirozeného výběru v akci se padesát roků v učebnicích uveřejňovaly fotografie drsnokřídlece březového, který se na sazemi znečištěných kmenech bříz údajně přizpůsobil změnou zbarvení. Tyto fotografie byly uměle naaranžovány. Darwinisti ručně přišpendlili mrtvý hmyz na kmen stromu, protože živá si tato noční můra na březovou kůru vůbec nesedá.
Nejvyšší ikonou je nakonec obrázek opice, která se vzpřimuje a mění v člověka. Jenže fakt, že při embryogenezi se objevují nejprve lidské formy a až později opičí, nasvědčuje spíš tomu, že fosilní kostry by se měly seřadit v opačném pořadí. Pokud se při vývoji plodu ve zkratce opakují evoluční dějiny, máme před sebou živý obraz toho, že opice jsou padlí lidé a ne, že lidé se vyvinuli z opic. Pětiprstá ruka, rovnoměrný chrup i celková příbuznost primátů s hmyzožravci a vůbec nejstaršími savci stejně naznačují, že lidská forma se objevuje kdesi u kořene evolučního stromu spíše než na jeho konci.
Nebudu opakovat nedostatky darwinismu, které už jsou známé. Kladu jinou otázku: proč se tolik vědců – přesto, že se topí ve zmatcích a moři rozporů – stále znovu pouští do pokusů vysvětlit živý svět pomocí darwinovského mechanismu? Jeden z důvodů je ten, že nevidí žádnou jinou podnětnou alternativu, která by umožňovala tvořit specifické, konkrétní hypotézy.
Jaké má darwinismus alternativy? Michael Behe napsal brilantní knížku, která ukazuje, že na molekulární úrovni fungují mechanismy s inteligentním designem.2 Jsou vysoce komplexní a zároveň neredukovatelné. Malá změna kterékoliv součásti znamená vyřazení z funkce celého systému, takže postupný vývoj takového mechanismu je sotva představitelný. Řekněme, že Behe má pravdu a je to nepřímý důkaz inteligentního stvořitele. Ani tak by se jeho kniha nemohla stát pilotním příkladem alternativního paradigmatu v biologii. Neumožňuje totiž o procesu stvoření přemýšlet – jen zůstat stát v úžasu před nadpřirozeným aktem Stvořitele, přesahujícím naše chápání. Neukládá vědcům žádnu práci – není se do čeho pustit.
Ani mlhavé představy vědců sympatizujících s hnutím New Age většinou nejsou zralými kandidáty na novou vědu. Mystický zážitek splynutí s vesmírem, jaký popisuje Fritjof Capra, není žádnou vědeckou hypotézou. Analogie mezi mikrosvětem a indickými božstvy je poutavá, ale nevede k žádnému novému objevu ve fyzice. Pribramův výzkum mozku vyvrací materialistickou teorii paměti, ale čím ji nahrazuje? Grofovy experimenty dobře dokládají činnost kolektivního podvědomí, ale netýkají se evoluce.
Sheldrakeova hypotéza morfické rezonance je jednou z mála, která vyslovuje k evolučnímu procesu cosi relevantního a zároveň testovatelného. Příroda má paměť, v níž živý svět uchovává a zároveň z ní čerpá zkušenosti, nezávisle na dědičném proudu DNK. Bratislavský profesor matematické statistiky, Miroslav Mikulecký, byl jedním z těch, kteří do diskuse o morfické rezonanci přispěli potvrzením signifikantnosti Sheldrakeových pokusů, a (až později) stal se mým blízkým spolupracovníkem (a je dosud přesvědčeným materialistou). Na transpersonální konferenci v Praze v roce 1994 jsem si se Sheldrakem vyměnil několik myšlenek a v následujících letech jsme oba nezávisle pracovali na podobném tématu. K čemu dospěl on, to publikoval v knize Fyzika andělů (spolu s bývalým dominikánem Matthewem Foxem) a já jsem svoje výsledky shrnul v monografii Angelologie dějin.3, 4 Sheldrake s Foxem se přiklánějí k témuž názoru jako já: že ona „morfogenetická pole“, která se dají tušit za evolucí, jsou totožná s tím, co se kdysi dávno nazývalo anděly. Jejich Fyzika andělů však nepřekročila úroveň nedokázaných filosofických úvah na toto téma.
Antroposofický obraz vývoje Země a člověka, zdá se, stojí vždy jednou nohou na jasnovidných oznámeních svého zakladatele. Nemá proto vliv mimo společenství, v němž jsou z úcty k osobnosti Rudolfa Steinera přijímány jeho výroky za bernou minci. Mám vyslovenou sympatii k antroposofickému světonázoru, ale při své práci se držím vlastních výsledků, které mohu autenticky obhájit bez odvolávání se na berličku autority.
Nemyslím si, že adekvátní impulsy pro budoucnost evoluční biologie vzejdou z anglofonního prostředí, které je podvědomě posedlé démonem mechanicismu. Sheldrake je výjimkou, která souvisí s jeho osobním osudem a lety života v Indii. Indický genius loci působí na lidskou konstituci tak, že odpoutává éterické tělo od fyzického, a to se stalo i Sheldrakeovi. Kvůli podvědomým zážitkům nezávislé životní síly se stal vitalistou. Jsem přesvědčen, že budoucnost evoluční biologie leží v navázání na zanedbanou středoevropskou větev goetheanistické přírodovědy: Poppelbauma, Portmanna, Neubauera a na ještě vyšším stupni v sofiologii Vladimira Solovjova a Štúrovců, která na goetheanismus přirozeně navazuje.
V následujícím ukážu, že sofiologie je slovanskou odpovědí anglosaské vědě, která už dokázala, že se může stát její konstruktivní a úspěšnou alternativou. Opřu se o svoje vlastní původní výsledky. Dovolte mi však začít analogií s dějepisem, protože odborná diskuse v této oblasti už pokročila do zralejšího stádia, přičemž metodologické problémy v obou oblastech jsou stejné.
Dějiny lidstva (historie) a dějiny Země (paleontologie) jsou si něčím hluboce příbuzné. Ani jedna z nich není v přísném smyslu vědou, tedy aspoň ne nomotetickou vědou, která by v předmětu svého studia dokázala odkrýt nějaké všeobecně platné zákonitosti. Jsou to nanejvýš popisné vědy, které popisují svůj předmět jako dlouhý řetěz jedinečných a neopakovatelných událostí. V tomto řetězci však nevidí žádný nomos či logos, žádnou pravidelnost ani zákon. Svůj neúspěch povýšili na princip. Viz Popperovu kritiku historicismu, podle které v dějinách nejen neexistují, ale ani nemohou existovat žádné pravidelnosti ani zákony. Proto prý nejsou možné ani žádné dlouhodobé předpovědi. A Dawkinsův důsledný neodarwinismus, podle něhož je vznik a zánik druhův věcí slepé náhody a evoluce postrádá systém, natož potom smysl a cíl.
Angelologie dějin vyvrátila popperovský obraz dějin. Popperismus byl teoreticko-spekulativní sugescí, která po většinu 20. století odrazovala sociology od bádání tímto směrem, poněvadž se apriorně pokládalo za ztrátu času. Skutečný průzkum dějin pomocí metod matematické statistiky odkryl významné nenáhodné synchronicity a rytmy, ve všech oblastech kulturní tvořivosti. Náboženští zakladatelé, vědci, umělci, státníci přijímali analogické inspirace nezávisle na sobě na různých místech na Zemi v pravidelném pětisetletém rytmu. Tento rytmus byl dokonce znám předem, a to už dávno – byl součástí babylonské chrámové moudrosti.
Když jsem v březnu 1997 poprvé veřejně přednesl myšlenku, že kulturní vlny by měly odpovídat cyklickému střídání babylonského sedmibožství (v křesťanství sedmi archandělů), skeptici se tomu smáli. Přiměl jsem je k tomu, aby sami vybrali dějinné prameny, které pokládají za důvěryhodné. Ty jsme odevzdali profesoru Mikuleckému, našemu nejlepšímu chronobiologovi. Z počítače vypadly přesně ty délky period a fáze kulminace, které jsem předpověděl, téměř ve všech oblastech kultury (revoluce, vojenské bitvy, drama, básnictví, malba, romanopis, filosofie, lingvistika, dějepis, zeměpis, chemie, medicína, botanika, astronomie).
V uplynulých osmi letech dokonce pod zemí odkryli úplně nové artefakty, které jsem předpověděl jako pravděpodobné. Například pyramidy v jihoamerickém Caralu, stejně staré jako egyptské, jež se staly nejnovější archeologickou senzací. Angelologie se tak stala nejlépe ověřenou a možná jedinou filosofií dějin, podepřenou důkazy, které (zatím) nikdo nedokázal zpochybnit.
Říkám to proto, že mám dobré důvody pro rozšíření angelologie i na dějiny přírody. I v evoluci existují synchronicity a rytmy. Zdá se, že za vývojem přírody stojí tytéž tvořivé inteligence jako za dějinami, a také časový pořádek jejich působení je stejný.
Po vzniku radiální a později dvoustranné souměrnosti následuje kambrická exploze – nikoli jako nečekaná záhada, ale jako zákonitost v střídání duchovních inteligencí. Na řadu přišla ona inteligence, která i v dějinách inspirovala stavbu útulných vnitřních prostorů s mušlovou a perlovou dekorací. Je filosofickým přehmatem tvrdit, že živočichové si začali stavět schránky, aby se zbavili zvýšeného obsahu vápníku v mořské vodě. Neboť schránky si v té době začalo stavět všechno živé z nejrůznějších materiálů, které byly po ruce.
Po ní se regentem zemské evoluce stal onen vznešený duch, který pravidelně při každém svém příchodu vnese do dějin umění estetickou tendenci k přímočarým světelným a vzpřímeným sloupovým motivům (obelisk, iónský sloup). Člověk si musí vypíchnout obě oči, pokud má uvěřit, že páteř obratlovců vznikla v prvohorách náhodou. Nesmí se totiž dívat na to, že stejné přímočaré páteřní struktury se objevily v téže chvíli u prvních stonkatých rostlin (přesličky), u hmyzu (vážky), hlavonožců, řas, korálů, dokonce u mikroskopického planktonu. Nemají společného předka, po němž by to zdědili.
Další v pořadí je inteligence, která se stala duchem času v 11. a 12. století a otiskla se na zemi v nadšení pro rytmizovanou žebrovou architekturu (od gotické katedrály po čínské pagody). Stejně zapůsobila i koncem prvohor, kdy všemu živému včlenila žebrované struktury. Poukázat na to, že hrudní koš měl chránit plíce prvních suchozemských čtyřnožců, nestačí. K čemu je potom rybám, které dýchají žábrami a jak ony věděly, co se právě děje nahoře na souši? O vysvětlení rytmické struktury tehdejších kapradin ani nemluvě.
Jako čtvrtá v pořadí přichází inteligence, která v 13. století obsypala všechno od katedrál po dámskou módu rozetami, barevným sklem a skvostnými pestrobarevnými látkami, pavím peřím a inspirovala milostné písně trubadúrů. Předtím to už jednou učinila v druhohorách, kdy vznikly současné květiny, ptactvo, motýli. Celá příroda se tehdy rozezpívala a oděla do pestrých barev. Tzv. koevolucí kvetoucích rostlin a hmyzu přece nevznikla ptačí pera ani hlasivky, ani barevné jehličnany a mořské lastury!
Pátý v pořadí je onen duch bojovnosti, který se starým jménem nazývá Samael. Stačí znát dějiny, abychom věděli, co se dělo koncem druhohor: všechno se nejdřív zašpičatilo a pak lehlo popelem v ohnivé katastrofě. Samaelská období to s železnou pravidelností přinášejí také každých 500 let v dějinách.
Že angelologie zní jako pohádka, to není žádný vědecký argument. Pokud to nejsou andělé, kdo vnáší tento pořádek do dějin světa, tak co je to? V žádném případě to není dědičná informace uložená v chromozómech. Naopak, ta je něčím řízená. Paleontologie zná nanejvýš pojem konvergence, která zahrnuje vznik podobných struktur v podobném prostředí. Já tu však mluvím o proměnách, které mají společného něco ještě mnohem hlubšího a zasahují křížem všechny biotopy ve vzduchu, na zemi i pod vodou, od veleještěrů po mikroskopické dimenze jednobuněčných, takže tu vůbec nemůže být řeč o podobném či společném prostředí. Synchronicita je empirický evoluční fakt – ale v darwinovské koncepci není myslitelný.
Vědci si musí jednou upřímně položit otázku, jak je možné, že absolventka školy angelologie dokáže nakreslit posloupnost tvarových metamorfóz typických schránek amonitů během 400 milionů let jejich evoluce, aniž by o nich kdy slyšela. Dokázala to tak, že znala estetické principy proměny gotických stylů a uplatnila je na hlavonožce. Znamená to, že jedno umělecky nadané děvče rozumí podstatě evoluce lépe než specialisti? Kdyby nějaký student paleontologie nebo jeho profesor dokázali předpovědět výskyt ještě neznámých živých forem i s jejich evolučními proměnami, pokládalo by se to za nejvyšší důkaz, že pronikli k skrytým hybným silám evoluce a správně jim porozuměli.
I nauka o andělech je mýtus – a prastarý. Kromě toho je ale i vědeckou hypotézou potvrzenou fakty. Darwinismus je však problematický v mnohem hlubším smyslu. Je nevědecký z principu, protože není falzifikovatelný. Angelologie dějin se mohla také nepotvrdit a v tom případě bychom ji odložili mezi neužitečné hypotézy (pravděpodobnost, že se potvrdí, byla ve skutečnosti menší než jedna ku miliardě). Pokud se takové rytmy nyní nenajdou v dějinách přírody, platí pro ně totéž. Pro darwinistu ale neexistuje žádný takový soubor empirických pozorovaní, který by jeho teorii vyvracel. Ať je to cokoliv, vyvinulo se to adaptací. A najde-li se přesný opak toho, vyvinulo se to rovněž adaptací. Všechny nálezy bez výjimky se musí včlenit do téhož myšlenkového schématu, který je připraven předem, protože to je fixní idea, nikoli teorie získaná ze zkušenosti.
Je to monománie, která i z pavího ocasu chce udělat účelnou strukturu potřebnou pro přežití. Pleistocénnímu jelenovi narostly tak velké parohy, že se s nimi už nedokázal dobře pohybovat. Podle darwinistů tím však jen dával najevo, že je natolik mimořádně zdatný v přežití, že si může dovolit sám sebe takto handicapovat, a proto si ho samičky vybírají. Ve skutečnosti kvůli tomu vyhynul. I kdyby to bylo naopak, a parohy by se evolučně vytratily, darwinista by v tom viděl totéž: „Pohlavní výběr – samičkám se to líbilo“. A kdyby jelenům narostl na hlavě vánoční stromeček a na ocasu zvonečky – měl by připravenou stejnou odpověď!
Angelologie je systém, který předpověděl nejintenzivnější parohatění zvěře právě v oligocénu, ještě dříve, než se z oné vrstvy vykopala první kostra. Ale darwinismus se nedá testovat, protože nic nepředpovídá, pouze dodatečně vymýšlí ad hoc příběhy ke všemu, co najde.
Sofiologie se tedy dívá na evoluci jako na dialog nebe a země. Duchovní pravzory se vlévají do dědičného proudu v určitém časovém pořádku. Jsou hybnou silou vývoje a bez nich by se nic nepohnulo ze stádia praoceánské řasy, která byla už tehdy dokonale přizpůsobena svému prostředí. Každé zvíře má větší nebo menší podíl na tom-kterém pravzoru, podle doby, v níž vzniklo. Tyto pravzory jsou empirickou skutečností, kterou každý může pozorovat nejdřív introspektivně ve vlastní psychologii (nebo v kolektivní psychologii v dějinách) a pokud potom aplikuje tytéž zákonitosti na přírodu, porozumí evoluci. Neměnné typy (pravzory) a postupná přeměna druhů (vývoj) existují současně. Darwin se tyto pravzory pokoušel stáhnout na zem a ztotožnil je se společným fyzickým předkem, což však nelze.
Epistemologickým pozadím sofiologie je platónský idealismus. Na rozdíl od darwinismu si je však vědoma svých podvědomých filosofických předpokladů. Předpoklady si nezaměňuje s výsledky vědeckého bádání, nepodsouvá je jako jediný možný východiskový bod vědeckého bádání – jako to činí darwinisti s materialistickým atomismem. Zasazuji se (spolu s Feyerabendem) o to, aby se svobodně rozvíjely všechny ideové alternativy, které se ukážou jako plodné.5 Nechť rozhodnou důkazy, která z nich je lepší!
Nezastávám se kreacionistů, kteří tvrdí že svět vznikl nedávno a popírají fosilní nálezy. Myslím si, že kreacionismus je jen zoufalý pokus zachránit důstojnost člověka za cenu obětování zdravého rozumu. Před darwinismem nás zachrání jedině plnohodnotná vědecká alternativa, která ho po všech stránkách překoná. Ono černobílé myšlení, které nevidí třetí alternativu mimo darwinismu a kreacionismu, pokládám za pohromu americké biologie.
Různé ideové koncepce, s nimiž výzkumníci přistupují k hádance života, však zároveň nastavují zrcadlo jejich vlastní osobnosti. Odpověď na záhadu života je Rorschachův test charakteru společnosti. Darwinovská biologie je projekcí raně kapitalistických společenských vztahů v první polovině 19. století na přírodu. Darwin v době své výzkumné cesty na lodi Beagle četl Malthuse a Spencera – a pak všude kolem sebe viděl konkurenční boj, v němž ten silnější, dravější vyřazuje toho slabšího z kola ven. Od ženských výzkumnic a z východní Evropy vzešly opačné koncepce, podle nichž evoluce postupuje především díky symbióze, spolupráci, lásce. I na to poskytuje příroda habaděj příkladů. Vysvětlovat všechno z účelnosti a přežití je jednostrannost, mentální úchylka. Je to problém duševně ochuzené, malorozměrné osobnosti, která ztrácí schopnost kolem sebe rozeznat jiné dimenze života, protože dávno zakrněly v jejím vlastním nitru.
Závěrem bych rád heslovitě přehodnotil vztah vědy a náboženství, jak si ho představuji já. Angelologie je příklad, který ukazuje, že skloubení vědy a náboženství je možné. Toto skloubení je však možné pouze tehdy, pokud náboženství přestane být jen plytkým sentimentem či bezobsažnou abstrakcí a věda nebude zdeformovaná materialistickou ideologií. Omílání frází o tom, že věda není s náboženstvím v rozporu, je výsměch. Dnešní věda, podle níž člověk nemá svobodnou vůli, láska je chemická sloučenina (fenyletylamin), svět vznikl náhodou a dějiny nikam nesměřují, člověk je zvíře s trochu větším mozkem, otrok svých genů a pudů se zdánlivou osobností, tato věda, pro kterou duch a duše jsou přebytečné pojmy bez jakékoliv vysvětlující hodnoty, vzkříšení je fyzikální nemožnost a síly ctnosti nemají žádnou realitu, je přece vysloveně protikřesťanská a příčí se každému zdravému náboženskému cítěni!
Jak může být někdo křesťan a vědec a nebýt rozštěpenou osobností? Jak si mohou porozumět kostel a univerzita? Učinili tichou dohodu, že se jeden druhému nebudou plést do řemesla. Rozdělili si bytost člověka na něco jako politické sféry vlivu: jedna se má starat o jeho rozum a druhá o jeho city. A do propasti, která se mezi nimi rozevřela, se propadl člověk – ona celistvá, poznávající a milující osobnost, na jejíž zrození čekají dějiny. Tato koalice materialistického myšlení a fiktivní zbožnosti zakonzervovává dvojité zlo: zdánlivě uspokojuje rozum i srdce, ale nepravými náhražkami – je to inspirace toho nejhoršího z démonů současnosti, protivníka archanděla Michaela.
V jedné věci dnes kněží a vědci zpívají unisono: že poznání duchovního světa není možné! Jenomže právě toto jediné poznání může dnes lidstvu pomoci pokročit vpřed. Prý pokud poznávat, tak pouze hmotný svět – a pokud duchovní, tak v něj je třeba jen zbožně věřit. Tzv. Dickersonovo pravidlo naoktrojovalo vědě, že musí povinně celý svět vysvětlovat jenom z hmotných příčin.6 Materialistická ideologie tu arogantně ztotožňuje sebe samu přímo s definicí vědeckosti. Dickersonismus nám implicitně podsouvá představu, že duchovní svět je buď nevnímatelný nebo není inteligibilní, není v něm žádný racionálně zkoumatelný pořádek, jen nevyzpytatelné, jednorázové akty Boží vůle. Je to falšování křesťanské vize kosmu.
Dickersonovci nám velkoryse dovolují věřit v duchovní svět, ale jen nevědecky, subjektivně a v jeho karikaturu. Náboženství má být zdánlivě ponecháno, ale zaměřeno k naprostým nekonkrétnostem a věcem, které se nesmějí dávat do žádné souvislosti s reálným světem a našimi životy. K čemu taková víra v Boha a anděly, kteří mi nikdy neodpoví na modlitbu, kteří nezasahují do dějin a nemají žádnou moc nad hmotou, protože pro ně nezůstalo místo ve fyzikálních rovnicích? A pokud andělé skutečně inspirují kulturní vlny v dějinách a vznik druhů v přírodě, tak kdo přikazuje vědě, aby tato fakta znásilnila na Prokrustově loži materialistické filosofie a našla pro ně nějaké hmotné vysvětlení? K čemu je víra v anděly, když se nesmím nikdy nic dozvědět, jací konkrétně co konají? Proč se modlíme „Buď vůle Tvá!“, když ne proto, abychom Jeho vůli a plán a svoje místo v něm poznali, a mohli se do něj zapojit?
Jako mladík jsem si myslel, že z takového výsledku, jako je znovuobjevení andělů vědeckou cestou, by měli být nadšeni v první řadě vědci, kteří vystupují zároveň jako křesťané. Ve skutečnosti se právě mezi nimi seskupili moji největší protivníci. Pomohlo mi to ujasnit si svoje místo ve společenském dění. Já jsem křesťanský vědec a oni jsou vědci-křesťané. Je to diametrální rozdíl. Křesťanský vědec chce, aby věda byla křesťanská a křesťanství vědecké. Vědec-křesťan chce, aby oboje zůstalo navždy sterilně odděleno a nikdy se nesetkalo. Na slovní spojení křesťanský vědec padá podezřelé světlo: všeobecně se věří, že takový člověk by nebyl ani řádným vědcem ani knězem, pouze by emocionálně zkresloval vědu a pokoušel se nepatřičně přemýšlet v náboženské oblasti. Díkybohu to není pravda. Svět duchovních bytostí totiž skutečně existuje a je inteligibilní. Pravdivá věda a náboženství proto spadají v jedno. Kdo jako vědec a jako křesťan věří v dvě různé věci, není ani pravým vědcem ani křesťanem.
1 Jonathan Wells: Ikony evoluce. Ikony evoluce versus vědecké důkazy. Návrat domů, Praha, 2005.
2 Michael J. Behe: Darwinova černá skříňka. Návrat domů, Praha, 2001.
3 Matthew Fox, Rupert Sheldrake: The Physics of Angels: Exploring the Realm Where Science and Spirit Meet. HarperCollins, San Francisco, 1996.
4 Emil Páleš: Angelologie dějin. Synchronicita a periodicita v dějinách. Sophia, Bratislava, 2004.
5 Paul K. Feyerabend: Rozprava proti metodě. Aurora, Praha, 2001.
6 Richard Dickerson: Game of Science. Journal of Molecular Evolution, 34:277, 1992