Hora Hospodinova
Sexagesimae, Na Topolce, 15.2.2009 Genesis 22,1-14
Milé sestry a bratři,
poté, co jsme se ve dvou předchozích týdnech zastavili na horách Ararat a Sínaj, navštěvujeme dnes další starozákonní horu s neobvyklým jménem „Adonai jiree“ - Hospodin vidí.
Příběh o obětování Abrahamova syna Izáka, který jsme právě četli, dokáže vyvolat ve čtenáři Bible velmi rozporuplné reakce. Hospodin v tomto vyprávění totiž jedná atypicky, neobvykle. Zvěst, kterou nám Písmo přináší o Bohu je v naprosté většině případů potěšující a nadějná. Z mnoha různých biblických zpráv slyšíme o Boží milosti, o tom, že se Hospodinu zželelo utištěných a trpících, že záchranným aktem vstoupil do pozemských dějů, aby tak přispěchal na pomoc těm, kdo v něj doufají. Panovník svrchovaný, ale zároveň spravedlivý a milosrdný. Takový je vícehlasý, ale ve své podstatě harmonický obraz Boha, který Písmo přináší.
A tady najednou vidíme Hospodina docela jiného, než jak ho známe. Falešný – disharmonický tón. Boha zkoušejícího – a to velmi krutě zkoušejícího, lidskou víru. Boha, který připomíná nestálá a rozmarná božstva řeckého a germánského panteonu. Dokonce i v potemnělé knize Job, kde se také s podobným motivem zkoušky setkáváme, je iniciátorem Jobova velkého utrpení Satan a nikoli Bůh.
Obětování Izáka je unikát. Jak se s tímto neobvyklým obrazem Boha máme vyrovnat?
Rozpaky nad tímto příběhem bývají často rychle překrývány zdůrazňováním Abrahama, jako toho, „o kom to vlastně celé je“. Abrahama a jeho příkladné vytrvalé víry. Po pravdě řečeno si ale myslím, že se tím pachuť něčeho obludného a hrozného z izákovské oběti stejně nevytratí. Spíš naopak. Copak tohle je víra? Zabít vlastní dítě? Může tohle někdo normální považovat za následováníhodný příklad? Otevřeně se přiznám, že se mi takový pohled příčí a asi nebudu sám.
Rád bych dnes proto společně s Vámi celý příběh četl znovu, a pokusil se mu nějak nově rozumět.
Na úplném začátku stojí Abraham a Sára - zestárlý a neplodný manželský pár. Abrahamovi je necelých sto let, Sáře devadesát. Naděje na to, že by ještě někdy mohli mít syna, jsou už dávno pryč. A přece.
Součástí smlouvy, kterou Hospodin s Abrahamem uzavírá, je také zaslíbení syna. Z počátku se to zdá oběma jako věc nemožná, a proto, trochu troufale se nad tou představou pousmívají. Hospodin to ale myslí vážně: „A přece ti tvá žena Sára porodí syna a nazveš ho Izák.“
Jméno Izák, jako kdyby bylo odpovědí na Abrahámův a Sářin smích. Znamená „Bude se smát“ a někdy je do češtiny (poněkud unáhleně), překládáno jako Smíšek.
Ale možná že i sám Abraham chápal na začátku jméno Izák podobně. Vypadalo jako zvěstování radosti, jako předzvěst dětského smíchu i veselí jeho rodičů.
Jenže uplynulo několik let a Hospodin se rozhodl Abrahama zkoušet: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím...“
Ano, teď se teprve ukazuje pravý význam jména Izák. Nebylo to žádné zaslíbení rodinné veselosti a štěstí. Byla to zpráva o Bohu. To ON, Hospodin se bude smát (a už se směje) člověku. Abrahamovi, jeho lásce, jeho bolesti. Možná, že se na počátku zdálo, že Hospodin je docela jiný, než všechna temná a strašidelná božstva orientu. Že nežije z krve obětí, že si s člověkem nehraje jako kočka s myší, že si nelibuje v škodolibosti a krutosti. Ale teď se ukazuje, že to byl jenom klam a iluze.
Hospodin je stejný jako Marduk, stejný jako Dágon a Baal Zebub.
Svatopisec, který celý příběh zachytil, byl neobyčejně zdatný spisovatel s velkým citem pro atmosféru. Ani po dlouhých staletích jeho text neztratil nic ze své působivosti. A skutečně se mu daří nás, čtenáře, vtáhnout do děje a přesvědčit, že všechno co se děje, je doopravdy – není to žádná hra, žádné divadýlko. Mrazí z toho, jak Abraham mlčky, bez jediného protestu bere svého milovaného syna, a vydává se s ním na poslední cestu. Děsivé je, jak Hospodin připomíná Abrahamovi, že Izáka miluje, jako kdyby to sám dobře nevěděl. Vrcholem všeho je pak šílená scéna, ve které se naivní a důvěřivý Izák ptá svého otce, kde seberou beránka k zápalné oběti... Ten, kdo tenhle příběh zapsal, si počíná jako zkušený režisér hororů.
A to je právě ono! Autor totiž chce, abychom mu to spolkli i s navijákem. Chce, abychom uvěřili, že naše naděje, vkládané do Hospodina, byli jen planými iluzemi. Chce aby naše obavy klesly do nejhlubších hlubin, aby tak lépe a jasněji mohla vyniknout pointa celého příběhu.
Příběh o obětování Izáka totiž není v prvé řadě pobídkou k podobné nezdolné víře, jakou osvědčil Abraham. Jeho hlavní postavou je mnohem víc Hospodin a otázka po tom, jaký je. Jak Bůh jedná? Co je vlastně zač?
Příběh je polemikou se všemi, kdo vidí Boha jako nevyzpytatelného tyrana, který se o člověka nezajímá vůbec, nebo ho má přinejlepším pro kruté žerty. Mnohokrát v historii se takový názor objevil a můžeme se s ním setkat dodnes. Může se zmocnit i nás, napadnout naši víru, působit jako korozivní síla pochybností a skepse. Nikdo není před touto úzkostí bezezbytku uchráněn.
Takovou hlubokou korozi víry slyšíme i z úst Ježíše, když na kříži volá: „Bože můj, Bože můj, proč si mě opustil?“
Jenže horor o obětování Izáka smrtí nekončí. Děj se napíná jako struna. Abraham a Izák společně vystupují na horu. Právě tady má k obětování dojít. To, co bylo z nebe darováno, má být pod nebem zase navráceno. V posledním okamžiku, kdy už má být tahle černá mše definitivně završena, a všem čtenářům se tají dech, najednou se všechno obrací.
„Abraham se rozhlédl“ - tak je to zapsáno ve třináctém verši – kraličtí píší: „A pozdvih Abraham očí svých.“ Abraham uviděl. Nejenom berana, zachyceného rohy v křoví – náhradu za Izáka. Uviděl mnohem víc. Uviděl, že temná představa Boha, se kterou stoupal na horu, byla klamná. Uviděl, že Bůh nechce Izákovu krev. Že nechce žádnou lidskou krev – tehdy, ani teď, ani nikdy v budoucnosti. Hospodin není stejný jako Marduk, Dágon a Baal Zebub. Je docela jiný. Horor o lidských obětech a krutě škodolibých Božích zkouškách není pravda. Pravda je živý Izák, který se se svým otcem vrací domů.
Na hoře Hospodinově Abraham uviděl, jaký Bůh doopravdy je.
Milé sestry a bratři,
někdy se i nám může stát, že se pošineme na horu setkání s temnou mlhou před očima. Že se budeme blížit k Bohu, jako bychom kráčeli na porážku – plní křivdy, obav a hořkosti. Příběh o ne-obětování Izáka pro nás chce být zaslíbením, že smíme také prohlédnout a uvidět v každé temnotě východisko.
Bohu díky!
Hospodine,
děkujeme Ti za to, že nás přivádíš na místa prohlédnutí.
Amen