Marek 1,1
Quasimodogeniti, Na Topolce, 11. 4. 2010 Marek 1,1
"Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího." Marek 1,1
Milé sestry
a bratři,
Dnes už se
to sice tolik nenosí, ale bývala doba, kdy většina filmů končila zřetelným
titulkem KONEC. Snad proto, aby nedovtipní diváci nezůstávali příliš dlouho sedět
v kině a mylně se nedomnívali, že je ještě čeká něco dalšího, nějaké
pokračování.
Závěr
Markova evangelia, ke kterému se snad (Deo volente, nobis viventibus...) také po určitém čase
pročteme, žádný podobný titulek neobsahuje. Je to právě naopak. Jeho finále je
natolik otevřené – a to doslova: popisuje přeci otevřený hrob - že to
v minulosti čtenáře dráždilo k domýšlení a dopisování méně
nezřetelných konců.
Co ovšem
Markovi neschází, to je titulek úvodní: „Počátek
evangelia Ježíše Krista, Syna Božího.“
Na první
pohled by se mohlo zdát, že tento verš bychom při čtení mohli s klidným
srdcem přeskočit, a nepřišli bychom přitom k žádné velké úhoně. To se
přece rozumí tak nějak samo sebou, že to je počátek evangelia. Já jsem ale
přesvědčený, že přeskakování by bylo k naší škodě. Domnívám se, že tato
první Markova věta dokonce představuje nezbytný klíč, bez kterého nemůžeme do
Markovy knihy vstoupit správně. Bez klíče nám zůstane pravý smysl uzamčený.
Pojďme se
tedy dnes na ten klíč podívat pokud možno co nejpozorněji.
A začněme
hned prvním slovem – počátek. Jak už
jsem řekl, na první pohled se zdá být význam tohoto slova jasný. Počátek
evangelia, to je počátek knihy. Jako by Marek upozorňoval své čtenáře – začněte
odsud, z tohoto konce svitku, nespleťte to. Je to ale skutečně tak?
Opravdu se toto slovo vztahuje jako nadpis k celku Markova spisu?
Někteří
biblisté se spíše domnívají, že se první Markova věta vztahuje k Ježíšovu
křtu, o kterém je hned v zápětí řeč. Tato událost, při které Jan Křtitel
pokřtil Ježíše v Jordánu, je tím počátkem Ježíšova veřejného působení, jakousi
inaugurací, za kterou začíná jeho kazatelská činnost, uzdravování nemocných a
očista posedlých.
Ani jedna
z těchto dvou možností ale nevyjadřuje slovo počátek plně. Když se
v Bibli píše o počátku, málokdy to znamená pouze označení určitého místa
či času. Počátek, to je víc, než jen startovní čára nějakého děje. Počátek je mnohem
spíše zdroj, zřídlo. To co probouzí k životu, všechno tvaruje a proměňuje.
Jen si vzpomeňme, jak to říká evangelista Jan:
Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl
Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo
nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a
tma je nepohltila.
Počátek je
něco, co se nás, čtenářů a posluchačů, nějak osobně, bezprostředně dotýká. Není
to jen nezávazná informace, jedna mezi mnoha jinými. Marek dobře ví a svými
slovy naznačuje, že v okamžiku, kdy se setkáváme s příběhem Ježíše
Krista – ve chvíli, kdy nám je tento příběh poprvé zvěstován, něco nového
v našem životě zapouští kořen. Začali jsme si s něčím, co už nikdy
nebude možné nějak lacině a nezaujatě odložit či obejít. V okamžiku
zvěstování se už před námi otevírají pouze dvě vyhrocené protikladné možnosti.
Buď k tomu slyšenému slovu přitakáme, přijmeme jej, jako platné a pravdivé
– a tedy také nás samotné zavazující a povolávající k nějakému pokračování,
nebo jej odmítneme, jako slovo nedůvěryhodné, nedůležité. Mezi tímto naším ano
a ne nezbývá žádný volný prostor pro polovičatosti. Počátek evangelia Ježíše
Krista, o kterém mluví Marek, chce být a je naším vlastním počátkem – pramenem,
vyvěrajícím v našem nitru k životu věčnému.
Takové živé,
proměňující a zavazující počátky mohou být ale různé. Vždyť podobnou povahu
transformujícího impulzu může mít třeba i první zkušenost s drogou. Také
ta může nevratně změnit celé naše směřování, může definovat naši budoucnost. Proto
Marek nemůže zůstat pouze u slova počátek. Musí ještě doplnit a dovysvětlit,
jaký že je to počátek. A tady od něj hned slyšíme, že má na mysli počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího.
Až do
novozákonních dob se výraz evangelium – tedy dobrá zpráva, používal docela
jinak, než je tomu dnes. Nebyl to specifický literární žánr, ani nic podobného.
Nejčastěji toto slovo označovalo královský výrok či veřejné vyhlášení nějakého
státnického či dobyvatelského úspěchu. Ve chvíli, kdy se král vrátil
z vydařeného válečného tažení, bylo to všemu lidu oznámeno jako „dobrá
novina“.
A velmi
podobný smysl nese evangelium také v Markově podání. Je to vlastně takový
radostný královský oznam celému světu: „království Boží přichází.“ To je ta
sláva, ta šťastná a nadějná věc, která se odehrála, odehrává a bude odehrávat
skrze Ježíše z Nazareta.
Toto
přirovnání ke královskému výnosu platí ovšem jen částečně. Markem vyřizované
evangelium se od všech těch světských evangelií různých králů a politiků přeci
jen odlišuje. Opět totiž pro něj platí – toto není pouhá informace. Není to
slovo mezi mnoha jinými slovy. Spíše bychom snad mohli Ježíšovo evangelium
připodobnit DNA – nositelce genetické informace. Tedy textu, který jako
kouzelný ŠÉM kabalistů, sám způsobuje to, co je v něm zapsáno. Vždyť ten,
kdo zprávu o Božím království ve víře přijímá jako pravdivou, ten se sám stává
její součástí, je v ní už také nějak obsažen, kooptován. Začíná to být
zpráva také o něm.
Milé sestry
a bratři,
v úvodním
verši Markova spisu je nám tedy takto podán klíč k jeho správnému čtení.
To, co nám Marek chce sdělit a čím se budeme v mnoha následujících
nedělích zaobírat, to není ani historický kronikářský zápis o životě Ježíše,
ani raně křesťanská dogmatika či souhrn nového světonázoru. Pokud budeme jeho
knihu číst s tímto očekáváním, zůstane nám pravděpodobně uzamčena. To, co
Marek zvěstuje, je živá a neposedná zpráva o tom, že se započalo něco nového.
Zpráva, která, pokud ji přitakáme, má moc nás proměnit, a skrze nás a
prostřednictvím nás se stávat realitou v našem okolí.
O takové
čtení, s Boží pomocí, usilujme.
Hospodine,
Tvé Slovo, zjevené skrze Ježíše Krista, chce být dobrou zprávou také pro nás a
o nás. Dej nám milost a dar svého Ducha, abychom tuto zprávu nepřeslechli.
Amen