...odtud přijde soudit živé i mrtvé...
15. neděle po sv. Trojici, Na Topolce, 16. 9. 2012 2. Petrova 3,10
Milé sestry a bratři,
ve své slavné knize Odvaha být, předkládá německý teolog Paul Tillich trefnou a dodnes živou analýzu lidské úzkosti. Ukazuje, že úzkost je síla, která člověka dokáže docela paralyzovat, uvrhnout do beznaděje a oddělit ho tak od veškeré vitality a nadějnosti života. Tato umrtvující úzkost má podle něj především trojí podobu: je to obava ze smrti, obava z nesmyslnosti života a obava z viny a trestu.
Myslím, že se Tillichovi podařilo v jeho knize novým jazykem popsat a vyjasnit, co se vlastně skrývá pod starým biblickým mluvením o lidském hříchu. Tak, jako lékař poznává podle pozorovatelných příznaků, jakou nemocí pacient trpí, tak i my může poznat naši vlastní hříšnost z úzkosti, kterou plodí, a která se stává zjevnou nám i našemu okolí.
Není ale nakonec kořenem a počátkem tíživé lidské úzkosti samotné Písmo? Není to tak, že člověk Písma neznalý, takový, který neví nic o Bohu, nic o hříchu a soudu, může žít v radostném pokoji a nevědomosti – v dětinském klidu? Těžko se vyhnout pocitu, že právě slovo o přísném a spravedlivém Božím soudu – tak často v Bibli opakované, je tou zásadní krizí, která na nás dopadá a vyvolává k životu naše špatné svědomí a obavy. A ze všech různých křesťanských proudů a tradic, jako na potvoru, nejhlasitěji zaznívají toto slovo právě tam, kde stojíme my – na půdě reformační a radikálně reformační. „Každý den se dopouštíme mnoha hříchů a zasloužíme si jen trest“: tak to říká bratr Martin Luther ve svém Malém katechismu a po něm a s ním toto zdůraznění lidské provinilosti a odsouzení-hodnosti dále přebírá celá reformační teologie. Dodnes lze slyšet ne úplně neoprávněnou výhradu, že protestantské křesťanství je ve své podstatě především náboženstvím špatného svědomí a strachu z Božího soudu.
Apoštolské vyznání víry, jako by nás dokonce chtělo touto tíživostí soudu ještě více přidusit, připomíná, že Kristův soud dopadne na živé, ale i na mrtvé. Tedy není před tímto soudem úniku – není kam se schovat a zahrabat – „I kdyby se prokopali do podsvětí, má ruka je odtud vezme“ říká Hospodin.
Co si máme počít s tímto hrozivým soudem? Máme se bát? Přejmenovat dobrou zprávu – evangelium, raději na děsivou zprávu - horror/angelium? Verš, který jsme před okamžikem četli z druhé epištoly Petrovi jako by tomu odpovídal. Scéna vesmíru, tavícího se žárem a otřásajícího se rachotem zanikajících nebes právě dvakrát nadějně nevyhlíží. A přece právě tento obraz má být pro nás kupodivu nadějí a povzbuzením. Soud, má být tím, po čem každý křesťan toužebně volá a co netrpělivě očekává.
Jak je to možné? Je to možné. Vyžaduje to ovšem, abychom se na soud začali dívat z trochu jiné perspektivy, než je obvyklé. V prvé řadě musíme alespoň na okamžik odložit tu příliš bujnou a zároveň příliš zjednodušující fantazii, podle které bude Boží soud pouze jakýmsi rozdělením lidstva na dobré a špatné. V této fantazii příliš rychle pospícháme k očekávanému výsledku soudu. K jeho závěrečnému výroku. Když ale Písmo mluví o Božím soudu, není to v prvé řadě rozsudek, ale spíše okamžik samotného souzení. Proces souzení.
A už to samo o sobě je ve své podstatě dobrá zpráva. Znamená to, že žádný lidský skutek, žádná pohnutka, žádné úsilí nevyjde docela nadarmo. Že nic jen tak bezvýsledně nezapadne. Že žádný život nebude zapomenut, nevytratí se ve stínu životů slavných a připomínaných. To, že všichni a všechno stane před soudem, znamená, že naše obavy z úplné nesmyslnosti a pomíjivosti života jsou liché. Hospodin soudce promlouvá ke svému lidu: „Já jsem tě utvořil, jsi můj služebník, Izraeli, u mne nebudeš zapomenut.“ (Izajáš 44,21)
Ve světle tohoto poznání se i slova o „živých a mrtvých“ mění z děsivé pohrůžky v radostnou zvěst. Naši umírající, rodiče, přátelé, předkové, my sami – nic z toho nebude zapomenuto. Před každým zůstává ještě něco podstatného, dokonce zásadního, co teprve nastane. Každý má budoucnost.
A na druhou stranu – ani všemožné stárnoucí lumpárny, zločiny a hrůzy jen tak lacino a snadno nezmizí za bezpečnou hranici promlčecí lhůty. Když dnes nevěřícně a znechuceně sledujeme, jak se různé velké podvody a krádeže nesouzené propadají do archivu, jak se jejich aktéři spokojeně a sebejistě usmívají, může být toto vědomí pro nás potěšující. Božímu soudu nezůstane nic skryto. Tím tedy padají první dvě podoby úzkosti, o kterých píše Paul Tillich: úzkost ze smrti, jako definitivního konce a úzkost z nesmyslnosti a marnosti pomíjivého života. Smrt není konec a život není marný – je to směřování k soudu – směřování k budoucnosti.
Stále ale zbývá třetí podoba úzkosti a tou je obava z vlastních vin a strach ze zatracení. Dobře víme, že před provinilostí není žádný člověk docela uchráněn. A zvlášť křesťan ostře vnímá a prožívá svou nehotovost, své chyby a nedostatky. Před Bohem nikdo není spravedlivý. Co nadějného může být v Božím soudu nalezeno tváří v tvář této naší provinilosti?
Odpovědí jsou dvě slova: Ježíš Kristus. Vykonavatelem Božího soudu je a má být Ježíš Kristus. A to znamená nejen tím, kdo Boží soud vykoná, ale také tím, kdo mu vtiskne docela konkrétní podobu – kdo určuje atmosféru a dikci tohoto soudu. A tady už se, milé sestry a bratři, naděje naplno vtlačuje do každého našeho myšlení a mluvení o soudu. Je to, jako kdybychom přivedeni v poutech a s vědomím své nepochybné viny, vstoupili do soudní síně, a tam na místě soudce uviděli svého bratra, svého nejlepšího přítele – uviděli toho, který nás miluje, který nasadil svůj život za nás.
Na tento soud už nemůžeme a nemusíme myslet s hrůzou a obavami. Nemůžeme a nemusíme si už v duchu narychlo chystat výmluvy, omluvy a polehčující okolnosti pro svá selhání. Nemůžeme a nemusíme už propadat úzkosti a beznaději. Soudcem světa a naším vlastním soudcem je Ježíš Kristus. A proto jeho soud nebude ničím jiným, než vítězstvím pokoje, naplněním odpouštějícího milosrdenství a zahlazením všeho zlého kolem nás i v nás samých.
Milé sestry a bratři, uzavřeme dnešní kázání slovy, která píše apoštolé Pavel do Říma, a kterými takto mluví I k nám: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!“