Počátek postního období
První čtení: Joel 2,12-19
Druhé čtení: Marek 1,9-13
Milé sestry a bratři,
tento uplynulý týden jsme podle církevního kalendáře vstoupili do postního období. Už od 4. století si křesťanská církev přivlastnila tradici 40-ti denního postního období před velikonocemi. Je to doba příprav, zdrženlivosti a střídmosti, která vrcholí velikonočními svátky. Křesťané jak západní tak i východní, ortodoxní, tradice v tomto období drží půst, tráví dny v kajícnosti a vnitřní duchovní obnově. Se změnami, které čekají zdejší naše společenství, toto období reflexe a rozjímání k nám snad přišlo o nějakou tu chvíli dřív. O to víc vzhlížíme k Písmu a k osobě Pána Ježíše Krista v něm zjeveném.
V Písmu nalézáme období přemítání a rozvažování v Ježíšově vlastní službě hned na samém začátku jeho veřejného působení. Ve chvíli kdy byl Duchem veden na poušť. Ježíš tak odchází na pusté místo ihned poté, co byl Janem Křtitelem pokřtěn v řece Jordánu. Ve skutečnosti dnešní čtení z evangelia Markova mluví o Ježíšově odchodu na poušť (kde byl satanem 40 dní a nocí pokoušen) sotva jen vystoupil z vody: A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný syn, tebe jsem si vyvolil.“ A hned ho duch Boží vyvedl na poušť. (Mk 1,11-12)
Jak často se člověku přihodí, že poté co je pokřtěn a přijat do společenství víry, je hned nato uvržen do pochybností a nejistot. Nebo i nám na naší cestě za Kristem, poté, když zakusíme nové občerstvení duchem Božím, nové utvrzení ve víře, jsme ihned nato vrženi do pochybností, jsme obtěžkáni proviněními, upadáme do hříchu. Možná si málo uvědomujeme, že momenty jako uvěření v Krista, křest, vykročení na cestu víry – že tyto momenty nejsou jakýmsi dosažením cíle, jako když člověk ukončí školu nebo je přijat do zaměstnání. Nejsou vrcholem, za kterým už nic není. Ale jsou pouhým krokem, třebas i významným krokem, na ještě náročnější cestě našeho chození s Bohem. A ve vztahu k Bohu můžeme očekávat, že jistě přijdou pochybnosti. Nebo raději můžeme očekávat, že svět okolo nás nám bude klást otázky, které nás mohou vést k přemýšlení o našem poměru k Bohu.
Dnešní čtení tedy začíná v křestních vodách Jordánu, ale nesetrvává tam. Ježíš je veden Duchem Božím na poušť. Naše běžná představa o poušti je ta, že je to místo bez vody a bez potravy. A tak není divu, že samotné první pokušení, které Ježíš na poušti zakouší je právě to, aby kamení proměnil v chléb. U Matouše čteme, že Ježíš byl na poušti tak dlouho, až vyhladověl. V tu chvíli přichází ďábel, aby Ježíše ponoukl k tomu, aby si jídlo s pomocí zázraku zaopatřil a hladem netrpěl. Pro posluchače v židovském kontextu ranního křesťanství měla poušť ještě jinou konotaci. Rezonovala jim v uších s pouští v době Mojžíšově. Mojžíš se svým lidem strávil ne 40 dní, ale 40 roků na poušti. A bylo to právě tam - na poušti - kde je Hospodin zaopatřoval pokrmem poté, co Mojžíš k němu volal. Bůh je krmil manou a křepelkami, a později je zaopatřoval vodou ze skály, do níž Mojžíš uhodil. A tak poušť není jen místem nepřítomnosti nebo nedostatku. Ale je také místem, ve kterém je člověk zaopatřován, místem, ve kterém se setkává se samotným Hospodinem.
Právě v těch chvílích a momentech, kdy sami procházíme zkušeností duchovní nouze, duchovní prázdnoty a pouště, nebo když se třeba nacházíme daleko od Boha, nebo když nerozumíme Božímu jednání v našich životech, potřebujeme si připomínat, že se nám Bůh zjeví a přiblíží, pokud k němu budeme volat. Podobně jako Bůh přicházel ke svému lidu a zaopatřoval ho na poušti.
Když se Mojžíš obracel k Izraelcům, ujišťoval je o tom, že mají možnost volby mezi smrtí a životem, mezi zatracením a požehnáním. „Zvolte si život“ povzbuzoval je. A Ježíš jako ten „druhý Mojžíš“ nabízí život nám. On nám nabízí život v té nejvlastnější skutečnosti v událostech vzkříšení, ale také když kráčíme s ním na svá vlastní pustá místa. Nabízí nám život, když procházíme našimi vlastními zkušenostmi pouště. Možná, že se právě v tomto postním období, ať už jako jednotlivci nebo jako společenství, ocitáme v místech a v čase ve kterém jsme se doposud neocitli. Tak jako Duch svatý nešetřil Ježíše, když ho vedl na poušť, on nešetří od zkušenosti pouště ani nás. A trvá na tom, abychom jí procházeli a čelili. Neboť to člověka tříbí, vede jej to na hlubinu, ke zkoumání sebe samotného a nakonec k setkání s Bohem samotným.
I pro nás je však čas na poušti časem zkušování, tak jako Ježíš byl na poušti zkoušen a pokoušen. První Ježíšovo pokušení proměnit kámen ve chléb bylo pokušením vedoucí k uspokojení základní lidské potřeby, jak se to dá ostatně očekávat při čtyřiceti dnech bez pokrmu. Při druhém pokušení je Ježíš vyveden ve městě na vrchol chrámu, aby se z něj spustil a andělé ho pak zachránili od nevyhnutelné smrti. A při třetím pokušení je vzat na vysokou horu, na níž mu satan zaslibuje, že mu dá všechna království světa, pokud se mu pokloní. Ježíš už JE Pánem světa a tak nepotřebuje tuto satanovu nabídku.
Mnozí z nás ve svých každodenních životech zažíváme různá pokušení, pociťujeme tlaky společnosti, rodiny, našich zaměstnání. Ve vyrovnávání se s těmito tlaky pak na nás ulpívají různé nánosy. A snad právě skrze postní období, v čase intenzivnějšího rozjímaní před velikonocemi, máme možnost se těchto nánosů zbavovat, zamýšlet se nad sebou samými, nad naším společenstvím, otevírat se Bohu a umožňovat jemu, aby se dotýkal našeho nitra.
Bratři a sestry, nakládejme tedy s časem tohoto postního období, jak ve vlastních životech tak také v životě našeho společenství, obezřetně a s pečlivostí k tomu, abychom ještě zřetelněji porozuměli, že Bůh, který nás povolal, nás také vykoupil. A že právě skrze svého ducha je On s námi. Jako Duch svatý vedl Ježíše na poušť, aby tam navzdory satanovým pokušením zakoušel přítomnost Boží, jsme také my Duchem vedeni a v době velikonoc přivedeni k plnému porozumění Boha, který se nám zjevil tím, že vzkřísil svého syna Ježíše Krista z mrtvých.
Lydie Kucová
Kázání proneseno 22. 2. 2015.