Stvoření člověka - Genesis 1,26...
První čtení: Matouš 22,15-22
Druhé čtení: Genesis 1,26-31 (s důrazem na první verš)
Kázání:
Milé sestry a bratři,
známý český autor učebnic z mnoha různých oborů, František Vymazal, jednou pronesl tuto vtipnou poznámku: „Kdyby byl Bůh svolal ku stvoření světa komisi, nebylo by posud světa.“ Na tom jistě něco je. Ten, kdo má nějakou zkušenost z kolektivního rozhodování a společné práce v komisi, ví, jak je nesnadné pracovat v týmu skutečně efektivně. Schopný jednotlivec, zcela svobodný a ničím neomezený, ten to bude asi vždy mít při práci snadnější a rychlejší. A to jsou, zdá se, přesně ty kvality, které autor našeho citátu upřednostňoval. Ostatně, vždyť i ty Vymazalovy učebnice se jmenovaly stejně: Anglicky snadno a rychle… Mnoha studentům nepochybně dobře posloužily.
V té své vtipné sentenci se ale František Vymazal přece jen seknul. I my jsme sice před časem konstatovali, že počátky stvoření je možné vnímat jako svébytnou učebnici – jako jakýsi atlas dobra, který člověku pomáhá porozumět, co to je – dobro. Není to ale naštěstí žádná rychlo-brožurka pro netrpělivé. Žádný zjednodušující tahák. A také, jak jsme viděli minulý týden, není tak úplně pravda, že by Hospodin tvořil docela sám. Vždyť už při stvoření zvířat povolal ke spolupráci zemi. Řekl ji: Vydej rozmanité druhy. Zkrátka, přizval zemi k tomu, aby vydala a rozvinula (tedy evoluovala – odtud slovo evoluce) svůj dobrý potenciál.
A tato naznačená atmosféra týmové práce se dnešním čtením ještě viditelněji prohlubuje. První věta, kterou jsme dnes z knihy Genesis četli, zní opravdu trochu jako výrok předsedy jakési stvořitelské komise: „I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ Ke komu tady ale Hospodin promlouvá? Kdo tvoří tu komisi, které je návrh na stvoření člověka předložen? To vrtalo hlavou všem vykladačům, kteří se v historii tímto textem zabývali. Vždyť je to první místo, kde mluví Hospodin v množném čísle. A jak už to při opravdovém přemýšlení bývá, ani na tuto otázku nedokážeme odpovědět „snadno a rychle“. Z mnoha různých výkladů ovšem největší ohlas získali především dva. Zaprvé je to představa, že Hospodin se radil se svým nebeským dvorem, tedy se všemi anděli. A někteří autoři k tomu také dodávají, že to rozhodně nedělal proto, že by potřeboval andělskou pomoc, ale proto, aby ve své moudrosti předešel žárlení andělů na člověka. Je to hezký výklad a má něco do sebe.
Mně osobně je ale přece jen bližší ten druhý. Objevuje se už v pátém století ve velkém midraši Berešit Rabba a jeho autorem je starověký židovský učenec Samuel ben Nachman. Podle něj se Hospodin při stvoření člověka neradil s anděly, ale s celým stvořením předchozích dnů. Moři, nebi a souši, rostlinám a hmyzu, ptákům a rybám a nakonec i těm darwinovským opicím Hospodin řekl: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem.“ Obrazem Božím, a také obrazem stvoření. Podobenkou Hospodina, a také podobenkou živlů a druhů celého světa. Kdykoliv chceme být bohy, připomene se nám a zastaví nás naše podobnost se stvořením. Naše zemitost a časnost. A naopak: kdykoliv upadáme do plochosti, ztrácíme výšku a dusíme se v izolaci, Hospodinova podoba v nás se vzpírá a nedovoluje nám zabydlet se v žádném vědeckém ani nevědeckém materialismu.
Jenže co to vlastně je, ten obraz? Co je podstatou té podoby, o které v Genesis čteme? V čem jsme podobní ostatnímu stvoření, to není tak těžké pochopit. To máme stále před očima. Poznáváme sami sebe v druhých tvorech, dokážeme vycítit naši spřízněnost s půdou a vodou. Ale co naše zobrazování Boha? Ani tady nemáme k dispozici jednoduchou odpověď. Jedni říkají: jsme podobní Bohu svým rozumem, vůlí nebo řečí. Jiní zase: podobáme se mu tím, že tíhneme k společenství, že, stejně jako osoby svaté Trojice, nechceme být sami.
Myslím, že dobrým vodítkem by nám mohlo být, jak samo Písmo používá slovo obraz. Hebrejské slovo SELEM neznamená jen obraz, ale také sochu a ve většině případů, kdy se v Písmu objevuje, označuje modly, vyrobené lidskýma rukama a uctívané místo Boha. Dobře víme, že výroba takového zobrazení je člověku desaterem přikázání zapovězena. Vyrobit a uctívat modlu, to je to nejvážnější provinění, jakého se člověk může proti Bohu dopustit.
A přece se zdá, že ne každá modla je špatná. Hospodin totiž tvoří člověka jako svůj obraz – tedy jako svou modlu, v řeckém překladu SZ čteme – jako EIKONU – ikonu sebe sama. Když na tuto, trochu neobvyklou myšlenku přistoupíme, otevře nám hned několik nových směrů k přemýšlení.
Například díky ní můžeme lépe porozumět, proč je vlastně modlářství tak špatné. Ne pro svou žárlivost, nebo pro strach, nenávidí Hospodin falešné modly. Není to proto, že by se obával, že ho modly mohou nahradit. Lidské modly totiž nenahrazují Boha, jak se obvykle tváří, ale ve skutečnosti nahrazují člověka. Vyrábíme si je proto, že je pro nás tak těžké přijmout odpovědnost být Božím obrazem. A tak si za sebe tesáme ze dřeva různé Dágony a Baaly, aby nám posloužili jako dvojníci, jako dubléři. Jako kaskadéři, kteří ponesou břemeno Božího zobrazování za nás. Když vytváříme modlu, vlastně tak odkládáme Božskou polovinu svého původu, věšíme ji na nějaký špalek a pro sebe si necháváme jen podobnost stvoření. Když vytváříme modlu, přestáváme být plně lidmi – vzdáváme se své lidskosti – toho, k čemu jsme byli Hospodinem a jeho tvůrčí komisí povoláni.
A to je další věc, která se nám může vyjasnit – tedy to, k čemu jsme byli stvořeni. Proč jsme. Máme být modlou Hospodina. Zase to zní divně, ale přece to tak divné není. Máme být poznatelným obrazem svého tvůrce. Máme unést tu naši obrazivou podvojnost a tak posloužit celému světu jako jediná pravá modla. Jak? Ne tak, že se budeme tvářit jako Bohu rovní. Ne tak, že se necháme stvořením uctívat, že nad ním budeme panovat jako nelítostný císař. Ale tak, že budeme pro celé stvoření viditelným znamením naděje a Boží dobroty. Tak, že se staneme srozumitelnou ikonou Boha – že skrz nás bude Bůh vidět. Že v nás bude Bůh k poznání.
Když takto přemýšlíme nad lidským posláním, nemůže nám na mysl nepřijít ten jediný, který se skutečně poznatelným obrazem Boha stal – Ježíš Kristus. Člověk podobný stvoření i Bohu. Ne karikatura, ale krásný a pravdivý obraz. Ne ten, kdo vládne tvrdostí, ale ten, ze kterého moc vystupuje jako pokoj, láska a milosrdenství. Ne císař, ale král…
Stvořením člověka končí první kapitola knihy Genesis. Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.
Milé sestry a bratři, až přijdeme domů, podívejme se do zrcadla. Čí je to obraz? Není císařův. A tak ani my nepatříme císaři a nemusíme si na něj hrát. V naší tváři se splétá obraz stvoření a Hospodina. Ten pohled nám napovídá, kdo jsme a k čemu jsme.
Píseň: Tvá, Pane, láska