Hudba nové doby
Základem veškerého života je neustálý vývoj. Nic se nerodí celé, dospělé, dokonalé, ale vše podléhá vyspělosti času a řídí se dobou. Lidstvo, jakožto součást života na naší zemi, podléhá také vývoji a prošlo různými fázemi než dospělo k dnešnímu stupni. Nechci uvažovat, zda se za ta tisíciletí vývojem dostalo výše, nebo zůstalo na stejném stupni, či snad, zda celková vývojová křivka je sestupná. Jisto však je, že vývoj zde byl a cílem jeho byl vzestup.
A stejně jako lidstvo tak i vše, co je dílem člověka, se vyvíjí: stavitelství, malířství, literatura....tj. všechno umění, tedy i hudba.
Je proto velmi zajímavé, proč lidstvo, které tolik touží po vzestupu, rozmachu, po výši, tak slabošsky zadržuje vývoj umění a nedovede pochopit, že každé dílo bude jednou překonáno, že svět bude chtít nové věci, nové plody, a že žádná melodie není poslední, žádný takt není věčnou kodou a žádný rytmus není křemenným zákonem, jenž by nemohl být jednou časem sražen a nahražen novým, lepším, vyhovujícím požadavku vyššího umění - u m ě n í n o v é d o b y.
A tím přicházíme k jádru celé úvahy, k bolestné otázce: Proč musí lidstvo svého genia dříve kamenovat, poplivat, štvát, bičovat a ukřižovat než jej pochopí, než pozná, že to není nesmyslná labutí píseň plná zmatků a bezduchého snění, ale umění, nové umění - u m ě n í n o v é d o b y.
Hudba je vrcholný projev citů lidské duše. A snad právě proto jsou životní cesty hudebních skladatelů tak těžké. Stalo se snad již zákonem života, že každé první dílo, které se jen poněkud odchýlilo a chtělo osvobodit od vlivu konservativních učitelů, kleslo v hlubiny zatracení a bylo i se skladatelem přibito na pranýř veřejného opovržení. A co vlastně je celým proviněním mladého umělce? Snad to, že hledal projev vlastní duše, v níž cítil volnost, ale poněvadž žil v těsnosti a cítil pach zaprášených a prohnilých koutů, hledal nové cesty, lepší, cesty nového života.
Šel vpřed, mnohem výše svým duchem, předešel o celá desetiletí, stále vpřed..... a pokulhávající svět za ním lál a házel kamením.
Snad celkový obraz je asi tento: Vždy se střetnou ve světě dvě generace. A den, kdy nastává výměna mezi světem minulosti a přítomností, je dnem boje. Fysická převaha a síla tradice na čas vítězí, ale morální vítězství mladého, svěžího ducha je předurčeno. Musí však být vykoupeno tuhým bojem, jenž žádá i těžké oběti. A sem právě spadá životní boj Bedřicha Smetany se zpuchřelým, bortícím se monarchismem několika zaostalých nedouků, kteří nechtěli pochopit, že je již čas, aby odstoupili a uvolnili místo umělci, mladému, průbojnému, umělci světového formátu a velikosti, kterou ocení dějiny hudby všech zemí.
A revoluce Bedřicha Smetany je podnětem a základem nové hudby, jejíž vývoj je velmi rychlý, a jenž probíhá i v dnešních dnech. A stejně jako tehdy i dnes vystupují zatvrzelí zastánci úzkého prostoru absolutní hudby, kteří snad ani dosud nepochopili smysl romantismu. Je snad dnes situace o to lepší, že tito odpůrci nestojí všichni na význačných místech, jež určují a sledují běh vývoje, ale veřejnost stojí stranou a apaticky vyčkává. . .
Prvním bouřlivým zásahem do tónů klasické hudby je tón romantismu. Jistě již dnes nechce nikdo tvrdit, že hudba slavných německých klasiků neměla myšlenky, že skladatel tvořil jen jako řemeslník podle plánu. Tedy myšlenka romantismu nebyla ničím protizákonným, jen pokračováním v mezích svobody a volnosti.
A nyní nepatrný nástin hudebního romantismu.
Romantické dílo hudební se projevilo snahou překonat, stupňovat dílo předcházející. Bylo tu obdivuhodné opojení, jež vyplňovalo tuto epochu, víra ve vlastní bohorovnost - a v hodinách pochyb a střízlivosti - úplné zhroucení. Vzorem všem romantickým skladatelům od Schumanna až po Mahlera se vlastně stal podivuhodný kapelník Kreisler (kapelník Johannes Kreisler byla postava vytvořená německým romantickým spisovatelem E.T.A. Hoffmannem - pozn. Petr Feřt). Tento hudebník, žijící jen v extasích a vzrušení, upoután k fantomu k "idée fixe", tříštící se o skutečnost, byl skutečným umělcem. A je snad jeho vinou, že romantismus přezrál a byl zkreslen v "Pierrot lunaire" od Schönberga a v "Petrušce" od Stravinského?
Ale přesto zaznělo z úst skeptického Erica Satie slovo o Stravinském: Il nous a liberé - tj. Stravinskij v sobě usmrtil cit, sentiment romantiky a tím uvolnil cestu jiným. A Schönberg, současník Smetanův, jenž vyšel z Wagnera a jehož vřelý, veliký cit naplňuje Guerrelieder a sextet, potom vždy řídčeji ukazuje teplo svého srdce a posléze v Pierrotovi poskytuje otřásající obraz umělce, který o věcech duše nechce mluvit, protože mu velké utrpení zavřelo ústa. A žil jen v dojmu duchovního výroku:
. . . Člověk sám jest nepatrný tvor, srdce jeho jen jest velká věc . . .
To byla asi první cesta k novému umění. A jak byla tvrdá !
Arnold Schönberg přešel již vlastně z romantismu k expresionismu, jehož opakem je francouzský impresionismus Claude Debussyho a Maďara Codaliho. A oba tyto směry se staly cestou k hudbě moderní, která dnes vládne světu, i když mnozí na ni hledí střízlivě, skepticky i s pohrdáním.
Nemám zde na mysli směry hypermoderní, které jaksi ze setrvačnosti přelétly hranici možností, vyšinuly se z kolejí normálního vývoje a postupně tichnou.
Ale jedno je jisté: Moderní hudba XX.století, jdoucí ve stopách romantismu Smetanova a hledající nové možnosti, je vlastně již definitivně programem mladých umělců.
Dnes již víme, že výtky moderní harmonii jsou jen nedokázané předsudky. Není to harmonie náhodná, není to namátkou chycený závěr a nahodilý spoj - i to je věda, je-li už nutno, aby vše na světě se ohánělo něčím učeným. Kde je psáno, že chorální harmonií končí vývoj? Je snad lidský život tak milý, příjemný, uhlazený, sladký, že by musila být harmonie naprosto zákonitá? nestane se nikdy, že cítím bol, krutý bol, jiskření - a není zda na místě bezohledná disonance, přesně vyjadřující duševní stav? Necítí člověk někdy mučivou opuštěnost, prázdnotu, stísněnost, pocit nekonečné, hrozné věčnosti, která přímo volá po rovnoběžném vedení kvint? Prohřešil se snad Dvořák, použil-li tohoto efektu ve své symfonii Z Nového světa při líčení pohledu na moře? Není to upřímné líčení, volné, zbavené všech příkras, roušek, vší idealizace, která jen lže a vypravuje o všem jak by mělo být a bojí se skutečnosti? Proč prchat před vlastní bolestí, proč vidět svět krásněji, než jak skutečně vypadá, proč se bát všeho, lidí, světa, krásy, lásky i sebe? Není i v pohledu na moře při vší té kráse cosi prázdného, stísněného, děsivého? - - -
Vím, že je všude nutno hledět, do jaké míry můžeme čeho užívat. Je tedy jasné, že i přemíra např. impresionismu vede k přílišné změkčilosti. Ale nezapomínejme, že byl již ojediněle (aniž se mu tak tehdy říkalo - pozn. Petr Feřt) programem skladatelů XVI. století, čili, že Debussym již vyvrcholil a nyní má již za úkol šťastně naznačovat nové cesty k novému umění.
A dnes se již zdá, že doba experimentů tedy minula. Všude se ukazují náběhy, že z těsné stezky přechodné doby nalézá se cesta na široké pole klidné epochy umělecké. Všeobecně lze pozorovati snahy o vytvoření nové formy, při čemž hlavní cena nespočívá jen v originalitě těchto forem, nýbrž ve skutečnosti, že se uvádí forma v rovnováhu s obsahem. Hudba XIX. století trpěla i ve svých nejvznešenějších výtvorech hypertrofií rozsahu. A právě proto cítil svět formu romantickou jako něco neorganického, umělého. Tato forma nepracovala protikladem uzavřených menších forem jako umění barokní a klasické, nýbrž hlavně prostředkem motivického stupňování a největších kontrastů. Odtud potom onen věčný neklid, mohutné vlny orchestru a místy snad i rozervanost. Ale to vše bylo obrazem nitra umělcova.
Je jisto, že ke klidnému vývoji je doba velmi těžká (i nehledě k světovým událostem). Umělec a obecenstvo jsou si cizí, mezi nimi stojí kritik, který neustále žádá nové, nespokojený, skeptický, sloužící dnu. Chce vždy věci jiné, musí soudit dříve než vyslechl do konce a musí učinit posluchači srozumitelným něco, čemu sám neporozuměl. To je živnost - peklo umění. A tak cítí umělec, že má poskytovati stále více, ukazovati se vždy z jiné strany, býti vždy parátní (připravený, pohotový, okamžitě použitelný - pozn. Petr Feřt) - a tak se prodává denní potřebě a stává se vedeným tam, kde by měl být vůdcem. Jsou to úkoly těžké, jejichž rozřešení naplňuje více než jednu generaci; razila pro ně cestu již generace předcházející, takže jejich majetkem je vyzrálá tradice a technika.
A je snad to, že řeší tyto velkolepé problémy, hříchem, že je svět tak pronásleduje?
Přehlédli jsme ve zkratce cestu k novému umění. Bezprostřední přítomností se zabývat nechci, poněvadž soud o tom patří povolanějším. Ale kdo chce jistě porozumí.
A nyní ještě několik slov o osobě umělce nové doby. Není to věc podružná, jak se snad zdá. Jsem přesvědčen, že poznání je cesta k pochopení a porozumění. Můžeme říci, že je velmi málo lidí, kteří vnikli do osobnosti umělce, proto i tak málo pochopení.....
I zde zasahuje vývoj, a proto umělec nové doby se velmi liší od umělce minulých století; již jenom jak se změnil jeho životní názor a cíl práce! Mám zde ovšem na mysli jen opravdové umělce s tvůrčí silou, zabývající se jen hudbou nejvyšších ideálů a pracujících jen pro umění. Ostatní řemeslné nádeničení nepadá v úvahu.
Jsou dva druhy umělců: komponisté, zabývající se skladbou a výkonní umělci, mistři jednotlivých nástrojů. (Nesmíme ovšem zapomínat na dirigenty, kteří jsou vlastně částečnými komponisty s ohromnou a okamžitou tvůrčí silou.) Názor na virtuosy je dnes již mnohem střízlivější. Je to celkem zcela jasné. Nemůžeme nazývat uměním techniku, vypěstovanou cvikem a vůlí. Zůstaneme-li jen při suché technice, je název umělec velmi problematický, i tehdy, je-li technika velmi vyspělá. Záleží na tom, jaké je umělecké pojetí skladby a její provedení po této stránce. Nevycítí-li hráč myšlenku skladatelovu, nevžije-li se do ní, nesroste s ní a duch mu tím uniká, je celé jeho umění duté, prázdné, neplodné. A to ovšem záleží na nadání. A snad tedy spějeme znovu k názoru, že umělci se opravdu již rodí a jen výše umění je stanovena prací a oběťmi umělce v době vývoje.
Dobrý skladatel je vlastně umělcem vždy, poněvadž impuls, umělecké pojetí, propracování, to vše je zde již podmínkou existence. Celkem můžeme říci, že osoba skladatele dnešní doby je zvláštní, poněvadž jeho duševní život je velmi bohatý až únavný a značnými požadavky i osudem je jeho duše formována. Život je dnes pro ně velmi tvrdý a těžký. Není snad dosti bolu v tom, když ve výparech barů cizího velkoměsta živoří ve vyhnanství geniální skladatel světového formátu proto, že vlast zkonstatovala jeho životní názor za schopný vypovědění ze země? Není to hříchem, když kvalifikovaný umělec se musí pro krajíc chleba potloukat po hospodách a ubíjet v sobě všechny ideály, zatímco jiný, nedouk, zaměnil umění za přebytek smyslnosti a jako parasit na jeho úkor blahobytně žije a nazývá se hudebním skladatelem?
Nikdy se svět nedozví, kudy vlastně vedly cesty mladého umělce k cíli. Vyjde vždy s náručí plnou ideálů a srdcem, přetékajícím láskou ke všemu i k světu. Ale život mu vše z rukou vyrve, svět saje z jeho srdce, a on jde klidně a věří. A sám šlape po svém štěstí, zatrpkne, zahořkne, sevře rty, jde klidně a miluje. Miluje vše, svět, lidi, přírodu, cestu, les, hřbitov, tmu, noc, bouři a snad i život. Sám jde tiše a za to vše - jen trochu lásky; i ta bývá tak často zrazena. Ale vždy mlčí, rezignuje, hudba je jeho životem i smrtí. Je mlčenlivá, tichá, pokorná a vždy věrná milenka, jejíž duše je věčná, srdce patří jen jemu a tělo ve své nadlidské kráse nesvádí k hříchu.
A na jejích ňadrech neklidný tep přepracovaného umělce tichne a v žilách proudí nová krev a hlavou nová myšlenka.
A jak rád žije i rád umírá, poněvadž se nebojí skutečnosti, neprchá před bolestí, poněvadž byla jeho učitelkou, vedla ho životem, sílila k práci a vybičovala k nejvyšším extasím. Miluje i ji, je součástí jeho života; proč před ní prchat, proč se vzpírat a volat, proč se dětsky vymlouvat, když mluva života je zcela vážná a smrt je Largo grazioso nesmrtelné symfonie věků.
A snad ta smrt je často z jeho života nejkrásnější okamžik, jenž plně rozřeší všechny problémy tajemných dálek a ideálů, jež činí z člověka umělce, umělce, jenž jde po nových cestách, umělce nové doby.
A zbývá otázka:
Bude osud Bedřicha Smetany výstrahou všem štváčům a zarputilým odsuzovačům?
Snad po letech opět zalká poeta hlasem Antonína Sovy:
Ó mistře, nesmrtelné tvojí básni
v níž není pražádného pošklebku
těm psům, již trhali tě hlupstvím, sprostotou
zločinně úpadek tvůj pečetíce,
v níž není výčitky těm, kteří tebe
ústrky přivítali z Göteborgu,
ó mistře, nesmrtelné tvojí básni
ten děsný konec šílené tvé hlavy
o mříže blázince jež utloukla se,
to konce ukončení ještě schází,
ó to tam schází, to tam schází mistře,
můj mistře, odpusť, ale to tam schází…
Prameny: Egon Wellesz, Emil Axman