Hornické skopičiny

 Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás!

   (foto autor)

Ještě je mezi námi poměrně velká generace pamětníků doby minulé, kdy se razilo heslo:“Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás“.

Nejinak tomu bylo i na našem Středním odborném učilišti hornickém v Havířově v období let 1974až 1977, kdy jsem tzv. „Azet“ navštěvoval i já. Tento mnou vlastně popisovaný příběh se týká mé maličkosti. Dlouhé vlasy a černé oči od uhelného prachu to byla pýcha hornických učňů. Jiný pohled na tehdejší módní styl měli pedagogičtí pracovníci, ale hlavně mistři odborného výcviku. Vymýšlely se různé finty jak přerostlé vlasy ukrýt před jejich pátravými pohledy. Nutno podotknout, že jsme byli vždy o krok napřed, kdy jsme např. pomocí citronové šťávy s cukrem „připlácli“ vlasy k hlavě a tím opticky zmenšili jejich hustotu          a délku, popř. využitím kadeřnické síťky pod kterou se delší porost hlavy skryl a navrch se „připlácla“ kšiltovka. Dlouho jsme odolávali různým ne zrovna férovým postupům ze strany pedagogického a výchovného sboru učiliště. Až přišel ten den, ve kterém se vedení učiliště připravilo na konečný  útok s cílem jak se jednou provždy vypořádat s máničkami (název pro dlouhovlasé mladé muže) na úrovni hornických učilišť.

Onoho kritického dne, kdy nás autobus jako vždy přivezl ze směny, jsme se nic netušíce rozběhli směrem k jídelně, jak bylo naším denním zvykem. Zde nás čekalo první nemilé překvapení. Jídelna byla zavřená a za prosklenými dveřmi nás sledovaly smutné oči kuchařek. Hlavní vychovatel, bývalý vojenský pilot a hrdina z II. světové války, který měl přezdívku “Letec“ rázně zavelel: “soudruzi učni z důvodu mimořádné situace na našem učilišti se prosím všichni odeberte do kinosálu. Oběd se prozatím odkládá“!

Nechápavě se naše „stádečko“ vydalo zrychleným přesunem do výše zmíněného kulturního sálu zjistit co se to vůbec děje. Tam již sedělo asi dvacet učňů z dolu Antonín Zápotocký a k nim přibyla další dvacítka nás z dolu ČSM. Nic netušíce jsme zasedli do dřevěných křesel a civěli na pódium se zataženou oponou. V tu chvíli před  nás předstoupil vedoucí celého učiliště spolu ze zdravotní sestrou, která nás učně fascinovala svou pěknou postavou v přiléhavé uniformě s krátkou sukní a nádhernýma nohama. Vlastně odváděla pozornost od proslovu ředitele, kdy jsme zaregistrovali jen to, že nás odborně prohlédne, zdali nemáme vši. Samozřejmě, že všichni co měli delší vlasy, byli označeni za potencionální nosiče hnid a vší. Pár jedinců, kteří nosili tzv. „ježka“ mohlo sál opustit, zbytek jsme napjatě vyčkávali, co se bude dále dít. Ještě se mě podařilo zaregistrovat otočení klíče v zámku dveří kinosálu a v ten sám moment se začala zvedat opona, a na pódiu k našemu němému úžasu byly vidět čtyři židle a u každé z nich stála v bílém plášti kadeřnice s elektrickým strojkem v ruce. Šok, který dále nastal, se nedá vylíčit. V panické hrůze se dav vrhal ke dveřím, od kterých je silné ruce tělocvikáře odtrhávaly zpět a zoufalce tlačily na židle kadeřnic. Padaly první chomáče vlasů    a s nimi rovněž slzy učňů na dřevěné pódium.

V tom se ve mně probudil pud sebezáchovy. Sklíčeně předstupuji před stráž u dveří a sděluji, že mám silné nutkání vyprázdnit obsah svých střev. Bledost v mé tváři vychovatele zřejmě přesvědčila a sám mne doprovodil na toaletu, kde zůstal čekat za dveřmi. Jako tygr v kleci jsem tam pobíhal sem a tam hledajíce cestu úniku ze školní budovy. Mříž v okně, dva metry výšky a pak už jen proběhnout zahradou přelézt další plot a jsem na zastávce autobusů na Karvinou. To se ovšem řekne, ale hůře provádí. Již v té době byla má postava tzv. „udělaná“      a mříže byly blízko sebe. Někde jsem četl, že pokud jde mříží prostrčit hlava, má člověk šanci prostrčit i tělo. Nevím, jak se mě podařilo prostrčit hlavu s mým „hárem“ přes otvor v mříži, ale najednou byla venku. Jako anakonda jsem své mohutné tělo dostával na svobodu. Povedlo se! Skokem do keřů pod oknem záchodů ve stylu srnky po obrně a úporný běh s roztrženou džínovou bundou směrem k dalšímu plotu. Ten jsem již zdolal jako žokej Váňa na Velké pardubické a cesta domů byla volná.

Opojný pocit vítěze ve mně přetrvával až do rána následujícího dne, když jsem se dostavil k autobusu, který nás učně svážel na šachtu. Místo tradiční vlající hřívy v ranním větru se na hlavách mých vrstevníků vyjímal úhledný porost tzv. „na Havla“. Jejich závistivé pohledy směřovaly na mou hlavu pyšnící se černou bujnou kadeří volně splývající na ramena. V tu chvíli mě došlo, že to asi nebudu mít lehké vydržet ty poznámky a navíc jsem se cítil jako „nahý v trní“ v tom našem mladém kolektivu. Člověk by nikdy neměl trhat partu, ať se děje co se děje a v podzemí to platí dvojnásobně. Solidarita s mými kamarády dospěla vrcholu v havířovském kadeřnictví, kde jsem byl celou partou doprovázen, abych si to prý údajně nerozmyslel. Tak přišla „krizka i na Matíska“ jak se u nás na Ostravsku říká.

Za dva měsíce jsme stejně absolvovali závěrečné učňovské zkoušky, kde by adept s vlasy přesahující límec saka neměl žádnou šanci předstoupit před zkušební komisi. Dnes po letech již jen na tu vlasovou anabázi vzpomínám s úsměvem.

Děkuji Rudkovi za revizi textu.