Setkání s Leninem
Jednou při pravidelném tréninku v hospodě u Bulače přišla řeč na ty kolektivní záležitosti. Předák Zdenek na nás vybalil,že si ho pozvali na závodní výbor strany(KSČ), kde mu vyčetli politickou pasivitu celého úseku a pokud neprojevíme více té politické iniciativy, neobdržíme zlaté odznaky brigády socialistické práce.
Z hlav se nám začalo kouřit od přemýšlení, jak s tím po havířsku řečeno "vydrbat".
Pivních čárek na lístku přibývalo, tušili jsme, že z oběda, co nás doma čekal, bude večeře, ale kde nic tu nic.
Tenkrát jsem pronesl památnou řeč netuše, co mne za pár měsíců kvůli ní potká.
"Asi budeme muset zajet do Moskvy a vyfotit se s Leninem", hodím do placu."To by z nás udělali i hrdiny socialistické práce!“
Klukům zacukaly koutky a v tom se ozval Sváťa - taková organizátorská duše kolektivu:"Ty vole, to je nápad!“
Prostě za tři měsíce 25. března 1979 celý náš kolektiv včetně manželek odlétl z Prahy do Moskvy na čtyřdenní zájezd pořádaný Čedokem.
Po celní a pasové kontrole na letišti Šeremeťevo, která se urychlila předáním dárků ve formě vlaječek, a odznáčků z našeho dolu, jsme mohli autobusem Aeroflotu projíždět zasněženou krajinou směrem k hlavnímu městu SSSR.
Zhruba po hodině jízdy se holé zasněžené pláně změnily na kolonie typických dřevěných domečků pestře malovaných a už tu bylo předměstí Moskvy se svým majákem - budovou RVHP(Rada vzájemné hospodářské pomoci).
Mnozí z nás poprvé viděli silnici o šesti proudech - hlavní moskevskou tepnu, na které panoval příšerný zmatek, troubení klaksonů, kvílení brzd, ale účastníci provozu se vždy nějak dohodli.
Mohutné historické budovy lemovaly cestu do centra Moskvy.
Nešlo nevšimnout si, jak při jejich rekonstrukci běhají po lešení ženy s cihlami a maltou oděné do vatových kabátů, které řídil jediný muž opřený o stavební vrátek pokuřující machorku.
Ubytování nás čekalo v prestižním hotelu Belgrad v centru Moskvy, jenž se tyčí nad Novým a Starým Arbatem.
Brzy ráno nás průvodkyně obvolávala hotelovým telefonem, abychom si pospíšili, pokud nechceme dlouho čekat na Rudém náměstí ve frontě na Lenina.
O hodinu později jsme pochopili proč ten spěch.
Přes celé Rudé náměstí kolem Kremelské zdi až po budovu Mauzolea stála dlouhá fronta turistů snad ze všech koutů tehdejšího Sovětského svazu, za kterou jsme se zařadili.
Kupodivu tenhle had vytvořený lidmi byl v neustálém pohybu a za hodinku jsme stanuli před trochu zvláštní, ale majestátnou budovou Mauzolea.
Zbývalo projít špalírem vojáků s milicí a vstoupit do temného mramorového sarkofágu.
"Hе остановить! Nezastavovat se!"dirigoval nás sovětský regulovčík těsně před katafalkem.
Tu mne napadlo si Lenina zvěčnit na svůj fotoaparát značky Smena 8. V duchu už jsem viděl fotografii kolovat mezi kluky v hospodě u Bulače.
Ovšem osud to chtěl jinak.
Najednou stojím tváří v tvář velkému revolucionáři. Hbitě sáhnu pod bundu pro přístroj, na chviličku se zastavím a rána.
Ucítil jsem úder pravděpodobně pažbou samopalu přímo na fotoaparát vedený takovou razancí,že mi zůstal v rukou jen objektiv.
Mezitím se za mnou rozhrnul těžký sametový závěs a někdo mne za něj vtáhl.
Ocitl jsem se v takové černé komoře. Pojednou kancelář zalilo světlo a před sebou vidím důstojníka milice - velmi statného muže, drže v ruce zbytek mého fotoaparátu.
"Dokumenty!"spustil.
Vytáhl jsem bumážku z hotelu (hotelová karta), dlouze se na ní podíval a najednou přátelským tónem mi začal vysvětlovat, že focení je zde přísně zakázáno pak mi vrátil druhou polovinu fotoaparátu a dal nějaký povel směrem ke stojícímu vojákovi se samopalem.
Ten hlavní zbraně naznačil směr ke dveřím a se slovem“Prachadi“jsem byl vystrčen ven k bráně Kremlu, kde už se po mně všichni sháněli.
Mohu vám říci, že ani překrásné večerní představení slavného národního cirku SSSR mne z předchozího zážitku ten den nevyléčilo.
Zájezd do Moskvy nám kýžené politické body přinesl a tím i nominaci na zlaté odznaky BSP.
Při slavnostním předávání se zástupce strany a vlády omluvil, že se někde stala chyba a místo objednaných zlatých odznaků přišly stříbrné.
Doslov.
Doma mám na památku těch starých časů dva stříbrné odznaky brigády socprc, jak se ji často přezdívalo.
Na to, že jsou oba stříbrné jeden z nich je vlastně zlatý.
