Hornické skopičiny

Ač se mé povídání může místy zdát neuvěřitelné vězte že se jedná o zážitky které se skutečně staly.Vrátím se do roku 1982 mezi mé bývalé spolupracovníky a kamarády horníky.

V té době se totiž nabízeli horníkům takzvané letní rekondiční pobyty v tehdejším Sovětském svazu na Jaltě a v Dagomysu.Nejdřív za symbolický poplatek 900 Kč později úplně zdarma jelikož havíři si řekli že ožrat se můžou i doma  a nebudou vyhazovat vydřené koruny za nějaké chujoviny v Rusku.

Nabídka zdarma přesto zabrala a jednoho krásného letního dne roku 1982 odstartoval z Ruzyně speciál IL-62 do Adleru ze 100 horníky na palubě.Pro většinu to byla letecká premiéra a tak pod tíhou dojmů a obav z letu přišlo na řadu anestetikum ve formě vodky prodávané palubním personálem.Po hodině letu se zásoby alkoholu zcela vyčerpaly  a letušky už mohly nabízet jen letecký benzín.To by ovšem nebyli kluci horničtí aby neměli  nějakou flaštičku sebou.

Tak nad přeletem Kavkazu to v letadle vypadalo jak po tanci dervišů.Samozřejmě nic nezůstalo bez odezvy a po přistání,kde nás chápající ruští dispečeři nechali hodinu vychladnout v letadle přišla na řadu milice(dnes ruská policie).

Zde už nemohlo být řeči o nějaká družbě s odvoláváním se na členství brigádách socialistické práce a podobně.Nekompromisně všichni jako jeden muž jsme šli do trenek  přímo v prosklené odbavovací  hale letiště Adler.

Hromádky pomerančů plechovky s pivem seřazené úhledně v několika metrové řadě podél baterie Hanácké vodky a Barac pálenky lemované dámským spodním prádlem které mělo posloužit k prodeji lačnému místnímu obyvatelstvu. To vše se stalo kořistí celníků.Za příslib že své kolegy zklidníme a nebudeme požadovat „bumážku“(potvrzení) za zabavené zboží nás eskorta doprovodila k autobusu který nás konečně odvezl k černomořskému hotelu.

Pro havíře co moře viděli poprvé to byl nezapomenutelný zážitek.Překrásné středisko vysoké hotelové budovy se tyčily nad pláží a člověk se cítil jak v jiném světě.Ovšem nebyl inokrajec jak inokrajec(cizinec).Ten ze západu si mohl dopřávat za valuty prakticky denně ve speciálních barech a obchodech no a ten východní což byl náš případ byl nucen se podřídit prohibici.Znamenalo to vystát si dlouhou frontu s místním obyvatelstvem před kioskem s alkoholem a ti šikovnější během hodinového prodeje se stihli otočit i dvakrát.

Časem jsme na tom vyzráli a za flanelovou košili značky Triola nám ruský děduška Andrej držel místo.

Dagomys se v té době jevil jako menší město kde největší události byl příjezd cisterny tažené traktorem s nápisem „PIVO“.Obyvatelstvo se seběhlo kolem včetně nás v rukou různé sklenice kýble a vědra která utěsnila kdejakou škvírku ze které kapalo pivo.

Nelze nezmínit automat na osvěžení limonádou v místním parčíku.Plechová budka s kovovým hrníčkem pod ventilem s otvorem na mince.Malinovij a ananasovij sok za 4 kopiejky.Hned jsem se nechal zlákat vložil hrnek pod pípu vhodil kopiejky a zmáčkl ananas.Něco zabublalo a v plecháčku se až povrch objevila tekutina.S chutí si loknu a brr byl to obyčejný sifon.Vztekle jsem kopnul do budky když se najednou v jejím boku otevřely dvířka v nich se objevil stařík podobný tomu z Mrazíka a ptá se:“Što slučílos?“(co se stalo)vysvětluji že po zakoupení ananasové limonády mám jen sifon bez příchuti pouze něco zahudral do vousů vrátil se do budky pro sirup trochu mi ho nalil do hrnku zamíchal lžičkou a řekl izvinitě(promiň).

Přiblížil se den odjezdu.Kluci se už těšili domů na české pivo a přemýšleli jaké dárky přivezou.Jeden shodou okolností se jmenoval Ivan slíbil dětem mořskou vodu ,většina se toho chytla a do tašek ji přibalila v lahvích.

Při odbavování zavazadel rentgenovým zařízením zbystřili celníci pozornost každá druhá kabela skrývala ve svém nitru podezřelou láhev.Što éto!Hřímal velitel celníků.Vodku němožno!

Eto nět vodka ozývalo se z hornických hrdel eto morskaja voda kak suvenyr.Kakoj suvenyr morskaja voda!Eto bogatstvo strany!Za deset minut jsme opět stály v trenýrkách na osobní prohlídce.

Doslov.

Pro ty čtenáře mé první povídky kterou jsem kdy napsal a kteří ji dočetli až sem dodám že návrat do vlasti pak proběhl bez problémů.Jen v restauraci na pražském hlavním nádraží ve které se čekalo na rychlík do Karviné mohli zavírat o pár hodin dříve protože jim došlo pivo.