Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, Petr Kouba

... Někteří jogíni si myslí, když ty světské záležitosti jsou nějak závažné a důležité, že je dobré se věnovat jejich vyřešení a opustit stezku, což je ovšem postup naprosto nesprávný a opačný. Tím se staneme otroky těchto událostí a budeme jim sloužit, místo abychom zůstali nad nimi jako sebe si vědomí pozorovatelé a právě tím pozorovatelem, pozorností vědomí záležitosti ovlivňovali tak, aby nám přinášely co největší prospěch duchovní i zevní. Bůh není jen tak něco, co nemá sílu, ale naopak je to největší Síla, jaká existuje, a my se máme učit s Ním spolupracovat – nikoliv Ho ovládat, dělat si z Něho nějakou zlatou rybku, která nám plní přání, ale jednat tak, abychom co nejvíce byli v Jeho vůli. Už máme dávno vědět, že jóga nebo mystika a jakákoliv cesta k Bohu není soustavou nějakých cvičení, i když je děláme, ale že je to způsobem života, ve kterém je celý náš život namířen k Bohu...

Jiří Vacek, Petr Kouba

... Musíte se na to dívat hlediskem působení sil. Stvořený svět není nic jiného než působení tvořivých sil. Rámec našeho světa dává božská šakti a my vyplňujeme jeho jednotlivá místa podle našeho zařazení. To se řídí naší karmou, na to dále nezapomínejme, a také současnou úrovní našeho vědomí. Takže jsme trvale tvůrci našeho osudu, minulého a budoucího, a minulý osud, který jsme si my sami vytvořili, je naší karmou, kterou dnes sklízíme...

... Žádná svobodná vůle ve smyslu všemocnosti – v jednání, které nenese následky, neexistuje. Máme svobodu rozhodnutí, i když ne naprostou – svoboda rozhodnutí je dána naším stupněm poznání, a proto je nauka, poznání tak důležité, protože nám pomáhá se správně rozhodovat. Takže máme svobodu rozhodnutí, ale nemáme už, jakmile se rozhodneme, svobodu nesklízet následky našeho rozhodnutí...

Petr Kouba

... Tady a teď v tomto okamžiku si je každý z nás vědom své existence. Zároveň je to on sám, kdo si svou existenci uvědomuje. Tato sebe si vědomá existence, vědomí Já jsem, je naším největším pokladem. To je království nebeské v nás, to je naše buddhovská podstata. To je ono: „Pravím vám, bohové jste.“

Vůbec nejlepší způsob, jak si tuto naši podstatu, vědomí Já jsem, uvědomit, nezkalenou nevědomostí a klamným ztotožňováním s tělem a s myslí, je meditační řada na pozorovatele, která postupně rozpouští ego a pak přechází v přímou átmavičáru, v přímé obracení pozornosti na tuto podstatu. Během této meditace si meditační řadou na pozorovatele projdeme...

Petr Kouba

... Četl jsem teď v Rozhovorech s Mahárišim jeden výrok, který zněl: „Fakt naší existence je tou hledanou realizací.“ Čili my jsme si vědomi své existence, toho, že existujeme a že jsme to my, kdo existuje. To je vlastně cíl naší stezky – sebe si vědomé vědomí Já jsem. Ale musíme toto vědomí naší existence oprostit od všech nánosů nevědomosti, klamného ztotožnění s tělem a s myslí, od nevědomého pohlcení ve světě...

Pavel Janda

... Jenom pro stručné zopakování: podle toho, jak na tom každý je, prodýcháváme jednotlivé části našeho těla tak, jak si je budeme říkat, postupně buďto pránou, světlem, nebo přímo vědomím. Pokud se objeví nějaká odezva, třeba v podobě myšlenek nebo nějakých energetických záchvěvů, které jsou v těle pociťovány, na myšlenky nereagujeme, nerozvíjíme je, pokračujeme dál, uvolněné energie nejlépe vedeme do prostoru nad hlavou, kde se rozpustí ve světle...

Petr Kouba

... Je tu jeden aspekt stezky, který bývá opomíjen, a to je, že nejen obracíme pozornost na to, čím jsme, a s tím se ztotožňujeme, ale musíme také rozlišit to, čím nejsme, a od toho se odtotožnit. Zkusíme dnes během všech fází meditace na pozorovatele nejenom obracet pozornost na naše pravé Já, ale zároveň se budeme stejně intenzivně věnovat i tomu, abychom se rozlišili od ne-já a zrušili totožnost s ním...

... Nyní jsme vytáhli oživující moc pozornosti vědomí z pozorovaného světa, těla a z mysli a měli bychom si uvědomovat pozorovatele. Je tu prostě něco, co si všechny tyto pozorované jevy uvědomuje. Nyní můžeme zkusit obrátit pozornost přímo na podstatu tohoto pozorovatele. Můžeme se ptát: „Kdo to všechno pozoruje? Kdo jsem já? Co je toto mé já?“ Je to vědomí Já jsem. Můžeme zkusit opravdu už nic nepozorovat, ale veškerou pozornost se snažíme obrátit na podstatu pozorovatele, na naše pravé Já...

Zuzana Koubová

... Správna technika spočíva hlavne v udržovaní správneho postoja, kedy sa odstraňovaním prekážok rozlišujeme do pozorujúceho vedomia, ktoré nie je ničím, čo pozoruje. Prekážky vyplavujeme touto očistnou technikou do vedomia tým, že postupne predýchame celé telo, všetky jeho energetické centrá a pránické kanály. To, čo sa nám vyplaví do vedomia a bráni nám v tom, aby sme sa v pozorovateli udržali a rozlišili sa od všetkého, čo sa vyplavuje, musíme nezaujatým pozorovaním rozpúšťať vo vedomí, alebo to ťahať nad hlavu do svetla, kde sa to samočinne rozpustí. Takýmto spôsobom postupne predýchame celé telo, každý podľa toho, ako to dokáže, buď pránou, svetlom alebo vedomím. Kto chce, a komu to už ide, kto má sušumnu viac prečistenú, môže vydychovať nad hlavu do svetla...

Petr Kouba

... Základem naší stezky je vědomé řízení pozornosti vědomí, tou konečnou schopností je obrátit pozornost na sebe a uvědomit se ve své podstatě, ve vědomí Já jsem... Nepouštíme ten meditační proud. Vůbec nejlepší nácvik neformální meditace je právě po skončení té formální, kdy za prvé se v tom proudu snáze udržíme, a když z něho vypadneme, snáze se do něho vracíme, protože je silný. A bohužel platí skutečně to, že když z toho vypadneme, musíme se do toho vracet, a tak pořád dokola. Ti, kdo uspěli, vděčí za to své vytrvalosti...

Zuzana Koubová

... Prax vnútornej pránajámy je technika očistná, funguje ako akýsi urychlovač na stezke. Stezka, ktorej sa my venujeme, je stezka priama, čiže je to stezka, ktorá je priamo zameraná na ciel a na jeho čo najrýchlejšie dosiahnutie. Práve preto potrebujeme túto očistnú techniku, ktorou proces očisty urýchľujeme. Zároveň je potrebné byť veľmi bdelí a vedieť správne pracovať so silami, od ktorých sa čistíme, aby sa nás nezmocnili a neodviedli nás zo stezky, takže je potrebná veľká bdelosť...

Petr Kouba

... Ramana Maháriši říká, že buď děláme átmavičáru, neboli obracíme pozornost na sebe a k Bohu se blížíme, nebo děláme lókavičáru, čili my vědomí se necháme strhnout světem, tělem, myslí až do úplného zapomnění sebe a Bohu se vzdalujeme. Je jen na nás, co v běžném životě i mimo formální meditace převáží. Jestli átmavičára, nebo lókavičára. I mimo formální meditace se jakýmkoli způsobem držíme v átmavičáře. Pokud ještě nedokážeme spočívat v pozorovateli i při činnostech, alespoň částí pozornosti spočíváme v duchovním srdci nebo v centru nad hlavou. Kdykoli z toho vypadneme, vracíme se do toho zpět. A takto pořád dokola. Ti, kdo uspěli, vděčí za to své vytrvalosti...

Zuzana Koubová

... Doležité je, aby sme telo predýchali celé, všetky jeho časti, nevynechali žiadnu. Tie, ktoré budeme predýchavať ďalej, budeme k tým, ktoré sme už predýchali, postupne pridávať, nepúšťame ich späť z vedomia. Energie, ktoré sa nám budú pri tom vyplavovať, všetky duševné útvary, budeme nezaujate pozorovať vo vedomí, až kým sa nerozplynú, alebo ak sú príliš silné a strhávajú nás, vytiahneme ich čo najvyššej nad hlavu a necháme ich tam rozpustiť sa vo svetle...

Petr Kouba

... Bohužel se nacházíme ve stavu, kdy je naše pozornost plně pohlcena projeveným světem, tělem a naší myslí, a proto přímo obrátit pozornost na nás samé, na naši podstatu, je pro nás obtížné. Jiří Vacek rozvinul meditační řadu na pozorovatele, kde postupně stahujeme naši pozornost z pozorovaného světa, těla a mysli a obracíme ji na sebe, na vědomí Já jsem. Během této meditace si touto meditační řadou projdeme...

Zuzana Koubová

... Vnútorná pránajáma sa duchovným postupom vyvíja, čím sa budeme viacej čistiť, tým budeme zaznamenávať určité formy pokroku, vďaka ktorým sa nám bude lepšie dariť v meditácii. Takým prvým znakom postupu v očiste je ovládanie a ukľudnenie mysli, kedy dokážeme zastaviť jej tok, rozlíšiť sa od nej a smerovať pozornosť, bez toho, aby nás myseľ vyrušovala, na to vedomie, ktoré v nás pozoruje, ktoré si všetko uvedomuje a ktorým sme my sami. Keď sa nám ta očista podarí úplne, jej výsledkom je schopnosť obracať pozornosť na nás samých, na vedomie, ktoré si všetko uvedomuje, túto pozornosť tam udržať trvale až do úplného stotožnenia sa s našou pravou podstatou...

Pavel Janda

... Čas od času je dobré se zastavit a zamyslet, proč vlastně meditujeme, proč vlastně děláme duchovní praxi, co nás k tomu přivedlo, jaký je náš cíl, záměr. A když si odpovíme, poprosíme před vlastní meditací v  nitru o pomoc, vedení a ochranu, nejenom na stezce jako takové, ale právě při té meditaci, která nás čeká právě teď. Takže každý sám v duchu a přece všichni společně se uvnitřněme a pomodleme. Prosíme sice o pomoc v našem úsilí, ale zároveň si musíme uvědomit, že je to nejenom o tom úsilí, ale také o naší schopnosti otevírat se boží pomoci, protože ta je vlastně možná ještě důležitější než naše vlastní snažení se...

Petr Kouba

... Jedinou jistotou, kterou v našem životě máme, je naše existence. Prostě jsme. I ten, kdo pochybuje o své existenci, paradoxně musí existovat, aby o ní mohl pochybovat. Zároveň jsme si této své existence vědomi. Z toho vyplývá, že jsme sebe si vědomou existencí. Právě teď, v tento okamžik, na tomto místě existujeme a tuto svou existenci si uvědomujeme. Jediné, co děláme špatně, je, že tuto svou existenci připisujeme našemu tělu a mysli. Tím vzniká ego, naše nepravá totožnost. Zároveň také nejsme schopni si tuto svou existenci plně uvědomovat, čili obracet na ni pozornost, ale pozornost nás vědomí je plně pohlcena děním světa, naším tělem a naší myslí. Cílem naší stezky tedy je, nás – sebe si vědomou existenci vysvobodit z pohlcení světem, tělem a myslí a plně se uvědomit ve své podstatě ve vědomí Já jsem...

Petr Kouba

... Naše stezka je stezkou átmavičáry, tak jak ji učil Ramana Maháriši, mudrc z Arunáčaly. Její podstata spočívá v odvrácení pozornosti od věcí pozorovaných, včetně našeho těla a mysli, a přivrácení k tomu, co si v nás všechny tyto pozorované jevy uvědomuje. To je naše pravá božská podstata, vědomí Já jsem...

... Jiří Vacek rozvinul átmavičáru do meditační řady na pozorovatele, kde právě pozornost našeho vědomí stahujeme postupně z pozorovaného světa, těla, mysli a obracíme ji na sebe, na naši pravou podstatu...

Zuzana Koubová

... Duchovní cesta je záležitost silová. Kdyby to bylo na našem rozhodnutí, tak každý by si v okamžiku uvědomil pravdu, ale všichni z vlastní zkušenosti víme, že to tak není a že nám v tom brání překážky, které jsme si sami dlouhou dobu vytvářeli. Proto se musíme naučit správně s těmito silami pracovat. Ty, které nám na cestě pomáhají, ty musíme posilovat a ty, které nás odvádějí zpět do nesvobody a překážejí nám v uvědomění si Pravdy takové, jaká je, tak ty musíme zaprvé se naučit rozpoznat, což je dost těžké, obzvlášť u těch, které se už staly našimi zvyky...

Zuzana Koubová

Vnitřní pránajáma - vytváření světla a světelného těla (13. 8. 2015)

... JV: Jsou stezky, které míří jenom na vytvoření Světla, to jsou ty stezky síly. Vnitřní pránajáma je stezka síly, Světla. Je správným doplňkem cesty vědomí – átmavičáry.

Jiří Vacek, Zuzana Koubová, Vláďa Cepek

... Takže neustále bděme nad myslí, neustále se tlačme do vědomí. Čím více se dokážeme svou pozorností obracet do nitra, tím větší bude mít náš duchovní život sílu. V tomto pohledu se jedná vysloveně o energie a o moc, kterou nad námi mají. Vědomí samo je největší moc, a když ji propůjčíme spolu s myslí světu, tak se právě touto mocí upoutáme do světa nebo do těla nebo do mysli. Když jeho pozornost obrátíme na sebe, tak se vysvobodíme a budeme žít ve své pravé podstatě....

Jiří Vacek

Poznání Sebe, našeho pravého Já – to je ten obraz Boží, který do nás Bůh vložil, když nás stvořil, je významným obratem na naší Stezce. Není koncem stezky, spíše je začátkem opravdového duchovního života. Právě proto Ježíš říká, že Já jsem, vědomí Já jsem, což je naše pravé Já, jsou dveře do království nebeského. Ale nemůžeme zůstat stát ve dveřích, musíme jít skrze ně dále a na základě toho poznání Sebe, té soupodstatnosti naší a Boží, dosáhnout návratu k Bohu. K tomu, abychom se poznali, musíme provádět zkoumání Sebe, kterému Indové říkají átmavičára.

Jiří Vacek

... Zejména v sobě musíme být pokorní vůči tomu, o co se snažíme, a odevzdávat se vlivu Boží síly. To není nějaké poraženectví, ale to je právě naopak spolupráce s Bohem. Musíme se snažit ze všech sil, ale toto naše úsilí nesmí překážet, jak se někdy stává, působení pomoci Boží v nás. Musíme neustále být svou pozorností u Boha, otevřeni jeho vlivu, což vede k tomu, že se odevzdáváme tomu, co v nás Bůh působí. Činíme tak, pokud už to umíme, v pozorovateli nebo ve vědomí Já jsem...

Jiří Vacek

... Náš úkol je nikoliv vytvořit něco nového, hledat něco mimo nás, něco, co nejsme, dokonce ani nehledáme ve svém nitru ani v mysli, ale hledáme sami sebe. Hledáme v sobě to, co stále jsme, ale o čem v současnosti nevíme a čemu jsme se odcizili. To, že si to neuvědomujeme, je způsobeno tím, že tomu nevěnujeme pozornost. Neustále pozorujeme jen něco mimo sebe, ať už je to svět, naše tělo, jeho pocity, pohyby, nebo naše mysl, její výtvory nebo dokonce klid, prázdnotu v mysli, ale neuvědomujeme si, že za tím vším je jedno jediné vědomí, které si toto vše uvědomuje, a že to jsme my...

Jiří Vacek

... Abychom mohli zachytit zář vědomí Já jsem, naše mysl musí být prostá všeho zlého a od Boha směřujícího a současně ji musíme ovládat tak, aby byla v klidu, když provádíme dotazování Sebe. Na začátku stezky a vlastně celou stezku je očista od zla a od odstředivých sil naprosto zásadní. Bez ní nemůžeme uspět, ať máme meditaci sebelepší. Pokud se nám nedaří nebo náš pokrok není takový, jaký si představujeme, tak vždy na prvém místě musíme chybu hledat v sobě v nedostatečné očistě...

Jiří Vacek

Naším hlavním cílem, i když ne koncem stezky, je poznání sama sebe. Proč, to říká jasně Ježíš: Já jsem, vědomí Já jsem jsou dveře do království nebeského. Kdo má Já jsem, má umožněn vstup do duchovní oblasti, a pokud klíč k nebeskému království, ony dveře využije, tak má velkou naději, že dosáhne vysvobození z tohoto světa. Nesmí samozřejmě propadnout pýše, že je bůhvíjak dokonalý, dobrý – musí neustále dále na sobě pracovat, protože síly nepřátelské Bohu a poznání neustále pracují.

Jiří Vacek

...Základem, kterého se musíme neustále držet, je: já jsem sebe si vědomé vědomí, nejsem ničím, co pozoruji. To si musíme neustále připomínat v mysli, ale hlavně to musíme prožívat ve vědomí. Musíme si jasně uvědomovat ten rozdíl: tady jsem já – vědomí, které všechno pozoruje, které se nemění, a to, co pozoruji, je ne-já, to nejsem já. Hlavním naším neštěstím je, že jsme ztratili vědomí, že jsme vědomí, a současně, že toto vědomí ztotožňujeme s tělem a s myslí nebo je necháváme nevědomě pohlcené ve světě. Oboje nám přináší nesvobodu a utrpení. Takže neustále si uvědomujme a připomínejme: já jsem sebe si vědomé vědomí, které vše pozoruje, a nejsem nic z toho, co pozoruje. Jakmile tento postoj ztratíme, tak je zle. Pak nám nepomůže nic...

Jiří Vacek

... Cílem je, aby vědomí Já jsem rovnoměrně prostupovalo naše tělo, naší celou bytost, náš svět a abychom si je uvědomovali i jejich neprojevený základ. Teď přistoupíme k cvičení, které jsme tady dělali. Návod na něj znáte. V podstatě se jedná o uvědomění si, že tělo se nachází v našem vědomí a nikoliv opačně. To znamená, že si tělo uvědomujeme jako by obklopené vědomím a současně, pokud to už umíme, tak si uvědomujeme i vědomí, které je v těle. Ale to nemusíme, zatím. Můžeme se spokojit s tím prvým krokem, abychom, protože toho chceme zvládnout moc najednou, nakonec nezvládli nic...

Jiří Vacek

...Abychom se trošku pozvedli duchovně, tak si dáme naši mantru: "Bože, my Tě máme rádi, my jsme kamarádi". Kamarádi se v mantře vztahují na Boha, ale i na naše bližní. Nikdy nesmíme zapomínat, že pro nás platí trvale a stále dvě přikázání: lásky k Bohu a lásky k bližním. Nemůžu říct, že by naše společenství mě v tom druhém bodě, v lásce k bližním, příliš uspokojovalo. Takže se musíme všichni v tomto směru velmi polepšit...

Jiří Vacek

...Važme si všichni těch tří klenotů, které máme k dispozici. Je to obrovská milost – tak obrovská, že to nejsme schopni ani pochopit. Máme jasnou nauku o praxi, každý ví, jak na to, každý se proto může duchovně vyvíjet. To vůbec není samozřejmé, protože já jsem cestu hledal velmi dlouho a velmi dlouho jsem měl jen dílčí poznatky. Všechno, co jsem věděl, na začátku bylo, že se mám soustřeďovat na Srdce a cvičit písmenka. To bylo dost málo. Teprve velmi obtížně a postupně, i za cenu osobního nebezpečí, jsem získával další poznatky...

Jiří Vacek

...Je zajímavé, ale asi ne nahodilé, že některé výroky nebo hesla vyjadřují vlastně celou naši praxi – všechno, co máme dělat. Tak například heslo, tuším, dominikánů: „Modli se a pracuj“, vyjadřuje všechno, co je potřeba. Musíme ovšem chápat správně – nejvyšší modlitba je spočívat pozorností v Bohu. A nejlépe opět zase ve vědomí Já jsem, a to neustále. Jestliže se máme modlit a pracovat, tak to nechápejme tak, že se máme někdy modlit a někdy pracovat, ale že se máme modlit neustále a přitom současně pracovat. A samozřejmě také i v modlitbě odpočívat....

Jiří Vacek

Často mluvíme o potřebě pokory a odevzdanosti, ale málo ji děláme. Pokora a odevzdanost spočívá v přiznání, že na všechno sami nestačíme, že potřebujeme pomoc shůry. Nestačí říci: „Já se odevzdávám“ a pak si dělat, co chceme. Pokoře a odevzdanosti je potřeba se věnovat trvale, okamžik od okamžiku, jak to říkal, tuším Rámakrišna: „Neustále spočívám u nohou toho, jehož milostí jsem s ním sjednocen.“ To je současně pokora i odevzdanost. Je to jednota, ale přece je v ní vědomí, že sice Otec a Syn jsou jedno, ale Otec je větší než já.