Jak jsem přišel k Míle
Jiří Vacek
Vždy jsem se rád seznamoval s hledajícími. Proto když František Chaun jednou náhodou mluvil o Míle Knedelhausové, poprosil jsem jej, aby mě k ní dovedl. Stalo se tak někdy na začátku roku 1965. Píši o tom v pamětech „Jak jsem hledal Boha“. Proč o tom píši znovu, vyplyne z textu.
Míla byla již paní Tomášová a velmi se mně duchovně zamlouvala. Na rozdíl od mnoha jiných, u Tomášů se na návštěvách vždy hlavně meditovalo, méně mluvilo. Jinými slovy: opravdu se usilovalo a nikoliv řečnilo o tom, že úsilí není třeba, protože již jsme TO a podobně.
Právě toto zaměření na skutečné úsilí a nikoliv řečnění „jak jsme krásní a chytří“, mě upoutalo, a proto jsem k Tomášovům, přesně řečeno k Míle, chodil stále častěji a častěji. Eda tehdy podle svých i Míliných slov realizaci neměl a Míla mně několikrát jasně řekla: „Musím táhnout za dva a není to lehké“. Já jsem s pomocí Míly prohluboval základní poznání na stupni átman a s veškerou silou směřoval k jeho prohloubení do stavu brahman. V té době jsem měl potíže s usínáním při meditaci a několikrát jsem na společné meditaci usínal. Hned jsem byl pokárán: „Pane inženýre, vy si dejte nejprve do pořádku meditaci“. Žádné velké párání. S usínáním v meditaci se setkává každý na určitém stupni. Mysl se zklidní, ale nedaří se udržet bdělost a výsledkem je spánek. Únava ze zaměstnání, které tehdy zabralo asi 10 hodin denně i s dojížděním, také hrála roli. Postupem doby jsem se zlepšil a byl jsem, jak Míla řekla: „Nejlepší z těch, co sem chodí“. Také jsem přestal být panem inženýrem a stal se Jirkou a duchovním přítelem. Spojovala nás společná duchovní práce a dosažení, což platilo zvláště po lednu 1966, kdy jsem realizoval, jak mně Míla sama od sebe několikrát řekla. Já sám jsem v té době svůj stav nijak nehodnotil, ale usiloval dál v tom smyslu, že jsem se snažil co nejvíc v Já spočívat a plně se s ním ztotožňovat.
Takový postup je běžný. Ramana Maháriši také například realizoval Já ještě ve svém domově, ale následně dlouhé měsíce byl držen v Já jeho mocí tak, že si nebyl po dlouhé hodiny ani vědom světa a nekomunikoval s okolím. To, co probíhalo u Mahárišiho bez jeho úsilí, v jiných případech probíhá za účasti osobního úsilí, které směřuje k ustálení a k prohloubení tohoto stavu až do plného ztotožnění s Já. Proč se tak děje rozdílnými způsoby? Jedním důvodem může být, že na Západě by osoba ve stavu, v jakém se nacházel Maháriši, buď vlivem podmínek nepřežila nebo skončila v blázinci. My musíme, alespoň tehdy jsme museli, povinně chodit do práce, a proto jsme si nemohli dovolit odejít do ústraní a přežívat v kévala nirvikalpa samádhi.
Myslím, že Míla nutnost tohoto ustalování nedoceňovala, protože mně vícekrát naznačovala, jako bych dělal něco zbytečného, navíc. Také si myslím, že nedoceňovala moc vásan, protože některými se nechávala nebděle ovládat.
Takže zpět. Okolnosti se vyvinuli tak, že jsem k Tomášovům docházel vícekrát týdně a vždy jsme několik hodin všichni meditovali včetně Míly. Pokud jsme mluvili, pak námětem našich hovorů vždy byla duchovní praxe, jak rozpustit ego a dosáhnout poznání, o ovládání mysli a podobně. Nikdy nepadlo ani slovo o tom, že není oč usilovat, že ego je dobré a není je třeba rozpouštět. Právě naopak. Vše se točilo kolem toho, jak správně usilovat, jak rozpustit ego a realizovat Já a také jsme v souladu s tím i usilovali.
Naše přátelství bylo opravdu hluboké a těsné. Trávili jsme – obě rodiny – i společné neděle na výletech do přírody, když bylo potřeba, učil jsem se i s Milošem a podobně. Proto mohu tvrdit, že po duchovní i osobní stránce jsem poznal Tomášovi a hlavně Mílu mnohem lépe než pan Pařík. Svěřila mně i ty nejintimnější záležitosti svého života a právě proto mohu tvrdit, že její životopis, který nabízí Miloš, není věcný, a to ani v některých základních faktech. To však není podstatné. Podstatné je to, co jsme společně praktikovali: úsilí, které bylo zaměřeno na rozpuštění ega a na dosažení poznání.
Když jsem proto později četl v některých jejích knihách o neškodnosti ega, neúsilí a podobně, byl jsem nesmírně udiven. My jsme za Tomášů roky dělali pravý opak. Proto si stále kladu otázku, co se vlastně stalo, že došlo k tak velké změně, k tvrzení, která jsou v rozporu s tím, co učí všichni praví mistři.
Stále víc a víc se kloním k závěru, že Míla, oslabená stářím a nemocí a ve vědomí své tělesné bezmoci a závislosti na okolí, podlehla jeho tlaku, které právě tyto myšlenky o neúsilí a neškodném egu propaguje. Jak dalece sama podcenila své některé vásany a nutnost jejich rozpouštění, nevím a nechci posuzovat. Je skutečností, že její spisy nejen vydávali, ale i upravovali lidé z Avataru. Není nepravděpodobné, že do nich promítli své názory, se kterými by Míla nesouhlasila. Pravdou je, že v letech, ve kterých jsme spolu duchovně pracovali a usilovali, učila a hlavně dělala pravý opak.
Pan Pařík někdy i cituje Mahárišiho tam, kde se mu to hodí. Co na otázku, že jsme TO a není oč usilovat, skutečně Maháriši říká, si můžeme přečíst na mnoha místech v knihách o něm. Například v knize „More Talks with Sri Ramana Maharshi“, (Další rozhovory s Ramanou Mahárišim), str. 128: „Všichni jsou realizovaní, ale nevědí o tom“. Jeho výrok je nezbytné vzít celý a nikoliv pouze jeho prvou část, že „jsme všichni realizovaní“.
Pravda je, že o svém božství nevíme, což je z hlediska praxe totéž, jako bychom je neměli. Pravda je, že své pravé božské Já neznáme a abychom je poznali, musíme usilovat ze všech sil. Jinak je nepoznáme. Naše nevědomost nespočívá v pouhé rozumové neznalosti, ale v egu, které nám Já zakrývá. Dokud je nerozpustíme, nemůžeme Já poznat, protože existence ega vylučuje poznání Já.
Právě proto Ramana Maháriši učí úsilí, které ego rozpouští: „Átmavičára je stezka od začátku až do konce. Kdo nedělá átmavičáru, dělá lokavičáru“. Pan Pařík a spol však znají vše lépe než Ramana Maháriši, Šankara, Ježíš, Buddha a další. Oni jsou neomylní realizátoři. Až na jednu maličkost: nevědí o tom, což jim vůbec nevadí. Líbí se jim v jejich egu. Jak je krásné, křičí z každé jejich věty.
Byla to po duchovní stránce krásná léta opravdového duchovního partnerství a jsem za ně i za pomoc, které se mi dostalo, plně vděčen. Všechny řeči o urážkách na adresu Míly, o znevažování a podobně, jsou jen lži stejně jako jim podobné, které jsem mnohokrát věcně vyvrátil. Proč se tak následovníci Tomášových chovají? Náznak odpovědi ti, pro které je pravda na prvém místě, naleznou v časopise „Dingir“, č. 3, ročník 2002, v článku I. O. Štampacha: „Éra Tomášových skončila?“. Závěr článku je téměř jasnozřivý nebo autor již z některých náznaků tušil, jakým směrem se Tomášovci vydají? Například jasně rozeznává, cituji: „Někteří (stoupenci Tomášových) si vytvářejí z živého poselství těchto neformálních učitelů spirituality jednoduchou ideologii s přesnými a hotovými pravdami a pomalu formulují cosi jako „tomášovskou ortodoxii“. Jejich cesta je pohodlná a měkká, a proto ne příliš nadějná vzhledem k očekávanému cíli“. Jasné narážky na učení o neúsilí a dosahování cíle přijetím názoru, že jsme TO, i jeho odsudek: takový postup nikam nevede.
Jen tak mimochodem: I.O.Štampach kritizuje nepříznivě i některé názory Tomášových. Jaká opovážlivost! Něco takového se nesmí a je jejich urážkou.
Závěr, ke kterému autor dospěl, uvádím: „Pokračování díla započatého RNDr. Mílou Tomášovou a jejím manželem JUDr. Eduardem Tomášem je otevřenou otázkou. Skončilo pozemské putování obou. V jakém smyslu skončila nebo pokračuje „éra manželů Tomášových“, není jasno. Zda se dále bude prosazovat spíše jejich laskavost, životní moudrost, tolerance a náročnost, nebo se objeví nějaké nové, autoritářské a nesnášenlivé kvazináboženské útvary sloužící k uspokojení ambicí a potřeby bezpečí a klidu různých jednotlivců, to se teprve ukáže“.
Bohužel pánové Pařík, Tomáš, Dostál a další to ukazují až příliš jasně.