Jdi na obsah Jdi na menu
 


Quo vadis?

7. 12. 2008

Jiří Vacek a přátelé

Zaměstnanec firmy Avatar, pan Pařík se ptá, kam kráčíme. To je možné jasně rozpoznat z našeho úsilí a činností.

Moudrý člověk ví i to, kam kráčí ti, kteří šíří rozbroje a nenávist, jako on a jemu podobní.

Kam kráčíme, je zřejmé i z následujících příspěvků od přátel. A také to, že se celý blog KV namáhá nadarmo.

 

Drahý Mistře,                                                                            

Píši Vám o své cestě. Bylo to pro mne obtížné, nikdy jsem nic podobného nikomu nepsal.

Jako dítě jsem měl několikrát blízký zážitek smrti, podrobnosti nejsou podstatné. Díky těmto okamžikům jsem si uvědomil, že nejsem tělo, ale něco nepopsatelného, prožívaného a plné klidu. Postupem času se ztratily i myšlenky a žil jsem bez projevů mysli, pozorujíce tělo. Stav uvědomění se prohluboval, uvědomoval jsem si svou rozlišenost od všeho  projeveného. Zapomínal jsem dokonce své jméno, žil jsem ve stavu bez tužeb, které jsem vnímal jako stav dokonalého štěstí, stav naprostého vnitřního klidu. Rodiče mi vytýkali, že jsem jako tělo bez duše, že jsem roztěkaný, nepozorný. Jaká ironie. Nebyl jsem jim schopen rychle odpovídat, reagovat na jejich oslovení. Na jednu stranu mi bylo blaze. Žádné tužby, žádné myšlenky, žádný neklid. Pouze čisté bytí. Začal jsem se modlit otčenáš. Usínal jsem s vnitřní prosbou o milost.

Neustálé výtky rodičů i kamarádů ve mne vyvolaly otázku, jestli nemají pravdu, jestli neumřu. Co když nebudu nikdy schopen myslet jako ostatní? Dodnes cítím tu vibraci neklidu, která ve mne sílila, že jsem vnitřně umřel, že už nebudu schopen komunikovat s okolím. Nerozuměl jsem tomu. To mi bylo kolem 16 let. Ale zabředl jsem do „radovánek“ pubertálního věku a vše se ztratilo. Nastoupilo období světského života. Za studií na univerzitě jsem cítil potřebu se vrátit. Ale nevěděl jsem jak. Katolická církev zklamala. Jednou večer jsem šel kolem kostela, otevřenými dveřmi se vinula záře a zněly zpěvy. Pocítil jsem velikou touhu vstoupit a vyzpovídat se. Farář mne vyhodil, že jej neumím ani pozdravit jako křesťan. Pochopil jsem, že to není cesta pro mne. Mj. jsem se zajímal o bojová umění. Začal jsem se cvičením karate, ale bohužel se jednalo o západně pojaté cvičení těla bez dechových a meditačních cvičení, která jsou na Východě součásti výcviku. Uvědomil jsem si, že mne zajímají více věci za fyzickým cvičením, tj. dechová cvičení a samotná meditace. Přes literaturu jsem se dostal ke cvičení čchi-kung a později i cvičení tai-ji-quan. Tato cvičení mne naplňovala. Cítil jsem nekonečnost a klid nekonečného oceánu ve mně. Cítil jsem jemné energie ve svém těle, ruce pálily od kumulované energie, rozvíjel se vnitřní oheň. Pokoušel jsem se o cvičení buddhistické meditace s přáteli v Brně. Tam jsem se seznámil s Jiřím Dočkalem a ing. Hudcem. Od nich jsem se dověděl o Vás. Přesto jsem se nadále pokoušel o buddhistickou meditaci. Jednou jsem doma u rodičů cvičil 2 hodiny čchi-kung, během cvičení jsem obdržel vnitřní pokyn. Od toho okamžiku jsem pochopil, že musím od základů změnit svůj život, bezpodmínečně odejít od rodičů a pokusit se postavit na vlastní nohy. Zároveň jsem přestal pít alkohol a kouřit. Kvůli abstinenčnímu syndromu jsem málem nedokončil ročník. Tou dobou dosahovaly generační problémy vrcholu. Ale zdárně jsem dostudoval a začal pracovat. Téhož roku, kdy jsem promoval, jsem poprvé přišel na Vaši veřejnou meditaci do Brna. Prožil jsem si během pranájámy vnitřní peklo. V nohách jsem cítil pekelný oheň, uvnitř těla stoupal černý dým a málem jsem upadl do bezvědomí. Na závěr setkání jste promluvil k přítomným, kteří neprovádí dostatečnou očistu a neznají metodiku. Zakoupil jsem Královskou jógu a pokoušel jsem se o cvičení. Seznámil jsem se s panem Kuthanem, velmi jsme se sblížili. Meditovali jsem spolu prakticky každý den, kdy jsem neměl službu. Nakupoval jsem mu jídlo, snažil se mu pomáhat. Přihlásil jsem se na první Morávky. Daly mi pěkně zabrat...

Ale k těm snům. Bylo jich několik. Píšu si každé ráno každý významný sen, který se týká Stezky.

Vybírám namátkou:

1. Sen. Stoupám po pravotočivém schodišti do věže, míjím nekonečnou frontu čekajících lidí, vejdu do místnosti, kde sedí Mistr (Vy) s rodinou a vnoučaty. Mistr mne pojme do svého duchovního srdce, jsem zcela rozpuštěn ve světle.

2. Sen. Hořící svíčka. Aby nezhasla, zavírám okno pokoje.

3. Sen. Sedím ve vaně se sprchou na vyvýšeném místě, umývám se. Zároveň pozoruji hemžení bytostí pode mnou. Vidím mnoho postav, zbavené kůže, které se brodí bahnem a navzájem se napadají, snaží se okusovat. Vidím detaily trhané tkáně. Pokračuji v očistě těla.

4. Sen. Sedím doma s bratrem a rodiči. Stříhám si dlouhé, špinavé nehty, bratr mne za jejich délku a špínu kritizuje. Ostře si uvědomuji jméno Ježíše a mlhavě vidím postavu vysokého muže s kaštanovými vlasy a vousy, oblečeného do bílé, dlouhé košile. Ruce má rozpaženy, jeho tělo znázorňuje křesťanský kříž.

5. Sen. Sedíme s ostatními lidmi v jídelně. U mnoha stolů sedí cizí lidé a cpou se masitou stravou. Přede mnou je prostřeno, ale jídla jsem se nedotkl. Vpředu u prvního stolu sedíte Vy zahalený do bílého světla, sedíte u stolu sám, bez jídla. Kývnete mi, abych si k Vám přisedl. Sedíme vedle sebe, cítím vnitřní spojení s Vámi a sledujeme film promítaný na plátno před námi. Smějeme se filmovým trikům, které jsme prokoukli, zatímco ostatní přítomní u jiných stolů hodují. Spolu se uvědomujeme rozlišení od pozorovaného obrazu.

6. Sen. Mrakodrap, 176. patro. Jedu s bývalou partnerkou výtahem do přízemí, žena utíká dveřmi do ulice. Cítím smutek a vycházím na ulici, abych se ji pokusil najít v davu. Ihned se ale vracím zpět, míjím udivenou recepční a vcházím do výtahu. Vracím se do 176. patra, kde se pohybují jiní lidé, jsem sám. Skrz prosklenou stěnu je hluboko dole vidět velkoměsto, právě vychází slunce, které mne zcela pohltí svou září.

7. Sen. Stojím ve frontě před obrovskými černými vraty. Vlevo opodál stojíte Vy, tedy přesněji se nadnášíte nad zemí, zahalený do bílé záře. Lidé se přede mnou rozestupují a mohu tak přistoupit přímo k bráně. Upřeně mne sledujete.

Snů bylo více a zpětně soudím, že i zajímavější. Vybíral jsem namátkou. Důležitější je ale ten, kdo takové sny vidí. Děkuji za možnost být ve Vaší blízkosti.

Jestli si přejete tyto sny otisknout, pak bych Vás prosil o anonymitu. Mnohokrát děkuji.

S úctou, Vám oddaný J., v Ostravě 14.10.2008

 

SMS, 17.1O.08

Pane Vacek,

Při čtvrteční meditaci v Hradci jsem seděla vedle Jindry a najednou jsem měla pocit, že sedím vedle vás. Překvapilo mě to. Pak mi v mysli vyskočila věta: „Nežiji již já, nýbrž Kristus ve mne.“ To je to, co je stejné v každém mistrovi. S hlubokou úctou vám děkuji, že jste nám ukázal cestu i za to, že jste za cenu mnohých obětí a velkého úsilí po této cestě šel první a sám.

Zdravím Milušku.

Iva Eliášová


SMS, 17.10.08

Milý pane Vacku, paní Vacková, Jirko, Evičko a další.

Děkuji moc za meditaci, byla silná a očistná jako bych byla s vámi. Jsem teď nemocná.

Dále jsem pociťovala silné proudy energie v pravé a levé straně těla, blaženost v páteří a stoupající hadí sílu.

Děkuji Markéta


***

Vážený pane Vacku,                                                                   

Srdečně Vás, Vaši paní a všechny Vám blízké v Praze zdravím. Děkuji Vám za Vaši poslední – včera obdrženou knížku z řady „Jak jsem hledal Boha a nalezl sebe“. Samotná obálka této knížky je úžasná – doslova symbolická – skupina usilujících – kráčejících po stezce! Obsah – jako vždy ve vámi vydaných knížkách – podnětný, osvětlující, ale i varující před těmi, kteří nepraktikují nauku – ale spekulují!

Proč to píši? A může žák poznat Mistra? Na základě své praxe, kdy jsem přijal ryzí nauku R. Mahárišiho Vámi praktikovanou tvrdím – ano – žák může rozpoznat kdo Mistr je! Toto své tvrzení opírám o své přímé prožitky – duchovní zkušenosti výsledky proseb a modliteb o poznání Pravdy a její prožívání. I když se dosažené poznání sebe jako Vědomí ztrácí vlivem nerozpuštěných vásan bráním Vás jako Mistra – Pravdu – Vědomí JSEM KTERÝ JSEM – i jako osobnost, z které dosažená Pravda září a pomáhá mi dosáhnout – trvale – téhož.

Jestliže při meditaci s Vámi spočíváte v čirém Já – a já začnu prožívat totéž, když se mi před očima změníte ve Světlo, když poprosím o pomoc ve jménu a tvaru pan Jiří Vacek a Vy opravdu ve vizi přijdete a pomůžete mi zastavit myšlenky – CO – mne přesvědčí, že nejste Mistr? Snad dopisy pána Dostála či Paříka, že jsem Váš nekritický obdivovatel?!

Co na Vás skutečně obdivuji je, že Silou svého dosažení nám pomáháte dosáhnout přímých prožitků – zkušeností – zažívání Pravdy, že jsme opravdu Ryzí Vědomí. Na poslední veřejné meditaci v Brně mnou projelo jako blesk poznání: „Mistr nám svým dosažením pomáhá rozpouštět magickou sílu světa a ego!“ Za tuto pomoc platí utrpením skrze hmotné tělo! Toto poznání bylo tak živé, že se opravdu stydím jak málo se pořád snažím svým denním osobním úsilím. Přesto všechno jsou zde díky Vaší a Hynkovy pomoci ale i celé naší skupiny usilujících – jisté výsledky zaručující dosažení žádaného cíle – sahadža samádhi. Dále již jen několik praktických zkušeností. Pozorovatel nemá tvar (nesmí mne mýlit tělo) – je to „pouhá“ schopnost uvědomovat si co se ve mně – Vědomí působením tvořivé Síly objevuje! Zde úžasně může pomoci – pokud používáme Vámi vydané „desatero“ Přímé stezky! První věta nám říká co máme dělat, druhá věta nám zaručuje dosažení žádaného atd. Mojžíš dal židům desatero přikázání, Vy jste dal jogínům totéž.

Díky Vašemu neustálému nabádání k většímu úsilí a výtek k mé nedostatečnosti, jsem si uvědomil jakým způsobem (činnosti ve světě) ztrácím duchovní sílu! Prakticky se to projevuje tak, že nejsem potom schopen udržet se soustředěním rozlišen od těla, mysli a v přítomnosti Mistra jde na mne tupost, ospalost atd.! Toto je jasná známka toho, že mne činnost těla, mysli pohltila a kterou jsem „nerozdrobil“ odstupováním od činností – vědomým soustředěním, mantrou nebo střelnou prosbou modlitbou! Hodně jste mi toto osvětlil ve Vaší knížce o Cestě k Bohu na str. 63! Zařídil jsem si ubytování tak, že knihovnu mám přímo po pravé ruce a Vaše knížky na dosah. Hned vedle Základů jógy mám právě výše uvedenou Cestu k Bohu, což mi také připomíná o co se snažím!

Další pomocí jsou mi sny. Buď mi v nich s něčím přijdete osobně pomoci, jak už jsem Vám psal, nebo mi ukazují, že ve mně svět zanechal nějaké dojmy tj. že se mysl chopila nějakého děje ve světě a svou nepozorností k sobě – pozorujícímu Vědomí – jsem je nechal rozvíjet! Z toho jsem poznal, že jsou sny varující, pomáhající – posilující. Je však třeba dbát – ČÍM – jsem ve snu přítomen a co mi má říci když o tuto formu pomoci prosím!

Končím znovu poděkováním za čtrnáctý díl pamětí jehož obálka, je symbolem – kráčející skupina po stezce vedle lesa Vámi vedená. I když stezka dále vede lesem – zpět do penzionu u Přehrady – je to symbol, že nás dokážete dovést do cíle – i že samotný penzion leží u vodní nádrže – je symbolické – voda = Duch. Že do této kolem Vás utvořeného duchovního společenství patřím mne naplňuje vděčností a láskou k Vám a všemu kolem Vás.

Pavel Kubeš, Olomouc 19.10.2008

P.S. Ještě k pozorujícímu Vědomí. Když se stáhne do tzv. prostoru v hlavě, mohu si toto stažení se do sebe – v sobě uvědomit jako akt vůle – mne – Vědomí! To je vědomé soustředění a umožňuje mi postřehnout co se mne snaží z tohoto soustředění – uvědomování se – vytáhnout. Otevřené – nebo zavřené oči na tuto činnost mne – Vědomí Nemají vliv! Viz opět „O cestě k Bohu“, str. 26 – o správném soustředění. Na toto přímo – jak jsem praxí zjistil – co řídí moc vědomí z knížky O jednotě a zlu  navazuje! Ryzí nauka + Mistr je největší poklad, ale i závazek žáka.

 

***

Vážený pane Vacku,                                                                    

s láskou na Vás myslím a posílám pozdravení.

Již dlouho mě napadá, že bych Vám měla o svém putování, zpočátku opravdu strastiplném, opět napsat pár řádek.

Jenže stále nevím, kdy bude ta „pravá chvíle“. Z minulých dopisů, snad se dvěma výjimkami – čiší nepochopení, pýcha ega a nevím, co ještě. Musel jste se pobavit. Na některé z nich nemůžu zapomenout. Ne, že bych si dopisy schovávala, ale některé výroky se stále vracejí …jakoby je Šakti úmyslně vracela do mysli jako nepochopená, a to do té doby, než se rozumem pojaté stane pochopenou a prožívanou Skutečností.

Stále dokola varujete, jak důležité je studium knih a hlavně jeho chápání v duchu a nikoliv liteře. A pokud se k tomu dodá pýcha ega, umocněná malým nebo nesprávně vedeným úsilím je katastrofa „na duchovním poli“ na světě. Opravdu duchovní pýcha je z mé prozatímní zkušenosti největším zlem a brzdou pokroku.

Jenže jak obtížné je rozeznat záludnost! Víc než rok jsem meditovala – snad se dá říct mantra – jsem samo sebe si vědomé vědomí… A nic. Prosila jsem o pomoc, kdeže je ta chyba, protože bylo zřejmé, že být musela – a jednou nad ránem mi „přišla“ na jazyk věta – JSEM SOUČÁST KOSMICKÉHO VĚDOMÍ. A myslím, že to bylo ono. Vědomí se opět rozlilo v obrovské záři do nekonečna, jako při prvním zážitku JEDNOTY. Pochopila jsem, že SAMO SEBE SI VĚDOMÉ VĚDOMÍ, si pěkně hovělo v těle – EGU.

A snad to byl opravdu ten zádrhel, protože od té doby je VĚDOMÍ SAMO SEBE SI VĚDOMÉ, bez omezení tělem, ale zároveň i v něm, v čase, prostoru i mimo ně – asi tak, jak to má být.

K tomu všemu stále nalézám vedení, usměrňování i poučení ve Vašich knihách.

Z uvedeného je totiž zřejmé, jak snadno můžeme na stezce zabloudit.

Děkuji Bohu i Vám za trpělivost, s pokorou a s vděčností se pouštím do další „práce“ v prohlubování a ustálení doposud získaného. Kéž další chyby rozeznám mnohem dříve…

S láskou a poděkováním za vše

Marie Krhůtková, Šumice 23.10.2008


SMS, 27.10.08

Pane Vacek,

Moc vás zdravím. Teď jsem si přečetla na internetu váš článek z 25.10. „Dny plné milosti“. To je taková síla z toho, že sedím u počítače a nemohu pracovat. Děkuji a přeji dobré zdraví. Pozdravujte Milušku.

Bára Mieslerová