Jiří Vacek - duchovní učitel

Jiří Vacek, Pavel Erdös

Naše stezka je stezkou átmavičáry, kterou učil Ramana Maháriši. Doplňujeme ji vnitřní pránájámou, která je prastarou duchovní technikou, prací se šaktickým aspektem Já. Tato stezka je velmi účinná, jak dokazují zkušenosti velkého množství našich přátel.

Níže uvedený dopis je jen jedním z mnoha, který potvrzuje účinnost této stezky. Jelikož v dnešní nabídce nejrůznějších směrů se mohou začátečníci jen velmi obtížně vyznat, právě pro ně zveřejňuji taková svědectví. Aby nemuseli jednou litovat, že nerozpoznali, co se jim nabízí. To se stává velmi často. Stalo se to i pisateli dopisu. Jeho zkušenost je varováním pro všechny před takovou lehkomyslností. Neběží totiž o nic menšího, než o náš život, o jeho zaměření buď k poznání a vysvobození nebo o ještě větší zapadnutí do nevědomosti ega a jeho nesvobody a utrpení.

Pamatujme dobře: nevědomost v tomto směru nás nejen neomlouvá, ale je přímo příčinou našeho utrpení všeho druhu.

Tento dopis a jemu podobné a zkušenosti stovek hledajících jsou současně i jasnou odpovědí na zlo, jehož útokům jsme vystaveni. Kromě vylhaných pomluv nic kladného doposud nezveřejnili. I zde platí, že strom se pozná podle ovoce.

Vážený a milovaný pane Vacku,

jelikož všichni doktoři hrozně škrábou, neberte můj na počítači psaný dopis jako projev nezdvořilosti, ale jako vážně míněnou ochranu Vašeho zraku.

Po létech bloudění, aniž jsem přesně tušil, za čím vlastně jdu, jsem ve Vašich knihách a Vaší přímé pomoci na veřejných meditacích našel pravý cíl a smysl svého hledání. Cestička k Vám ale byla hodně a hodně křivolaká. Nejprve učení prof. Ignatenka v knize Schola Vitae, opak. návštěvy Matky Meery v Německu, lx i u české Matky Lasany, knihy Sai Baby, studium čaker a zoufalá snaha převést alespoň něco z teorie do praxe.

První příležitost dostat se na stezku jsem ale svou vlastní vinou promeškal. Před asi 8 léty jsem potkal na ulici svého kamaráda a Vašeho příznivce. Nadšeně mi vyprávěl o meditaci, o „POZOROVATELI"...V té době na každém rohu stáli Svědci Jehovovi s tou jejich Strážnou věží a já jsem si to zkratovitě spojil a zcela odmítl tu věž i pozorovatele v ní! Asi to tak mělo být.

Později se mi dostal do rukou časopis, ve kterém byla fotografie Arunáčaly a okamžitě jsem z ní pocítil do té doby nepoznaný příval energie. Od té doby mne Arunáčala a Maháriši, o kterém jsem nic nevěděl, přitahovali jako magnet. Po zemřelé tetě z manželčiny strany, aktivně meditující jogince, se kterou jsem se téměř nepoznal, jsem „zdědil" fotografii Mahárišiho, kterou jsem umístil ve svém meditačním koutku. Ke skutečné meditaci ale měly mé pokusy hodně daleko a zastavit myšlení na déle než 2-3 minuty byl tehdy nadlidský výkon.Vše se změnilo, když mi byla na podzim 2006 nabídnuta možnost meditovat v olomoucké skupině kolem Romana Mieslera. Jak žalostné byly mé první návštěvy této skupiny! Jednou se dokonce Roman láskyplně vyjádřil, že měl chuť po mně hodit botu, abych se probudil. Později v olomoucké skupině přibyla posila v osobě Hynka Riese. Ten mne hned při prvém setkání dosti nevybíravě napomenul - tedy mé ego - a já jsem byl rozhodnut, že s tímto „zamračeným hrubiánem“ již meditovat nebudu!!! Pak jsem ale musel uznat, že měl pravdu a trucování ega se během následujících měsíců pozvolna vytratilo a dnes si Hynkovy (a pochopitelně i Romanovy) pomoci nesmírně vážím. Jsem jim neskutečně vděčný za jejich čas, který naší skupině obětují. Pokud dělám nějaké pokroky, je to z obrovské části jejich zásluha.

Přestože jsem na stezce teprve začátečník (snažím se pravidelněji meditovat teprve rok a půl) každým dalším okamžikem cítím, jak se prohlubuje má schopnost koncentrace na Já, snaha o uvědomování se v prostoru mimo tělo i schopnost stále otevřeněji se otevírat působení božské Šakti. Původní vásány, které mne k hledání  motivovaly, již téměř pominuly a stále více se mi daří podvolovat se tomu, co se mnou zamýšlí učinit Bůh ve svém tvořivém plánu.

Na poslední Morávce v lednu 2008 jsem nevěřícně a s neskonalou vděčností sledoval, jak se mi daří bděle meditovat s otevřenýma očima a nepromeškat ani vteřinu z onoho božského daru meditovat ve Vaší přítomnosti. Jaký to obrovský rozdíl proti mé první Morávce na jaře 2007, kdy jsem neustále bojoval s těžknoucími víčky a střídavě upadal do jakýchsi polospánkových vln, aniž jsem to byl schopen svou vůlí ovládnout!

Mé ego stále hledá možnosti, jak mi mé drobné úspěchy okořenit. Např. když se snažím uvědomovat se v nekonečném prostoru, našeptává mi, že nejen mé tělo a mysl jsou mou součástí, ale že vedle rozkvetlých luk a křišťálových jezer jsou ve mne také různé objekty opačné estetické polarity, z těch mírnějších zmíním všelijaké červy a plazy či kanalizační potrubí. Jsem egu „vděčen" za jeho superrealistický náhled, ale o to raději a snadněji je budu rozpouštět!

Neskonale si vážím toho, že Vás pane Vacek mám a máme, že mohu studovat Vaše knihy a zúčastňovat se meditací s Vámi. Tento pocit vděku se ale slovy vyjádřit nedá a věřím, že jej cítíte. Posílám Vám alespoň několik fotografií z poslední Morávky. Přeji Vám, aby Vás Vaše tělo zlobilo po zdravotní stránce co nejméně.
Moc také děkuji srdečné paní Míle, sluníčku Evičce a skvělému Jirkovi Krutinovi.

S úctou  Pavel Erdös    

V Olomouci 30. ledna 2008