Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ke článku „Guru nebo světec?“

15. 12. 2011

Jiří Vacek

Martin C.Putna, literární historik, Lidové noviny, 30.11.2011 – Stará veteš

Pan Putna začíná tím, že četl reportáž o indickém guruovi, který „sexuálně používal některé jemu oddané ženy.“

Každý historik ví, že mudrci a světci všech dob a všech náboženství byli takto napadáni. Sám Ježíš tomu neušel: byl žráč a pijan vína, rodina jej měla za duševně nemocného, pro židy, kteří pevně věřili ve svou vyvolenost od Boha, se proviňoval rouháním a byl nepravým mesiášem. Již proto bychom měli být s věrohodností takových zpráv opatrní. Na druhé straně se i v katolické církvi dějí daleko horší věci: tisíce kněží a dokonce i biskupové zneužívali sexuálně malé děti. Jinými slovy dopouštěli se těžkých zločinů o to horších, že jim byly děti svěřovány do péče v dobré víře v jejich ochranu.

To, že někteří katoličtí kněží mají milostné poměry se ženami a dokonce plodí s nimi děti, je také známé a nikomu to nevadí, tisk to neprobírá. V těchto a podobných případech se jedná o dospělé ženy a jejich vlastní rozhodnutí. Vina za jejich zklamání nepadá proto pouze na světce, gurua či kněze, ale i na ně samé. Také je zřejmé, že ve svém líčení nejsou úplně nezaujaté a objektivní. Jejich fantastické očekávání výsledků takového vztahu je neoprávněné a nenaplnitelné.

To vše, co bylo řečeno, samozřejmě nevypovídá nic ani o pravosti křesťanství nebo indické jógy.

V dalším si M. Putna klade otázku: „Kdo či co je světec?“ A hned si velmi autoritativně odpovídá, aniž by se namáhal svá tvrzení dokázat nebo alespoň doložit třeba příklady ze života skutečných světců. Z jeho názorů vyplývá, že je ani nezná. Vidí světce nebo lépe světectví v tom, v čem není a nespočívá: v zevním chování a projevech.

Zřejmě neví, že světec, jak pojem napovídá, je osoba, která duchovní praxí dosáhla vytvoření duchovního světla, které v jejich osobě a z jejich osoby skutečně svítí. Samozřejmě duchovně a nikoliv zevně. Toto světlo mohou za určitých podmínek vidět i jiní duchovně zaměření lidé. Je také zobrazováno na obrazech světců buď jako svatozář nebo zahaluje celé jejich tělo.

To je ono světlo, které viděli v Ježíšovi jeho učedníci na hoře tuším Tábor. I název křesťanské třetí božské osoby „Duch svatý“, doslova Duch svítící, vypovídá o existenci tohoto duchovního světla, jehož působením se třetí božská osoba projevuje. Ten, v kom Duch božího světla působí, nemůže o tomto působení nevědět i když si je uvědomuje v různé míře. Nemůže proto ani nevědět, že je světec. Toto vědomí není zlem, tím méně známkou, vylučující stupeň dosažení duchovního světla nebo dokonce sestup Ducha svatého, jak C. Putna tvrdí.

Nebo chce snad M.Putna tvrdit, že apoštolové nebyli apoštoly jen proto, že si uvědomovali, že na ně sestoupil Duch svatý, Duch světla se svým světlem?

Světec je ten, kdo má toto světlo a nikdo jiný a z tohoto pohledu určování, kdo je nebo není světec podle jakýchkoliv jiných známek, zejména zevních, je naprosto chybné.

Když Ježíš říká, že nikdo nestaví své světlo pod kbelík, mluví o existenci světla a světcích a jejich správném chování. Slouží svým světlem druhým a proto neutíkají před lidmi, jak M.Putna tvrdí, ale ty vhodné k přijetí poučení o světle naopak vyhledávají.

Ano, v životě mnoha světců jsou období, kdy se společnosti lidí a světa stranili. To však ještě nebyli světci, ale o dosažení světla, které jedině činí z člověka světce, teprve usilovali. Po jeho dosažení zpravidla i když ne vždy, naopak přicházejí zpět do světa a do společnosti lidí, aby své poznání sdělovali druhým.

Také jsou si plně vědomi, že světlo mají a že v nich působí neboli, že jsou světci. To není přesvědčení, ale duchovní skutečnosti, kterou přímo, vnitřně zakoušejí. Mnozí to také jasně vyjadřovali včetně Ježíše. M.Putna to vše popírá a tvrdí, že kdokoliv se takto chová, není světcem. To je zásadní omyl.

Ze způsobu života mnoha světců všech náboženství je tato pravda zřejmá. Věnovali se vedení těch, kteří jim uvěřili, k Bohu. Dosvědčují to například i velké zástupy katolíků, dětí Otce Pia, kolem jeho osoby.

Světci proto neodmítají být uznáváni za světce, protože by tím upřímné hledající odrazovali od pomoci, kterou jim na cestě k Bohu mohou poskytnout. Kdo by asi nechal vyučovat medicínu od někoho, kdo by odmítal být považován za profesora lékařství? Jaký by to mělo smysl?

Jestliže světci a mudrci na celém světě přijímají žáky, vyjadřují tím jasně postoj, že věří ve schopnost jim pomáhat a správně vést na cestě k Bohu.

Přirozenou součástí takového vztahu je úcta žáků ke světci – mistrovi, který je vede a vděčnost za toto vedení. I z této samozřejmosti M.Putna vidí projev falešného světectví. V duchovním světě se taková úcta naopak považuje za přímou a nezbytnou součást duchovního života.

M.Putna odsuzuje například i pomoc, kterou žáci poskytují světcům ať již svou prací nebo penězi. Kdo ji přijímá, není podle něho světec. Při tom žáci indického světce Mahátmy Gándhiho sami uvádějí, že Gándhího, jeho celou rodinu i provoz ášramu udržovali jen oni svými penězi. Nebyl proto světcem? Jelikož světci všech náboženství se věnují převážně duchovní práci, jak by ji mohli bez této pomoci vykonávat?

Duchovní práce je práce jako každá jiná: stojí čas i síly. Rozhodně není rekreací ani koníčkem. Když za ni berou plat zaměstnanci církví, proč by světci za mnohem vyšší duchovní působení neměli přijímat pomoc těch, kterým se věnují? Nebere snad M.Putna za svou práci také plat? Dělá ji zadarmo? Oč lepší je jeho práce než ta mistrů, že on si zaslouží mzdu a světci nikoliv? Nebyl i Ježíš a jeho družina živi z darů, neměli snad dokonce svého pokladníka?

Byli to přece Ježíšovi apoštolové, kteří přímo vyžadovali: „Prodejte veškerý majetek a všechny utržené peníze přineste nám.“ Ten, kdo neposlechl a část peněz si v obavách ponechal, byl dokonce potrestán smrtí. Toto nevědět je skutečná účelová slepota. Nevybírala snad církev tvrdě desátky? Oni mohou, druzí ne?

Pro kritiky tohoto druhu je příznačné, že se soustřeďují zejména na peníze. Nic jiného je nezajímá, nic jiné pro ně nemá cenu. Ve svém materialismu pohledem peněz hodnotí vše. I duchovní učitele. To, že v současnosti katolická církev se dožaduje na nás všech stovky miliard, nevidí, to je v pořádku.

Aby nedošlo k omylu: celý život jsem byl zaměstnán a žiji ze svého důchodu. Ti, co takové existenční zajištění nemají a věnují se duchovnímu životu na plný úvazek, si však naši podporu určitě zaslouží. I Ježíš říká: „Zajisté je dělník hoden své mzdy.“ Není odborový předák, nemluví o obyčejných dělnících, ale o dělnících na vinici Páně. To, že někteří z nich mohou být „nehodní“, tuto obecnou pravdu nevyvrací.

Celý článek M.Putny je jedinou snůškou nepravd a nevědomosti, hlásaných z pozice vševědoucí neomylné autority, která předstírá i znalost samé podstaty světectví a dovede přesně určit, kdo světec je a kdo není, co světec smí a nesmí. Ve skutečnosti mluví o tom, s čím nemá jedinou pravou zkušenost a o čem nemá nejmenší tušení. Jelikož je lidmi stejně neduchovními a nevědomými jako on považován za autoritu, snadno může svými výmysly nepříznivě ovlivnit názor na světce i mistry a ty, kteří hledají pomoc na své cestě k Bohu.

Proto je potřeba takové názory vyvracet a ukazovat v čem spočívá jejich nepravda. Pohoršovat maličké je velký duchovní zločin. I ten, kdo mu nebrání, stává se jeho spoluviníkem: „Nikdo své světlo nestaví pod kbelík.“ Proč? Protože tam nikomu nesvítí a proto ani neprospívá a proto neplní své poslání: přivádět druhé k Bohu.

Pan Putna ve svém článku znevážil všechny světce i gurui, což bylo také hlavním účelem jeho článku. Postavil se nad ně a ze svého rozumu určuje, kdo světec či guru je nebo není, co smějí a co nikoliv.

Proto mně nezbývá nic jiného, než prohlásit: „Ano jsem světcem, protože z milosti boží zakouším světlo, o kterém mluví Ježíš a všichni praví učitelé. Existuje množství přímých osobních svědectví druhých lidí, kteří toto světlo viděli. „Nestavím je pod kbelík,“ ale ani nevnucuji. Jsem také mistr, guru, který ve smyslu pravého významu pojmu guru vede ty, kteří se kolem něho sdružují, ze tmy nevědomosti o sobě k Bohu, k poznání jejich pravého Já, vědomí Já jsem, které je soupodstatné s Bohem. To vůbec neznamená, že jsem bez chyb a nemám, oč usilovat, co zdokonalovat, co se ještě učit, ale to také zásadně není v rozporu s tím, co jsem řekl.

Proto také na rozdíl od pana Putny vím, o čem mluvím. Věnuji se józe a mystice všech náboženství – křesťanství, buddhismu, hinduismu a dalších od svých čtrnácti let, od roku 1945. Nejen je studuji, ale ze všech svých sil a s pomocí boží se je snažím žít.

To, co pan Putna napsal, proto mohu plným právem nazvat naprostou a dokonce materialistickou nevědomostí lidského rozumu, který se povýšil na neomylného soudce všeho.

Všem podobně vystupujícím kritikům je proto správné doporučit:

Pište pouze o tom, co sami dobře znáte a uvědomujte si, že ve věcech Ducha vysokoškolské vzdělání nic neznamená nebo je dokonce na obtíž.

Jako prví křesťané se pak na prvém místě zabývejte břevny v oku svém a smítka druhých nechte na pokoji. V tomto smyslu máte široké pole působnosti: pedofilie kněží, milostné poměry kněží a jejich dětí, neprovedená očista od spolupracovníků s komunisty a s StB, problém podzemní církve, spolupráce se sudeťáky, kteří se netají nenávistí k českému národu a určitě mnohé další, jako obrovská snaha církve po majetku v rozporu s Ježíšovým požadavkem chudoby.

Nesuďte, abyste nebyli sami souzeni a ve věcech Ducha přenechejte soud Bohu. Jestli o tom nevíte, tak je moudřejší než vy. Rozpozná proto lépe, kdo světec je nebo není, než vy. Vás k tomu nepotřebuje. Prospějete tím na prvém místě sobě.

Mimochodem ten svami, o kterém je řeč, jezdil dlouhá léta do Československa ještě za vlády komunistů a svým působením pomáhal udržovat duchovní život v naší zemi a prorážet komunistickou materialistickou propagandu a teror, kterému bylo vše nematerialistické v naší zemi vystaveno.

Dobře si pamatuji, jak právě v té době nejhoršího komunistického potlačování všeho duchovního, část katolického kněžstva vytvořila spolek „Pacem in terris“, ve kterém zločinný komunistický režim hlasitě oslavovala a nepokrytě se hlásila k aktivní spolupráci s ním.

Kněží, kteří v tomto spolu spolupracovali s komunisty, doposud v církvi nerušeně působí na rozdíl od těch z podzemní, protikomunistické církve, kterou dnešní představitelé církve mezi sebe nepřijali.

K pochopení této situace nám pomůže, když si vzpomeneme, že i kardinál této církve se v dřívějších letech svým podpisem zavázal ke spolupráci s StB.

Podle platného lustračního zákona byla mu tím vzata možnost zastávat mnohé veřejné a státní funkce. Hlavou církve však být mohl.