Otázky z POL 1
Věstonická Venuše:
Věstonická venuše je 11,5 centimetru vysoká černošedá figurka. Venuši objevil 13. července 1925 na sídlišti lovců mamutů na jižní Moravě tým Karla Absolona. Předpokládá se, že je zhruba 26 tisíc let stará.
Pavlovská mapa:
24 tis.let př.n.l., Pavlovská mapa, rytina lovecké osady na mamutím klu, nejstarší mapa na světě
Doba laténská:
(400 let př. Kr. – 0, vitrína 39–44)
V mladší době železné, tj. zhruba ve 2. polovině posledního tisíciletí př. Kr., se stali ve střední a západní Evropě rozhodující silou po stránce hospodářské, společenské a kulturní Keltové. Jsou to první obyvatelé našich zemí, které známe již jejich vlastním jménem. Keltská kultura (nebo též laténská podle naleziště La Tene ve Švýcarsku) představuje kulminační období vývoje pravěké společnosti, a to i v oblasti umělecké. Právě v této době vznikla nejvýznamnější plastika, nalezená na našem území, tj. kamenná hlava keltského boha ze svatyně ve Mšeckých Žehrovicích u Slaného ve středních Čechách (vitrína 41). Velký přelom v dějinách i v kultuře Keltů představuje období krátce po r. 400 př. Kr., tj. začátek expanze keltských vojenských družin z původní „mateřské oblasti“ mezi východní Francií a středními Čechami na rozsáhlé území od Atlantického oceánu až na Balkán a do Malé Asie. Poslední vývojové období keltské kultury na našem území představuje civilizace „našich nejstarších měst“, tj.keltských opidd z 1. století př. Kr. (např. Závist a Stradonice v Čechách, Staré Hradisko na Moravě). Konec keltské kultury ve střední Evropě je datován do období kolem změny letopočtu.
Marobudum:
Sídlo Marobuda. Toto sídlo se objevuje již na mapách egyptského kartografa Claudia Ptolemaia ze 2. st. n. l., ale nepovedlo se jej dosud nalézt. Václav Hájek z Libočan jej umisťoval na Závist, J. L. Píč ho ztotožnil s keltským oppidem Strakonice, za další možné lokality byly považovány Dobřichov - Pičhora, Praha - Bubeneč nebo hradiště Věnec).
Sámo:
(? – 658, nebo 659) byl franský kupec, vůdce kmenového svazu Slovanů existujícího v 7. století a označovaného jako „Sámova říše“. O jeho životě a osobnosti je jen velmi málo dokladů. Jediné stručné zmínky obsahuje kronika tzv. Fredegara, kde je označován za pohana, ačkoliv Frankové v té době už přijali křesťanství. Sámo zemřel pravděpodobně roku 659. O dalším vývoji jeho říše, která nebyla skutečným státním útvarem s pevnou organizací, není nic známo. Předpokládá se, že slovanské kmeny se od sebe opět oddělily a vyvíjely se samostatně. Hlavním cílem kmenového svazu bylo sjednotit Slovany k obraně proti Avarům a Frankům a usnadnit jejich kořistnické výpravy proti sousedům. Jakmile avarské a také franské nebezpečí pominulo, svaz se rozpadl.
Konstantin a Metoděj:
Bratři Konstantin a Metoděj pocházeli ze severořeckého města Soluně. Metoděj se narodil mezi r. 815 - 820, mladší Konstantin asi r. 827 – 828. Otec obou bratrů byl vysoký hodnostář, Metoděj se pravděpodobně zpočátku věnoval úřednickému povolání, později se stal prostým mnichem. Konstantin se rozhodl pro kněžskou dráhu už po studiích. Po smrti otce se ho ujal císařský hodnostář, otcův přítel. Tak mu bylo umožněno univerzitní vzdělání. Po vysvěcení se stal knihovníkem cařihradského chrámu. Později vyučoval na vysoké škole v Cařihradě, po palácovém převratu však rozdal majetek a odešel do kláštera na horu Olymp, kde byl Metoděj.
Cesta na Velkou Moravu nebyla první misijní cestou obou bratří. Konstantin se vydal na svou první cestu ve svých 24 letech k Saracénům. Další cestu podnikl již se svým bratrem. Přibližně roku 860 byli vysláni na misijní cestu k Chazarům, žijícím východně od Azovského moře a kolem řeky Don. Tam chazarský vládce přijal křesťanství za oficiální náboženství.
V Soluni se mluvilo řečtinou i slovanským jazykem. Konstantin měl ovšem zájem vytvořit spisovný slovanský jazyk, ve kterém měl vychovávat žáky - budoucí kněze. Již před odchodem do Byzance proto vytvořil umělý slovanský jazyk - tzv.staroslověnštinu a také nové písmo, odvozené z řeckého. Své překlady motliteb pak zapsal za použití tohoto písma. Nejstarší slovanská abeceda měla původně 38 písmen a nazývala se hlaholice, kterou později nahradila jednodušší cyrilice.
V roce 863 vyslal kníže Velké Moravy Rastislav poselstvo do Cařihradu císaři Michalu III. se žádostí o vyslání učitelů, kteří by na Velké Moravě vyučovali a kázali křesťanství slovanským jazykem. Cestou se ale dozvěděli o smrti byzantského císaře Michala III, na jehož přízni závisel osud jejich cesty. Bratři tedy zamířili z Benátek do Říma a požádali o přijetí u papeže Hadriána II. Ten schválil jejich činnost na Moravě, souhlasil s provozováním bohoslužeb ve slovanském jazyce a roku 869 vysvětil Metoděje arcibiskupem a později ho jmenoval papežským legátem pro slovanské země. Po splnění úkolu Konstantin v Římě vstoupil do kláštera a přijal řádové jméno Cyril. Těžce onemocněl a roku 869 zde zemřel. Metoděj převzal jeho funkci biskupa a byl poslán zpět na Moravu s listinou od papeže, kterou se povoluje sloužit bohoslužby slovansky.
Jejich slovanské liturgie měly úspěch zejména z důvodu používání srozumitelného slovanského jazyka. Rovněž osobní příklad obou bratří měl pozitivní vliv.Bratři sami vybírali z lidu vhodné kandidáty na další kněze, které vzdělávali. Po Metodějově smrti ale došlo k zániku slovanské církve na Moravě a bohoslužby byly slouženy latinsky.
Bořivoj: Levý Hradec – Praha:
Bořivoj I. (* mezi 852 a 855, † mezi 888 a 891) byl první historicky doložený český panovník a zároveň první panovník křesťanský. Podle Kosmovy kroniky byl Bořivoj Přemyslovec a syn bájného Hostivíta. Má se za to, že franské Fuldské letopisy o něm píší jako o knížeti Goriweiovi. Byl ženatý s Ludmilou (později svatou) z rodu Pšovanů. Z tohoto manželství vzešlo několik dětí, z nichž jsou doloženi pouze jeho dva synové a následníci Spytihněv I. a Vratislav I.
Bořivojovým sídlem byl původně Levý Hradec. Roku 872 podporoval velkomoravského knížete Svatopluka v jeho sporu s východofranckým králem Ludvíkem Němcem a obdržel od něj oblast středních Čech jako léno. Tím se stal oficiálně místodržícím velkomoravského vládce v Čechách, což mělo později vliv na vytvoření a uznání českého knížectví.
Kolem roku 880 přijal Bořivoj se svou ženou křest od arcibiskupa Metoděje a nechal na Levém Hradci postavit první křesťanský kostel v Čechách, rotundu zasvěcenou svatému Klimentovi. Za jeho vlády se v Čechách začíná šířit křesťanství. U příležitosti křtu uznal také Svatoplukovu svrchovanost nad českými zeměmi. To pravděpodobně vedlo až ke vzpouře českých velmožů vedených Strojmírem a Bořivojovu krátkodobému vyhnanství.
Se Svatoplukovou pomocí Bořivoj povstání potlačil. Poté dal postavit na ostrohu nad Vltavou další křesťanský kostelík, zasvěcený tentokrát Panně Marii. Stalo se tak na vrcholku Žiži, kde se odedávna konala kmenová shromáždění Čechů a obětovalo se pohanským bohům. Tady stál také kamenný knížecí stolec, na nějž byli obřadně usazováni noví vládcové, vybraní lidem kmene. Tímto způsobem vyjádřil kníže vítězství nad pohanskými povstalci, kteří se nechtěli podřídit jeho vládě. Dříve se historici domnívali, že sem poté Bořivoj přesídlil z Levého Hradce a začal se stavbou Pražského hradu. Dnes se to přisuzuje spíše Bořivojovu nástupci Spytihněvovi I. (viz například práce Dušana Třeštíka).
Bořivoj zemřel pravděpodobně v roce 889, po něm převzal na krátkou dobu vládu velkomoravský kníže Svatopluk a dále Bořivojův syn Spytihněv I.
Název Praha:
Vznik jména Praha není přesně historicky doložen. Podle V. V. Tomka (Pražské židovské pověsti a legendy, 1995) a podle V. Cibuly (Objevujeme Prahu, 1988) se město původně jmenovalo Mezigrady, neboť se prostíralo mezi Vyšehradem a Pražským hradem. Název Praha náležel do konce 12. st. pouze Pražskému hradu.
Podle Libušina proroctví vznikl název podle jakéhosi prahu tesaného.Též Kosmas ve své kronice zařadil podle lidové pověsti zmínku o muži přitesávajícím práh. Josef Dobrovský jméno odvozoval od prahů - slapů, peřejí na řece Vltavě. Český archeolog a kulturní dějepisec Karel Guth, stejně jako český filolog a entomolog Antonín Profous vyslovili názor, že hrad byl postaven na nezarostlém a sluncem vyprahlém kopci, čili "na prazě". Historik a univerzitní profesor V. V. Tomek zastával názor, že jméno pochází od vypáleného, vypraženého lesa před založením prvního sídliště. Historický geograf dr. Ota Pokorný, CSc vyslovil hypotézu o obecném jméně "praha". Při utváření terénu představuje vyvýšeninu, která se nachází na březích vodních toků nebo bažinatých oblastí v místě, kde je přetíná komunikace. Tato místa byla poblíž brodů a představovala určitou ochranu před vodním živlem. V publikaci Zeměpisná jména Československa (1982) uvádí kolektiv autorů (Ivan Luterer, Milan Mejta a Rudolf Šrámek) hned tři názory: jednak slovo práh, praslovansky porg podle prahů na řece Vltavě a Brusnici, nebo podle trámů - hatí, které se kladly na brodech, dále podle slovesa pražiti vypalovati lesní porosty ohněm nebo od slovesa prahnouti býti suchý. Jako další možnost nabízejí nejstarší podobu jména Praha - Faraga či Paraga ze zprávy arabského kupce Ibrahíma Ibn Jákúba, který opěvuje město budované z kamene a vápna. V 90. letech 20. st. vyslovil svůj názor geolog Dr. Zavřel, který prováděl léta výzkum na Malé Straně: název pochází od slovesa pražiti v souvislosti s výrobou a zpracování železa. Pražení byl důležitý proces přípravy železných rud před vlastní tavbou, během něhož byly odstraněny prchavé látky a materiál se nakypřil, stal se křehčím a snadněji se roztloukal. Pražení probíhalo v mělkých jámách. Železná ruda se zde získávala těžbou železitých pískovců z úbočí Petřína nebo železných rud vysrážených z hojných petřínských pramenů. Tyto útvary jsou vidět dodnes v některých odvodňovacích petřínských štolách. O rozsáhlé výrobě železa v dobách vzniku sídliště svědčí též četné nálezy železářské strusky.
A ještě něco na závěr, pro úplnost: Gustav Meyring o Praze napsal: "Praha nemá nadarmo své jméno-že je ve skutečnosti prahem mezi životem pozemským a nadsvětím, že je prahem daleko užším, než na jiných místech..."
Jméno Praha se opakuje v mnoha zeměpisných názvech u nás i v cizině: např. kopec se jménem Praha je v Brdech nedaleko Příbrami, mezi horolezecké terény Českého ráje patří skála Pražská jehla. V r. 1541 je doložen v blízkosti Vyššího Brodu dvorec s názvem Praghof, později zvaný Pragerbauer. Součástí mnoha českých měst je Pražské Předměstí: Hradec Králové, Vysoké Mýto, Rokycany, Klatovy, Písek, Tábor, Nový Bydžov, Jičín, Jaroměř, Bílina a další. Původně to bývaly samostatné osady, které se časem s rozvojem města k němu připojily a staly se jeho součástí i se svým zachovaným názvem, některé osady toho jména zanikly. Obdobně existuje polská Praga, což je předměstí Varšavy, na Slovensku ve Středoslovenském kraji v okrese Lučenec je malá obec s názvem Praha založená již husity. V Dolním Bavorsku u říčky Ilz, která pramení na Šumavě a vlévá se do Dunaje, leží obec Prag. V Sasku nedaleko Budyšína bylo pár statků a chalup s názvem Kleinpraga, v oblasti Meklenburské již r. 1381 byla zmíněna obec Pragsdorf. Ve Slovinsku blízko Mariboru je obec Pragersko, dříve zvaná Pragerhof a v osadě Sv. Pavel je zámek nazvaný Pragwald, zmiňovaný již 1491; na hranicích mezi Dalmácií a Chorvatskem leží průsmyk Prag. V Pyrenejích na hranici se Španělskem je v nadmořské výšce 1000 m osada Pragnčres, na břehu řeky Guirande ve Francii je obec Praheco. V USA je sedm různých obcí se jménem Praha v různých státech: největší je New Prague ve státě Minnesota, Praha v Oklahomě a dále ve státech Arkansas, Iowa, Pennsylvania, Nebraska a Texas. Založili je čeští vystěhovalci.
Jindřich Ptáčník:
Jindřich I. Ptáčník (876 - 2. července 936), německy: Heinrich der Finkler nebo Heinrich der Vogler, byl vévoda saský (912-936) a král východofranský (919-936), zakladatel tzv. saské, resp. otonské dynastie králů a císařů Svaté říše římské, která se definitivně zformovala pod vládou jeho syna Oty I. Na sklonku své vlády řešil zničující nájezdy maďarských kmenů na území východofranské říše. Vroce 924 začal Maďarům platit tribut a získaný klid využil k opevňování měst a budování silné jízdní armády. V roce 933 platby ukončil a trestnou výpravu Maďarů porazil v bitvě na Riade. Porážku Maďarů pak dokonal jeho syn Ota I., když je rozdrtil v bitvě na Lechu (955).
Pražské románské rotundy:
Katedrála svatého Víta
Původním chrámem svatého Víta byla románská rotunda knížete svatého Václava z doby kolem roku 925, později trojlodní románská bazilika knížete Spytihněva II. postavená kolem roku 1060. Základy těchto staveb jsou zachovány pod nynější katedrálou. Východní část dnešní katedrály s chórem, kaplemi, ochozem a arkádmi, příčnou lodí, hlavní věží a opěrným systémem, byla postavena v letech 1344 - 1420. V letech 1344 - 1352 vedl stavbu Matyáš z Arrasu, v letech 1353 - 1399 Petr Parléř a v letech 1399 - 1420 Parléřovi synové Václav a Jan a mistr Petrlík. Renesanční helmice na hlavní věži je z roku 1561. Stavbu se pokusil dostavět Leopold I. roku 1643 a Karel VI. roku 1729. Teprve v 19. a 20. století dílo zdárně dokončili architekti Josef Kranner, Josef Mocker a Kamil Hilbert.
Rotunda sv. Kříže Menšího – nejstarší pražská románská rotunda (na rohu ulic Konviktské a Karoliny Světlé). Přestože první písemná zmínka je z r. 1365, kdy byla farním kostelem, její vznik je kladen do konce 11. století.
Rotunda sv. Martina na Vyšehradě – nejstarší zachovaná stavba Vyšehradu a současně i nejstarší zachovaná rutunda v Praze. Postavena z akrále Vratislava II. V poslední třetině
11. století.
Rotunda sv. Marie Magdalény v Předních kopaninách – 1. polovina 12. století
Rotunda sv. Longina – 1. třetina 12. století
Biskupství v Praze:
V roce 973 bylo založeno v Praze biskupství (= Čechy se vymanily ze závislosti na biskupství v Řezně). Biskupství v Praze podléhalo Mohučskému arcibiskupství. Prvním biskupem byl Sas Dětmar. Druhým biskupem se stal Vojtěch z rodu Slavníkovců (pozd. sv.), znalý a zcestovalý muž usilující o emancipaci církve (snaha o posílení moci církve) => konflikty s Boleslavem. Vojtěch usiloval o odstranění zbytků pohanství (mnohoženství, prodej zajatců do otroctví,...); založil první mužský klášter v Čechách (v Břevnově; řád Benediktinů). Již dříve byl založen ženský klášter u sv. Jiří na hradě (první abatyší zde byla Mlada - sestra Boleslava II.) Úsilí Vojtěcha zapříčiňovalo spory s Boleslavem II. a tak Vojtěch opouštěl Prahu a odcházel do Říma, Maďarska; nakonec odešel do Pruska šířit křesťanství, kde byl v roce 997 zabit tamními pohany. Byl pohřben v Polsku (v Hnězdně) a prohlášen za svatého.
Seniorát X prvorozenství:
U Přemyslovců vždy platil seniorát nebo prvorozenství, stejně jako v celé středověké Evropě.
Seniorát je dědičné právo nejstaršího člena rodu na vládu.
Nejstarší žijící člen vládnoucí dynastie tak získával právo po smrti dosavadního vládce na nástupnictví. V českých zemích bylo toto právo uplatňováno až do počátku 13. století, kdy Přemysl I. Otakar zavedl právo primogenitury, aby upřednostnil svého syna Václava před Děpoltem III. z vedlejší větve Přemyslovců. Václav I. tak byl jako první korunován českým králem na základě primogenitury v roce 1228.
Prvorozenství je dědično právo nejmladšího člena rodu na vládu.
První čeští králové:
Rokem 1197 nastává v českých dějinách jejich vrcholné období, protože do čela českého státu jsou postaveni vrcholní, pozdní Přemyslovci. České zemi vládnou jako dědiční králové – nemají titul jen pro svoji osobu, systémově a natrvalo je českému státu přiřčen titul středověkého království. Tato éra je jednou z vrcholných dominant rozvinutého středověkého vývoje v Čechách.
První z Přemyslovců je Přemysl Otakar I., který nastupuje na český trůn po rozsáhlé panovnické krizi v roce 1197 – bystře využívá konfliktu mezi Staufy a Welfy a prosazuje pro české země statut středověkého království – 1198. Roku 1212 Zlatou bulou sicilskou je tato nová právní skutečnost stvrzena i mezinárodně a významným způsobem je posíleno postavení české země a českého krále samotného. Tzn., že českým je vždy SŘŘ potvrzen jedinec, který je v Čechách zvolen. Má od císaře kontinuitu, aby jmenoval české biskupy a některé výsady ve vztahu k účasti na celoříšských sněmech – zúčastňuje se jen některých – v Norymberku a dalších.
Přemysl Otakar I. 1197-1230
(od r. 1198 král)
Václav I. 1230-1253
Přemysl Otakar II. 1253-1278
Václav II. 1283-1305
(v l. 1300-1305 zároveň král polský)
Václav III. 1305-1306
(v l. 1301-1305 zároveň král uherský)
Zlatá bula sicilská:
Zlatá bula sicilská je dokument s velkým významem pro postavení středověkého českého státu. Přemyslu Otakarovi I. ji 26.září 1212 vydal v Basileji římský král Fridrich II. Štaufský jako odměnu za podporu, již mu Přemysl poskytl v boji o říšskou královskou korunu. Listina se nazývá Zlatou bulou sicilskou, protože byla zpečetěna zlatou pečetí království obojí Sicílie, kde Fridrich do té doby panoval. V době vydání tohoto dokumentu byl sice již zvoleným římským králem, ale protože teprve směřoval do Německa, aby se zde ujal vlády, říšskou pečeť k dispozici neměl.
Zlatá bula sicilská představovala souhrn výsad, které Přemyslovi I. Otakarovi dosud udělili římští panovníci Filip Švábský a Oto IV. Brunšvický, a zároveň byla potvrzením statu quo vytvářejícího se na přelomu 12. a 13. století. Především znovu potvrzovala povýšení českého knížectví na dědičné království a dědičný královský titul českých panovníků (uznaný také papežem Inocencem III), jejich právo investitury pražských a olomouckých biskupů a nedělitelnost českého státu (tím padlo rozhodnutí císaře Fridricha I. Barbarossy z roku 1182 o ustavení markrabství moravského jako říšského léna). Lenní vztah českého krále k římskému králi, potažmo císaři, nabyl formální podoby. Při nástupu nového panovníka měl císař právo pouze potvrdit krále zvoleného v Čechách. Ten pak získal hodnost říšského arcičíšníka a postupně také jednoho ze sedmi kurfiřtů, kteří byli oprávněni volit římského krále. Povinnosti českého panovníka vůči císaři byly omezeny na vyslání 300 jezdců na římskou korunovační jízdu (nebo zaplacení 300 hřiven stříbra nákladů na jejich vypravení) a královu účast na jednání některých říšských sněmů, které se scházely v blízkosti českého území (Merseburk, Norimberk, Bamberk).
Zlatá bula sicilská garantovala vnitřní nezávislost českého státu a zároveň jeho formálním začleněním do Svaté říše římské nabízela českým králům jako říšským knížatům nové možnosti aktivní zahraniční politiky. Přispěla tak ke zvýšení prestiže českého království ve střední Evropě i k upevnění pozic jeho panovníků jak mezi evropskými vládci, tak na domácím poli.
Pražské groše:
Objevení bohatých ložisek stříbra v Kutné Hoře umožnilo provést zásadní reformu měny. Od roku 1300 se začaly
v Kutné Hoře razit tzv. pražské groše - latinsky „grossus“ znamená těžký, tlustý. Nově ražená mince měla být mincí „věčnou“, tj. se stálým obsahem stříbra. Groš dostal i své díly - tzv. „parvi“ - latinsky „malý“. Za 1 groš bylo 12 parvů. Pražské groše byly i přes obvyklý pokles ryzosti velmi hodnotné a používaly se běžně i v okolních zemích. Razily se až do roku 1547. Za vlády Jana Lucemburského jsou v Čechách naposledy raženy půlgroše (parvi).
Gotická architektura v Čechách:
Katedrála svatého Víta v Praze (pol. 14. stol. – 1929) – Čechy
Katedrála sv. Barbory v Kutné Hoře (konec 14. stol.) – Čechy
Katedrála sv. Bartoloměje v Plzni (konec 14. stol.) – Čechy
Bazilika sv. Prokopa v Třebíči (1250) – Morava
Hrad Bezděz (1265–1278) – Čechy
Hrad Bítov (13., přestavěn zač. 14. stol.) – Morava
Staroměstská mostecká věž (1380) – Čechy
Klášter Porta Coeli v Předklášteří u Tišnova (asi 1230 nebo 1233) – Morava
Kostel svatého Mořice (Olomouc)
1348 Karlova universita:
7. dubna 1348 založil Karel IV. v Praze univerzitu, která se skládala z fakulty teologické, právnické, lékařské a artistické (filozofické). V čele stál kancléř, kterým byl zvolen pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic.
26.dubna téhož roku vydal Karel IV. zakládací listinu Univerzity Karlovy.
Stavitelé chrámu sv. Víta:
Roku 1344 zahájil Karel IV. stavbu gotické katedrály. První stavitelé, Matyáš z Arrasu a později Petr Parléř, postavili chór s věncem kaplí, Svatováclavskou kapli, Zlatou bránu a spodní část hlavní věže. Po parléřově smrti pokračovali jeho synové, ale v dostavbě jim bránily husitské války
Po staletí pak chrám zůstal nedokončen, přestože se někteří panovníci pokoušeli pokračovat ve stavbě. Hlavní věž byla završena renesanční helmicí a byla postavena hudební kruchta. Průčelí chrámu bylo provizorně uzavřeno. Teprve ve 2. polovině 19. století zahájila Jednota pro dostavění chrámu sv. Víta opravu původní části a dostavbu katedrály v novogotickém slohu. V roce 1929 byl chrám slavnostně vysvěcen. Ještě v pozdějších letech byl upravován interiér katedrály.
1344 pražský arcibiskup:
30. dubna 1344 jmenován arcibiskupem Arnošt z Pardubic.
Manželka Jana Lucemburského:
Eliška Přemyslovna
Staroměstský orloj:
Orloj má tři hlavní části. Nejzajímavější je astronomická část, ukazující polohy nebeských těles. Pod ní je umístěno kalendářové kolo, které v 19. století vybavil malbami malíř Josef Mánes. Kolem astronomické části jsou pak umístěny pohyblivé figurky pro pobavení diváků. Důležitou součástí je také pohyblivé procesí dvanácti apoštolů, kteří se ukazují každou hodinu nad astronomickou částí.
Nejstarší částí orloje jsou mechanický hodinový stroj a astronomický číselník z roku 1410. Stroj vytvořili dva hodináři – Mikuláš z Kadaně a Jan Šindel, který se stal později profesorem matematiky a astronomie na Karlově univerzitě. Pražský orloj byl teprve třetím strojem svého druhu. První orloj byl zkonstruován v Padově v roce 1344. Kolem roku 1490 byl přidán kalendář a orloj byl ozdoben gotickými figurami.
V roce 1552 opravoval orloj Jan Táborský. Ten je také autorem zprávy, ve které označuje za tvůrce orloje hodináře Hanuše. To byl ale omyl, který se podařilo odhalit až ve 20. století.
V průběhu staletí se orloj mnohokrát zastavil a byl mnohokrát opravován. V 17. století byly přidány sochy a v průběhu velké opravy v letech 1865–1866 přibyli nad vlastní orloj pohybliví apoštolé.
Během Pražského povstání v posledních dnech druhé světové války byl orloj těžce poškozen při požáru staroměstské radnice. Po velkém úsilí byl opravený orloj uveden do chodu v roce 1948.
Naposledy byl orloj rekonstruován na podzim 2005, kdy došlo ke zrestaurování soch a spodního kruhu od Josefa Manesa. Dřevěné sochy byly zakryty sítí proti holubům.
Dlouhou dobu existovaly spory o tom, kdo vlastně orloj vytvořil. Velmi dlouhou dobu se mělo za to, že orloj vytvořil v roce 1490 hodinář Jan Růže (zvaný také mistr Hanuš) se svým pomocníkem Jakubem Čechem. Pověst hovořila o tom, že Hanuš byl nakonec oslepen, aby již nikdy nemohl postavit podobné hodiny.
Čtyři artikuly pražské:
Čtyři pražské artikuly je název husitského politického a věroučného programu, jediného na němž se shodla pražská a táborská strana. Konečné slovo v jednání měla pražská univerzita resp. její teologická fakulta. Stalo se tak na začátku července r. 1420, v Praze, v době jejího obležení vojsky krále Zikmunda Lucemburského. Už v průběhu tohoto obléhání byl překlad rozšířen do křižáckého ležení.
Přijímání pod obojí
Svobodné hlásání slova Božího
Trestání smrtelných hříchů
Odejmutí světského majetku církvi.
Jednota mezi pražany a tábory neměla ovšem dlouhého trvání: už v srpnu 1420 došlo k roztržce a táborští kněží Prahu opustili. Pražané získali pro program artikulí arcibiskupa Konráda z Vechty, který nadále světil kněží pražské strany. Oproti tomu táborští kněží zvolili ze svého středu Mikuláše z Pelhřimova, kterého prohlásili