kapitola V. Rozhovor u ohniště
Navazuje na předešlou kapitolu...
Ten večer po trestu...
Když už konečně Tomáš doleštil poslední pohár v síni slávy, měl se okamžitě vrátit do ložnic, ale to by ani nebyl on, kdyby se nerozhodl porušit pravidla. Vyšel z hradu a odebral se do temného lesa. Byla velmi tmavá noc. (tím myslím, že byla velká tma, ne, že v té noci byli všude lidé tmavší pleti) Zkrátka byla noc. Nad tím vším (les, hrad, kopce, skály, hory) svítil úplněk. Ta noc byla velmi studená. Byla zima. Tomáš opatrně obešel Luciusovu hájenku a vešel přímo do temného černého lesa. V tom lese byly stromy. (neočekávané, že?) Některé si pro sebe mumlaly, některé živé nebyly. Tomáš už zdaleka neviděl místo odkud přišel mezi křoví, stromy, houby a kapradí. Najednou na mýtince uviděl oheň. Malé ohniště. U toho malého ohniště seděl nějaký tulák. Když se Tomáš přiblížil blíž k tomu podivnému člověku, ten ho pozdravil. Vítej, Tomáši.- Vy mě znáte?- Tebe aby někdo neznal. He. Pojď ke mně se ohřát. To víš, oheň je živel.- A kdo jste? – Já… Já jsem, víš co, říkej mi třeba Stando. Jsem tulák. Už od svých dvaceti let se potuluju po krajích a teď jsem se dostal až sem. – A jak jste věděl, že jdu sem?- Stromy mi to řekly. Jsou to dobří pomocníci. Když je někde policie, hned mi to řeknou. Kamarádi. Dneska je magická noc. Poslední úplněk v září je jediná noc, kdy Driády vystupují ze stromů a zpívají svoje žalostný písně. Přesně o půlnoci. Je to moc hezký. – A kdo jsou ty Driády?- Řeknu ti to takto, Driády jsou stromové víly. Uctívají stromy a les. Jsou to vlastně takové duše stromů. Mají jantarová křídla, místo vlasů mají větve, místo nohou kořeny a NIKDY, až na tuto noc nevycházejí ze schránky stromu. – Má pravdu. Tomáš se zalekl třetího hlasu u ohniště. Byl to malý ušatý skřítek. Rudolfe! Nelekej tady Tomáše! Mimochodem, to je Rudolf. Skřítek rasy Řemeslníčkovitých. Musí stále něco dělat. Rudo, co teď vyrábíš? – Teď momentálně dodělávám mé nové boty z javorových listů. Jsou velmi kvalitní. – A, pane Rudolfe, kde vlastně bydlíte?- Támhle, u toho pařezu. Mám tam svou noru. A co tady u jehliček děláš ty, Thomasi Roberte Danieli Sayere?- Já jsem tady proto, abych si odpočinul a zapoměl na úlohu vyvoleného.- Á, ano. Znám tu věštbu. Musíš najít všechny symboly zla a zničit zlo na zemi, že?- Asi jo. – Pozor, Rudolfe a Tomáši! Už to začíná! Z obrovského stromu vylezla velká štíhlá žena s drdolem na hlavě ze samých větví a listů. Pohybovala se jako chobotnice po chapadlech, ačkoliv Driáda nemá chapadla, ale kořeny stromů. Driáda začala moc krásně zpívat.
Měsíční svit, tma a zima, to je můj úděl. Měsíční svit, les a zvířata, to je můj život. Ó, ty posvátné stromy, v temnotě svítící, ó vy posvátné stromy, máte korunu z listí, jste našimi krááááááááááály…
To má úroveň, co?- To jo. Řekl Tomáš a ještě pořád mu v hlavě kolovala ta píseň. Najednou se v křoví ale něco zachvějě. Stanislav natáhl hůlku před sebe a v ten okamžik na něj z křoví vystartoval Démon. Hnusné stvoření se přihnalo ke Stanislavovi a chtělo mu vysát duši. Tomáš si nemohl vzpomenout na to kouzlo proti démonům, když najednou uslyšel starý známý hlas. Expecto Patronum!!! Jakmile to démony zahnalo, Stanislav zmizel. Byl to Mirlen. Tomái, co tu děláš???- Já jen…- Já vím, Tome. Jsi zvědavý a nerad dodržuješ pravidla. Jsi stejný jako tvůj táta. Ano. Daniel. Velmi se mu podobáš. Jste úplně stejní. Ale teď už pojď. Nechtěl bych, aby ti Démoni vysáli duši. To ne.- A proč jste tady vy, pane?- Já miluji písně Driád a protože vím, že dnes vylézají, chtěl jsem to vidět. Tak a teď pojď. Musíme se nějak tajně dostat do hradu. Nebo chceš další trest?- Ani ne.- Ha, ha, ha! Nedivím se! Ano. Je to legrace. – A pane profesore, ten tulák. Prý se jmenuje Stanislav.- Stanislav? To si nemyslím. Mám podezření, že to nebyl obyčejný tulák. Každopádně ti někdy přijde moje sova. Až ti přijde sejdeme se v mé kanceláři. Ale v říjnu ne. Teď musím někam jet. Je to krapánek důležité…
