Alois
Téměř po roce přicházím do kavárny, kde jsem strávila většinu loňské letní sezony.
Stolek se třemi židličkami u okapu je prázdný.
Usedám.
S potěšením si objednávám zlatý mok a ještě s větším potěšením sleduji, že je to tu pořád stejné.
Naproti sedí šestičlenná skupinka. Jeden muž je mi povědomý.
Ano, je to on. Už jsem ho jednou viděla. Vypadá jako Alois Jirásek. Jak se o některých tvářích říká, že jsou fotogenické, tato tvář je jako stvořena pro to, aby seděla (může tvář sedět?) malíři modelem.
Z tohoto muže totiž vyzařuje taková autorita, takové charisma, že by člověk jeho podobiznu se šťastným bušícím srdcem umístil např. na zeď ve školní třídě.
Je krásné zase ho vidět.
Minule naše „setkání“ zpestřila krátká bouřka, která nás všechny zahnala do pasáže. Nyní centrum města oddychuje v tropickém parnu, a jen občasná krajka mřížoví pasáže poskytuje kolemjdoucímu stín.
Hořká tekutina mizela v mém hrdle a obraz Aloise (říkejme mu tak) byl stále přede mnou.
Zář jeho inteligence přiměla mé svědomí k tomu, aby se zpytovalo.
´Kdy jsem naposledy četla krásnou literaturu? Kdy naposled byl nádherný český jazyk mým výhradním společníkem? Převažuje čeština v mém vyjadřování, nebo jsem otrokem amerikanismů, pohůnkem slangu či děvkou vulgarizmů?
Zastyděla jsem se.
Zlatavý mok mi v ústech zhořkl víc než mi chutnalo, zatímco můj mozek přijímal palčivé vjemy.
Konverzace Aloisovy skupinky vytvářela voňavý šum, podobný okamžiku, kdy listuješ obsáhlým starým slovníkem.
Ten šum neutichal, nýbrž zněl dál i poté, co Alois vstal, se všemi si potřásl rukou a s aktovkou v ruce odešel.
