1. Kapitola (SBV)
Kapitola 1
Zprudka jsem se posadila a přerývavě dýchala. Zase ta noční můra o rudém vlkovi. Budík ukazoval 5:55, povzdechla jsem si, donutila se vstát a jít se vysprchovat. Po ledové sprše jsem se šla obléknout. Pohlédla jsem do zrcadla, abych zhodnotila svůj vzhled. Mé rudé vlasy, které mi spadaly do poloviny zad, vytvářely kontrast s modrou září mých očí a bledou pletí. Na sobě jsem měla sportovní černé tílko, roztrhané džíny a černé boty na vysokém podpatku. Ještě nalíčit a hotovo. „Rebeco, snídaně!“ ozvalo se ze zdola. „Už jdu!“ křikla jsem.
Dnešek byl již od rána podivný, jakákoli nepatrná vůně mě praštila do nosu. Při biologii jsem dokonce měla pocit, že bzučení malé vosy přímo drásá uši. Vůbec nic jsem nesnědla a po příchodu domů jsem se zamkla v pokoji a nechtěla nikoho vidět, protože jsem měla šílenou migrénu. To vše ještě podtrhl můj otravný bráška Matěj, který mi neustále bušil na dveře: „Rebeco, pojď si se mnou hrát!“ „Nech mě na pokoji!“ odsekla jsem mu. Byla jsem strašně naštvaná a najednou se stalo něco neuvěřitelného. Začalo mě brnět celé tělo, podlomila se mi kolena a stála jsem na všech čtyřech. To snad ne, to není možné. Pohled do zrcadla mě však ujistil, že je. Proměnila jsem se ve vlka. Musím hned za tátou, ale ne takhle. Snad to brzy skončí, musím se uklidnit a zachovat si chladnou hlavu. Trvalo to jen deset minut, než jsem se proměnila zpátky. Ihned jsem běžela za tátou. „Tati, tati,“ volala jsem už na schodech. „Co se děje, hoří snad?“ zeptal se táta, když jsem k němu doběhla. „ Já… já jsem jako ty,“ Táta jen povytáhl obočí. Bože, proč je tak nechápavý? „No… já… Matěj…,“ koktala jsem. To ne!! Zase to známé brnění a než jsem stihla cokoli dalšího říct, už jsem byla vlk. Tentokrát to trvalo kratší dobu, a když jsem se proměnila zpátky, táta na mě zíral s vytřeštěnýma očima. „Po…pojď se mnou do mé kanceláře,“ koktal teď pro změnu on.
Zavedl mě do kanceláře, která byla v našem domě. Vůbec jsem o ní nevěděla, protože byla ve sklepě a tam opravdu vůbec nechodím kvůli všem těm malým potvorám. Byla docela hezky zařízená, byla tam pohovka, pracovní stůl, počítač a až na několik lampiček žádné světlo. Vypadala vcelku útulně. Tam mi táta začal vyprávět něco o historii vlků. Moc jsem si toho nezapamatovala, ale jakmile mi začal vyprávět, co se přihodilo jemu, okamžitě jsem zpozorněla. „První proměna se stává okolo šestnácti let,“ povídal táta. „Od té doby se musíš naučit hlavně ovládat pocity. Já se to učil ještě tenkrát v Anglii. Jenže když mi bylo asi dvacet, zaútočili na nás Černí Vlci, a tak všichni Bílí Vlci, kteří byli v Anglii, utekli a začali se schovávat různě po světě. Náš kmen Dórové například tady v Plzni, v Čechách.“ „Moment, Černí a Bílí Vlci?“ zeptala jsem se. „Ano, Černí jsou zlí,“ odpovídal mi táta. Logicky. „My jsme Bílí Vlci, rozlišuje se to podle tetování, které se začíná objevovat po první proměně. U lidí je pod pupíkem a u vlků většinou na krku. Každý kmen má jiné tetování, my ho máme ve tvaru rozvětveného blesku. Bude chvíli trvat, než bude úplně vidět a pak získáš novou schopnost, ale na to bude čas později. To ti zatím musí stačit, teď musíme cvičit, aby ses neproměnila, třeba před zraky kamarádů,“ usmál se táta a zavedl mě na zahradu. Na zahradě se mě snažil střídavě rozčílit nebo rozrušit a já se měla pokusit neproměnit ve vlka. „No tak, snaž se to lehce oddálit tu proměnu,“ říkal mi táta. „Jenom že ono to nejde. Začne mě brnět celé tělo a potom jsem už vlk,“ řekla jsem rozčíleně. „Před proměnou tě nejprve začne svědit tvé tetování, a pak až celé tělo. Jenže vzhledem k tomu, že tohle je teprve první den, co se probudil tvůj vlk, tak to ještě necítíš,“ vysvětloval táta trpělivě. Kývla jsem na srozuměnou.
Skvělý :-D
(Věrná fanynka Míša :* , 5. 2. 2015 23:04)