Českej seveřánek - Horský vlk

"Sám se učím s nimi žít. Nikdy je do ničeho nenutím. Oni mně sami ukáží, co je třeba. Není to žádné lehni, sedni, dej pac. Pozoruji, jak se chovají, jak mezi sebou komunikují. Je to úžasné. Jeden kolega se mi směje, že jim přisuzuji nadpřirozené vlastnosti," řekl o svých tažných, severských psech ČTK pan Pavel Kučera (jeho filosofie je mi v tomto směru více než blízká). Pan Kučera je organizátor a ředitel mezinárodního extrémního závodu psích spřežení Šediváčkova longu, jež pojmenoval po svém psovi, který se mu kdysi zaběhl a někdo ho zastřelil. Samotný etapový závod v Orlických horách je dlouhý asi 240km, během kterých závodní týmy nastoupají úctihodných 7000m. Nejen díky tomu patří k jednomu z nejtěžších v Evropě a je zařazen do seriálu IRON SLED DOG MAN. Na Šediváčkův long se sjíždí až 700 psů a 100 musherů až z 12 zemí.

Letošní, jubilejní XX.ročník bohužel negativně poznamenala nepřízeň počasí. Ještě několik dnů před samotným závodem nebylo jasné, zda bude možné celou trasu absolvovat na saních. To se nakonec, díky sněhové nadílce na poslední chvíli, povedlo alespoň v prvních dvou etapách, další dvě byli už bohužel, díky neustupující oblevě, zrušeny.

Nasát atmosféru severu, vyjících psích spřežení, ale mohl každý, kdo i za těchto podmínek dorazil v termínu konání Šediváčkova longu do Deštného v Orlických horách. V našem případě se jednalo o stylově pojmenované ubytovaní s dobrým zázemím i umístěním, v chalupě Šedý vlk, kam jsme přijeli pobýt s kamarády a jejich dětmi od pondělí do pátku. Stihli jsme tak zahájení závodu, akci na trati, prázdné sjezdovky, upravené běžecké tratě, i stylové hospůdky a restaurace (Kozí chlívek, Karolína, Dvojka), ale hlavně naučit děti novým dovednostem na lyžích. Byl to příjemně a zážitkově strávený týden.

Samotný region Orlických hor je mi duchem velmi blízký, i když jak se někde uvádí, vyniká spíš svojí průměrností. Snad právě proto si Deštné zachovává svoji skromnou obyčejnou tvář a ještě chvilku nebude mít takové nehezké pihy a bradavice v podobě megalomanských zástaveb a atrakcí jako Krkonoše, Dolní Morava a další. Kdo by se toužil zatoulat do světa pohádek z kraje Orlických hor, doporučuji mu v antikvariátech pohledat knihu POHÁDKY Z HOR od autora Zdeňka Dufka (1963).......

„Naší Eviny je takový kousíček, človíček při zemi, řekli byste, ale ta by Vám mohla vypravovat! Každý den jinou vyslechla. Však toho léta pro ni den začínal až kvečeru, kdy se k nám ti lidé začali scházet. Sedli si na zápraží, natáhli nohy až do mokré trávy za cestičku, zapálili si cigarety, chvilku lovili po kapsách všelijaké drobnosti, vrtěli se a hloubali nad tím, jestli se do zítřka vítr neotočí, zkušenýma očima měřili mlhu nad horami, a pak jeden po druhém vypravovali.“

„Povídal nám tuhle pan Zemánek, co pracuje u lesní správy, že to už není takové, jaké to bývalo, když tu trávil svoje klukovská léta. Tehdy prý bývalo ještě na Šerlichu nebezpečno. Čarodejnice se tam slétávali až z Vrchmezí, ne-li dokonce až od Olešnice a Náchoda. Tehdy ještě vodnická rodina z opočenského Broumaru kontrolovala celé povodí až nahoru k pohraničním horám a na Zimním vrchu hnízdil pták, který rozhodoval o životě a smrti každého z daleka i blízka. Na Kobylince sídlil žabák, kterému ani skalní rokle nestačila. Však ještě dnes povídají lidé, že v tu stranu nechtěl nikdo ani chodit.“

„Není tu už ani žabák, ani hastrman, ani jelen. Jsou tu jen hory a čisté potoky, ve kterých je voda studená, že to až pálí. Jsou tu paseky se záludnými zmijemi, zajíci zvyklí na lidi, vydatná rosa, déšť, slunce, vítr a jehličí. Zkrátka to, co na horách bývá. Navíc potom klid, pro který sem lidé z města utíkají.“