CZEŚĆ!

Po celkem krátký době sem nemoh odolat nutkání psát, takže tu je prémiovej exkluzivní článek pro starý i nový.

Jak řekl můj dávnej učitel rétoriky (to zní tak blbě to takhle napsat) v mailu, co mi kdysi psal, když byl nemocnej a nemoh mít hodiny: „Milý Danieli, jak tady tak hnípám, hnísám a rozkládám se..“ Tak přesně tak sem se teď poslední srpnovej tejden nebo dva cejtil. Ne, že bych si neužil prázdniny, který mám už od 7.6., kdy sem zázračně zvlád všechny zkoušky za deset dní, po kterých sem už neměl žádný extra věci, co bych musel udělat, ale vod června sem přecijen jsem nevytáh paty z Čech, takže už to ve mně trochu trachtalo, že by to chtělo něco udělat.

Volba destinace byla jasná: Polsko. Jednak už sem tam dvakrát byl, druhak mám z nějakýho nepochopitelnýho důvodu strašně rád Poláky ale hlavně se mi nechce takhle těsně před školou vyhazovat úplný desetitisíce. Plán sem vůbec neměl, chtěl sem tam jen tak tejden někde bejt. A počítal sem hlavně, že pudu sám pěkně, takže sem se celkem podivil, když KULYCH, kterej nikdy nikam nechce jít, a když někam dojde, tak odtud chce odejít, s nikym nechce nic hrát, radši se jen dívá a v obleku má schovanou kapesní klávesnici (to NENÍ lež) řekl, že by jako možná jel taky. V TU CHVÍLI sem věděl, že i kdybychom strávili tejden v buse, tak to bude top banter (jo používám to slovo i v roce 2017).

Taky sem se celkem kurwa divil, že mi Kulych v otázce ježdění někam věří, protože naposled, když sem ho někam vez, bylo, když sem mu po obědě v kfku slíbil, že ho odvezu s Jojinem domů a místo toho jsem zajel o majinko dál, do Krumlova. To byla totiž tak příjemná atmoška v tom autě, že sem se nemoh zastavit a musel pořád dál. Kulych spěchal domů a celou cestu byl nervózní, takže hulákal z okna na nějakýho kluka a dítě na zastávce jako Jay v The Inbetweeners „BUS WANKERS!!!!!“ a nebo se případně zvídavě ptal „KAM NÁS TO VEZEŠ VOLE“, načež sem přibrzdil asi tak na půl vteřiny, protože se mi zdálo, že ten děda podél cesty NEJDE ÚPLNĚ ČILE a trochu se tam motal, takže se ze zadních sedadel ozvalo nervózní dddddddědkuuuuuuuuuuuuu (ale ne tak aby to ten děda slyšel, on je Kulych ve skutečnosti fakt strašně hodnej, většinou je spíš takovej ten  voice of reason, když mám debilní nápady). Jojin se celou cestu tam bez přestávky smál, když Kulych vzadu štěkal „Jojine, NAPIŠ TOMU KOKOSOVI (jeho mladší brácha Vavřinec), že mě nějakej kretej veze někam úplně do prdele a že to nikdy nestihnu“, ale protože je Jojin ještě malej, tak cestou zpátky už byl unavenej a usínal na dveřích. Herdek to se nějak natáhlo, radši přejdu k tomu Polsku.

Prvně, ti, co mě náhodou třeba neznaj, nedivte se, že cestovatelská hodnota následujících odstavců bude ABSOLUTE ZERO XDXDXD, protože my jsme jen asociální kikoti co moc nic extra neprocházej a klasickou turistiku neprovozujou, takže místo nějakejch doporučení a krásnýho popisu Polska to bude o dvou kriplech co chodí na jídlo. Jen tak předem radši, kdo to nemá rád, toho nenutim to číst. Fotky budou zase ve fotogalerii, ale ta bude opravdu jednoduchá, protože skoro všude je jen Kulych :D.

Den před odjezdem Kulych rezervnul spaní přes airbnb u nějaký zasraný Alexandry, která tam měla, že odpovídá do dvou hodin, no a nějak jsme se nedočkali odpovědi do tý doby, než už jsme jeli ve vlaku. Pak nám přišlo „Sorry I don’t rent my home“…. Tak proč to dává na stránku kde se pronajímaj domovy tpč?!? Takže plán B našel sem to úplně nejlevnější, co tam bylo, jeden soukromej pokoj u Karolíny, která nám odpověděla tak do tří vteřin a touhle zprávou sme si zajistili, že si myslela, že sme dva totální teplouši:

„We might want to go out at night and come late, but we don't want to wake someone up or bother you with opening the apartment. How exactly does the one room rent work? Thanks J (Me and my friend are both 20 years old and this is our last week before university)“

Jako ono si to asi spíš myslela kvůli tomu, že ta postel, co tam byla nebyla ani zdaleka pro dva, ale k tomu ještě pozdějc.

Nejdřív bych se rád vyjádřil k tomu, jak jsem začal nesnášet VŠE. Po výluce někde v půlce cesty do Prahy si k nám přised úplně absolutní kokot, kterej nás tak dvě vteřiny poslouchal, než vyštěk, že studuje na VŠE IT a k tomu dělá dvě práce, zrovna jede na tři pohovory, rozjíždí internetovej projekt a pak ještě vyjmenovával kde všude na světě byl a jak bude největší šéf. Největší šéf s těma nejmenšíma ručičkama, co sem kdy v životě viděl. K tomu ještě nosil takový kulatý blejskavý hipsterský brejle, aby se mu nedalo dát přes držku. Tak dvacet minut sme mu to vodkejvávali, pak sme udělali tu taktiku, co Heri s Panáčkem použili na Slipku, a.k.a. že spíme. Akorát, že tohohle kriplíka to neodradilo, v Praze sme se zázračně vzbudili a řekli mu tak se měj my dem do mekáče víš. A von vesele povídá něco jako jooo hoši tam pudu s váma já vam dám slevy. Takže nás v mekáči hodinu a půl přesvědčoval, ať jdeme na denní brigádu do volebních komisí, že nám to dohodí. TAKŽE JSME SE ZAPOMNĚLI A NESTÍHALI BUS. Když konečně se vodpíchal na nějakej ten pohovor, tak sme to teprve zjistili, a museli sme sprintovat s krosnama někde kdovíkde v Praze mezi feťákama co si zrovna píchali do žil. To nám bylo divný, ale pak jsme zjistili, že utíkáme opačným směrem. No nebudu vás moc napínat, jeli sme jak Bolt a ještě sme to stihli s dvouminutkovou rezervou, během který Kulych skřivil záda do dokonalý thaletovky, protože mu nešel zvýšit jas a byl nervózní, že tam sme zase blbě.

V buse se jelo krásně, usnul sem na dvě hodiny, než ten autobusák málem naboural do semaforu, vyšlo to podle slov Kulycha tak o pět cenťáků a já sem z tý poslední pětkový sedačky sjel o tři řady. To mě přecijen trošku rozladilo, ale uklidnilo mě, když Kulych pak zbytek cesty při každým divným zabrždění se divil „JAKKK JEDE“. Zase tenhle řidič se na rozdíl od toho zpátečního aspoň nikde neztratil.

No ve zdravých 21:30 už Kulych kupoval bilety na tramvaj v Krakově, zatímco já se bavil tim, že sem volal ŠUKÁM POČONK, protože sme konečně byli v Polsku žejo. V deset sme taky přišli na to, proč nás naše hostitelka považovala za teplouše (BOHUŽEL I V HODNOCENÍ). Ta manželská postel na obrázku byla postel pro jednoho, menší, než co sem měl v devíti letech, se dvěma polštářkama a jednou minipeřinkou. Tak ale Kulych vždycky připravenej se potom v noci začervil do spacáku a jen sem ráno měl celý záda bílý od omítky, jinak se tam žilo celkem dobře.

Akorát ta první večeře byla málem naše poslední. Měli sme obv mega hlad, takže sme zapadli hned k prvnímu kebabu, co tam byl, akorát byla potíž, že ten Polák do toho místo soli dal skořici. Tak sme to nějak jedli, zatímco mi Kulych vyčítal, že nemám nic, šampon, prachy, peněženku v kufru, pití, sem kokot. Jenže já vždycky pár věcí zapomenu a nějak s tim nemůžu nic dělat. Pak nám z toho bylo v noci tak strašně zle, že sme skoro neusnuli. Nějak ty suroviny všechny v tom byly pochybný, takže je vidět, že co se říká o polským jídle MÁ REÁLNEJ ZÁKLAD.

Druhej den sme tak nějak z povinnosti projezdili tramvají a prošli celý centrum, načež sme třetí den uznali, že nás to moc neba, tak sme šli nadejchat trochu autentičnosti do pravý polský herny. Už při vcházení do toho sklepení se odtud ozývalo O NIE O KURWA TEN ZJEB PIERDOLONY, což se nám samozřejmě strašně líbilo, a ještě tam bylo přes 300 fps <3. Pozdějc tam přišli i nějaký Ukrajinci dát si nějakou vodku a dotku, tim se krása toho místa ještě zečtyřnásobila. Třetí den večer sme dokonce byli i trochu venku „žít“, tak nějak se tomu říká, a nebylo to ani zas tak hrozný.

No ale to sem přeskočil ještě druhou teplou večeři v Polsku. Po špatný zkušenosti s tamtim kebabem sme se trochu optali hostitelky na nějakej dobrej, tak nás poslala do nějakýho boss kebabu. Tam už to vonělo úplně přepychově a měli tak desetkrát větší menu. Což nám nakonec bylo zkázou, protože nad našim rozhodnutím visely jako Damoklův meč zapiekanky, kterých si Kulych všimnul, bylo to strašně levný a na tom obrázku to vypadalo jako megaobří bageta s masem a sejrem a těmahle všema věcma. Tak si to dal a já taky, protože to vypadalo jak největší kauf. Když nám to tam vzadu ten Polák připravoval, trochu divně to smrdělo, ale furt se to ztratilo v tý celkový vůni toho podniku. Pak nám to předal, Kulych se s tim chtěl už chlubit nějakým thots, když sem si všimnul, že z toho koukaj houby L. Pak to Kulych odkryl, a zjistili sme, že to maso sou TAKY HOUBY. Chtěl mě přemluvit, ať to zkusim, ale sám nepochodil víc než dvě sousta. Tak sme to dali nějakým bezdomáčům a dodělali se v žabce kaiserkama…. Pro ty bezdomovce to je podle mě win win, protože buď se z toho najedli, nebo z toho umřeli a zbavili se trápení. Na Polský kebaby sme definitivně rezignovali, přecijen, Poláci maj historicky Turky spíš vyhánět z Evropy než přebírat jejich jídlo. Akorát ty kaiserky se taky rychle přejí… :/

Dobrý bylo, že sme se tam cejtili jako Němci v Česku, protože všechno tam bylo tak zázračně levný, že sme si mohli užívat z tý tisícovky, co sme každej měli, jak bylo libo. Já bych strašně rád fakt teď ještě psal, co jsme taky ještě dělali v Krakově, ale když se odečte ježdění tramvají sem a tam a povídání si s nějakejma random Polákama v ní, jídlo a herna, tak zbyde už jen to, o čem nechci mluvit nebo to nejde. :D My sme totiž takový intelektuálové že třeba dvě tři hoďky sedíme na gauči a opakujeme dokolečka pět nějakých vět, něco jako JAK JEDE nebo tak. To mně už kdysi říkal Adam (nejlepší spolusedící za celej gympl <3), když sem si celej den hrál s jednou sponkou, co sem našel, že mi stačí ke štěstí fakt málo. Sice je to bezva, mít to tak, akorát pak nevim, co bych psal.

Takže pak sme na Jakdojade.pl našli bus do Katowic, tam sme si zamluvili protentokrát celej byt u Macieje a jeli. Chyba celýho bytu byla v tom, že z toho se nám už vůbec nešlo vycházet, takže krom obědů a večeří sme zase jen knechtili v bytě, můžete mi klidně říct, že nejsem normální, jezdit do zahraničí sedět v bytě. A když už sme někde ve městě chodili, tak třeba Kulych se ani nedíval okolo, protože navigoval celou cestu na mapách, což je aspoň krásný na fotce.

Nevěřili sme už v polský jídlo, takže sme si zašli do český restaurace na BRUTÁLNÍ smažák po vzoru Standy Lukeše s hranolkama na talíř zvlášť a další den večer sem byl poprvý v životě v Pizza hutu. USA :‘), samozřejmě na to padl zbytek všech našich peněz, ale aspoň sem se nezklamal. Měli sme co dělat se střední pizzou každej, ale pani u vedlejšího stolu, která už očividně měla s Pizza hutem hodně zkušeností, ta nás inspirovala. Když dodělávala druhej lava cake po velký salámový pizze, kuřecím salátu a šunkovým talíři, už jsme taky finišovali, následující její sportovní nadšení.

No a jak říkám, turistická hodnota nula, jeli jsme pomalu domů, ptž Kulych musí bejt 15. na Matfyzu xD. Zpáteční řidič to pojal jako dobrodružství a z šesti hodin udělal devět. V Ostravě si i zastavil a začal po jednom vyslýchat cestující, kde je nádraží, takže potom nestih projet Brnem a ven předtim, než se tam vyboural kamion s naftou, kterou museli dvě hodiny odklízet. Tak sme si v klidu postáli dvě hoďky a než sme dojeli, tak v Praze mezitim ujely tři vlaky, který sme chtěli stihnout. Tak sme jeli až pěkně večer v půl devátý a na Hluboký nám na koleje spadly stromy. Teď už sem ale v klídku doma a du sem dát ty fotky. Omlouvám se, že to fakt nebylo akční, ale jak často připomínal Kojan na semináři, život není tolik o velkých událostech a milnících, spíš vo tý lidský každodennosti. Loučim se s Váma, zas někdy do widzenia!

Lil Tic